Slavnost Zjevení Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 2,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 60,1-6
Datum: 6. 1. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 2,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 60,1-6
; Ef 3,2-3a
; Mt 2,1-12
Datum: 6. 1. 2023
Předně Vás prosím, abyste říkali
lidem ve svém okolí o důležitosti voleb. Volební právo patří
k důstojnosti svobodného občana. Jsme odpovědní svému svědomí a
Bohu jak s každou hřivnou naložíme. Zda náš kandidát ve volbách
zvítězí, nebo prohraje, je jinou záležitostí.
Zjevení Mesiáše pohanům (mudrcům od Východu) je důležitou událostí i pro nás (kteří jsme původně z pohanů). Máme co slavit.
Pokusím se ke smyslu biblických textů podívat z určitého pohledu.
První čtení.
Izrael je pradávnou křižovatkou pro řadu zemí a kontinentů. Izraelité od pohanů často zakoušeli vojenský tlak, a proto neměli k pohanům dobrý vztah. [1]
Text z Izaiáše pochází z doby návratu Izraelitů z babylonského zajetí. Nad Izraelity se smiloval perský král, umožnil jim návrat do jejich otčiny a poskytl jim reparace k obnově země. A tak v tento čas nesnášenlivost Izraelitů k babylonským polevila.
Ano, Izrael má jedinečné poslání - je osvícen Bohem - a má zrcadlit boží světlo, přinášet osvícení ostatním národům, žijícím v temnotách. [2]
Vyprávění o betlémských pastýřích nám ukazuje, že Mesiáš přichází i prostým lidem. Příběh mudrců je dalším převratným zjevením.
Mudrci jsou typem hledajících a vzdělaných lidí. Nikdo neviděl Boha. Jen Ježíš může říci: „Znám Otce“. Ti, kteří jsou přesvědčeni, že mají pravdu, jsou slepí. [3]
Mudrci nebyli intelektuálové, byli kněžími. [4]
Sám Bůh nás vyučuje a poznání je velikým životním bohatstvím. Ale vzdělání je prostředkem k porozumění Bohu a následování Ježíše.
Ale o tom, kdo se vzhlíží v akademických titulech a povyšuje se nad druhé, platí Ježíšova slova: „Bohatý těžko vejde do království nebeského.“ (Srv Mt 19,23-24
„Mudrci od Východu“ patří mezi ty, kteří hledají moudrost, váží si svého poznání, ale vědí, že neznají všechno. Jsou otevření a lační po dalším poznání. Patří mezi ty, kteří si své formulace ověřují u dalších zdrojů. Tito kněží nejsou nekritickými fanoušky svého klubu. V tom nám jsou příkladem. [5]
Za minulého režimu jsem rád dětem vyprávěl o mudrcích z Východu. „Mudrci nevěděli, že Herodes je krutým vládcem vraždícím i členy vlastni rodiny ze strachu, že ohrožují jeho vládu. Děti, napadlo by vás, že někdo může nechat zavraždit svou maminku? (Herodes to udělal.)
Tygra rozpoznáme od srny, medvěda od ovce, ale lidské šelmy vypadají stejně jako hodní lidé. Potřebujeme je včas rozpoznávat. Bůh nás to chce naučit. Děti, zeptejte se rodičů, jak se to dělá. Není to úplně snadné, vzpomeňme na pohádku o neposlušných kůzlátkách. Vlk se snaží vypadat a mluvit jako maminka kozička.“
Ježíš nám ukázal, že i v církvi jsou draví vlci (v kůži beránčí). Léta říkám, dokud si nepřiznáme, že Mesiáše zlikvidovala biskupská konference v čele s papežem, hodný biskup (třeba Karel Herbst) ho zapřel a Václav Vacek ho zradil, jsme „slepí“ a náchylní k tvrzení: „Židé nám ukřižovali Krista Pána“. Nenahlédnout pravdu o sobě, nevidět, že jsem (jako zbožný člověk) nebezpečný božímu programu, může pro mě být tragické. [6]
Jestli si nenecháváme poradit od Ježíše, jestli si neosvojíme jeho moudrost, pak nemůžeme čekat, že budeme moudřejší v rozpoznávání lidí (jejich duchů) než pohané. Pak propadáme ve škole božího vyučování.
Nejen ve volbách politiků, partnerů pro manželství a služebníků církve (duchovenstva) je třeba hledat charakterní osobnosti.
Ten, kdo touží po moudrosti, vyhledává moudrost a moudré. Při osvojování si boží moudrosti to platí totožně. [7]
Nemusíme si o Vánocích hrát na Tři krále. Můžeme se od „Mudrců“ ledacos naučit. Neslyšeli jediné slovo Mesiáše, ale byli jeho lidmi. Jejich otevřenost a touha po poznání Mesiáše a jeho jednání pro ně byla velikým motivem. Otevřela jim dveře do nebeského Jeruzaléma.
