Květná neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flp 2,1-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mt 21,1-11
Datum: 2. 4. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flp 2,1-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mt 21,1-11
; Iz 50,4-7
; Flp 2,6-11
; Mt 26,14-27,66
Datum: 2. 4. 2023
K evangeliu o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.
Zázrak nevyrábí víru. Učedníci poslechli Ježíše a šli obstarat dopravní prostředek (představme si, že bychom byli posláni pro cizí auto zaparkované před domem majitele). Pro učedníky to měla být (a byla) další zkušenost (zázrak) a další důkaz, že Ježíš vidí dál než oni, a že na něj mohou ve všem dát. – To si máme vyzkoušet a Ježíšovy pokyny přijímat za své.
Učedníkům se triumfální pochod do středu Jeruzaléma velice líbil, s oslavou jejich Učitele – o kterém věděli, že je Mesiášem – rostlo i jejich postavení a důležitost.
O to větší bylo jejich rozčarování, když Ježíš moc v Jeruzalémě nepřevzal, k Pilátově rezidenci ani nedojel …
Učedníci se zlobili: „Došla Ježíšovi odvaha? Taková příležitost se bude těžko opakovat (do Jeruzaléma přišly na Velikonoční svátky statisíce poutníků).
Ježíš si stále tvrdohlavě a nešikovně vede svou. Nechce si nechat poradit … Ano, ledacos umí, ale politice vůbec nerozumí.“
– I my si stále myslíme, že jsme dost chytří. (Ve svých modlitbách dotíráme na Hospodina, co má udělat podle našich nápadů a přání. Ale nenasloucháme mu, nevěříme mu, že rozumí našemu životu lépe než my. Válka teď obnažila naši ledabylost učedníků, nevarovali jsme včas před nebezpečím (srv. Ez 33,1-9
K prvnímu čtení. Ptáme se, kdo je božím služebníkem (otrokem, pracujícím bez mzdy) u Izaiáše? Židé správně říkají: „Izrael, proroci a některé další významné osobnosti, sloužící boží věci ve světě.“ [1]
My, Ježíšovi učedníci, pokládáme za božího služebníka především Ježíše. (A pak v nějaké míře - nakolik pracujeme s Ježíšem - se můžeme pokládat za služebníky božího království.)
Ježíš svým životem hlásal milosrdného Boha. A stálo ho to život. Dodneška uprostřed církve pronásledujeme ty, kteří hlásají milosrdného Boha. Pomluvami to začíná …
K druhému čtení.
Z úryvku Pavlova listu jsme si vybrali jen klanění. Ne vzor služebníka, který si neosobuje žádná privilegia.
Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi,“ ale „následujte mě.“
Pravá autorita si u druhých získává důvěru přátelstvím a péčí, ne úřadem a parádou.
K pašijím.
Ježíš nás a náboženské vůdce dopředu varoval před zneužíváním moci vůči prorokům, Mesiáši a Mesiášovým lidem. [2]
Nenávist Ježíšových protivníků narůstala se zvětšující se oblibou Ježíše u lidí, a z toho, jak Ježíš z nastražených léček unikal.
Padlo konečné rozhodnutí: „Velekněží se uradili, že zabijí Ježíše i Lazara.“ (Srov. J 12,10
Nápad předhodit Ježíše Pilátovi jako politického vzbouřence, byl od Našeptávače. Izraelitu by ukřižování nenapadlo, taková krutost byla nemyslitelná. Jenže nenávist svědomí otupí.
Ptáme se, jak to, že se Ježíše nezastali jeho příznivci? [3]
Římané měli okupaci zemí propracovanou, uměli pokořené obyvatelstvo vojensky, politicky, ideologicky a populisticky ovlivňovat a ovládat. (Na současné ruské propagandě vidíme, jak lze vlastní občany manipulovat a potlačovat opozici.)
Herodes, a poději jeho synové, byli vazaly Říma. (Byli jsme svědky Klausovy a Zemanovy podlézavosti vůči Rusku a Číně.)
Saduceové zdárně vedli svou nábožensko-politickou hru vůči císaři i a Izraelitům. (I my jsme viděli podobné nadbíhání našich předních prelátů prezidentům a Babišovi.)
