1. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,7-9
Datum: 26. 2. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,7-9
; Gn 3,1-7
; Řím 5,12-19
; Mt 4,1-11
Datum: 26. 2. 2023
Neděle
nemůže být nikdy dnem půstu, je slavností vzkříšení.
Římský misál době přípravy na Velikonoce říká quadragesima - čtyřicetidenní. My máme „dobu postní“ - Češi bývají papežštější než Řím.
K prvnímu čtení.
Opakování: Hospodin nás nesmírně obdarovává, daroval nám úrodnou, pěstěnou a rozkošnou zahradu Eden (nevysadil nás v pralese ani na poušti). Největším bohatstvím je strom nabízející plnost života (přátelství Boha, poznávání, porozumění a spolupráce s ním). Právem říkáme: „Čím se živíš, tím se stáváš.“
Škoda, že se ze stromu života málo živíme. (Chováme se k Bohu hůře než rozmazlené děti opovrhující tím, co dobrého jim maminka uvařila.)
Druhý strom v Ráji máme nesrozumitelně pojmenovaný - strom poznání dobra a zla (poznávání je přece ctností). Říkám mu strom svévole. Ten je jedovatý. Co je jedlé, nejedlé a jedovaté určil Tvůrce. Tvor není schopen změnit něco jedovatého v životadárné. Svévolné, pyšné a prolhané rozhodování toho, co je dobré pro mě a pro druhé a co je zlé - vede ke smrti (Putin: lže, převrací hodnoty, vraždí, svévolně určuje druhým, co je pro ně dobré).
Bůh nás učí rozlišovat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nespravedlnosti, milosrdenství od krutosti, lásku od lhostejnosti …
Had je v řeči Bible (nejvíce arúm) nejvíce podlý, nejlstivější a nejnebezpečnější. Sídlí v „podzemních“ děrách, [1] není „ochočený“, lstivě se plazí, v Ráji nemá co dělat. Pomlouvá a svádí ke zlu. Všimněme si geniálního biblického vystižení hadovy manipulace: lže, převrací informace, zneužívá psychologii ke svádění.
Příběh je královským způsobem biblického vyučování. Je srozumitelný i pro negramotné lidi. [2]
Lidé v Ráji zanedbali další poznávání Stvořitele, přestali k němu budovat svůj vztah. Neživili se ze stromu života a pak snadno uvěřili svůdci. Tak tomu bylo a je i v manželstvích a přátelstvích, které se rozpadly.
Další tři selhání: bratrovražda, potopa a stavění města bez Boha, jsou následkem toho prvního, svévolného jednání bez Boha. I současná válka je toho strašným ovocem. Takovouto bídu, takové selhání nelze napravit nějakým půstem, ale zásadním obrácením se a návratem k Bohu.
K druhému čtení. Místo Zákon si dosaďte Smlouvu manželskou Hospodina s námi.
Dobro je inspirující a návodné, ale i zlo je nakažlivé. Ježíš říká: „Běda tomu, kdo svede druhého ke špatnosti. [3]
K evangeliu. Poušť je v Bibli místem setkání s Bohem i místem pokušení. Izrael na poušti zakoušel ohromnou péči Hospodina, a přesto několikrát selhal.
Ježíš nám přišel ukázat Otce. Vyučování je přední náplní jeho života.
Ježíš zná úplně svého Otce, ale umění vyučovat je osobní nepřenositelnou dovedností učitele. Jako se Ježíš učil mluvit, chodit, vařit a stavět rovně zdi, tak si v samotě pouště vytvořil osnovu a program k vyučování. Proto všechno nechal stranou, nezdržoval se jídlem a jeho přípravou, a pracoval.
Pečlivě se učit u Ježíše je nejlepší činností učedníka a největší oslavou Boha a Ježíše. [4]
Jestli si někdo potřebuje pěstovat svou vůli a v něčem se omezuje postem, pak to neplatí o Ježíšovi. Jeho setkávání s Otcem, jeho modlitba mu byla rozkoší. Nic mu ji nenarušovalo a neoslabovalo.
(Suchý únor má smysl pro pijáky. Půst od požitků je potřebným cvičením pro začátečníky.
V příloze připojuji text o druzích postu.)
Příběh z evangelia o satanově pokoušení Ježíše je dalším příkladem geniálního biblického vyučování, odhaluje nám taktiku pokušitele. Neptejme se, jak to bylo, hledejme smysl. Nechme se tím vypravováním vést.
Pokušení a pokušitel zkouší naši pevnost a věrnost.
Satan je chytrý, pokoušení má vyzkoušené, často dosahuje svého cíle. Svou taktiku opakuje, jen návnadu mění podle náchylnosti a slabosti člověka tak, jako rybář, který ví, jakou návnadu na který druh ryby použít.
Lidé na začátku příběhu o Ráji ještě neměli zkušenost se svým selháním, se svou podlostí. Zanedbali budování vztahu s Hospodinem. To známe. Této chyby se dopouštíme pozvolna. Přeceňujeme sebe a podceňujeme situaci některá nejednání a nebezpečí. Zahráváme si s ohněm. Jezinky říkají Smolíčkovi Pacholíčkovi: „Jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
Kdyby se Petr Ježíše zeptal: „Ty si vážně myslíš, že bych tě mohl zapřít?“
Kdyby se Petr Ježíše ptal: „Co mám dělat, abych tě nezapřel,“ co by mu Ježíš poradil?
„Nechoď k ohni“.
Dokud se nespálíme, nevěříme. (Já jsem během života v něčem obstál, v něčem ne.)
Připomínám, že nekonání (neudělám-li něco dobrého, i když to bylo v mých možnostech, např. když jsem se nechal přemoci strachem) právem pokládáme za selhání.
Tam, kde Izrael i jednotlivci selháváme, tam Ježíš obstál.
Tam, kde Izrael zapomínal na svou úlohu, ohlížel se zpět do Egypta a lživě tvrdil, že se tam měl dobře
(podobně reptají někteří naši občané, že za komunistů bylo lépe), tam Ježíš obstál. [5]
Ježíš odmítá manipulaci s lidmi, kupování si lidí „Babišovými koblihami“, náboženskou podívanou a světskou slávou. (Kdyby Ježíš přišel v královském nebo velekněžském rouchu, lidé by mu leželi u nohou. Kdyby krmil dav chlebem a masem, korunovali by jej králem. Kdyby uzdravoval naše nemocné bez našeho obrácení, tleskali bychom mu. [6]
Pokud pro nás bude Ježíš skutečnou autoritou, kterou přijmeme, můžeme i my v životě obstát. S Ježíšem jsme ve všem silnější.
