3. neděle čtyřicetidenní

V prvním čtení i v evangeliu je řeč o vodě, v evangeliu máme objevit, jaký pramen nám Ježíš nabízí.

Na Ježíšovo jednání se Samařankou máme být právem hrdí, je převratné. Tak, jako v Ježíšově podobenství o milosrdném otci jde táta vstříc k oběma synům, tak Ježíš jde osobně naproti Samařance ke studni. 

Izrael se nechal vyučovat Hospodinem, ale - stejně jako my - v ledasčem zůstával pozadu. Přesto, že z Písma známe řadu krásných ženských osobností, neměly ženy v Izraeli - a v naší církvi nemají dodneška - stejné postavení jako muži. (Jakákoliv povýšenost je od ďábla, ten rozděluje.)

Ježíš v krátkém období svého veřejného působení zboural řadu mezilidských bariér.
Vyprávění o samařské ženě je jednou z biblických perel. Máme být na co hrdí. Ježíšův přístup úcty k lidem, dokonce k hříšníkům, si máme osvojit jako jedinečnou perlu. (Naše úcta k lidem a laskavé jednání má být poznávacím znamením Ježíšových učedníků.)

Zopakuji okolnosti příběhu.
V Ježíšově době bylo společensky nemožné, aby muž oslovil ženu na veřejnosti, natož aby s ní mluvil o Bohu („na to nemá ženská mozek“, povyšovali se chlapi). Judejci a Samaritáni se vzájemně nesnášeli a dělali si velké naschvály. Požádat Samaritána o službu bylo pro Judejce ponižující a nemyslitelné.

Samařankou „od studny“ opovrhoval i vlastní lidé. Byla několikanásobnou vdovou nebo byla rozvedená? Současný mužský s ní žil na nadivoko (možná se bál svatby, aby neumřel jako jeho předchůdci) a bylo mu jedno, že na ní druzí s opovržením plivají jako na děvku. Kvůli tomu chodila pro vodu v poledním vedru, aby měla jistotu, že ji nikdo nepotká. [1]
Žena byla překvapená a potěšená, že s ní ten cizí muž zavedl řeč. Viděla, že s ní nekoketuje, ale jedná s ní s velikou úctou. Její obdiv k Ježíšovi ještě vzrostl, když se ukázalo, že ví o jejím neutěšeném společenském („náboženském“) postavení. 
Před Ježíšem se nehrbila, odvážně s ním mluvila na rovinu:
„Jak to, že mě žádáš o vodu“?
„Nemáš ani vědro …“
„Kdo jsi?“
„Dej mi tvou vodu, abych nemusela chodit vodu v poledne…“
–  „Zavolej svého muže a o vodě se dohodneme …“, zkoušel Ježíš její pravdivost.
–  „Nemám muže...“ 
–  „To říkáš pravdu, měla jsi pět manželů a teď …“
Tím se Ježíš legitimoval jako prorok - věděl, že žena zná povinnost proroka legitimovat se, aby mu adresát mohl důvěřovat). [2]
„Vidím, že jsi prorok.“
Samařanka hned položila závažnou otázku:
„Je Bohu milejší Jeruzalém nebo naše hora? [3]
Samařanka nebyla povýšenou náboženskou fanatičkou, nemyslela si, že Samaritáni jsou Bohu milejší než Judeici, měla svou zkušenost s nesnášenlivostí a tvrdým srdcem i u svých lidí.

Ježíš se jí představil jako Mesiáš, nehrozilo, že by jej Samaritáni korunovali za krále.

Ježíš vedl mistrně rozhovor s ženou, věděl, že s ní bude dobrá řeč.
Evangelista sycharské občany chválí, neboť dva dny Ježíšovi naslouchali a kladli mu podstatné otázky (zatímco Nazaretští chtěli Ježíše ukamenovat). 
Jméno samařské ženy evangelium neuvádí, ale každý se vedle ní můžeme postavit a vděčně ocenit Ježíšův přátelský vztah k nám a ke každému.

