Zelený čtvrtek

K prvnímu čtení.
Víc jak tři tisíce let Izraelci slaví Velikonoce. Jsou pro ně oslavou Božího milosrdenství a nového daru svobody. 
Velikonoce vrcholí darem Tóry (moudrosti Boží), neboť Hospodin neosvobodil Izraelity jen z otroctví (od něčeho), ale osvobodil je k udržení svobody, k  (k něčemu).

Záchrana Izraelitů z egyptského otroctví je jedinečným činem Boží slitovností a zároveň je i typem stálého Božího zachraňování.
Každý izraelita slavící svátek Pesach[1] svědčí při sederové slavnosti svým dětem:
„Mě(!) Hospodin zachránil a vyvedl z otroctví Egypta ke svobodnému životu.
Kdyby nás Hospodin nevyvedl z Egypta, zůstali bychom otroky a také vy byste byly otroci.
Máme co slavit, Hospodin se nad námi slitovával, slitovává se a bude se slitovávat – nechť je jeho Jméno pochváleno.
Děti, pamatujte si, že s Hospodinem je nutné spolupracovat, dát na něj. Někteří Izraelité se báli vyjít z Egypta (útěk otroků byl krutě trestán) a tak otroky zůstali.“

Říkáme si, že „památka“ Velikonoc, Večeře Páně i dalších svátků není jen nějakou vzpomínkovou záležitostí, ale živou přítomností. Bůh je ochoten nás věrně zachraňovat ze zla - pokud uděláme to málo, co je na nás. Ježíš nás stále hostí svým tělem a krví a vyznává se nám tím ze svého přátelství.
Opakuji, slavení našich svátků není jen pouhým opakováním nějakých zvyků nebo rituálů (to by bylo jen určitým náboženským folklorem), ale přihlášením se k životním postojům, které vidíme u Hospodina i u Ježíše. 
Slovo Boží nám nejen oznamuje, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, ale ukazuje nám, jak se dcery a synové boží chovají, aby druhým voněli (jsou „pomazaní“) po Bohu a aby z jejich jednání bylo zřejmé, že jsou z božího - královského rodu. [2]
„Protože zakoušíš mou lásku,“ říká Bůh, „miluješ bližního.
Zakoušíme-li Boží přátelství a vzděláváme-li se u Hospodina, máme čím přispět k laskavějšímu a bezpečnějšímu světu. (Kéž by nás lidé mohli pokládat za životní moudrost vyhledávat.)   

V druhém čtení slyšíme jednu ze čtyř zpráv o Poslední večeři. [3]
Kdo zná prastarý Hospodinův obraz o svém přátelství k nám, který Bůh přirovnal ke krásnému manželství a sebe nazývá Ženichem a Izrael svou Nevěstou, kdo ví, že Izraelité každou sobotu a každé Velikonoce čtou Píseň písní (milostnou poezii mezi Ženichem a Nevěstou), kdo si všiml, že Ježíš k nám přišel jako náš Ženich – ten rozumí Ježíšovým slovům dobrořečení nad chlebem a vínem a má jej za svatební slib Mesiáše.

Vracím se ještě k hledání smyslu našich rituálů. Sám Bůh nás zasvěcuje do jejich smyslu.
Několik let křesťané pořádají sederovou hostinu. To je dobře, ale nestačí jen sníst macesy, vejce, hořké byliny a vypít víno. Vedle těchto úkonů židé recitují dost dlouhé modlitby a ani v nich nejde o odříkání slov Bohu. Důležité je porozumět slovům modlitby a jejich obsah přijmout za svůj. Modlitba je pak mým vyprávěním, mým vyznáním, mou výpovědí před Bohem.   

Je dobré vědět, v jakém prostředí a jaké kultuře Ježíš a apoštolové vyrůstali, jak a o čem přemýšleli a co slavili.

Asi sto let katoličtí křesťané „chodí ke svatému přijímání“.
Před tím se po staletí neodvažovali přijmout pozvání ke Stolu, protože je kněží neučili, že Ježíš zve hříšníky (kteří chtějí být lepší).
Škoda, že někteří lidé zůstávají na povrchu – nutí se zbožně polknout a pak si kleknout. Škoda, že se neptají se, co nám Ježíš ve své hostině nabízí a k čemu nás zve.
Někteří zbožní lidé jsou ochotní adorovat před Nejsvětější Svátosti Oltářní (rád bych věděl, co jim to přináší), ale neznají Ježíšův záměr – přivést nás k Otci a jednoho k druhému.
Ježíš nás chce obdarovat svým přátelstvím, ovlivnit a proměnit. Ví, že dítě potřebuje sníst mnoho obědů a mnohokrát se ustrojit do vypraného prádla, aby mu došlo, jak mnoho jej má maminka ráda. Proto i nás Ježíš zve každý týden k své Hostině, abychom uvěřili jeho opravdovému přátelství.
Ježíš nás zná a ví, že ne každý rodinný oběd se nám podaří prožít jako povzbuzující rodinné setkání těch, kteří si spolu rozumí. Ježíš nás zná a ví, že ani při jeho hostině pokaždé nepřeskočí jiskra od nás k Bohu a k Ježíši, mezi knězem a lidmi a mezi lidmi navzájem. Proto nás zve tak často ke svému slavení.
Přijmout Ježíše za vzácného ženicha a být jeho nevěstou je pro nás závratným štěstím. [4]

Mytí nohou na Zelený čtvrtek používáme teprve pár let. Jaká je řeč tohoto rituálu a jaký má smysl?
Mýt druhému jednou do roka umyté nohy, nedává smysl. Kdyby zůstalo jen u toho, bylo by to trapné divadélko.  