Od Boha jsme dostali život a všechno bohatství světa. Toho si vážíme.
Od Ježíše se nám dostává geniálního vyučování. I toho si velice vážíme. Máme to využít (viz podobenství o hřivnách).
Možnost být Ježíšovými učedníky je pro nás ctí, projevenou nám Ježíšem. Naší ctí bude, budeme-li jeho dobrými a spolehlivými učedníky, kteří jsou Ježíšovi pohotově k ruce.
Tak jako si vážíme Ježíšovy obětavosti, tak si máme cenit Ježíšova vyučování.
Máme objevit Ježíšův půst a využívat jej ve svém životě. Potřebujeme naslouchat Bohu a poslechnout jej.
V druhé příloze připojuji text k našemu obracení se k Bohu.
Příloha I.
PŮST – několik poznámek
Když se řekne půst, představíme si nejčastěji kručení v žaludku.
Jsou různé druhy postu.
Zdravotní - slouží ke správné životosprávě, ke zhubnutí, vyčištění organismu …
Sebevýchovný - vede k pěstování vůle, k umírněnosti v jídle a dalších požitků, ke kázni vůči tomu, co mě nezřízeně, nad míru strhává (televize, snění, vášně … ) …
Povznášející ducha - je technikou (prostředkem) napomáhající přemýšlení, k setkání s moudrostí, k oproštění a uvolnění pro vyšší hodnoty. Samozřejmě se netýká jen stravy, ale různých informací přijímaných sluchem, zrakem. Vede k sebevládě myšlení.
Náboženský - jako projev vnitřní lítosti. Srov. např. Jon 1,1-2
Starozákonní - změna smýšlení. „Postit se“ znamená zříkat se tvrdosti srdce, být milosrdný. Srov. např. Iz 58
Katolický:
a) páteční – Kdysi se bohatí křesťané smluvili, nechceme zapomenout na to, co pro nás Ježíš udělal. Mysleme na něj jeho způsobem - přišel, aby ve světě bylo lépe. Umřel kvůli nám v pátek, tak budeme každý pátek jíst něco jednoduchého a ušetřené peníze budeme shromažďovat ve „fondu“ k vykupování otroků z otroctví a zajatců ze zajetí.
Postili se, aby pomohli druhým. Později tento ušlechtilý motiv lidová zbožnost snížila na „sebezápor“. Někdo si nedal buřt, ale uzeného tuňáka (to byla pochoutka!).
Nedáno byly možnosti „pátečního půstu“ rozšířeny. (Kdybychom si přečetli biblické texty na neděli, mělo by to větší váhu než odříci si maso.
b) Půst velkopáteční a na Popeleční středu – Ježíš už netrpí. Už jeruzalémským ženám řekl: „Nade mnou neplačte! Plačte nad svými dětmi a nad sebou – špatně jste děti vychovaly.“ Srov. Lk 23,28
Solidarizovat se máme s chudými. Ježíš v nich trpí dodneška.
Máme promyslet Iz 58
„Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ srov. Mt 25,31n
Všechny tyto druhy postu mají svou hodnotu. Různou. Některé znají a užívají i pohané (pohané bývají zbožní lidé).
Kterýpak druh postu asi Ježíš používal a který nepotřeboval?
Ježíš ukazuje svým učedníkům ještě jiný druh postu – NOVOZÁKONNÍ.
Abychom Ježíši porozuměli, je třeba si nejprve přečíst Mt 6,1-8.16-18
Za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit“. Mt 9,14-15
Učedníci byli zatčením a popravou svého Mistra naprosto zdrceni. (Na jídlo neměli ani pomyšlení.) Mysleli si, že se zmýlili v osobě Mesiáše.
Vzkříšený Kristus se učedníkům zjevil a říká, hledejte chybu u sebe, ve vašem špatném myšlení, ve vaší špatné stavbě víry (důvěry). Nenechali jste si vysvětlit, k čemu Mesiáš přišel a jak dopadne. Hledejte, kde jste vy udělali chybu.
(Apoštol Tomáš nechtěl hledat chybu u sebe. „Dejte mně pokoj“. Ostatní apoštolové se radovali z Ježíšova vzkříšení, už jim jídlo chutnalo, ale Tomáš ke stolu nešel, držel židovský smutek za zemřelého, seděl na zemi s roztrženým rouchem, postil se od jídla, ale odmítal „novozákonní“ Ježíšův půst – hledání chyby u sebe, abychom ji mohl napravit.)
Ježíš nám nabízí pomoc k nalezení příčiny nezdaru. Umíme hledat chybu v záležitostech všedního života. Porouchá-li se nějaká věc, zařízení, zasekne-li se něco ve firmě, samozřejmě začněme hledat chybu, shánět opraváře, zasedneme k jednání s potřebnými lidmi … Při nedorozumění s nejbližšími tolik pohotoví nebýváme. Vztahy jsou složitější a častěji si myslím, že já mám pravdu a ten druhý se mýlí. Ve vztahu s Bohem jsme zakrnělí a zatížení tvrzeními: „To je tajemství“ (za tím se schovává nevědomost, nechuť se namáhat, nebo výmluva z pohodlnosti). Neštěstím je, když utrpení „obětujeme“. Ano, funguje to někdy jako analgetikum, k utišení bolesti. (Karel Marx se nám posmíval - částečně právem - že víra je opiem lidu.) Ale v tom případě nespolupracujeme s Bohem. Často Bohu křivdíme a podezříváme jej, že nám některé věci nepřeje. Vytržená slova „buď vůle tvá“ používáme často k rezignaci.
Ježíš nás vede k hledání chyby nejprve u sebe. Každá chyba a selhání, každé trápení je výzvou. Máme hledat příčinu. Bůh je velice ochotný k naší pomoci.
