4. neděle čtyřicetidenní

První čtení.
Izraelité si prosadili krále. Ten měl sloužit, pracovat pro boží lid. Hospodin jim vybíral nejlepší osobnosti v tehdejší době (to neznamená, že byli bez chyb).
Co je za rituálem pomazání krále? [1]

Druhé čtení připomíná naše osvícení Kristem. Byli jsme pozváni k evangelijní kultuře. Ježíš se k nám úžasně chová, nám se to líbí, chceme si jeho přístup k Otci i lidem osvojit.

K evangeliu.
Nedávno jsme mluvili o Ježíšově přípravy vyučování na poušti. Tak, jako Bůh potřeboval významné osobnosti Abraháma, Mojžíše, proroky, tak Ježíš potřebuje schopné spolupracovníky - apoštoly, Samaritánku i slepce určité osobnostní úrovně. Vymyslel setkání s nimi, scénář jednání a rozhovoru.
Není slepec jako slepec. Ježíš ke svému vyučování potřeboval poctivého, přemýšlivého a odvážného člověka. Mesiáš nepřišel především jako lékař, ale jako Učitel.

Celý příběh se slepcem je velice bohatý.
Ještě před sto lety byla v každé vesnici řada slepých, postižených očním zákalem. (Naši lékaři už umějí mnohá postižení spravit.)

Židé každé ráno než otevřou oči děkují Tvůrci za to, že vidí. [2]

Izraelité znali příslib o Mesiáši, že bude uzdravovat slepé. [3] 
Uzdravení slepce mělo být pro ně důvodem k radosti, ale určitá hlasitá skupina „zbožných“ místo radosti nad významným mesiášským znamením („zázrakem“) opět zaútočila.

Při uzdravování Ježíš vyžadoval od nemocných, nebo jejich blízkých, touhu nebo úsilí o uzdravení a obrácení.
Jenže náš slepec měl zřejmě špatnou zkušenost s lidmi, kteří si z něj „dělali blázna“. Proto se jej Ježíš nemohl ptát: „Chceš uzdravit“? [4] 

Obdivuji Ježíšův nápad, že z velké sliny a prachu udělal bláto, slepce zamazal a řekl mu, aby se šel umýt do rybníku Silou. Slepec cestou nadával, jak jsou lidi zlomyslný, ale po umytí prohlédl. [5]

Tehdejší klerikálové okamžitě vyrukovali s obviněním: „Došlo k porušení pravidel o sobotě, udělat z prachu bláto je cihlářská činnost.“
„Pachatelem je známá firma - Nazaretský.“
Rodiče slepce se báli, aby nebyli vyloučeni ze „synagogy“, ze společenství ...

Uzdravený při výslechu nebojácně hájil Ježíše.
(Církevní výslech je někdy horší než výslech od nepřítele. Od svých, od církevních představených a od pokřtěných bratří, právem očekáváme lásku, úctu, slušnost, hledání spravedlnosti a pravdy.)

I my se ptáme s učedníky: „Jaká je příčina slepcova postižení?
Ježíš nás učí: „Někteří si nemoc uženou sami. Jiní jsou postiženi bez osobní viny, potká je třeba neštěstí.
(Umíme z evangelií uvést příklady?)

Co znamenají Ježíšova slova: „Na některých se mají zjevit skutky Boží?“

Náš slepec je významnou osobností. Zastal se Ježíše, svědčil o něm před Ježíšovými protivníky. On postižený předčil vzdělané písmáky. On, ponižovaný, byl k Ježíšovi spravedlivý.

