6. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,17-37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
Datum: 12. 2. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,17-37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
; 1 Kor 2,6-10
; Mt 5,17-37
Datum: 12. 2. 2023
Opakuji: Židé si všímají
jedinečného přátelství Boha k člověku, jeho
blízkosti a štědré péče, proto řeknou: „Život je
svátostí“. (Ta slova jsem si rád uložil do své paměti.)
Poznání, že nejsme na život sami, je osvobozující.
Říkáme si, že svoboda je velikým darem od Boha. Ano, riskantním pro obě strany. Nebyla nám dána ke zneužití, ale ke svobodnému přitakání dobru.
Hospodin s našimi chybami počítal, obléká nás do šatu světla. (Srv. Gn 3,21
Bůh nás zve k moudrosti, k umění rozpoznávat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat dobré vztahy.
První a druhé čtení to potvrzuje, netápeme v nejistotě, strachu a bezradnosti, protože nás Bůh trpělivě učí.
Apoštol Pavel přitakává, že biblické vyučování není privilegiem pro „vyvolené“, ale je nabízeno všem, kteří o ně stojí a pracují na osvojení si boží moudrosti.
(Židům jsme velice vděční, že se s námi dělí za své poznávání Boha.)
Hospodin o sobě mluví jako o Tátovi a Mámě, ale my jsme mu do ruky vrazili rákosku. Trčíme ve starých pohanských představách o svévolných a panovačných božstvech a připisujeme Hospodinu tvrdé vlastnosti. Potřebujeme pečlivé naslouchat Písmu.
Dosadíme-li si v evangeliu za „Zákon“ „Smlouvu“ (nebo „Tóru“, což znamená „Učení“)
a místo „přikázání“ „pokyny“, text se nám rozjasní.
Lidé, kteří neprošli „Mojžíšovým“ vyučováním, mluví o božích „přikázáních“. Desatero začínají slovy:
„V jednoho Boha budeš věřit. …“
Židé pečlivě studují Tóru a s vděčností přijali velkorysý rodičovský přístup Boha k nám, lidem. „Izraeli, až mě poznáš (zakusíš mou lásku), zamiluješ si mě celou svou bytostí.“
Desatero začíná slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Ex 20,2
Ten, kdo prošel školou Mojžíše, ví, že Bůh nám nic nerozkazuje. Židé nemluví o „přikázáních,“ vždyť ani sami sobě nemůžeme poručit někoho milovat.
Tóra říká:
„Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,18
„Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,34
Všimněme si té formulace: „Budeš milovat …“ – to je řeč o budoucnosti, ke které nás Bůh zve.
Jak k té budoucnosti v lásce k druhým dojde? Kdy a jak dojde k naší přejícnosti i vůči cizincům, k utečencům?
Až přijmeme manželskou Smlouvu, až dovolíme Hospodinu, aby nám Smlouvu „dal do nitra a napsal nám ji do srdce.“ (Jr 31,33
Až mu dovolíme „odstranit z našeho těla srdce kamenné a dát nám srdce Ježíšovské.“ (Srv. Ez 30,26
Bůh nás miluje první. Získává naše srdce. A my na jeho lásku chceme odpovídat láskou k bližním.
Tento přístup známe od našich rodičů - velice o nás pečovali, tím si nás získali a my jsme se jim pak chtěli podobat.
Víme-li, že Bůh o nás s láskou pečuje (bez rákosky), můžeme pokročit k další věci, není v Tóře příliš velké množství pokynů (611). Řada našich lidí si myslí, že je Ježíš nahrazuje pokynem: „Miluj bližního jako sebe sama.“ Tak tomu není, jednak Ježíš potvrzuje, že pokyny Tóry platí dál (srv. Mt 5,17-16
A sami židé nepokládají boží pokyny za nadměrné, i když vědí, že všechny boží pokyny nikdo v pozemském životě svým životem v úplnosti nikdo nedosáhneme. Vědí, že osvojení si Boží spravedlnost je naším cílem, ke kterému se teprve přibližujeme. Vědí, že čím více se budeme přibližovat k cíli, tím více budeme budovat boží království a žít v něm.