Samařská žena nechala u studny džbán a běžela do města k lidem, kterých se dříve stranila, se slovy: „Pojďte se podívat na člověka, který o mně všechno věděl. Je to snad Mesiáš?“ Zážitek s Ježíšem ženě převážil všechno dřívější opovrživé jednání občanů. A její svědectví bylo tak silné, že se chlapi zvedli a šli k Ježíšovi za tou, na kterou dříve plivali.
Žena se stala Ježíšovou apoštolkou, vyslankyní. Ani Ježíš, ani Samařané neřekli: „Žena, ať v církvi mlčí“! (Srv. 1 Kor 14,34)
Ježíš působí krásou své osobnosti a silou Ducha. Nepotřebuje ženu kárat: „Nejdříve si dej do pořádku vztah se svým mužským!“

Učedníkům Ježíš říká: „Mám k jídlu pokrm, který vy neznáte...“
My jsme podvyživení, trpíme nechutenstvím k božímu slovu přesto, že smíme zdarma pít z pramene vody živé a sytit se Ježíšovou životní moudrostí a jeho přátelstvím.
Ježíš přichází i k lidem na okraji společnosti. Líbí se nám to?

Opakujeme náboženské fráze o vykoupení, ale nerozumíme tomu, v čem naše záchrana spočívá.
Zachráněný („vykoupený“) je ten, kdo se nepovyšuje nad druhé, ale osvojuje si Ježíšovu lidskost. Ježíš nás každým svým slovem a činem osvobozuje od špatného jednání.

Škoda, že z Ježíšova pramene nečerpáme a nepijeme více; za dva tisíce let křesťanství jsme v naší církvi (mimo jiné) nepřijali Ježíšův postoj k ženám, k jinověrcům a dalším ponižovaným lidem.
Ve společnosti máme být předvojem, průkopníkem, ne ubohým chvostem. Bráníme Duchu božímu, aby společnost prokvasil.  
Pochlebujeme Ježíšově matce, ale nevšimli jsme si, že Ježíš má také velikou úctu k našim maminkám, manželkám, sestrám a našim dcerám.
Místo následování Ježíše, vymýšlíme všelijaké krkolomné praktiky. [4]
Do nekonečna opakuji, že nás Ježíš nevysvobodil svým utrpením, tím, co hříšného mu udělali nepřátelé, ale svým láskyplným jednáním. Osvobozuje nás od barbarství k lidskosti, k obrazu božímu. [5]
Tím jsme zachraňováni od ubližování jiným.
Svobodu si má osvojit každý sám, nikdo to za nás neudělá.

Ježíš (ani Mojžíš [6]) nepřišel usmířit rozhněvaného Boha. Mojžíš, proroci i Ježíš nám ukazují Boha milujícího a slitovného. Kdo následuje Ježíše, ten je vysvobozen, zachráněn.
Bůh nám hříšným dává novou možnost k lidskosti. Ježíš v ní obstál i za krutou cenu.
Promysleme si, co znamenají slova: „Ježíš přijal náš trest“, jaký smysl ta slova mají.
Žádný slušný soudce neodsoudí nevinného místo provinilce. 

V poslední větě druhého čtení patří: „Kristus umřel pro nás“ (bez jeho smrti bychom nenahlédli, kam se se svou nesnášenlivosti řítíme).

---

[1] Proč to žena snášela? Uvědomme si, že i u nás ještě před sto lety bylo téměř nemožné, aby mohl nějaký singl žít sám. Většina lidí se živila zemědělstvím a na to jeden člověk nestačil.

[2] My jsme povinnost posla legitimovat se, nahradili uniformou hodností a povýšeneckým tvrzením, že duchovní vrchnost má vždy pravdu.

[3] Judejci po návratu z babylonského zajetí nepozvali Samaritány k obnově svatyně v Jeruzalému (pokládali je za nepravověrné a nečisté) a tak si Samaritáni postavili Hospodinu svatyni na hoře Gerazim. Tu roku 128 př. n. l. rozbořilo vojsko judského krále Jochanana Hyrkána I., ale hora zůstala pro Samaritány dál posvátným místem.

