5. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 8,11-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 37,12-14
Datum: 26. 3. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 8,11-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 37,12-14
; Řím 8,8-11
; J 11,1-45
Datum: 26. 3. 2023
Doplnění.
V Poznámkách k neděli 19. března jsem zapomněl uvést odkaz.
Doplňte si, prosím, u 9. poznámky pod čarou:
Někoho potká neštěstí bez jeho osobní viny. (Srv. L 13,1-5
V prvním čtení je jedno z míst hebrejské Bible, kde nám Bůh slibuje budoucnost po smrti.
V druhém čtení nám překáží zvolená slova překladatele o špatnosti „těla“.
V Gal 5,19-23
K evangeliu.
Abych nezapomněl, opakuji, prosba Lazarových sester je příkladnou přímluvnou modlitbou. Proč se z evangelia neučíme? Od Marty a Marie můžeme převzít a jejich úctu k Učiteli.
Prosba Marty a Marie je elegantní, je znát, že se u Ježíše dobře vyučily. My si stále pohansky myslíme, že Hospodina lze ovlivňovat a přemluvit jej ke změně jeho záměru s lidmi. [2]
Jak si dovolujeme ohýbat a ovlivňovat nejvýše pečujícího a milosrdného Boha? A proč dětem mrzačíme představu o Bohu?
U příběhů se Samaritánkou a slepcem od narození jsme si všimli Ježíšova promyšleného jednání, osnovy jeho vyučování. U uzdravení Lazara je to ještě zřetelnější.
Ježíš před uzdravením „slepce od narození“ odpovídá učedníkům na otázku, proč je slepec postižený: „Aby se na něm zjevily skutky Boží“.
Co to znamená?
Na konci svého života Ježíš řekl: „Já jsem tě, Otče, oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“. (J 17,4
Ježíšovi se líbila poctivost slepce a jeho statečnost u výslechu. Slepec Ježíšovi přitakal – říkáme si, že to, čemu říkáme „víra“, je přitakání Bohu svým životem.
Nemáme možnost sloužit Bohu - on slouží nám (rodiče také slouží malým dětem), ale vším, co pěkného se nám podaří, oslavujeme Boha.
Ježíš nám řekl: „Vy jste světlo světa. Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,14.16
(I rodiče se těší ze všeho, co dobrého se jejich dětem povedlo.)
Správně si klademe otázku po smyslu života a smrti. [3]
Nikdo se nás neptal, zda se chceme narodit a zda chceme umřít. [4]
Se vzkříšením osobní zkušenost nemáme.
Je namístě se ptát, zda můžeme biblické zprávě o životě za branou smrti důvěřovat. [5]
Ježíš nám jde naproti. I vzkříšením Lazara.
Velekněží a další církevní představení Ježíšovo vzkříšení popřeli lží („Vojáci u hrobu spali a apoštolové Ježíšovo tělo ukradli“), ale Lazarovo vzkříšení si popřít netroufli.
Evangelia popisují, jak nepřátelství Ježíšových protivníků postupně narůstalo. Jenže Ježíš ještě potřeboval čas, aby své vyučování mohl dokončit, proto se opatrně vytratil z Judska do Galileje …
Lazar začal marodit. Lehko můžeme usoudit, co následovalo. Když péče sester o Lazara nepomáhala, děvčata zavolala rodinného lékaře a později doktory z blízké jeruzalémské kliniky (rodina nebyla chudá). Pak sestry vyslaly posla k Ježíšovi. Ale Ježíš nechal Lazara zemřít a zasmrádnout.
Ježíšovo věrné přátelství je skvostné; na varování apoštolů o nebezpečí hrozící Ježíšovi při návratu do Betánie, prohlásil: „S Lazarovými jsme přátelé, čekají mě, nemohu k nim nepřijít.“
„Co když tě chytnou?“ namítali učedníci. „Tak budu chycený; ale jsme tady na světě k tomu, abychom stáli jeden při druhém.“ (Ten, kdo při tom padne, neprohrál. Některé hodnoty pro nás mají přednost před zachováním tělesného života za každou cenu.)
Izraelci měli představu, že do tří dnů by se mohl duch zesnulého vrátit do svého těla, ale pak už neexistuje žádná možnost probuzení ze spánku smrti, tělo se již rozkládá.