Kdo zná přístup Hospodina (miluje nás první), ten pochopí, že nám Ježíš nepřišel naložit další břemeno, další „přikázání“, další požadavky nutné pro vstup do nebeského království, ale Ježíš nás přichází především (kdysi viditelně) obejmout a sloužit nám.
Svým životem, svým příkladem a vyučováním nás zve k osvojení si ještě krásnějšího způsobu života.
Už naše cesta tímto směrem usilování - být obrazem božím - má smysl.
Naše touha podobat se Ježíši, naše otevřenost pro boží království je důležitá. Bez ní bychom se na cestu nevydali. Proto nám Ježíš dává za příklad děti, které se ptají, prozkoumávají nové věci a chtějí být velké.
V nebeském království budou vzájemné vztahy nebešťanů na Ježíšově úrovni. Proto Ježíš říká: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“
V Modlitbě Páně říkáme: „Otče, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. – „Otče, chci poznat Tvé „nebeské“ plány a chci podle nich co nejlépe žít tady na zemi (prosím tě k tomu o pomoc).“
Až přijdeme k nebeské bráně, budou se nám všechny dovednosti, které jsme si od Ježíše osvojili, náramně hodit. Z přátelství Boha k nám mnoho získáváme. [2]
O Ježíšově učení a jeho pokynech k dobrému životu jsme mluvili v minulých letech …
Letos k nám úryvky z Ježíšova horského učení – pod tíhou války a viny, že jsme neuhlídali mír – zní naléhavěji než dříve. Vyznáváme, že některé Ježíšovy pokyny v církvi vůbec nedodržujeme.
Mohl bych vyjmenovat dost dlouhou řadu Ježíšových pokynů, které nedodržujeme.
Uvedu alespoň dva případy z našeho úryvku.
Ježíš říká: „Nepřísahejte. Buďte pravdiví.“
V naší církvi se přísahá. [3]
Ježíš říká: „Moje hostina je slavností pokoje a přátelství. Máte-li mezi sebou nějaké spory, vyříkejte si je.!
Ani tento Ježíšův pokyn v církvi nedodržujeme. Dětem dáváme špatný příklad , že se Ježíšovy pokyny nemusí dodržovat.
Bůh nás bohatě obdarovává svými dary a nabízí nám své osobní přátelství, ale my jsme zůstali někde na půl cesty, náš duchovní život je směsicí pohanství, lidové víry a něco z Písma.
Naše poznávání Hospodina je dosti ubohé.
Naše modlitby jsou často trapné (stydím se za to, jak úkolujeme Boha, co všechno má udělat).
Víme, jak jsme my odmala rostli k dospělosti a jak jste se věnovali svým dětem. Rodiče o nás každý den pečovali. Každá neděle pro nás byla rodinnou slavností. Všechny úspěchy jste s dětmi slavili …
Vaše práce, maturita, svatba a všechny tyto slavnosti vašich dětí a jejich další úspěchy jste prožívali jako další vinobraní života. Boží láska je jako slunce, které na nás svítí.
Stačí si všímat, čím a jak si nás Bůh získává a jak naše srdce „kamenné“ přetváří do srdce do podoby Ježíšova srdce.
Nepouštíme Hospodina a Ježíše k řeči. Překřikujeme ho. Umlčujeme jej svými dlouhými modlitbami. Nenecháme si od něj vyprávět, ani co znamená Ježíšova hostina. (Použil k ní rodinnou slavnost, kterou povýšil a jako rodinnou slavnost nám ji daroval. Mrzí mě, co jsme z ní udělali. Nevšimli jsme si, že s námi Ježíš slaví své přátelství, které Bůh už za Mojžíše přirovnal ke krásnému manželství.
Ježíšovu hostinu jsme pokroutili. Jak to, že v ní nevidíme svatební slavnost?
V Ježíšových slovech nad chlebem a vínem nerozpoznáváme jeho svatební slib, ale máme je za magická slova „svolávající Boha na oltář“.
Ježíš nás chce obejmout jako svou milovanou nevěstu, chce nás prostoupit a proměnit. Ale my místo toho padáme na kolena a tvrdohlavě to vydáváme za projev správné zbožnosti.