„Slepec“ ve svém trápení nezatrpknul, nerozešel se s Bohem, ani „neobětoval své utrpení za duše v očistci“. Vyrostl v obdivuhodnou osobnost a Ježíšova spolupracovníka.
Je možné, že vyzrál v osobnost navzdory svému trápení. Ve své tmě toužil po světle, po osvícení. 
Můžeme si domyslet, co si možná po prohlédnutí řekl: „Mnoho jsem se natrápil kvůli svému postižení, ale už ji Bohu nevyčítám. Kdož ví, co by ze mne bylo, kdybych viděl a mohl chodit do školy. Možná bych měl akademické tituly před a za jménem, ale s naším výkvětem znalců bych se možná povyšoval nad Ježíšem. Možná bych jej s rabíny pomlouval, že je jen vesnickým samoukem.“
Dorostl na takovou úroveň, že mu Ježíš mohl oznámit, že je Mesiášem. Věděl, že uzdravený nezačne kampaň na zvolení Ježíše Mesiášem. (Apoštolům Ježíš musel zakazoval šířit, že je Mesiášem.)
My někdy lacině ujišťujeme Ježíše: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji,“ ale od slov se nedostaneme k činům.   
My jsme uzdravenému slepci vděční za jeho odvážné svědectví. Učíme se od něj přemáhat strach z mocných a hájit pomlouvané, osočované a ublížené. (Když jsem chodil k výslechům, „bral jsem si jej“ jako průvodce.)

Těšíme se, až se s ním a se Samaritánkou setkáme osobně a poděkujeme jim. Zajímají nás jejich další příběhy po setkání s Ježíšem.

Poznal jsem několik slepců, byli to zajímavé osobnosti bez depresí. [6]

Ježíšovo varování: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí,“ jsme v semináři, ani později nepromýšleli. Jako by nám nehrozila pyšná a pohrdlivá slova Ježíšových odpůrců: „Jsme snad i my slepí?“

Ježíš povýšenost „zbožných“: „My víme, jak je to správně“, nazývá hříchem.  
Přidáme-li k tomu nespravedlivé a nesnášenlivé odsuzování druhých, jsme na cestě k nejhoršímu hříchu - 
k nenávisti, která se na nic neohlíží a likviduje druhé. [7]

Podsouvat někomu, kdo jedná spravedlivě, zlé úmysly, je hříchem proti Duchu svatému. To je tak zvrhlý
stav, že se z něj zlomyslný člověk nedostane. [8]
Náboženské války proti jednotlivci nebo proti skupině lidí bývají nejkrvavější.
Ve válčení se generálové zavázali k dodržování určitých pravidel: „Nestřílí se na toho, kdo se vzdává, na sanitky, na nemocnice, civilisty, děti …“
Někteří Izraelité, kteří se hlásili k Mojžíšovi, likvidovali proroky i Mesiáše.
Někteří „kosteloví“ lidé nedodržují Ježíšova pravidla o vzájemném soužití v úctě a důstojnosti k druhým.

Nemáme zapomenout na Ježíšův odkaz:
„Otec miluje mne a já miluji vás. I vy mějte rádi jeden druhého - to vám kladu vám na srdce.
Žijete-li podle mých slov (pokynů) a máte-li se navzájem rádi, jste mými přáteli. Podle toho lidé poznají, že jste mými učedníky.  (Srv. J 14,21-24; J 15,9-17)

Ten, kdo nebuduje své manželství, zahrává si s ohněm.
Ten, kdo si nedává pozor na Ježíšova varování, zahrává si s ohněm.

Ježíšova slova: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu,“ mají stálou platnost. Je to velké varování. Ale do zpovědních zrcadel se nedostalo.
Jako kněz mám velikou moc nad lidmi a velkou odpovědnost za to, kam lidi vedu. Podobně mají velkou moc a odpovědnost rodiče, učitelé, biskupové, politici … 
Teď pláčeme nad svou slepotou vůči Putinovi.