Vládní moc často účelně používá veřejné popravy, jsou vyhledávanou podívanou pro dav (dav nemyslí, nechá se snadno ovládat). Mnoho primitivnějších lidí je krutostí uhranuto. Jsou rádi, že někdo je na tom hůř než oni. [4]
Vícekrát jsme mluvili o ponížení a mučení ukřižovaných. Římané tento způsob druh popravy určili pro otroky vzbouřené proti vládní moci (oba ukřižovaní vedle Ježíše byli partyzány proti Římu).
Židé těžké provinilce kamenovali. Nikoho samozřejmě nemučili. Pokud mrtvolu přibili na nějaké dřevo
(na kůl, strom …), bylo to odstrašujícím znamením, že ten člověk je prokletý od Boha.
Pro apoštoly bylo šokem, že Ježíš byl přibit na dřevě, že velekněz jej z moci svého úřadu „proklel do pekel“ a že Bůh se Ježíše nezastal, k té nespravedlnosti mlčel!!
– „Tak Ježíš není Mesiášem?“ ptali se v šoku apoštolové. Vše se jim zhroutilo jako domeček z karet.
Ukřižovaný byl před očima davu zbaven cti, šatů, jakéhokoliv pohybu (nemohl si ani odehnat sající hmyz), lidské důstojnosti (bolestí na sebe kálel), bojoval o každý nádech a ze začátku řval strachem a bolestí. Za nesnesitelných bolestí pomalu umíral (dostával-li od katanů pít, trápil se prý týden až deset dní). Ukřižovaný už nebyl člověkem, ale bezmocným, svíjícím se červem.
Proto jeden římský císař prohlásil, že Říman by neměl slovo kříž a ukřižování ani vyslovit (neboť ukřižovat, znamená zkurvit člověka a vulgární slova slušný občan nepoužívá).
Římský občan měl ve společnosti určité postavení, svou důstojnost. Římané nebyli barbary, měli vysokou kulturní úroveň, na kterou byl hrdí. Proto Říman nemohl být ukřižován, nemohl být takto ponížen.
(Vzpomeňme na popravu apoštola Pavla. Měl římské občanství, a proto nebyl ukřižován -jak si přál - nýbrž byl popraven mečem.)
Připomínám také, že křesťané po řadu století věděli o ponížení ukřižovaných a velice se styděli za to, co jsme my, lidé, nevinnému Synu Božímu udělali. Sedm století nezobrazovali Ježíše na kříži.
Až později začali zobrazovat Krista ustrojeného do vzácných šatů s korunou na hlavě, spíše „stojícího před křížem“, než visícího „na šibenici“. Až po tisíci letech od ukřižování byl Ježíš ztvárňován jako „muž bolesti.“ (Nechali mu trenýrky, pro zbožné byla nahota - nepochopitelně - větší potupou než strašné mučení a naprosté ponížení.)
Dovedete si představit, že by někdo zobrazil paní Dr. Miladu Horákovou oběšenou na šibenici? To zabijáci, piráti a esesmani mají na svém logu lebku s hnáty.
Co se to s námi stalo, že se můžeme s klidem dívat na Ukřižovaného? Z té nejhorší a nejpotupnější „šibenice“ jsme udělali své logo, šperk a posvátné znamení.
Máme dojem, že Ježíš přišel, aby se nechal ukřižovat. Skoro máme za to, že mu to na kříži docela sluší. [5]
Co takové hloupé řeči dělají s našimi dětmi?
Přestali jsme se stydět za svůj dokonaný zločin na Mesiáši? [6]
Císař Konstantin Veliký popravu ukřižováním zakázal. Ale my si nechceme připustit, že jsme schopni náboženské nesnášenlivosti, pronásledování a nenávisti vůči druhým. Nevarujeme se navzájem v církvi, že čím větší postavení a větší moc kdo má, tím větší riziko zneužití moci jej ohrožuje (moc nám chutná).