(V tridentské mši nikdy kněz nepřijímal tělo a krev Páně v kleče a ani po „svatém přijímání“ neklečel.)
Výše jsem připomínal, že se radujeme ze všeho dobrého v životě a jaké blaho prožíváme při našich slavnostech.
Jak nám bylo např. dobře na své svatbě, na svatbě svých dětí. Co jste prožívali při svatebním slibu, při polibku, na hostině, při tanci … ? S tím vším máme krásné zkušenosti. Vzpomínáte, jak se vám při arození každého dítěte a každého vnoučete rozšířilo vaše srdce?
Tudy vede cesta k objevování a prožívání božího přátelství.
Ježíš nám chce ve své lidské, názorné a viditelné lásce projevit svou lásku. Učíme se i všední život prožívat s Bohem. A každou neděli nám Ježíš dopřává důvěrné setkání a slavení.
Při jeho hostině se můžeme a máme nechávat Ježíšem pohladit a obejmout a prostupovat.
Na jeho lásku můžeme odpovědět. Třeba:
„Ježíši, děkuji ti, za to, že o mě stojíš.
Objímáš mě, prostupuješ, proměňuješ mě. Uzdravuj mé zraněné a studené srdce.
Na tvůj svatební slib odpovídám svým slibem nevěsty.
Ježíši, chci tvou lásku dávat lidem okolo mě, posílat ji dál…
Děkuji ti, že máš mé drahé víc rád než já. …“
Tímto způsobem probíhá boží operace našeho srdce.
Ježíš nás živí svým slovem, svou moudrostí, svým přátelstvím na život a na smrt. (Přátelství nás ovlivňuje.)
Čím víc si všímám božích darů a přijímám je jako osobní a nezasloužené projevy, tím víc taje led mého srdce. Nakolik Ježíšovi dovolím a nakolik s ním spolupracuji, natolik přijímám jeho Ducha.
Rozumíme-li tomuto božímu uzdravování - transplantaci Ježíšova srdce místo našeho tvrdého, okoralého, kamenného srdce a transfůzi jeho krve - Ducha.
Chci s druhými růst do podoby boží do podoby s Ježíšem. Při boží operaci mého srdce chci vědomě spolupracovat …
Učili nás klanět se při proměňování chleba a vína na Ježíšovo tělo a jeho krev. Ale to je jen Ježíšova cesta, jak nám projevuje svou lásku, jak se k nám přiblížit. Ježíš nechce jen proměňovat chléb a víno, chce proměňovat nás. Chce bydlet v nás a uprostřed nás. To je největší zázrak. K lásce je zapotřebí souhlas a spolupráce obou stran.
Nikdo nám nenabídne více než Bůh. Kdo se setkává s jeho závratným přátelstvím, touží se mu podobat.
[1] Nyní tedy, Izraeli, slyš pokyny a pravidla, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců.
K tomu, co vám kladu na srdce, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na pokyny Hospodina, svého Boha, které vám udílím.
Učil jsem vás pokynům a právům, jak mi řekl Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali …
Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechny tyto pokyny, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“
Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?
A má jiný veliký národ pokyny a ustanovení tak spravedlivé jako celá Smlouva, kterou vám dnes předkládám?
Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. (Dt 4,1-9
[2] Při řeči s kamarádem jsem řekl: „Farářské řemeslo mě těší. A navíc mně rozšiřuje náruč.“
Tak jako rodičovství rozšiřuje vám, manželům, vaše srdce a vaši náruč (láskou k dětem, vnukům a pravnukům a přátelům), tak i moje služba lidem rozšiřuje moje srdce. Mít rád druhého je nádherné bohatství, které nám nikdo a nic nemůže vzít.
[3] Snoubenci jsou nucení při svatbě přísahat.
U církevního soudu přísahají vypovídající.
Při volbách papeže, před každým dalším kolem voleb, kardinálové vždy znovu přísahají. (Ani nejvyšší preláti si nedůvěřují?)
Benedikt XVI. počet přísah zvětšil. Duchovní jsou při každém přijímání funkce (kaplana, faráře, vikáře, sekretáře vikariátu …) nuceni přísahat.