Evangelista vypravuje, že Lazarova rodina byla známá a oblíbená. Nedaleký Jeruzalém byl brzy plný senzační zprávy o Lazarovi, který přežil svou smrt.
Tehdejší církevní vrchnost si nedovolila zpochybnit hodnověrnost lékařů (nikdo nevíme, kdy je budeme potřebovat). Ani velekněz si neodvážil o lékařích tvrdit, že Lazara na čas uspali, nebo nerozpoznali nějakou Lazarovu mdlobu, nebo nesprávně ohledli mrtvého.
Když vzkříšený Lazar chodil po Jeruzalémě a rád kdekomu vyprávěl, jak díky Ježíšovi přežil svou smrt, rozhodli se hodnostáři zabít Ježíše i Lazara (srv. J 11,45-12,13
Ježíš nám vzkříšením Lazara poskytl důkaz, že je Pánem nad životem a smrtí.
To, co je pro nás nezvratné - např. smrt - dokáže Bůh zvrátit.
Vidíme, že Ježíš je poslem od Hospodina, na kterého se můžeme spolehnout, přitakat jeho životním názorům a přijmout je za své.
Ježíš není mluvka, jeho příslibu, že naše drahé a nás probudí ze spánku smrti do plnosti života, můžeme důvěřovat.
Lazarův příběh si můžeme důkladně promyslet, aby nám byl jedním z kamenů stavby našeho očekávání
nového životního prostoru za branou smrti.
Pak budeme schopni o Lazarovi vyprávět lidem, kteří hledají jak to s námi v životě je.
V evangeliích je popsána stoupající náboženská nesnášenlivost „pravověrných,“ kteří si myslí, že přesně vědí, jak to s Bohem je. Rádi rozkazují druhým, co si mají myslet a konat (proto usilují o moc). Jejich odpor vyústil až k rozhodnutí likvidace nepohodlných (zde Ježíše i Lazara).
Mrzí mě, že se o sklonu k náboženské nesnášenlivosti v církvi nemluví. Proč nemáme varování před touto falešnou sebejistotou zapsánu na prvním místě našeho duchovního života. Vidíme jak ubližuje, dokonce je vražedná.
Celý příběh Lazara se Ježíšovi mistrovsky „povedl.“ Marta a Marie se dobře zachovaly. Předběhly v myšlení apoštoly?
Ježíš měl z Lazarových sester radost.
[1] Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
Tělo je darem od Boha. Ježíš byl rád člověkem a zůstal jedním z nás.
[2] To v naší lidové zbožnosti se vyskytují opovážlivé manipulace („Matko Boží, od věku nabylo slýcháno, že bys odmítla toho, kdo se k tobě utíká …“), nechutný nátlak na Hospodina, zbožné sliby, a přislibování postů a obětování utrpení.
[3] Tak, jako rodiče pomáhají dětem, aby našli své místo v životě, tak podobně nám Bůh pomáhá nacházet smysl našeho života.
[4] Smrt rodičů s námi zatřese víc než zesnutí prarodičů. Smrt partnera nebo mladého člověka s námi otřese ještě víc. Smrt vypadá jako konec. Taková je naše lidská zkušenost.
Podivuji se, že mnoho lidí nemá smrt blízkých i svou vlastní, promyšlenou. Mnohý dnešní člověk se bojí strachu, bolesti, smutku a smrti. Tyto záležitosti mnozí vytěsňují. Když jim někdo umře, zůstávají s těmi otázkami sami a „na práškách“.
Izrael nemá Knihy mrtvých jako Egypt, Tibet a další pohanská náboženství. (Tyto spisy popisují, jakou výbavu si má člověk obstarat na cestu do záhrobí a jaká zaříkadla a praktiky má použít.) Bible je knihou života.
[5] Apoštol Pavel jednou počítal, že vzkříšeného Ježíše vidělo přes pět set lidí. „Většina z nich ještě žije, můžete se jich na to zeptat,“ napsal. Ale my tu možnost už nemáme.
Přesto naše důvěra ve vzkříšení není slepá. Pokud si ověříme hodnověrnost Písma, Ježíše a apoštolů, máme na čem stavět.
Mnohá pravda, nebo lež se časem ukáže. Pravdivost Bible je nejvíce zkoumaná a napadaná.
(Hodnověrnost Písma je možné si ověřit i tak, že se vydáme na cestu podle jeho pokynů a přesvědčíme se o jejich přínosu. „Podle ovoce se pozná strom,“ pronesl Ježíš. A Gándhí řekl: „Pravdou je to, co nás činí lepšími“.)