Prorok Eliáše byl poctivý k sobě, známe jeho modlitbu: „Bože, nejsem lepší, než naši otcové“ (srov. 1 Kr 19,4
Ale, také známe povýšenost zbožných v nazaretské synagóze. Když se jich Ježíš ptal, zda jsou připraveni přijmout Mesiáše, když jsou potomky otců, zuřivě pronásledujících proroky, strašně se urazili a chtěli Ježíše zabít.
Kdo neví, že můžeme autem zabít člověka, kdo neví, že mířit na druhého zbraní se nesmí, kdo neví, že může selhat v manželství, kdo nechce vědět, že svou mocí může druhému škodit, ten je nebezpečný.
Proč si nehlídáme nebezpečí arúm (podlosti), proč nechceme slyšet o možnosti našeho selhání, které hrozí každému člověku? Písmo nám říká, že i pomazaný král, kněz, prorok i apoštol může selhat.
Bůh své obrovské možnosti nezneužívá.
Jenže člověk není Bůh, proto si na něj nemáme hrát.
Víme, co si Ježíš od nás nejvíce přál – aby jeho smrtí skončila naše nesnášenlivost, pronásledování a vraždění nevinných!
Připustit, že mohu druhým ubližovat (manželovi, vlastnímu dítěti, žákům, dětem, těm, kterým mám sloužit), není příjemné. Abychom tento nepříjemný tlak snížili, začali říkat, že Bůh k odpuštění našich vin potřeboval Ježíšovo utrpení. Tímto tvrzením otupujeme naší zločinnou vinu.
To je ďábelská pomluva Hospodina. Kdyby někdo takhle mluvil o naší mamince, to bychom jej hnali, dělat z ní čarodějnici.
Bůh může ze svého milosrdenství naši vinu odpustit, je naprostý suverén. Není vázán nějakou naší představou o spravedlnosti. [7]
„Utrpení je potřebnou surovinou k božímu utrpení“, říkali i solidní duchovní vůdci. Tak byli vyučeni. Nečetli pořádně Písmo, nehledali smysl Božích slov.
Byli jsme vedeni ke snášení utrpení a ke snášení nespravedlivého zacházeni od nadřízených. K pravé pokoře patřilo mlčet. O právu hlásit se o svá práva, nebyla vůbec řeč. (Ještě se k tomu doporučovalo sebebičování.)
To se to vládlo! Moc chutná.
Instituce umožňovala zneužívání moci. Oběti se umlčovali. [8]
Prosím vás, nad nikoho se nepovyšuji, Eliášovu modlitbu: „Nejsem lepší, než druzí,“ jsem dávno nutně přijal za svou. Přísný musím být především sám na sebe.
Nemáme zapomenout na Ježíšův odkaz:
„Otec miluje mne a já miluji vás. I vy mějte rádi jeden druhého - to vám kladu na srdce.
Žijete-li podle mých slov (pokynů) a máte-li se navzájem rádi, jste mými přáteli. Podle toho lidé poznají, že jste mými učedníky. (Srv. J 14,21-24
„Miluješ bližního, protože zakoušíš mou lásku,“ říká Bůh.
[1] Naším antisemitismem jsme židům zabarikádovali cestu k poznání a přijetí Ježíše. Nejednali jsme s nimi podle evangelia.
[2] Mocným chutná jejich privilegované postavení a často si ji chtějí za každou cenu udržet. Na některých demonstracích si můžeme všimnout zuřivosti demagogů i davu.
[3] My pamětníci minulého režimu si pamatujeme, že jsme se také často nezastali pronásledovaných.
Strach ochromuje (proto nás násilníci straší). Proto si máme odvahu trénovat.
[4] Vězni nacistických koncentračních táborů v hrůzných poměrech přestali vnímat zavražděné, ale velice těžko snášeli veřejné popravy vězňů. Velitel tábora nechal nastoupit všechny vězně, aby ukázal, jak budou potrestání ti, kteří se „provinili“ proti svým vrahům (např. pokusem o útěk). Zvlášť krutým způsobem mocní předváděli, kdo je pánem nad životem a smrtí trestanců.