[4] Stydím se za požehnání nově zvolenému prezidentovi. Naši páni se opět lísají k mocným. Navíc se chovají neslušně a povyšují se nad jiné církve a nad židy. Co tam dělala lebka sv. Václava? (Pro židy je dotýkání se ostatků zesnulých kultickým znečištěním.) Pro manželé Pavlovi, pro nekatolíky, pro občany i pro nás je to nesrozumitelný rituál. Naši preláti neumějí mluvit srozumitelně, a ani nevysvětlí, co požehnání znamená, jejich rituál vypadá magicky.
Každý rituál má být vysvětlován, jinak je nesrozumitelnou šifrou.
Kdyby řekli:
„Vážený pane prezidente a paní Evo, my, židé a křesťané máme dobrou zkušenost s Bohem. Pečuje o nás a velkoryse nám slouží (žehná nám). Zve nás k dotváření světa a ke službě spravedlnosti a pravdě. Jeho přízeň (požehnání) si nemusíme vyprošovat. Vždyť i slunce - díky Bohu - svítí každý den a dobří rodiče pečují o své děti.
My, židé a křesťané svědčíme o božím přátelství ke každému člověku. Bůh k nám mluví, vyučuje nás své moudrosti a vychovává nás k lidskosti a míru. Také nám naslouchá, proto se k němu odvažujeme mluvit.
Bože, za vše ti děkujeme, ale nic nepokládáme za samozřejmost, proto tě zdvořile prosíme, abys nám svou přízeň i nadále zachoval. Dal jsi nám život, krásný svět a svěřil jsi nám jednoho druhému; chceme o toto bohatství pečovat. Hlásíme se k odpovědnosti za svá jednání a za všechna slova, která pronášíme. K tomu tě, Bože, prosíme o pomoc. 
Pane prezidente a paní Evo, Bůh nám slouží, ne my jemu.
Děkujeme i vám, že jste přijali službu naší zemi a všem občanům. Vaše služba nebude lehká, ale Nejvyšší vám slibuje svou podporu (žehná vám) – my vám o tom svědčíme. I my při vás budeme stát. A případně vás upozorňovat na chyby. I my prosíme druhé, aby nám říkali pravdu. Přiznáváme si svou vinu - neuhlídali jsme mír.“
(Všimli jste si, jak se pan arcibiskup lekl, když pan prezident bral „korunovační meč“ do rukou?)
K dospělosti patří také přiznávání chyb. Hlásím se k selhávání církve, nejsem lepší než druzí.

[5] Na biblické hodině jsme mluvili o Mojžíšovi a o statečných porodních bábách (Ex 1,15-22). Vzepřely se králi, který byl pro lidi božstvem. Představme si kolik zdravého rozumu a statečnosti měli ti, kteří se vzepřeli Hitlerovi (pro mnoho Němců byl božstvem). Kolik lidí se obhajovalo, že plnili rozkazy nadřízených. Na Norimberském procesu bylo řečeno, že nemusíme poslouchat rozkazy, které jsou proti našemu svědomí. Nás tuto zásadu vyučuje Hospodin už od Mojžíše.
Hospodin nás stále vysvobozuje. I od strachu z vládců, i od strachu ze smrti. (Mnoho lidí u nás za minulého režimu chodilo k volbám, i když za neúčast nebyl nikdo přímo potrestán.)
Rusové zanedbali občanskou kontrolu svého politického režimu a Putina. To jim přineslo strašné následky, jejich car posílá chlapům povolávací rozkazy do války. Poslechnou-li, stanou se zabijáky.
Je třeba hlídat politiky a cvičit si svou odvahu dokud nejsou zkrvavovány hlavy. 

[6] Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy.
Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: »To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.«"
Hospodin dále Mojžíšovi řekl: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje.
Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ."
Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?
Proč mají Egypťané říkat: »Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.« Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš.
Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví."
A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. (Ex 32,7-14)
Židé tuto událost promýšlejí. Nemyslí si - jak by se mohlo zdát na první přečtení - že Mojžíš byl milosrdnější než Hospodin.