Velký pátek

Přední biblista R. Jakovljevič (zvolený před léty pravoslavným biskupem) nás svým překladem Izaiášova služebníka božího vyvedl z velké bezradnosti nad naším posunutým liturgickým překladem.  

1. čtení  Velkého pátku z knihy proroka Izaiáše.     (Iz 52,13-53,12)
 
překlad:  Radivoj Jakovljevič (člen skupiny Ekumenického překladu Bible)
 
 
Čtení  z knihy proroka Izaiáše.  
 
Hle, můj služebník (doslovně otrok) nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.

Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 

Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.

Jenže on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.

Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.

Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých. 

Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.

Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.

Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.          
 
Slyšeli jsme slovo boží.

---

K druhému čtení. Velekněz Kaifáš proklel oficiálně Ježíše, prohlásil jej za bezbožníka (rouhače, kacíře), odsoudil k smrti a proklel jej do nejhlubšího pekla. (V pekle jsou ti, kteří nenávidí Boha a klnou mu. Ti jsou v pekle doma.)
Apoštolové byli z velekněžského odsouzení nešťastní, bezradní a ochromení (církevní autorita měla u Izraelitů velikou váhu). Ale Bůh se Ježíše zastal, rehabilitoval jej („jsi navěky můj milovaný syn“) a vysvobodil jej ze spárů smrti.

Věta: „Syn Boží se naučil svým utrpením poslušnosti,“ je divná.
Je to zvláštní, v kostele posloucháme texty Písma, ale nikdo se neptá na jejich smysl, nikdo neklade otázky.
Faráři jsou vyučení rituálům, které jsou zamrzlé. Když už se zeptáme, jak může někdo vzít vinu druhého na sebe, čím nás Ježíš vykoupil, jak by Bůh mohl místo viníka odsoudit nevinného, komu Ježíš platil, atd. – nedočkáme se slušné odpovědi.
Nejsme zvyklí hledat smysl kazatelských figur apoštola Pavla a nevadí nám – na řadě míst – zkreslený překlad. Zajímá nás „splnění povinnosti účastnit se,“ dát tím Bohu to, o čem naši vůdci říkají, že jsme Bohu „povinování.“ O porozumění Bohu nestojíme.
Nedávno jsem pozval na čaj Svědky Jehovovi (jejich ochotu evangelizovat obdivuji), ale také opakují naučené náboženské fráze.

Říkáme, že „denně Bohu přinášíme oběť mše svaté.“ Kolik jich celkově na světě každý den je?
Prosíme Boha, aby udržovat svět, bylo dost vláhy, ale zas moc.
Prosíme za zdraví, za utišení hladu ve světě, za mír …
Na péči o dobré hospodaření s životním prostředím jsme dlouho nemysleli. Začínáme se ozývat jako poslední.   
Malé podvodníky a násilníky stiháme, ale na velké nestačíme. O příčinách války nepadne v církvi slovo.   

Po „svatém přijímání“ si máme dopřát chvilku ticha pro důvěrné osobní setkání s Ježíšem (než opět pohlédneme na druhé, s kterými patříme do množiny Boží nevěsty a s kterými společně slavíme). Máme myslet na Ježíšovo přátelství a na „operaci srdce, na „výměnu srdce kamenného za lidské“.  
Místo toho zpíváme píseň, o které si myslíme, že udělá Bohu dobře. (Ale Bůh není infantilní a nečeká na „písničku na přání“.) Proč utíkáme od setkání s Ježíšem?
Vím, že je to svým způsobem náročné, ale Bůh nás neponižuje tím, čím nás převyšuje. Tuto zkušenost má kdejaká maminka, sklánící se k dítěti. (Včera jsem ve vlaku s radostí pozoroval maminky, které se věnovaly svým dětem.)   

Čím dál a hlouběji pronikáme do našich oborů a žasneme nad provázanosti jednoho s druhými. Podobně můžeme víc a víc porozumět i Bohu.
Na zkoumání toho, co nás těší, nelitujeme času ani náročné pozornosti. Podobně nám můžeme chutnat i setkávání s Bohem. 
Jak to, že někdo tak veliký se o nás zajímá?

K evangeliu.
Pašije jsou napsány se studem nad ponížením Ježíše. V tom tónu je také čteme.

Ježíšovo přátelství a jeho obětavost až na smrt je větší než naše povrchnost a hloupot.