Ježíš nás vede k jednoduchému postu. Geniální věci jsou často jednoduché. Nejsme zvyklí se postit kvůli nedorozumění s Bohem. Máme všeho nechat a hledat chybu.
(Bylo by třeba projít ještě jiná místa v evangeliu, abychom objevili, co Ježíš myslí slovy: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem." Mk 9,29
Museli bychom nejdříve prozkoumat, co Ježíš rozumí modlitbou a o jakém postu mluví.
Zatím se bez mnohého přemýšlení a příliš primitivně utíkáme k půstu tělesnému. Nedaří-li se nám, vymluvíme se na „Boží vůli“. „Hrozny jsou kyselé.“)
T. G. Masaryk byl přemýšlivý a k přemýšlení vedl druhé. Když někam přijel, často mu lidé na uvítanou zpívali píseň „Ach, synku, synku“, aby mu ukázali, že mu rozumí. (Táta na poli načapal syna, ležícího v trávě. „Jak to, že neořeš?“. - „Vono se to, polámalo.“ – „Koukej vstát, vem plužňata (kolečka před pluhem) na rameno a mazej ke koláři a kováři!“)
Když se na Štědrý den porouchá televize, manželka přinutí manžela, aby všeho nechal (dal si půst od všeho) a sehnal opraváře televizí. Hladověním se obraz v televizi neopraví.
Stávkuje-li počítač, všeho necháme a snažíme se o nápravu.
Pro Ježíše je modlitba konzultací - v případě nefungujícího počítače voláme někomu, kdo věci rozumí víc než my. Když Ježíš mluví o půstu, je to podobné: „Nech všeho a zprovozni počítač, vyřeš spor, usmiř se s druhým, zajdi do manželské poradny, …
Církevní vrchnost si je jistá svým pravověřím. „Nemá co napravovat.“ Napomíná jiné. Vyzývá k půstu.
I kdyby páni shodili nějaké to kilo váhy, s božím královstvím by to nepohnulo.
Neuhlídali jsme mír
Na pouti do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Opakování musíme za každou cenu zabránit.“ Zabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil.
Bez spolupráce s Bohem neudržíme ani leckteré manželství a přátelství, natož mír.
Dopustili jsme nejhorší zlo. Na Ukrajině už rok zuří válka v plné síle. Opět jsme podcenili a včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (honosící se milostmi z každodenní mše, celibátu, biskupského svěcení a darů Ducha sv.). Selhali jsme i my pokřtění, zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou a lež lží. (Já sám nejsem lepší než hříšná církev.)
Hitler v r. 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit.
Na olympiádu v Soči v r. 2014 jeli Putinovi potřást rukou náš prezident a primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhla ruská armáda.
Ježíš nás varoval před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Chce nás je naučit včas rozpoznávat a zlu neustupovat. Nikdy si nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem.
Ježíš plakal nad zničením Jeruzaléma, věděl, že ho židé neposlechnou a že 40 let po jeho smrti
povstanou k nesmyslné válce proti Řimanům. Věděl, že bude obrovské množství židů ukřižovano. Plakal nad námi, věděl, že ho neposlechneme a povedeme řadu starašných válek s milióny obětí.
Židé po návratu Izraele z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které vedly k jejich neštěstí. Několik dnů četli Písmo a přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina. Usilovali o nápravu.
Po pádu Jeruzaléma v r. 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme zámery Hospodina.“
My selháváme podobně. 20. století bylo nejkrvavější. Ale ani po jeho tragédiích církev nehledala svůj podíl viny a cestu k nápravě. Jen se modlila za padlé.
Dlouho jsme tvrdili: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před 1. světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci a k Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky podobně jako Putin z ruských vojáků dnes. Pokřtění zabíjeli pokřtěné na druhé straně.
Pilát byl tak krutý k židům, že ho nakonec císař potrestal vyhnanstvím. Když Pilát nastupoval do svého úřadu v Jeruzalémě, doprovázelo ho vojsko. Jednotky měly na svých korouhvích obraz císaře jako božstva a obraz svého útvaru (lva, vlka, orla …) - což bylo pro židy rouháním. Tři sta předních Izraelitů týden protestovalo před Pilátovou rezidencí. Šestý den Pilát nechal demonstranty obestoupit vojáky a vyzval je k rozchodu, jinak vás nechám pobít! Židé se ani nehli. „Taste meče,“ rozkázal Pilát. Muži poklekli a sklonili hlavy... Pilát ustoupil a vojákům nařídil, aby své koruhve v Izraeli nenosili.
Škoda, že některý biskup po vyhlášení mobilizace v r. 1914 nečekal ve Vídni s pár stovkami mužů na císaře, až vyjde z nedělní mše: „Vaše Apoštolské Veličentvo, nemůžeme uposlechnout váš rozkaz narukovat do války, je proti Desateru. Můžete nás na místě postřílet.“
Církevní vrchnost nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Biskupové souhlasili, že válka je spravedlivá. Nezastali se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky. Nikdo nepomohl vojákům, kteří se vrátili domů se strašnými válečnými traumaty. Jen jsme řekli, něco takového se už nesmí opakovat.
Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“
Církev ani po první světové válce, ani po druhé válce nesvolala konferenci k pojmenování příčin našeho selhání a k hledání nápravy.
Za tři roky po válce u nás ve volbách zvítězili komunisté a nastolili svůj teror. V r. 1990 jsme v církvi opět nehledali svůj podíl viny.
Ukrajinci jsou vražděni a mučeni na mnoha místech své země. Ani tentokrát se v církvi neptáme, v čem jsme selhali a co jsme zanedbali. Zatímco hlásíme jakési udajné proroctví, že Ježíšova matka obrátí Rusko, Punin už stihl válčit v řadě zemí.
Neučíme lidi přemýšlet. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí. Židé - po staletí tvrdě utlačovaní - v sobotní modlitbě říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,
místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5,13-17
Hlasy laiků byly v církvi donedávna umlčovány. Až František je prohlásil za žádoucí. Místo poctivého přiznání nevěry k božímu slovu pokrytecky vydáváme Synodální cestu a její naslouchání za nový objev; objevujeme Ameriku.
Nejdůležitějším pokynem Bible přece je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu.
V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si dávno vzájemně nasloucháme.
Proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23,7-10
Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala božímu slovu, ani varování těch, kteří varovali před zločinností Ruska. Nechtěla slyšet o finančních machinacích, o mocenském, sexuálním a pedofilním násilí. Kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti.
Náš svět je těžce nemocný a nemocná církev není schopna jej uzdravovat. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.
Dopustili jsme válku, to se nespraví nějakým půstem před Velikonocemi.
Kdy začneme společně pátrat po příčinách našeho selhávání a pracovat na své nápravě?
Václav Vacek, 23. února 2023
Na pouti do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Opakování musíme za každou cenu zabránit,“ říkám.
Ježíšovi se nepodařilo zabránit strašnému masakru při zničení Jeruzaléma v r. 70. (toto bych zrušil, máš to uvedeno dále. Navíc jednoduchý čtenář to nepochopí, vždyť už Ježíš nežil! A dalším našim hrůzám.
Zazabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil.
Bez spolupráce s Bohem neudržíme ani leckteré manželství a přátelství, natož mír.
Na Ukrajině už rok zuří válka v plné síle. Opět jsme včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (honosící se milostmi z každodenní mše, celibátu, biskupského svěcení a darů Ducha sv.), selhali jsme i my a zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou a lež lží. (Já sám nejsem lepší než hříšná církev.)
Hitler v r. 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit.
Na olympiádu v Soči v r. 2014 jeli Putinovi potřást rukou český prezident a český primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhla ruská armáda.
Ježíš nás učí včas predátory rozpoznávat a zlu neustupovat. Nikdy si nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem. Varoval nás před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Ty rozumný člověk nehladí.
Židé po návratu Izraele z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které vedly k jejich neštěstí. Několik dnů četli Písmo a přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina. Usilovali o nápravu.
Po pádu Jeruzaléma v r. 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme úmysl Hospodina.“
My selháváme podobně. Po tragédiích 20. století církev opětovně nehledala svůj podíl viny ani cestu k nápravě.
Dlouho jsme tvrdili: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před 1. světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci (z Boží vůle) a Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky podobně jako Putin z ruských vojáků dnes. Pokřtění zabíjeli pokřtěné. Nebo křesťané vraždili křesťany. či pod...
Církevní vrchnost nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Nezastala se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky. Přeživší se vrátili domů se strašnými traumaty. Nikdo jim nepomohl.
Po první válce jsme jako církev nehledali svá selhání ani nápravu.
Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“
Ani po druhé válce církev nesvolala konferenci k pojmenování příčin a hledání nápravy.
Za tři roky po válce u nás ve volbách zvítězili komunisté a nastolili svůj teror. V r. 1990 jsme v církvi opět nehledali svůj podíl viny.
Ukrajinci jsou vražděni a mučeni na mnoha místech své země. Ani tentokrát se v církvi neptáme, v čem jsme selhali. Pasivně se vymlouváme, že co Bůh činí, dobře činí. Vždyť je všemohoucí a ví proč to dopouští.
Neučíme lidi přemýšlet. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí. Židé - po staletí tvrdě utlačovaní - v sobotní modlitbě říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5,13-17
Hlasy laiků byly v církvi donedávna umlčovány. Až František je prohlásil za žádoucí. Místo poctivého přiznání nevěry k božímu slovu pokrytecky vydáváme Synodální cestu za nový objev, objevujeme Ameriku.
Nejdůležitějším pokynem Bible přece je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu. V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si dávno vzájemně nasloucháme.
Proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23,7-10
Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala božímu slovu, ani varování těch, kteří upozorňovali na finanční machinace, mocenské, sexuální a pedofilní násilí, kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti.
Náš svět je těžce nemocný, válka nás opět usvědčila. Nemocná církev není schopna uzdravovat nemocný svět. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.
Kdy začneme společně pátrat po příčinách našeho selhávání a pracovat na své nápravě?
[1] Bible rozlišuje živočichy pozemské, nebeské (ptactvo) a podzemní - žijící v norách, ti jsou spojeni s podsvětím a tudíž jsou nečistí.
[2] Řecký způsob myšlení je geniální pro zkoumání přírody, ale jeho výpověď o Bohu je těžkopádná a daleko se nedostane.
Říkali jsme si, že slova: „Lidé byli nazí, ale nestyděli se“, jsou zavádějící. Před kým by se měli stydět? Manželé před sebou? Před Bohem? Nevěděli, že se jsou schopni zneužít svobodu a dopustit se hanebnosti. Až když se jí dopustili, nahlédli na svou bídu. Škoda, že sváděli vinu na druhé. Proto přišli o Ráj.
Tento hřích není jedinou událostí kdysi dávno, stále znovu jej opakujeme.
[3] Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. (Mt 18,6
[4] Hospodin, tvůj Bůh, klade na srdce, abys dodržoval tyto micvot (pokyny a spravedlivá ustanovení). Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat.
A Hospodin prohlásil dnes tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho micvot a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha. (Dt 26,18-19
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám kladu na srdce, abyste jeden druhého milovali. (J 15,14-17
Hospodin v Talmudu říká: „Studujete-li Bibli, abyste přijali jeho moudrost, jako byste mě korunovali králem.“
[5] Bedlivě dodržujte každý pokyn, který ti svěřuji, abyste zůstali naživu, rozmnožili se a obsadili zemi, kterou přísežně přislíbil Hospodin vašim otcům. Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě vyučil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho pokyny, či nikoli. Vychovával tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla.
Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.
Proto budeš dbát na pokyny Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. (Dt 8,1-6
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá …
pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit …
Nechoď za jinými bohy z božstev těch národů, které jsou kolem vás, neboť uprostřed tebe je Bůh žárlivě milující, Hospodin, tvůj Bůh. Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse. Bedlivě dbejte na pokyny Hospodina, svého Boha, na jeho svědectví a nařízení, která ti svěřuje. Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dobře vedlo … (Dt 6,10-19
[6] Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.
Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. (J 6,26-27
Ježíš řekl v Nazaretě: Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma. Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.
Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli … Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál. (Srv. L 4,23-30
Nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. (Mk 5,5
Římský misál době přípravy na Velikonoce říká quadragesima - čtyřicetidenní. My máme „dobu postní“ - Češi bývají papežštější než Řím.