Poznání, že nejsme na život sami, je osvobozující.
Říkáme si, že svoboda je velikým darem od Boha. Ano, riskantním pro obě strany. Nebyla nám dána ke zneužití, ale ke svobodnému přitakání dobru.
Hospodin s našimi chybami počítal, obléká nás do šatu světla. (Srv. Gn 3,21
)
Bůh nás zve k moudrosti, k umění rozpoznávat dobro od zla, pravdu od lži, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat dobré vztahy.
První a druhé čtení to potvrzuje, netápeme v nejistotě, strachu a bezradnosti, protože nás Bůh trpělivě učí.
Apoštol Pavel přitakává, že biblické vyučování není privilegiem pro „vyvolené“, ale je nabízeno všem, kteří o ně stojí a pracují na osvojení si boží moudrosti.
(Židům jsme velice vděční, že se s námi dělí za své poznávání Boha.)
Hospodin o sobě mluví jako o Tátovi a Mámě, ale my jsme mu do ruky vrazili rákosku. Trčíme ve starých pohanských představách o svévolných a panovačných božstvech a připisujeme Hospodinu tvrdé vlastnosti. Potřebujeme pečlivé naslouchat Písmu.
Dosadíme-li si v evangeliu za „Zákon“ „Smlouvu“ (nebo „Tóru“, což znamená „Učení“)
a místo „přikázání“ „pokyny“, text se nám rozjasní.
Lidé, kteří neprošli „Mojžíšovým“ vyučováním, mluví o božích „přikázáních“. Desatero začínají slovy:
„V jednoho Boha budeš věřit. …“
Židé pečlivě studují Tóru a s vděčností přijali velkorysý rodičovský přístup Boha k nám, lidem. „Izraeli, až mě poznáš (zakusíš mou lásku), zamiluješ si mě celou svou bytostí.“
Desatero začíná slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Ex 20,2
(Každá generace zbožných židů oceňuje Hospodinovo
zachraňování Izraele, vyznává: „Nás (mě) vyvedl Hospodin
z egyptského otroctví.“) Židé jsou hrdí na Hospodinovu smlouvu,
vědí, že jsou milovaným božím lidem. [1]
Ten, kdo prošel školou Mojžíše, ví, že Bůh nám nic nerozkazuje. Židé nemluví o „přikázáních,“ vždyť ani sami sobě nemůžeme poručit někoho milovat.
Tóra říká:
„Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,18
)
„Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,34
)
Všimněme si té formulace: „Budeš milovat …“ – to je řeč o budoucnosti, ke které nás Bůh zve.
Jak k té budoucnosti v lásce k druhým dojde? Kdy a jak dojde k naší přejícnosti i vůči cizincům, k utečencům?
Až přijmeme manželskou Smlouvu, až dovolíme Hospodinu, aby nám Smlouvu „dal do nitra a napsal nám ji do srdce.“ (Jr 31,33
)
Až mu dovolíme „odstranit z našeho těla srdce kamenné a dát nám srdce Ježíšovské.“ (Srv. Ez 30,26
)
Bůh nás miluje první. Získává naše srdce. A my na jeho lásku chceme odpovídat láskou k bližním.
Tento přístup známe od našich rodičů - velice o nás pečovali, tím si nás získali a my jsme se jim pak chtěli podobat.
Víme-li, že Bůh o nás s láskou pečuje (bez rákosky), můžeme pokročit k další věci, není v Tóře příliš velké množství pokynů (611). Řada našich lidí si myslí, že je Ježíš nahrazuje pokynem: „Miluj bližního jako sebe sama.“ Tak tomu není, jednak Ježíš potvrzuje, že pokyny Tóry platí dál (srv. Mt 5,17-16
).
A sami židé nepokládají boží pokyny za nadměrné, i když vědí, že všechny boží pokyny nikdo v pozemském životě svým životem v úplnosti nikdo nedosáhneme. Vědí, že osvojení si Boží spravedlnost je naším cílem, ke kterému se teprve přibližujeme. Vědí, že čím více se budeme přibližovat k cíli, tím více budeme budovat boží království a žít v něm.