Máme veliké štěstí, že nás Ježíš při vyučování na jeho hostině pokaždé královsky obdarovává svým přátelstvím. Tak přidám pár slov.
Ježíš měl šťastné dětství. Vztah Otce, milující náruč rodičů a přátel pro něj mnoho znamenaly … Byl krásným člověkem. Své lidství si ponechal. Má potřebu se nás dotýkat …
Formu jeho hostiny církev časem měnila. Po století ji formovali staří mládenci a právnické myšlení církevních funkcionářů. Neviděli v ní rodinnou slavnost. Zapomněli na boží vyznání svého přátelství k nám, svému lidu, které Hospodin přirovnal ke krásnému manželství. Zamrzli u zázraku sestupujícího Boha na oltář, v Ježíšových slovech nerozpoznali svatební slib Mesiáše své nevěstě.
Nenaučili jsme se zakoušet a dovolit si největší zázrak, který se má odehrávat v nás. Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. Nás chce proměňovat do své podoby.
Ježíš nás nezve k opakování jeho popravy a oběti (v evangeliích nikde neoznačuje svou smrt za oběť), zve nás ke slavení jeho lásky a věrnosti. (Před jeho obětavostí se samozřejmě skláníme, podobně se skláníme před obětavosti rodičů.)  
Všímáme si, co nám Ježíš nabízí a co od nás očekává.
Víme, jak se na svatbě chová ženich a jak nevěsta (neklečí před svým drahým).
Objevujeme pro sebe a pro své děti krásu Ježíšovy slavnosti?

---

Nápověda k zodpovězení otázek o příčinách utrpení. [9]

---

[1] S dětmi si říkáme: „Známe zamazaného, namazaného a pomazaného“. „Pomazaný“ (mesiáš) znamená „ovoněný“, vonící (po Hospodinu). I my jsme byli ovoněni při křtu a při svátosti „přijetí dospělosti křesťana“, abychom svým jednáním „voněli po Bohu“ (na rozdíl od těch, „kteří nevoní“).

[2] Židovský muž děkuje také za to, že se nenarodil jako otrok nebo jako žena.
My, katoličtí duchovní, bychom také nechtěli být ženou (byli bychom jen laiky). Mnoho z nás je dokonce proti svěcení žen. Svou povýšenost nepřiznáváme. Naše církev také nedosahuje úrovně evangelia, jsme nespravedliví(!), okrádáme ženy o stejnou důstojnost a rovnoprávnost, kterou si dopřáváme sami. Ještě jsme nedosáhli kultury evangelia.

[3] Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.
Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází, Bůh, který odplácí, vás přijde zachránit.“
Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. (Iz 35,3-5)
„Zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Mt 11,4-5)  

[4] My, kluci jsme v určitém věku trápili děvčata: „Zavři oči a otevři pusu“, a pak jsme děvčeti strčili do pusy odkvetlou pampelišku s chmýřím.
Odedávna někteří lidé ze zlomyslností trápili postižené. „Já s tebou,“ říká Hospodin, „pěkně mluvím a jednám. Jednej s druhým podobně. „Nebudeš zlořečit hluchému, a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,1).

[5] Slepce neuzdravila slina s prachem. Ale Ježíšova milosrdná pomoc - a duchovní otevřenost slepce.
Slina a prach nemají léčivou moc ani nejsou znamením, jako třeba věci používané při slavení svátostí: voda, světlo, olej, chléb, víno …

[6] Kdo neznáte knihu skutečného příběhu slepého v knize „Nalezené světlo“ od Jacquese Lusseyrana, tomu ji velice doporučuji, výrazně vás povzbudí.

[7] Ježíš řekl: „Ode dnů Jana Baptisty až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že se neobrátila: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido!
Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a změnili svůj život. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. (Srv. Mt 11,12-30)

[8] Pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. (Mt 12,31-32)

[9] - Někteří si nemoc uženou sami. (Srv. L 5,18-25; J 5,1-16)
- Někoho potká neštěstí bez jeho osobní viny. (Srv. L 13,1-5)
,K Ježíšovi přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. Řekl jim: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale neobrátíte-li se, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale neobrátíte-li se, všichni podobně zahynete." (L 3,1-5)