K prvnímu čtení.
Opakování: Hospodin nás nesmírně obdarovává, daroval nám úrodnou, pěstěnou a rozkošnou zahradu Eden (nevysadil nás v pralese ani na poušti). Největším bohatstvím je strom nabízející plnost života (přátelství Boha, poznávání, porozumění a spolupráce s ním). Právem říkáme: „Čím se živíš, tím se stáváš.“
Škoda, že se ze stromu života málo živíme. (Chováme se k Bohu hůře než rozmazlené děti opovrhující tím, co dobrého jim maminka uvařila.)
Druhý strom v Ráji máme nesrozumitelně pojmenovaný - strom poznání dobra a zla (poznávání je přece ctností). Říkám mu strom svévole. Ten je jedovatý. Co je jedlé, nejedlé a jedovaté určil Tvůrce. Tvor není schopen změnit něco jedovatého v životadárné. Svévolné, pyšné a prolhané rozhodování toho, co je dobré pro mě a pro druhé a co je zlé - vede ke smrti (Putin: lže, převrací hodnoty, vraždí, svévolně určuje druhým, co je pro ně dobré).
Bůh nás učí rozlišovat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nespravedlnosti, milosrdenství od krutosti, lásku od lhostejnosti …
Had je v řeči Bible (nejvíce arúm) nejvíce podlý, nejlstivější a nejnebezpečnější. Sídlí v „podzemních“ děrách, [1] není „ochočený“, lstivě se plazí, v Ráji nemá co dělat. Pomlouvá a svádí ke zlu. Všimněme si geniálního biblického vystižení hadovy manipulace: lže, převrací informace, zneužívá psychologii ke svádění.
Příběh je královským způsobem biblického vyučování. Je srozumitelný i pro negramotné lidi. [2]
Lidé v Ráji zanedbali další poznávání Stvořitele, přestali k němu budovat svůj vztah. Neživili se ze stromu života a pak snadno uvěřili svůdci. Tak tomu bylo a je i v manželstvích a přátelstvích, které se rozpadly.
Další tři selhání: bratrovražda, potopa a stavění města bez Boha, jsou následkem toho prvního, svévolného jednání bez Boha. I současná válka je toho strašným ovocem. Takovouto bídu, takové selhání nelze napravit nějakým půstem, ale zásadním obrácením se a návratem k Bohu.
K druhému čtení. Místo Zákon si dosaďte Smlouvu manželskou Hospodina s námi.
Dobro je inspirující a návodné, ale i zlo je nakažlivé. Ježíš říká: „Běda tomu, kdo svede druhého ke špatnosti. [3]
K evangeliu. Poušť je v Bibli místem setkání s Bohem i místem pokušení. Izrael na poušti zakoušel ohromnou péči Hospodina, a přesto několikrát selhal.
Ježíš nám přišel ukázat Otce. Vyučování je přední náplní jeho života.
Ježíš zná úplně svého Otce, ale umění vyučovat je osobní nepřenositelnou dovedností učitele. Jako se Ježíš učil mluvit, chodit, vařit a stavět rovně zdi, tak si v samotě pouště vytvořil osnovu a program k vyučování. Proto všechno nechal stranou, nezdržoval se jídlem a jeho přípravou, a pracoval.
Pečlivě se učit u Ježíše je nejlepší činností učedníka a největší oslavou Boha a Ježíše. [4]
Jestli si někdo potřebuje pěstovat svou vůli a v něčem se omezuje postem, pak to neplatí o Ježíšovi. Jeho setkávání s Otcem, jeho modlitba mu byla rozkoší. Nic mu ji nenarušovalo a neoslabovalo.
(Suchý únor má smysl pro pijáky. Půst od požitků je potřebným cvičením pro začátečníky.
V příloze připojuji text o druzích postu.)
Příběh z evangelia o satanově pokoušení Ježíše je dalším příkladem geniálního biblického vyučování, odhaluje nám taktiku pokušitele. Neptejme se, jak to bylo, hledejme smysl. Nechme se tím vypravováním vést.
Pokušení a pokušitel zkouší naši pevnost a věrnost.
Satan je chytrý, pokoušení má vyzkoušené, často dosahuje svého cíle. Svou taktiku opakuje, jen návnadu mění podle náchylnosti a slabosti člověka tak, jako rybář, který ví, jakou návnadu na který druh ryby použít.
Lidé na začátku příběhu o Ráji ještě neměli zkušenost se svým selháním, se svou podlostí. Zanedbali budování vztahu s Hospodinem. To známe. Této chyby se dopouštíme pozvolna. Přeceňujeme sebe a podceňujeme situaci některá nejednání a nebezpečí. Zahráváme si s ohněm. Jezinky říkají Smolíčkovi Pacholíčkovi: „Jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
Kdyby se Petr Ježíše zeptal: „Ty si vážně myslíš, že bych tě mohl zapřít?“
Kdyby se Petr Ježíše ptal: „Co mám dělat, abych tě nezapřel,“ co by mu Ježíš poradil?
„Nechoď k ohni“.
Dokud se nespálíme, nevěříme. (Já jsem během života v něčem obstál, v něčem ne.)
Připomínám, že nekonání (neudělám-li něco dobrého, i když to bylo v mých možnostech, např. když jsem se nechal přemoci strachem) právem pokládáme za selhání.
Tam, kde Izrael i jednotlivci selháváme, tam Ježíš obstál.
Tam, kde Izrael zapomínal na svou úlohu, ohlížel se zpět do Egypta a lživě tvrdil, že se tam měl dobře
(podobně reptají někteří naši občané, že za komunistů bylo lépe), tam Ježíš obstál. [5]
Ježíš odmítá manipulaci s lidmi, kupování si lidí „Babišovými koblihami“, náboženskou podívanou a světskou slávou. (Kdyby Ježíš přišel v královském nebo velekněžském rouchu, lidé by mu leželi u nohou. Kdyby krmil dav chlebem a masem, korunovali by jej králem. Kdyby uzdravoval naše nemocné bez našeho obrácení, tleskali bychom mu. [6]
Pokud pro nás bude Ježíš skutečnou autoritou, kterou přijmeme, můžeme i my v životě obstát. S Ježíšem jsme ve všem silnější.