[5] Modlitby lidové zbožnosti velebí Ježíšovo utrpení: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi. (Neříkáme: „Maminko, vážím si tě pro porodní bolesti, ve kterých jsi málem umřela“. Ale: „Pro tvou lásku tě mám nevýslovně rád.“)
„Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše.“
„Otče, obětujeme ti umučení našeho Pána, Ježíše Krista,“ atd.
Nikdy nebudu exkrementu - chtěl jsem použít patřičnější výraz - říkat dort a předstírat, že mně chutná. Nejsme masochisté, ani pokrytci. Ten, kdo zbožně velebí utrpení, ať se podívá, jak snáší třeba bolest u zubaře.
Po operaci srdce jsem - díky lékům - neměl žádné bolesti z rozříznutého hrudníku. Obdivuji úroveň naší medicíny a jsem lékařům a Bohu vděčný za tento pokrok pro lidstvo.
[6] Vzpomínáte na jedovatý strom v Ráji, na strom „svévolného rozhodování o zlu a dobru“?
Nevěříme Božímu varování před zlem. Málo si pěstujeme živý vztah s Bohem, přesto, že je jedinečně krásný.
Jsme pohodlní, přeceňujeme sebe a podceňujeme riziko svobody.
Dokud neselžeme, těžko připouštíme, že jsme „arúm“ - že jsme schopni podlého jednání vůči druhému.
(V manželství, to je názorně vidět. A to manžel není nepřítelem.)
[7] Vzpomeňme na výhrady o spravedlnosti dělníků pracujících na vinici - Reptali proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ On však odpověděl jednomu z nich: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Srv Mt 20,1-15
Hospodin odpouštěl Izraeli a Izraelitům (nejen Davidovi) těžká provinění bez nějakého zadostiučinění.
[8] Nechci nikoho soudit. Ale omlouvat preláty, kteří před časem jednali s pachateli násilí podle dobových církevních předpisů, neobstojí. Evangelium bylo napsáno před dvěma tisíci lety. Podle něj a podle Ježíšova milosrdného příkladu máme jednat. (Stále, ne jen o neděli Božího milosrdenství).
Základní a nutné dovednosti pastýře je umění naslouchat obětem, potřebným a ponižovaným. (Také pachatelům, ale předně obětem.)
Zázrak nevyrábí víru. Učedníci poslechli Ježíše a šli obstarat dopravní prostředek (představme si, že bychom byli posláni pro cizí auto zaparkované před domem majitele). Pro učedníky to měla být (a byla) další zkušenost (zázrak) a další důkaz, že Ježíš vidí dál než oni, a že na něj mohou ve všem dát. – To si máme vyzkoušet a Ježíšovy pokyny přijímat za své.
Učedníkům se triumfální pochod do středu Jeruzaléma velice líbil, s oslavou jejich Učitele – o kterém věděli, že je Mesiášem – rostlo i jejich postavení a důležitost.
O to větší bylo jejich rozčarování, když Ježíš moc v Jeruzalémě nepřevzal, k Pilátově rezidenci ani nedojel …
Učedníci se zlobili: „Došla Ježíšovi odvaha? Taková příležitost se bude těžko opakovat (do Jeruzaléma přišly na Velikonoční svátky statisíce poutníků).
Ježíš si stále tvrdohlavě a nešikovně vede svou. Nechce si nechat poradit … Ano, ledacos umí, ale politice vůbec nerozumí.“
– I my si stále myslíme, že jsme dost chytří. (Ve svých modlitbách dotíráme na Hospodina, co má udělat podle našich nápadů a přání. Ale nenasloucháme mu, nevěříme mu, že rozumí našemu životu lépe než my. Válka teď obnažila naši ledabylost učedníků, nevarovali jsme včas před nebezpečím (srv. Ez 33,1-9
)
K prvnímu čtení. Ptáme se, kdo je božím služebníkem (otrokem, pracujícím bez mzdy) u Izaiáše? Židé správně říkají: „Izrael, proroci a některé další významné osobnosti, sloužící boží věci ve světě.“ [1]
My, Ježíšovi učedníci, pokládáme za božího služebníka především Ježíše. (A pak v nějaké míře - nakolik pracujeme s Ježíšem - se můžeme pokládat za služebníky božího království.)