Kdo zná přístup Hospodina (miluje nás první), ten pochopí, že nám Ježíš nepřišel naložit další břemeno, další „přikázání“, další požadavky nutné pro vstup do nebeského království, ale Ježíš nás přichází především (kdysi viditelně) obejmout a sloužit nám.
Svým životem, svým příkladem a vyučováním nás zve k osvojení si ještě krásnějšího způsobu života.
Už naše cesta tímto směrem usilování - být obrazem božím - má smysl.
Naše touha podobat se Ježíši, naše otevřenost pro boží království je důležitá. Bez ní bychom se na cestu nevydali. Proto nám Ježíš dává za příklad děti, které se ptají, prozkoumávají nové věci a chtějí být velké.
V nebeském království budou vzájemné vztahy nebešťanů na Ježíšově úrovni. Proto Ježíš říká: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“
V Modlitbě Páně říkáme: „Otče, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. – „Otče, chci poznat Tvé „nebeské“ plány a chci podle nich co nejlépe žít tady na zemi (prosím tě k tomu o pomoc).“
Až přijdeme k nebeské bráně, budou se nám všechny dovednosti, které jsme si od Ježíše osvojili, náramně hodit. Z přátelství Boha k nám mnoho získáváme. [2]
O Ježíšově učení a jeho pokynech k dobrému životu jsme mluvili v minulých letech …
Letos k nám úryvky z Ježíšova horského učení – pod tíhou války a viny, že jsme neuhlídali mír – zní naléhavěji než dříve. Vyznáváme, že některé Ježíšovy pokyny v církvi vůbec nedodržujeme.
Mohl bych vyjmenovat dost dlouhou řadu Ježíšových pokynů, které nedodržujeme.
Uvedu alespoň dva případy z našeho úryvku.
Ježíš říká: „Nepřísahejte. Buďte pravdiví.“
V naší církvi se přísahá. [3]
Ježíš říká: „Moje hostina je slavností pokoje a přátelství. Máte-li mezi sebou nějaké spory, vyříkejte si je.!
Ani tento Ježíšův pokyn v církvi nedodržujeme. Dětem dáváme špatný příklad , že se Ježíšovy pokyny nemusí dodržovat.
Bůh nás bohatě obdarovává svými dary a nabízí nám své osobní přátelství, ale my jsme zůstali někde na půl cesty, náš duchovní život je směsicí pohanství, lidové víry a něco z Písma.
Naše poznávání Hospodina je dosti ubohé.
Naše modlitby jsou často trapné (stydím se za to, jak úkolujeme Boha, co všechno má udělat).
Víme, jak jsme my odmala rostli k dospělosti a jak jste se věnovali svým dětem. Rodiče o nás každý den pečovali. Každá neděle pro nás byla rodinnou slavností. Všechny úspěchy jste s dětmi slavili …
Vaše práce, maturita, svatba a všechny tyto slavnosti vašich dětí a jejich další úspěchy jste prožívali jako další vinobraní života. Boží láska je jako slunce, které na nás svítí.
Stačí si všímat, čím a jak si nás Bůh získává a jak naše srdce „kamenné“ přetváří do srdce do podoby Ježíšova srdce.
Nepouštíme Hospodina a Ježíše k řeči. Překřikujeme ho. Umlčujeme jej svými dlouhými modlitbami. Nenecháme si od něj vyprávět, ani co znamená Ježíšova hostina. (Použil k ní rodinnou slavnost, kterou povýšil a jako rodinnou slavnost nám ji daroval. Mrzí mě, co jsme z ní udělali. Nevšimli jsme si, že s námi Ježíš slaví své přátelství, které Bůh už za Mojžíše přirovnal ke krásnému manželství.
Ježíšovu hostinu jsme pokroutili. Jak to, že v ní nevidíme svatební slavnost?
V Ježíšových slovech nad chlebem a vínem nerozpoznáváme jeho svatební slib, ale máme je za magická slova „svolávající Boha na oltář“.
Ježíš nás chce obejmout jako svou milovanou nevěstu, chce nás prostoupit a proměnit. Ale my místo toho padáme na kolena a tvrdohlavě to vydáváme za projev správné zbožnosti.