Od Boha jsme dostali život a všechno bohatství světa. Toho si vážíme.
Od Ježíše se nám dostává geniálního vyučování. I toho si velice vážíme. Máme to využít (viz podobenství o hřivnách).
Možnost být Ježíšovými učedníky je pro nás ctí, projevenou nám Ježíšem. Naší ctí bude, budeme-li jeho dobrými a spolehlivými učedníky, kteří jsou Ježíšovi pohotově k ruce.
Tak jako si vážíme Ježíšovy obětavosti, tak si máme cenit Ježíšova vyučování.
Máme objevit Ježíšův půst a využívat jej ve svém životě. Potřebujeme naslouchat Bohu a poslechnout jej.
V druhé příloze připojuji text k našemu obracení se k Bohu.
Příloha I.
PŮST – několik poznámek
Když se řekne půst, představíme si nejčastěji kručení v žaludku.
Jsou různé druhy postu.
Zdravotní - slouží ke správné životosprávě, ke zhubnutí, vyčištění organismu …
Sebevýchovný - vede k pěstování vůle, k umírněnosti v jídle a dalších požitků, ke kázni vůči tomu, co mě nezřízeně, nad míru strhává (televize, snění, vášně … ) …
Povznášející ducha - je technikou (prostředkem) napomáhající přemýšlení, k setkání s moudrostí, k oproštění a uvolnění pro vyšší hodnoty. Samozřejmě se netýká jen stravy, ale různých informací přijímaných sluchem, zrakem. Vede k sebevládě myšlení.
Náboženský - jako projev vnitřní lítosti. Srov. např. Jon 1,1-2
; Jon 3
. kap.
Starozákonní - změna smýšlení. „Postit se“ znamená zříkat se tvrdosti srdce, být milosrdný. Srov. např. Iz 58
. kap.
Katolický:
a) páteční – Kdysi se bohatí křesťané smluvili, nechceme zapomenout na to, co pro nás Ježíš udělal. Mysleme na něj jeho způsobem - přišel, aby ve světě bylo lépe. Umřel kvůli nám v pátek, tak budeme každý pátek jíst něco jednoduchého a ušetřené peníze budeme shromažďovat ve „fondu“ k vykupování otroků z otroctví a zajatců ze zajetí.
Postili se, aby pomohli druhým. Později tento ušlechtilý motiv lidová zbožnost snížila na „sebezápor“. Někdo si nedal buřt, ale uzeného tuňáka (to byla pochoutka!).
Nedáno byly možnosti „pátečního půstu“ rozšířeny. (Kdybychom si přečetli biblické texty na neděli, mělo by to větší váhu než odříci si maso.
b) Půst velkopáteční a na Popeleční středu – Ježíš už netrpí. Už jeruzalémským ženám řekl: „Nade mnou neplačte! Plačte nad svými dětmi a nad sebou – špatně jste děti vychovaly.“ Srov. Lk 23,28
Solidarizovat se máme s chudými. Ježíš v nich trpí dodneška.
Máme promyslet Iz 58
. kap. ve světle Ježíšových
slov, např.: „Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem,
a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem
nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě,
byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“
„Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ srov. Mt 25,31n
Všechny tyto druhy postu mají svou hodnotu. Různou. Některé znají a užívají i pohané (pohané bývají zbožní lidé).
Kterýpak druh postu asi Ježíš používal a který nepotřeboval?
Ježíš ukazuje svým učedníkům ještě jiný druh postu – NOVOZÁKONNÍ.
Abychom Ježíši porozuměli, je třeba si nejprve přečíst Mt 6,1-8.16-18
.
Za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit“. Mt 9,14-15
Učedníci byli zatčením a popravou svého Mistra naprosto zdrceni. (Na jídlo neměli ani pomyšlení.) Mysleli si, že se zmýlili v osobě Mesiáše.
Vzkříšený Kristus se učedníkům zjevil a říká, hledejte chybu u sebe, ve vašem špatném myšlení, ve vaší špatné stavbě víry (důvěry). Nenechali jste si vysvětlit, k čemu Mesiáš přišel a jak dopadne. Hledejte, kde jste vy udělali chybu.
(Apoštol Tomáš nechtěl hledat chybu u sebe. „Dejte mně pokoj“. Ostatní apoštolové se radovali z Ježíšova vzkříšení, už jim jídlo chutnalo, ale Tomáš ke stolu nešel, držel židovský smutek za zemřelého, seděl na zemi s roztrženým rouchem, postil se od jídla, ale odmítal „novozákonní“ Ježíšův půst – hledání chyby u sebe, abychom ji mohl napravit.)
Ježíš nám nabízí pomoc k nalezení příčiny nezdaru. Umíme hledat chybu v záležitostech všedního života. Porouchá-li se nějaká věc, zařízení, zasekne-li se něco ve firmě, samozřejmě začněme hledat chybu, shánět opraváře, zasedneme k jednání s potřebnými lidmi … Při nedorozumění s nejbližšími tolik pohotoví nebýváme. Vztahy jsou složitější a častěji si myslím, že já mám pravdu a ten druhý se mýlí. Ve vztahu s Bohem jsme zakrnělí a zatížení tvrzeními: „To je tajemství“ (za tím se schovává nevědomost, nechuť se namáhat, nebo výmluva z pohodlnosti). Neštěstím je, když utrpení „obětujeme“. Ano, funguje to někdy jako analgetikum, k utišení bolesti. (Karel Marx se nám posmíval - částečně právem - že víra je opiem lidu.) Ale v tom případě nespolupracujeme s Bohem. Často Bohu křivdíme a podezříváme jej, že nám některé věci nepřeje. Vytržená slova „buď vůle tvá“ používáme často k rezignaci.
Ježíš nás vede k hledání chyby nejprve u sebe. Každá chyba a selhání, každé trápení je výzvou. Máme hledat příčinu. Bůh je velice ochotný k naší pomoci.
Ježíš nás vede k jednoduchému postu. Geniální věci jsou často jednoduché. Nejsme zvyklí se postit kvůli nedorozumění s Bohem. Máme všeho nechat a hledat chybu.