Ježíš svým životem hlásal milosrdného Boha. A stálo ho to život. Dodneška uprostřed církve pronásledujeme ty, kteří hlásají milosrdného Boha. Pomluvami to začíná …
K druhému čtení.
Z úryvku Pavlova listu jsme si vybrali jen klanění. Ne vzor služebníka, který si neosobuje žádná privilegia.
Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi,“ ale „následujte mě.“
Pravá autorita si u druhých získává důvěru přátelstvím a péčí, ne úřadem a parádou.
K pašijím.
Ježíš nás a náboženské vůdce dopředu varoval před zneužíváním moci vůči prorokům, Mesiáši a Mesiášovým lidem. [2]
Nenávist Ježíšových protivníků narůstala se zvětšující se oblibou Ježíše u lidí, a z toho, jak Ježíš z nastražených léček unikal.
Padlo konečné rozhodnutí: „Velekněží se uradili, že zabijí Ježíše i Lazara.“ (Srov. J 12,10
)
Nápad předhodit Ježíše Pilátovi jako politického vzbouřence, byl od Našeptávače. Izraelitu by ukřižování nenapadlo, taková krutost byla nemyslitelná. Jenže nenávist svědomí otupí.
Ptáme se, jak to, že se Ježíše nezastali jeho příznivci? [3]
Římané měli okupaci zemí propracovanou, uměli pokořené obyvatelstvo vojensky, politicky, ideologicky a populisticky ovlivňovat a ovládat. (Na současné ruské propagandě vidíme, jak lze vlastní občany manipulovat a potlačovat opozici.)
Herodes, a poději jeho synové, byli vazaly Říma. (Byli jsme svědky Klausovy a Zemanovy podlézavosti vůči Rusku a Číně.)
Saduceové zdárně vedli svou nábožensko-politickou hru vůči císaři i a Izraelitům. (I my jsme viděli podobné nadbíhání našich předních prelátů prezidentům a Babišovi.)
Vládní moc často účelně používá veřejné popravy, jsou vyhledávanou podívanou pro dav (dav nemyslí, nechá se snadno ovládat). Mnoho primitivnějších lidí je krutostí uhranuto. Jsou rádi, že někdo je na tom hůř než oni. [4]
Vícekrát jsme mluvili o ponížení a mučení ukřižovaných. Římané tento způsob druh popravy určili pro otroky vzbouřené proti vládní moci (oba ukřižovaní vedle Ježíše byli partyzány proti Římu).
Židé těžké provinilce kamenovali. Nikoho samozřejmě nemučili. Pokud mrtvolu přibili na nějaké dřevo
(na kůl, strom …), bylo to odstrašujícím znamením, že ten člověk je prokletý od Boha.
Pro apoštoly bylo šokem, že Ježíš byl přibit na dřevě, že velekněz jej z moci svého úřadu „proklel do pekel“ a že Bůh se Ježíše nezastal, k té nespravedlnosti mlčel!!
– „Tak Ježíš není Mesiášem?“ ptali se v šoku apoštolové. Vše se jim zhroutilo jako domeček z karet.
Ukřižovaný byl před očima davu zbaven cti, šatů, jakéhokoliv pohybu (nemohl si ani odehnat sající hmyz), lidské důstojnosti (bolestí na sebe kálel), bojoval o každý nádech a ze začátku řval strachem a bolestí. Za nesnesitelných bolestí pomalu umíral (dostával-li od katanů pít, trápil se prý týden až deset dní). Ukřižovaný už nebyl člověkem, ale bezmocným, svíjícím se červem.
Proto jeden římský císař prohlásil, že Říman by neměl slovo kříž a ukřižování ani vyslovit (neboť ukřižovat, znamená zkurvit člověka a vulgární slova slušný občan nepoužívá).
Římský občan měl ve společnosti určité postavení, svou důstojnost. Římané nebyli barbary, měli vysokou kulturní úroveň, na kterou byl hrdí. Proto Říman nemohl být ukřižován, nemohl být takto ponížen.