Někoho potká neštěstí bez jeho osobní viny. (Srv. L 13,1-5
)
V prvním čtení je jedno z míst hebrejské Bible, kde nám Bůh slibuje budoucnost po smrti.
V druhém čtení nám překáží zvolená slova překladatele o špatnosti „těla“.
V Gal 5,19-23
jsou
špatnosti lépe pojmenovány: „skutky lidské svévole“. [1]
K evangeliu.
Abych nezapomněl, opakuji, prosba Lazarových sester je příkladnou přímluvnou modlitbou. Proč se z evangelia neučíme? Od Marty a Marie můžeme převzít a jejich úctu k Učiteli.
Prosba Marty a Marie je elegantní, je znát, že se u Ježíše dobře vyučily. My si stále pohansky myslíme, že Hospodina lze ovlivňovat a přemluvit jej ke změně jeho záměru s lidmi. [2]
Jak si dovolujeme ohýbat a ovlivňovat nejvýše pečujícího a milosrdného Boha? A proč dětem mrzačíme představu o Bohu?
U příběhů se Samaritánkou a slepcem od narození jsme si všimli Ježíšova promyšleného jednání, osnovy jeho vyučování. U uzdravení Lazara je to ještě zřetelnější.
Ježíš před uzdravením „slepce od narození“ odpovídá učedníkům na otázku, proč je slepec postižený: „Aby se na něm zjevily skutky Boží“.
Co to znamená?
Na konci svého života Ježíš řekl: „Já jsem tě, Otče, oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“. (J 17,4
) Tak charakterizoval svůj život.
Ježíšovi se líbila poctivost slepce a jeho statečnost u výslechu. Slepec Ježíšovi přitakal – říkáme si, že to, čemu říkáme „víra“, je přitakání Bohu svým životem.
Nemáme možnost sloužit Bohu - on slouží nám (rodiče také slouží malým dětem), ale vším, co pěkného se nám podaří, oslavujeme Boha.
Ježíš nám řekl: „Vy jste světlo světa. Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,14.16
)
(I rodiče se těší ze všeho, co dobrého se jejich dětem povedlo.)
Správně si klademe otázku po smyslu života a smrti. [3]
Nikdo se nás neptal, zda se chceme narodit a zda chceme umřít. [4]
Se vzkříšením osobní zkušenost nemáme.
Je namístě se ptát, zda můžeme biblické zprávě o životě za branou smrti důvěřovat. [5]
Ježíš nám jde naproti. I vzkříšením Lazara.
Velekněží a další církevní představení Ježíšovo vzkříšení popřeli lží („Vojáci u hrobu spali a apoštolové Ježíšovo tělo ukradli“), ale Lazarovo vzkříšení si popřít netroufli.
Evangelia popisují, jak nepřátelství Ježíšových protivníků postupně narůstalo. Jenže Ježíš ještě potřeboval čas, aby své vyučování mohl dokončit, proto se opatrně vytratil z Judska do Galileje …
Lazar začal marodit. Lehko můžeme usoudit, co následovalo. Když péče sester o Lazara nepomáhala, děvčata zavolala rodinného lékaře a později doktory z blízké jeruzalémské kliniky (rodina nebyla chudá). Pak sestry vyslaly posla k Ježíšovi. Ale Ježíš nechal Lazara zemřít a zasmrádnout.
Ježíšovo věrné přátelství je skvostné; na varování apoštolů o nebezpečí hrozící Ježíšovi při návratu do Betánie, prohlásil: „S Lazarovými jsme přátelé, čekají mě, nemohu k nim nepřijít.“
„Co když tě chytnou?“ namítali učedníci. „Tak budu chycený; ale jsme tady na světě k tomu, abychom stáli jeden při druhém.“ (Ten, kdo při tom padne, neprohrál. Některé hodnoty pro nás mají přednost před zachováním tělesného života za každou cenu.)
Izraelci měli představu, že do tří dnů by se mohl duch zesnulého vrátit do svého těla, ale pak už neexistuje žádná možnost probuzení ze spánku smrti, tělo se již rozkládá.
Evangelista vypravuje, že Lazarova rodina byla známá a oblíbená. Nedaleký Jeruzalém byl brzy plný senzační zprávy o Lazarovi, který přežil svou smrt.
