Svátek Ponoření Ježíše do Jordánu

Předně Vás prosím, abyste říkali lidem ve svém okolí o důležitosti voleb. Volební právo patří k důstojnosti svobodného občana. Jsme odpovědní svému svědomí a Bohu jak s každou hřivnou naložíme. Zda náš kandidát ve volbách zvítězí, nebo prohraje, je jinou záležitostí.  

Obsah prvního čtení je programem Mesiáše i jeho učedníků.
Jak by uspěl kandidát na prezidenta s takovýmto programem?
No, dobrá, jak by uspěl s takovýmto programem kandidát na biskupa? Přijmout „Izaiášův“ program se od biskupa  ani nečeká. Dopadl by hůř než arcibiskup Bezák.
Izaiášův text Jan použil při oznamování příchodu Mesiáše. Někteří lidé byli potěšeni. [8]

Druhé čtení je více poučné než bychom si mysleli. Vícekrát jsme o tom mluvili.
Je důležité si přečíst celou 10. a 11. kapitolu Skutků ap. Petr byl účastníkem Ježíšova dlouhodobého  vyučování o pohanech, coby božích děti. Petr byl svědkem Ježíšova laskavého jednání vůči k pohanům. Kdo si všimne, že byl Petr „vyšší režií“ „mazaně“ dotlačen k setkání s pohany v Cesareji, že Petr zažil obdarování pohanů Duchem svatým ještě před křtem Duchem svatým, ten bude nadšen svobodou Boha. Takový se usměje zatvrzelosti apoštola Petra, který mluví jakoby spadl z měsíce: „Teď opravdu chápu, že Bohu jsou všichni lidé milí“.
Petr patřil mezi tři Ježíšovy nejlepší učedníky. A přesto mu neúměrně dlouho trvalo, aby konečně odložil své předsudky, že pohané jsou „nevěřící psi“.
Tento příběh s Petrovou poctivostí, s přiznáním vlastní těžkopádnosti nás přivede nejen k úsměvu, k překvapení nad Petrem, ale podnítí nás k otázce, zda i nám nebrání hloupé náboženské předsudky přitakat plně Ježíšovi. Varuje nás před nebezpečnou a falešnou sebejistotou, že jsme dobrými učedníky Ježíše. Jestliže ani apoštol Petr nevystudoval u Ježíše s vyznamenáním, pak nemáme důvod si myslet, že je Ježíš z našeho chápání evangelia nadšen. Kolikrát v našich kostelích o tomto na toto varování mluvíme?

Apoštol Petr je natolik poctivý, že dovolil, aby jeho chyba byla v Písmu pojmenována.
I Josefa Ratzingera čeká bolestné prohlédnutí v tom, co z Ježíšova učení neviděl a zanedbal. (Představme si, že Benedikt XVI. třeba zahanbeně říká:
„Teď už opravdu chápu, že povinný celibát pro kněžstvo je zbytečným břemenem.
Teď už opravdu chápu, že jsme měli při mši hostit lidi Ježíšovou krví.
Šidili jsme je. Bože, vyznávám se, že jsem se neřídil tvým slovem: „K mým pokynům nic nepřidáš a nic z nich neubereš.“ (Srv. Dt 13,1)

Fanoušci Benedikta XVI. požadují jeho rychlé svatořečení, ale takové hlasy nemají v nebi váhu. Tam platí jasné hodnocení Ježíše. (Srv. Mt 12,47-50)  
Kdo jsem já, abych si myslel, že nemám klapky na očích a že jsem lepší než apoštol Petr nebo J. Ratzinger?

V textu evangelia si, prosím, opravte křest na ponoření.
Janovo ponořování zapadalo mezi rituální omývání (mikve) pramenitou vodou. Bylo srozumitelným rituálem. [9]
Ježíš svým ponořením se do Jordánu potvrdil Janovu výzvu jako nezbytný trvalý proces pro každého „Izraelitu“ obracet se k Mesiáši a porovnávat si s ním své myšlení a jednání.
Ježíšovo ponořování je jiného druhu než to Janovo. Chce nás nořit do Ducha a ohně. (srv. 1:33)

O potřebnosti naší spolupráce s Duchem božím často mluvíme. Válka nás opět usvědčila, že jsme nenaslouchali Duchu božímu. Ve 2. a 3. kap. Zj je 7x řečeno: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím“. Měli jsme uši zacpané. Byli jsme bohorovní. Jen pár lidí varovalo před Putinem.

O noření do ohně jsme také vícekrát mluvili. Bůh je ochoten nás svým slovem očišťovat od omylů, chyb a vin každého, kdo o to stojí.
Ale apoštolové, papežové i my si potřebujeme nejprve přiznat, že nejsme neomylní. Duch boží je ochoten obdarovávat každého, kdo po něm lační, ale bez spolupráce s Duchem neporozumíme ani božím plánům, ani jednání Ježíše.