(Bylo by třeba projít ještě jiná místa v evangeliu, abychom objevili, co Ježíš myslí slovy: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem." Mk 9,29
,
Museli bychom nejdříve prozkoumat, co Ježíš rozumí modlitbou a o jakém postu mluví.
Zatím se bez mnohého přemýšlení a příliš primitivně utíkáme k půstu tělesnému. Nedaří-li se nám, vymluvíme se na „Boží vůli“. „Hrozny jsou kyselé.“)
T. G. Masaryk byl přemýšlivý a k přemýšlení vedl druhé. Když někam přijel, často mu lidé na uvítanou zpívali píseň „Ach, synku, synku“, aby mu ukázali, že mu rozumí. (Táta na poli načapal syna, ležícího v trávě. „Jak to, že neořeš?“. - „Vono se to, polámalo.“ – „Koukej vstát, vem plužňata (kolečka před pluhem) na rameno a mazej ke koláři a kováři!“)
Když se na Štědrý den porouchá televize, manželka přinutí manžela, aby všeho nechal (dal si půst od všeho) a sehnal opraváře televizí. Hladověním se obraz v televizi neopraví.
Stávkuje-li počítač, všeho necháme a snažíme se o nápravu.
Pro Ježíše je modlitba konzultací - v případě nefungujícího počítače voláme někomu, kdo věci rozumí víc než my. Když Ježíš mluví o půstu, je to podobné: „Nech všeho a zprovozni počítač, vyřeš spor, usmiř se s druhým, zajdi do manželské poradny, …
Církevní vrchnost si je jistá svým pravověřím. „Nemá co napravovat.“ Napomíná jiné. Vyzývá k půstu.
I kdyby páni shodili nějaké to kilo váhy, s božím královstvím by to nepohnulo.
Neuhlídali jsme mír
Na pouti do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Opakování musíme za každou cenu zabránit.“ Zabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil.
Bez spolupráce s Bohem neudržíme ani leckteré manželství a přátelství, natož mír.
Dopustili jsme nejhorší zlo. Na Ukrajině už rok zuří válka v plné síle. Opět jsme podcenili a včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (honosící se milostmi z každodenní mše, celibátu, biskupského svěcení a darů Ducha sv.). Selhali jsme i my pokřtění, zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou a lež lží. (Já sám nejsem lepší než hříšná církev.)
Hitler v r. 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit.
Na olympiádu v Soči v r. 2014 jeli Putinovi potřást rukou náš prezident a primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhla ruská armáda.
Ježíš nás varoval před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Chce nás je naučit včas rozpoznávat a zlu neustupovat. Nikdy si nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem.
Ježíš plakal nad zničením Jeruzaléma, věděl, že ho židé neposlechnou a že 40 let po jeho smrti
povstanou k nesmyslné válce proti Řimanům. Věděl, že bude obrovské množství židů ukřižovano. Plakal nad námi, věděl, že ho neposlechneme a povedeme řadu starašných válek s milióny obětí.
Židé po návratu Izraele z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které vedly k jejich neštěstí. Několik dnů četli Písmo a přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina. Usilovali o nápravu.
Po pádu Jeruzaléma v r. 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme zámery Hospodina.“
My selháváme podobně. 20. století bylo nejkrvavější. Ale ani po jeho tragédiích církev nehledala svůj podíl viny a cestu k nápravě. Jen se modlila za padlé.
Dlouho jsme tvrdili: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před 1. světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci a k Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky podobně jako Putin z ruských vojáků dnes. Pokřtění zabíjeli pokřtěné na druhé straně.
Pilát byl tak krutý k židům, že ho nakonec císař potrestal vyhnanstvím. Když Pilát nastupoval do svého úřadu v Jeruzalémě, doprovázelo ho vojsko. Jednotky měly na svých korouhvích obraz císaře jako božstva a obraz svého útvaru (lva, vlka, orla …) - což bylo pro židy rouháním. Tři sta předních Izraelitů týden protestovalo před Pilátovou rezidencí. Šestý den Pilát nechal demonstranty obestoupit vojáky a vyzval je k rozchodu, jinak vás nechám pobít! Židé se ani nehli. „Taste meče,“ rozkázal Pilát. Muži poklekli a sklonili hlavy... Pilát ustoupil a vojákům nařídil, aby své koruhve v Izraeli nenosili.
Škoda, že některý biskup po vyhlášení mobilizace v r. 1914 nečekal ve Vídni s pár stovkami mužů na císaře, až vyjde z nedělní mše: „Vaše Apoštolské Veličentvo, nemůžeme uposlechnout váš rozkaz narukovat do války, je proti Desateru. Můžete nás na místě postřílet.“
Církevní vrchnost nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Biskupové souhlasili, že válka je spravedlivá. Nezastali se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky. Nikdo nepomohl vojákům, kteří se vrátili domů se strašnými válečnými traumaty. Jen jsme řekli, něco takového se už nesmí opakovat.
Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“
Církev ani po první světové válce, ani po druhé válce nesvolala konferenci k pojmenování příčin našeho selhání a k hledání nápravy.
Za tři roky po válce u nás ve volbách zvítězili komunisté a nastolili svůj teror. V r. 1990 jsme v církvi opět nehledali svůj podíl viny.
Ukrajinci jsou vražděni a mučeni na mnoha místech své země. Ani tentokrát se v církvi neptáme, v čem jsme selhali a co jsme zanedbali. Zatímco hlásíme jakési udajné proroctví, že Ježíšova matka obrátí Rusko, Punin už stihl válčit v řadě zemí.
Neučíme lidi přemýšlet. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí. Židé - po staletí tvrdě utlačovaní - v sobotní modlitbě říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,
místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5,13-17
).
Když jsme pošlapáváni, křičíme, místo hledání
příčin našeho pronásledování podle Bible. Považujeme se jen za
oběti.
Hlasy laiků byly v církvi donedávna umlčovány. Až František je prohlásil za žádoucí. Místo poctivého přiznání nevěry k božímu slovu pokrytecky vydáváme Synodální cestu a její naslouchání za nový objev; objevujeme Ameriku.
Nejdůležitějším pokynem Bible přece je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu.
V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si dávno vzájemně nasloucháme.
Proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23,7-10
), stále držíme uspořádání feudální?
Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala božímu slovu, ani varování těch, kteří varovali před zločinností Ruska. Nechtěla slyšet o finančních machinacích, o mocenském, sexuálním a pedofilním násilí. Kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti.
Náš svět je těžce nemocný a nemocná církev není schopna jej uzdravovat. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.
Dopustili jsme válku, to se nespraví nějakým půstem před Velikonocemi.
Kdy začneme společně pátrat po příčinách našeho selhávání a pracovat na své nápravě?
Václav Vacek, 23. února 2023
Na pouti do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Opakování musíme za každou cenu zabránit,“ říkám.
Ježíšovi se nepodařilo zabránit strašnému masakru při zničení Jeruzaléma v r. 70. (toto bych zrušil, máš to uvedeno dále. Navíc jednoduchý čtenář to nepochopí, vždyť už Ježíš nežil! A dalším našim hrůzám.
Zazabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil.
Bez spolupráce s Bohem neudržíme ani leckteré manželství a přátelství, natož mír.
Na Ukrajině už rok zuří válka v plné síle. Opět jsme včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (honosící se milostmi z každodenní mše, celibátu, biskupského svěcení a darů Ducha sv.), selhali jsme i my a zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou a lež lží. (Já sám nejsem lepší než hříšná církev.)
Hitler v r. 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit.
Na olympiádu v Soči v r. 2014 jeli Putinovi potřást rukou český prezident a český primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhla ruská armáda.
Ježíš nás učí včas predátory rozpoznávat a zlu neustupovat. Nikdy si nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem. Varoval nás před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Ty rozumný člověk nehladí.
Židé po návratu Izraele z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které vedly k jejich neštěstí. Několik dnů četli Písmo a přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina. Usilovali o nápravu.
Po pádu Jeruzaléma v r. 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme úmysl Hospodina.“
My selháváme podobně. Po tragédiích 20. století církev opětovně nehledala svůj podíl viny ani cestu k nápravě.
Dlouho jsme tvrdili: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před 1. světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci (z Boží vůle) a Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky podobně jako Putin z ruských vojáků dnes. Pokřtění zabíjeli pokřtěné. Nebo křesťané vraždili křesťany. či pod...
Církevní vrchnost nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Nezastala se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky. Přeživší se vrátili domů se strašnými traumaty. Nikdo jim nepomohl.
Po první válce jsme jako církev nehledali svá selhání ani nápravu.
Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“
Ani po druhé válce církev nesvolala konferenci k pojmenování příčin a hledání nápravy.
Za tři roky po válce u nás ve volbách zvítězili komunisté a nastolili svůj teror. V r. 1990 jsme v církvi opět nehledali svůj podíl viny.
Ukrajinci jsou vražděni a mučeni na mnoha místech své země. Ani tentokrát se v církvi neptáme, v čem jsme selhali. Pasivně se vymlouváme, že co Bůh činí, dobře činí. Vždyť je všemohoucí a ví proč to dopouští.
Neučíme lidi přemýšlet. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí. Židé - po staletí tvrdě utlačovaní - v sobotní modlitbě říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5,13-17
).
Když jsme pošlapáváni, křičíme, místo hledání
příčin našeho pronásledování podle Bible. Považujeme se jen za
oběti.
Hlasy laiků byly v církvi donedávna umlčovány. Až František je prohlásil za žádoucí. Místo poctivého přiznání nevěry k božímu slovu pokrytecky vydáváme Synodální cestu za nový objev, objevujeme Ameriku.
Nejdůležitějším pokynem Bible přece je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu. V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si dávno vzájemně nasloucháme.
Proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23,7-10
),
stále držíme uspořádání feudální?
Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala božímu slovu, ani varování těch, kteří upozorňovali na finanční machinace, mocenské, sexuální a pedofilní násilí, kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti.
Náš svět je těžce nemocný, válka nás opět usvědčila. Nemocná církev není schopna uzdravovat nemocný svět. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.
Kdy začneme společně pátrat po příčinách našeho selhávání a pracovat na své nápravě?
[1] Bible rozlišuje živočichy pozemské, nebeské (ptactvo) a podzemní - žijící v norách, ti jsou spojeni s podsvětím a tudíž jsou nečistí.
[2] Řecký způsob myšlení je geniální pro zkoumání přírody, ale jeho výpověď o Bohu je těžkopádná a daleko se nedostane.
Říkali jsme si, že slova: „Lidé byli nazí, ale nestyděli se“, jsou zavádějící. Před kým by se měli stydět? Manželé před sebou? Před Bohem? Nevěděli, že se jsou schopni zneužít svobodu a dopustit se hanebnosti. Až když se jí dopustili, nahlédli na svou bídu. Škoda, že sváděli vinu na druhé. Proto přišli o Ráj.
Tento hřích není jedinou událostí kdysi dávno, stále znovu jej opakujeme.
[3] Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. (Mt 18,6
)
[4] Hospodin, tvůj Bůh, klade na srdce, abys dodržoval tyto micvot (pokyny a spravedlivá ustanovení). Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat.
A Hospodin prohlásil dnes tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho micvot a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha. (Dt 26,18-19
)
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám kladu na srdce, abyste jeden druhého milovali. (J 15,14-17
)
Hospodin v Talmudu říká: „Studujete-li Bibli, abyste přijali jeho moudrost, jako byste mě korunovali králem.“
[5] Bedlivě dodržujte každý pokyn, který ti svěřuji, abyste zůstali naživu, rozmnožili se a obsadili zemi, kterou přísežně přislíbil Hospodin vašim otcům. Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě vyučil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho pokyny, či nikoli. Vychovával tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla.
Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.
Proto budeš dbát na pokyny Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. (Dt 8,1-6
)
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá …
pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit …
Nechoď za jinými bohy z božstev těch národů, které jsou kolem vás, neboť uprostřed tebe je Bůh žárlivě milující, Hospodin, tvůj Bůh. Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse. Bedlivě dbejte na pokyny Hospodina, svého Boha, na jeho svědectví a nařízení, která ti svěřuje. Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dobře vedlo … (Dt 6,10-19
)
[6] Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.
Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. (J 6,26-27
)
Ježíš řekl v Nazaretě: Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma. Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.
Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli … Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál. (Srv. L 4,23-30
)
Nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. (Mk 5,5
)