Tehdejší církevní vrchnost si nedovolila zpochybnit hodnověrnost lékařů (nikdo nevíme, kdy je budeme potřebovat). Ani velekněz si neodvážil o lékařích tvrdit, že Lazara na čas uspali, nebo nerozpoznali nějakou Lazarovu mdlobu, nebo nesprávně ohledli mrtvého.
Když vzkříšený Lazar chodil po Jeruzalémě a rád kdekomu vyprávěl, jak díky Ježíšovi přežil svou smrt, rozhodli se hodnostáři zabít Ježíše i Lazara (srv. J 11,45-12,13
).
Ježíš nám vzkříšením Lazara poskytl důkaz, že je Pánem nad životem a smrtí.
To, co je pro nás nezvratné - např. smrt - dokáže Bůh zvrátit.
Vidíme, že Ježíš je poslem od Hospodina, na kterého se můžeme spolehnout, přitakat jeho životním názorům a přijmout je za své.
Ježíš není mluvka, jeho příslibu, že naše drahé a nás probudí ze spánku smrti do plnosti života, můžeme důvěřovat.
Lazarův příběh si můžeme důkladně promyslet, aby nám byl jedním z kamenů stavby našeho očekávání
nového životního prostoru za branou smrti.
Pak budeme schopni o Lazarovi vyprávět lidem, kteří hledají jak to s námi v životě je.
V evangeliích je popsána stoupající náboženská nesnášenlivost „pravověrných,“ kteří si myslí, že přesně vědí, jak to s Bohem je. Rádi rozkazují druhým, co si mají myslet a konat (proto usilují o moc). Jejich odpor vyústil až k rozhodnutí likvidace nepohodlných (zde Ježíše i Lazara).
Mrzí mě, že se o sklonu k náboženské nesnášenlivosti v církvi nemluví. Proč nemáme varování před touto falešnou sebejistotou zapsánu na prvním místě našeho duchovního života. Vidíme jak ubližuje, dokonce je vražedná.
Celý příběh Lazara se Ježíšovi mistrovsky „povedl.“ Marta a Marie se dobře zachovaly. Předběhly v myšlení apoštoly?
Ježíš měl z Lazarových sester radost.
[1] Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
Tělo je darem od Boha. Ježíš byl rád člověkem a zůstal jedním z nás.
[2] To v naší lidové zbožnosti se vyskytují opovážlivé manipulace („Matko Boží, od věku nabylo slýcháno, že bys odmítla toho, kdo se k tobě utíká …“), nechutný nátlak na Hospodina, zbožné sliby, a přislibování postů a obětování utrpení.
[3] Tak, jako rodiče pomáhají dětem, aby našli své místo v životě, tak podobně nám Bůh pomáhá nacházet smysl našeho života.
[4] Smrt rodičů s námi zatřese víc než zesnutí prarodičů. Smrt partnera nebo mladého člověka s námi otřese ještě víc. Smrt vypadá jako konec. Taková je naše lidská zkušenost.
Podivuji se, že mnoho lidí nemá smrt blízkých i svou vlastní, promyšlenou. Mnohý dnešní člověk se bojí strachu, bolesti, smutku a smrti. Tyto záležitosti mnozí vytěsňují. Když jim někdo umře, zůstávají s těmi otázkami sami a „na práškách“.
Izrael nemá Knihy mrtvých jako Egypt, Tibet a další pohanská náboženství. (Tyto spisy popisují, jakou výbavu si má člověk obstarat na cestu do záhrobí a jaká zaříkadla a praktiky má použít.) Bible je knihou života.
[5] Apoštol Pavel jednou počítal, že vzkříšeného Ježíše vidělo přes pět set lidí. „Většina z nich ještě žije, můžete se jich na to zeptat,“ napsal. Ale my tu možnost už nemáme.
Přesto naše důvěra ve vzkříšení není slepá. Pokud si ověříme hodnověrnost Písma, Ježíše a apoštolů, máme na čem stavět.
Mnohá pravda, nebo lež se časem ukáže. Pravdivost Bible je nejvíce zkoumaná a napadaná.
(Hodnověrnost Písma je možné si ověřit i tak, že se vydáme na cestu podle jeho pokynů a přesvědčíme se o jejich přínosu. „Podle ovoce se pozná strom,“ pronesl Ježíš. A Gándhí řekl: „Pravdou je to, co nás činí lepšími“.)