(V tridentské mši nikdy kněz nepřijímal tělo a krev Páně v kleče a ani po „svatém přijímání“ neklečel.)
Výše jsem připomínal, že se radujeme ze všeho dobrého v životě a jaké blaho prožíváme při našich slavnostech.
Jak nám bylo např. dobře na své svatbě, na svatbě svých dětí. Co jste prožívali při svatebním slibu, při polibku, na hostině, při tanci … ? S tím vším máme krásné zkušenosti. Vzpomínáte, jak se vám při arození každého dítěte a každého vnoučete rozšířilo vaše srdce?
Tudy vede cesta k objevování a prožívání božího přátelství.
Ježíš nám chce ve své lidské, názorné a viditelné lásce projevit svou lásku. Učíme se i všední život prožívat s Bohem. A každou neděli nám Ježíš dopřává důvěrné setkání a slavení.
Při jeho hostině se můžeme a máme nechávat Ježíšem pohladit a obejmout a prostupovat.
Na jeho lásku můžeme odpovědět. Třeba:
„Ježíši, děkuji ti, za to, že o mě stojíš.
Objímáš mě, prostupuješ, proměňuješ mě. Uzdravuj mé zraněné a studené srdce.
Na tvůj svatební slib odpovídám svým slibem nevěsty.
Ježíši, chci tvou lásku dávat lidem okolo mě, posílat ji dál…
Děkuji ti, že máš mé drahé víc rád než já. …“
Tímto způsobem probíhá boží operace našeho srdce.
Ježíš nás živí svým slovem, svou moudrostí, svým přátelstvím na život a na smrt. (Přátelství nás ovlivňuje.)
Čím víc si všímám božích darů a přijímám je jako osobní a nezasloužené projevy, tím víc taje led mého srdce. Nakolik Ježíšovi dovolím a nakolik s ním spolupracuji, natolik přijímám jeho Ducha.
Rozumíme-li tomuto božímu uzdravování - transplantaci Ježíšova srdce místo našeho tvrdého, okoralého, kamenného srdce a transfůzi jeho krve - Ducha.
Chci s druhými růst do podoby boží do podoby s Ježíšem. Při boží operaci mého srdce chci vědomě spolupracovat …
Učili nás klanět se při proměňování chleba a vína na Ježíšovo tělo a jeho krev. Ale to je jen Ježíšova cesta, jak nám projevuje svou lásku, jak se k nám přiblížit. Ježíš nechce jen proměňovat chléb a víno, chce proměňovat nás. Chce bydlet v nás a uprostřed nás. To je největší zázrak. K lásce je zapotřebí souhlas a spolupráce obou stran.
Nikdo nám nenabídne více než Bůh. Kdo se setkává s jeho závratným přátelstvím, touží se mu podobat.
[1] Nyní tedy, Izraeli, slyš pokyny a pravidla, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců.
K tomu, co vám kladu na srdce, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na pokyny Hospodina, svého Boha, které vám udílím.
Učil jsem vás pokynům a právům, jak mi řekl Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali …
Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechny tyto pokyny, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“
Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?
A má jiný veliký národ pokyny a ustanovení tak spravedlivé jako celá Smlouva, kterou vám dnes předkládám?
Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. (Dt 4,1-9
)
[2] Při řeči s kamarádem jsem řekl: „Farářské řemeslo mě těší. A navíc mně rozšiřuje náruč.“
Tak jako rodičovství rozšiřuje vám, manželům, vaše srdce a vaši náruč (láskou k dětem, vnukům a pravnukům a přátelům), tak i moje služba lidem rozšiřuje moje srdce. Mít rád druhého je nádherné bohatství, které nám nikdo a nic nemůže vzít.
[3] Snoubenci jsou nucení při svatbě přísahat.
U církevního soudu přísahají vypovídající.
Při volbách papeže, před každým dalším kolem voleb, kardinálové vždy znovu přísahají. (Ani nejvyšší preláti si nedůvěřují?)
Benedikt XVI. počet přísah zvětšil. Duchovní jsou při každém přijímání funkce (kaplana, faráře, vikáře, sekretáře vikariátu …) nuceni přísahat.