Otcova slova o Ježíšíšovi: „Toto jest můj vyvolený Syn, v něm mám zalíbení“ nás, kostelové lidi, nepřekvapují.
Ale platí tak krásná slova i pro nás „Ježíšovy sourozence“? Potřebujeme jistotu, že si nevymýšlíme, že k nám má Bůh skutečně silné pouto.
Pastýři slyšeli závratná slova nebeských svědků: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nich má Bůh zalíbení.“ Uvěřili zprávě, že Bůh má zalíbení v lidech. Přesvědčili se, že oznámené děcko leží ve žlabu pro dobytek a byli tak okouzlení pozorností, kterou jim Bůh projevil, že šli dál životem lehčím krokem.
I my si můžeme ověřit, že nás Bůh chtěl, těšil se na nás, přijal nás a přijímá nás za své milované děti. To je lék a povznášející bohatství do života v nespravedlivém a nemocném světě.

Vysvětlím to. Naše společnost žije v nebývalém blahobytu, pohodlí a bohatství.  A přesto mnoho lidí trpí depresemi, strachem, smutkem a dalším trápením. I děti jsou postiženi depresemi, rozvodem rodičů, úzkostmi, poruchami s jídlem … Mnoho lidí má pocit nemilovanosti.
Lidé vyhledávají pomoc u psychologů, terapeutů, psychiatrů (kterých je nedostatek). Také hledají pomoc u různých šamanů.
My, církevníci, se ptáme, proč málo lidí vyhledává pomoc v církvi.
Někteří svádíme vinu na druhé a na bezbožnou společnost. Jiní hledají nějaké moderní nápady jak lidi zaujmout.
Kdo se ptá Písma, může se něco dozvědět. Ježíš nás zasvětil do velikého programu. Od něj se máme naučit jak se setkávat s milujícím Bohem. V odříkávání mnoha modliteb, v adoracích a strnulých bohoslužbách to funguje. (Dovoz náboženské praxe z jiných náboženství je přes svou exotiku málo použitelný.)
Biblické vyučování je geniální. Židům se i přes nepřízeň gójů trvající řadu staletí osvědčila. Pomohla jim udržet vědomí, že jsou z božího, královského rodu. Za největší hřích pokládají zapomenutí na to, kým pro Boha jsou, jak nesmírně je má Bůh rád.

Milované děti jinak rostou než nemilované. Mají jiný krok, jiný jas ve tváři, větší radost ze života než děti nepřijímané. Milovaným lidem je více do zpěvu, do tance i do práce.
Bůh nás odívá do šatu světla svou péčí o nás, svým vyznáváním milostných slov, svou pozornosti a projevy lásky.
Bůh od nás očekává, že mu uvěříme, že v nás má Bůh zalíbení. Že se mu podaří získat naše srdce.
Pokolikáté opakuji, že Boží zalíbení v lidech nestojí na našich zásluhách. Bůh nás má rád proto, že jsme jeho.  

Jsem smutný z lidí, kteří přicházejí hledat pomoc, jen když jsou na dně. Většinou nemají z rodiny návyk každodenního setkávání s Bohem. (Spolu o tom tady mluvíváme, že to není otázkou času, ale umění pozorování, žasnutí a obdivu.)
Tak, jako si řada lidí pěstuje tělesnou kondici, jako si talentovaní umělci denně udržují řemeslnou dovednost, myslitelé pečují o pružnost a svěžest ducha a přátelé pracují ve společném hledání na dalším porozumění, tak i my si máme udržovat a prohlubovat živý vztah s Bohem. Bůh je prvním hybatelem přátelství k lidem.

Ten, kdo si denně všímá pozorností a lásky milujícího, ten si udržuje vysokou hladinu přátelství (k lidem i k Bohu), přečká období „sucha“. Zemědělci se naučili včas si vytvořit zásoby jídla a topení na období zimy (nebo spalujícího vedra v suchých tropech). Přečkávají dobu nouze lépe než lovci a sběrači.

Nad slovy: „Toto jest můj vyvolený Syn, v něm mám zalíbení,“ znovu připomínám prameny vody živé, z kterých máme čerpat zážitky a zkušenosti s obdarováním milujícího Boha:
1.    „Pro tebe jsem stvořil svět“ (jeho krásu, barvy, tvary, vůně, chutě, tvoje smysly, pocity, rozum, srdce, svobodu …)
2.    Svým slovem ti vyprávím, jak mnoho pro mě znamenáš a kým jsem pro tebe …
3.    Pro tebe pořádám slavnosti mého přátelství a péče (my říkáme slavení svátostí), máme co slavit …“

V ničem na nás Bůh nešetří, věnuje nám přemíru své pozornosti. Můžeme mu důvěřovat.

---

[8] Všimněme si posledního verše o osvobození vězňů. Vězňové později naléhali na Jana Baptistu: „Kdy nás už Mesiáš konečně vyvede z kriminálu“? – Nedávno jsme o tom mluvili. Můžeme si to osvěžit. 

[9] „Vy, kteří přiznáváte, že jste ohrožení zlem vlastním i z venku, sestupte do Jordánu (proud rozvodněné vody mohl člověka strhnout ke dnu), vyznávejte své hříchy a proste Hospodina o záchranu.“
Jan pak každého chytl a pomohl mu na pevný břeh: „Bůh tě zachraňuje pro život. Obrať se k Hospodinu a změň své smýšlení a svůj život. Máš se kam a ke komu obracet.“