(Vzpomeňme na popravu apoštola Pavla. Měl římské občanství, a proto nebyl ukřižován -jak si přál - nýbrž byl popraven mečem.)
Připomínám také, že křesťané po řadu století věděli o ponížení ukřižovaných a velice se styděli za to, co jsme my, lidé, nevinnému Synu Božímu udělali. Sedm století nezobrazovali Ježíše na kříži.
Až později začali zobrazovat Krista ustrojeného do vzácných šatů s korunou na hlavě, spíše „stojícího před křížem“, než visícího „na šibenici“. Až po tisíci letech od ukřižování byl Ježíš ztvárňován jako „muž bolesti.“ (Nechali mu trenýrky, pro zbožné byla nahota - nepochopitelně - větší potupou než strašné mučení a naprosté ponížení.)
Dovedete si představit, že by někdo zobrazil paní Dr. Miladu Horákovou oběšenou na šibenici? To zabijáci, piráti a esesmani mají na svém logu lebku s hnáty.
Co se to s námi stalo, že se můžeme s klidem dívat na Ukřižovaného? Z té nejhorší a nejpotupnější „šibenice“ jsme udělali své logo, šperk a posvátné znamení.
Máme dojem, že Ježíš přišel, aby se nechal ukřižovat. Skoro máme za to, že mu to na kříži docela sluší. [5]
Co takové hloupé řeči dělají s našimi dětmi?
Přestali jsme se stydět za svůj dokonaný zločin na Mesiáši? [6]
Císař Konstantin Veliký popravu ukřižováním zakázal. Ale my si nechceme připustit, že jsme schopni náboženské nesnášenlivosti, pronásledování a nenávisti vůči druhým. Nevarujeme se navzájem v církvi, že čím větší postavení a větší moc kdo má, tím větší riziko zneužití moci jej ohrožuje (moc nám chutná).
Prorok Eliáše byl poctivý k sobě, známe jeho modlitbu: „Bože, nejsem lepší, než naši otcové“ (srov. 1 Kr 19,4
).
Ale, také známe povýšenost zbožných v nazaretské synagóze. Když se jich Ježíš ptal, zda jsou připraveni přijmout Mesiáše, když jsou potomky otců, zuřivě pronásledujících proroky, strašně se urazili a chtěli Ježíše zabít.
Kdo neví, že můžeme autem zabít člověka, kdo neví, že mířit na druhého zbraní se nesmí, kdo neví, že může selhat v manželství, kdo nechce vědět, že svou mocí může druhému škodit, ten je nebezpečný.
Proč si nehlídáme nebezpečí arúm (podlosti), proč nechceme slyšet o možnosti našeho selhání, které hrozí každému člověku? Písmo nám říká, že i pomazaný král, kněz, prorok i apoštol může selhat.
Bůh své obrovské možnosti nezneužívá.
Jenže člověk není Bůh, proto si na něj nemáme hrát.
Víme, co si Ježíš od nás nejvíce přál – aby jeho smrtí skončila naše nesnášenlivost, pronásledování a vraždění nevinných!
Připustit, že mohu druhým ubližovat (manželovi, vlastnímu dítěti, žákům, dětem, těm, kterým mám sloužit), není příjemné. Abychom tento nepříjemný tlak snížili, začali říkat, že Bůh k odpuštění našich vin potřeboval Ježíšovo utrpení. Tímto tvrzením otupujeme naší zločinnou vinu.
To je ďábelská pomluva Hospodina. Kdyby někdo takhle mluvil o naší mamince, to bychom jej hnali, dělat z ní čarodějnici.
Bůh může ze svého milosrdenství naši vinu odpustit, je naprostý suverén. Není vázán nějakou naší představou o spravedlnosti. [7]
„Utrpení je potřebnou surovinou k božímu utrpení“, říkali i solidní duchovní vůdci. Tak byli vyučeni. Nečetli pořádně Písmo, nehledali smysl Božích slov.
Byli jsme vedeni ke snášení utrpení a ke snášení nespravedlivého zacházeni od nadřízených. K pravé pokoře patřilo mlčet. O právu hlásit se o svá práva, nebyla vůbec řeč. (Ještě se k tomu doporučovalo sebebičování.)