V Izraelské společnosti Ježíšovy doby vládly jiné zvyky a normy. Péče o nohy a o obuv byla tenkrát soukromou záležitostí. Žid nemohl požádat Izraelského otroka, aby mu umyl nohy – tím by jej ponížil.
Ježíšovo umytí nohou učedníkům bylo velikým gestem. Díky němu už pro nás není žádná práce ponižující. [5]

Ježíš nás nevybízí ke klanění, ale k následování, máme s ním odvážně bourat hloupé a pyšné předsudky, máme s ním sloužit potřebným. 
Díky Ježíšovi a jeho lidem jsme se od „mytí nohou“ dostali dál. Z toho má Bůh radost.
V Letohradě jsme pokročili. Ježíš nám říká:
„Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“
Místo mytí jsme děkovali obětavým lidem, kteří naplňují Ježíšovu výzvu o obětavém pečování potřebným (těžce nemocným, rodičům, hasičům, skautům …)

Současná církev se nenaučila pedagogickému umění. Nejsme dobrými učiteli, používáme nesrozumitelný jazyk a naše rituály oněměly.
Oceňujeme židovské komentáře k sederové hostiny. Židé do ní umějí zapojit děti. Pozvou je i k pečlivé přípravě na Pesah i do sedmidenního slavení tohoto svátku.
Kvůli dětem zpívají píseň „Kdo ví, kdo je jeden?“ a „Pro jedno kůzle“ a hned dětem vysvětlují jejich obsah.
Nemusíme židům závidět, stačí se odstydět a začít. Izraelité také jednou začínali. Naučili se vyprávět o smyslu každého kroku rituálu.
Židovské děti pokládají tátovi řadu otázek. Např.: „Proč dnes jíme jen nekvašený chléb. Proč maminka hlídá čas u pečení macesů (do osmnácti minut od zadělání těsta je třeba strčit macecy do trouby)?
Tatínek vypráví, jak táta s dětmi vybírali velikonočního beránka nebo kůzle, tři dny si s ním děti hrály a jak pak nechtěly, aby zvíře čtvrtý den táta zařízl … Děti se dozví smysl rituálu a jak to v našem životě chodí.
Táta vypráví, jak byl tenkrát v Egyptě odchod Hebreů riskantní. Jedno egyptské božstvo bylo zobrazováno s beraní hlavou  a veřejně zabít beránka bylo nebezpečné, co když to Egypťané budou pokládat za urážku jejich božstva a vzpouru otroků? …    

Příběh a rituál velikonočního beránka je i pro nás velice důležitý.
K velikonočnímu slavení najdete ledacos na web. stránkách letohradské farnosti.

---

[1] Pesach znamená přeskočil (rozuměj Hospodin při desáté egyptské ráně pobil všechno prvorozené v Egyptě, ale domy Izraelitů (označené krví beránka) přeskočil. 
Seder znamená pořádek slavnosti neboť tato večeře má svůj po staletí ustálený průběh. Hlavním smyslem slavení je vyprávět dětem (a nejen jim) o naší záchraně.

[2] Opakuji, Izraelité v Ježíšově době přejali antickou formu stolování – u jídla leželi, aby si připomínali, že jsou svobodnými lidmi ze vznešeného rodu, že jsou božími dcerami a syny. Dodneška Izraelité při sederové večeři u stolu spočívají levou paží na polštáři a jedí jen pravou rukou.

[3] Každá zpráva o Ježíšově hostině používá trochu jiná slova. Ale jejich smysl je stejný.
Tou růzností slov jsme učeni, nerajtovat hnidopišsky na slovíčkaření. Jde o smysl těch závratných slov. O hledání a nalézání smyslu. O čím dál hlubší porozumění Ježíšovým slovům.

[4] Řada lidí se popelí na zemi jako Popelka a pokládají to za pokoru a myslí si, že jsou zbožnější než druzí.
Můj první šéf, pan děkan František Poleraich, byl skvělý (kaplanoval jsem u něj v roce 1975-6). Když si někdo u sv. přijímání klekl, s úsměvem mu pravil: „Nemohu vám podat Tělo Páně, nejste disponován, pokládáte se za lepšího, než jsou ostatní.“

[5] Pamatuji dobu, kdy běžně chlap řekl manželce: „Brečí ti tam děcko.“ Přebalit dítě, vyprat špinavé pleny pokládal za ponižující, na to měl manželku.   
Znal jsem kněze, který si neutíral zadek, neboť „v rukách při mši svaté držel Pána Ježíše“. Ale od své švagrové vyžadoval praní velice špinavého prádla. 
Máme opačnou potíž, není pro nás snadné - když už nejsme sami schopní - si od druhého nechat vyprat špinavé spodní prádlo nebo se nechat se od druhého umýt, jsme-li pokálení.
Velice si vážíme těch, kteří o nás pečují!