To se to vládlo! Moc chutná.
Instituce umožňovala zneužívání moci. Oběti se umlčovali. [8]
Prosím vás, nad nikoho se nepovyšuji, Eliášovu modlitbu: „Nejsem lepší, než druzí,“ jsem dávno nutně přijal za svou. Přísný musím být především sám na sebe.
Nemáme zapomenout na Ježíšův odkaz:
„Otec miluje mne a já miluji vás. I vy mějte rádi jeden druhého - to vám kladu na srdce.
Žijete-li podle mých slov (pokynů) a máte-li se navzájem rádi, jste mými přáteli. Podle toho lidé poznají, že jste mými učedníky. (Srv. J 14,21-24
; J 15,9-17
)
„Miluješ bližního, protože zakoušíš mou lásku,“ říká Bůh.
[1] Naším antisemitismem jsme židům zabarikádovali cestu k poznání a přijetí Ježíše. Nejednali jsme s nimi podle evangelia.
[2] Mocným chutná jejich privilegované postavení a často si ji chtějí za každou cenu udržet. Na některých demonstracích si můžeme všimnout zuřivosti demagogů i davu.
[3] My pamětníci minulého režimu si pamatujeme, že jsme se také často nezastali pronásledovaných.
Strach ochromuje (proto nás násilníci straší). Proto si máme odvahu trénovat.
[4] Vězni nacistických koncentračních táborů v hrůzných poměrech přestali vnímat zavražděné, ale velice těžko snášeli veřejné popravy vězňů. Velitel tábora nechal nastoupit všechny vězně, aby ukázal, jak budou potrestání ti, kteří se „provinili“ proti svým vrahům (např. pokusem o útěk). Zvlášť krutým způsobem mocní předváděli, kdo je pánem nad životem a smrtí trestanců.
[5] Modlitby lidové zbožnosti velebí Ježíšovo utrpení: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi. (Neříkáme: „Maminko, vážím si tě pro porodní bolesti, ve kterých jsi málem umřela“. Ale: „Pro tvou lásku tě mám nevýslovně rád.“)
„Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše.“
„Otče, obětujeme ti umučení našeho Pána, Ježíše Krista,“ atd.
Nikdy nebudu exkrementu - chtěl jsem použít patřičnější výraz - říkat dort a předstírat, že mně chutná. Nejsme masochisté, ani pokrytci. Ten, kdo zbožně velebí utrpení, ať se podívá, jak snáší třeba bolest u zubaře.
Po operaci srdce jsem - díky lékům - neměl žádné bolesti z rozříznutého hrudníku. Obdivuji úroveň naší medicíny a jsem lékařům a Bohu vděčný za tento pokrok pro lidstvo.
[6] Vzpomínáte na jedovatý strom v Ráji, na strom „svévolného rozhodování o zlu a dobru“?
Nevěříme Božímu varování před zlem. Málo si pěstujeme živý vztah s Bohem, přesto, že je jedinečně krásný.
Jsme pohodlní, přeceňujeme sebe a podceňujeme riziko svobody.
Dokud neselžeme, těžko připouštíme, že jsme „arúm“ - že jsme schopni podlého jednání vůči druhému.
(V manželství, to je názorně vidět. A to manžel není nepřítelem.)
[7] Vzpomeňme na výhrady o spravedlnosti dělníků pracujících na vinici - Reptali proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ On však odpověděl jednomu z nich: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Srv Mt 20,1-15
) .
Hospodin odpouštěl Izraeli a Izraelitům (nejen Davidovi) těžká provinění bez nějakého zadostiučinění.
[8] Nechci nikoho soudit. Ale omlouvat preláty, kteří před časem jednali s pachateli násilí podle dobových církevních předpisů, neobstojí. Evangelium bylo napsáno před dvěma tisíci lety. Podle něj a podle Ježíšova milosrdného příkladu máme jednat. (Stále, ne jen o neděli Božího milosrdenství).
Základní a nutné dovednosti pastýře je umění naslouchat obětem, potřebným a ponižovaným. (Také pachatelům, ale předně obětem.)