[1] My jsme také nesnášeli Němce (zvláště po 2. světové válce), pak „Rusáky“ (ti jsou pro Ukrajince vraždící hordou bez citu a kultury).
Vzpomeňme na nechuť a odpor Jonáše, kterého Bůh poslal do tehdejšího „hitlerovského Berlína“. Jonáš se vydal se na opačnou stranu.
[2] V pohanských národech se často vyskytovala lhostejnost k druhým, krutost a dokonce lidské oběti. (Nepoučení, nevzdělaní lidé mylně líčí staré pohanské kultury za ušlechtilejší než je židovsko-křesťanská kultura.)
[3] Nenechme se zmást tvrzením některých lidí, že žádní Mudrci k Ježíšově rodině nepřišli, a nepřinesli jim bohaté dary. Biblické texty nejsou dějepisem v našem chápání, ani policejním hlášením, co se kde a jak stalo.
Biblické příběhy jsou geniální mudroslovnou krásnou literaturou k našemu poučení. V Bibli najdeme pohádkový příběh o Jonášovi a velké rybě, vyprávění o oslici, která promluvila, bajku o stromech volících si krále, atd.
Exupéryho Malý princ, pohádky, bajky a poezie jsou jiným literárním druhem velkého poznávání než historický popis. Biblické texty jsou pro nás největším životním poznáním. Můžeme se do nich hluboce ponořit.
Boží slovo od nás vyžaduje určitou kázeň. Naše řeči o třech králích, jejich jménech a ostatcích jsou neúctou k božímu sdělení, jsou rozmělňováním sdělení Písma o mudrcích a babským (a strejcovským) tlacháním. Odvádějí nás od podstaty božího vyučování.
[4] Kněží všech kultur byli vzdělanější než ostatní obyvatelstvo.
Kněží mají moc nad ostatními. I v naší církvi jsou seminaristé tak vedení, že se považují za významnější než „laici“.
Myslíte si, že nekosteloví lidé při pohřbu Benedikta XVI., při pohledu na parádu církevní šlechty mohli vidět, že biskupové a kardinálové jsou služebníky, kteří mají sloužit potřebným? Ježíš takovou reklamu ke svému dílu nepoužil.
[5] Prohlášení církve, že je neomylná, je projevem povýšenosti a svévolnosti. Bůh od nás nepožaduje neomylnost, ale oceňuje ochotu hledat pravdu („Blahoslavení ti, kteří mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Mt 5,8
[6] Ježíš řekl: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí."
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?"
Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu." (J 9,39-41
[7] Mnoho lidí jen nekriticky velebí J. Ratzingera. – Nemám potřebu jej hanit, ale proč se neřídil Ježíšovou moudrostí? (Ježíš si zvolil za apoštoly nejméně jedenáct ženáčů. Při Velikonoční hostině nabídl pohár s vínem všem – své nevěstě. Ježíš je proti přísaze. Mohl bych pokračovat dlouhou řadou církevnické, klerikální svévole.)
J. Ratzinger během své třicetileté vlády na první nebo druhé pozici v církvi, zavedl velký počet přísah pro kleriky a neopravil církevní praxi podle Ježíšových přikázání (pokynů). Za církev prohlásil jen katolíky a pravoslavné. Nepřiznal, že instituce církve umožňovala církevním predátorům jejich zneužívání a nechtěla naslouchat obětem. Atd.
K čemu je prosba Benedikta XVI. o odpuštění, když své chyby nepojmenoval? Proč nám nedal dobrý příklad věrného služebníka evangelia? Od člověka jeho formátu jsme čekali, že nám ukáže cestu k nápravě. Já jsem od něj očekával, že církev povede ke skutečné úctě božího slova. Máme být služebníky Slova, ne jeho „pány“. Říkám to smutně, neútočím na J. R.
Zjevení Mesiáše pohanům (mudrcům od Východu) je důležitou událostí i pro nás (kteří jsme původně z pohanů). Máme co slavit.
Pokusím se ke smyslu biblických textů podívat z určitého pohledu.
První čtení.
Izrael je pradávnou křižovatkou pro řadu zemí a kontinentů. Izraelité od pohanů často zakoušeli vojenský tlak, a proto neměli k pohanům dobrý vztah. [1]
Text z Izaiáše pochází z doby návratu Izraelitů z babylonského zajetí. Nad Izraelity se smiloval perský král, umožnil jim návrat do jejich otčiny a poskytl jim reparace k obnově země. A tak v tento čas nesnášenlivost Izraelitů k babylonským polevila.
Ano, Izrael má jedinečné poslání - je osvícen Bohem - a má zrcadlit boží světlo, přinášet osvícení ostatním národům, žijícím v temnotách. [2]
Vyprávění o betlémských pastýřích nám ukazuje, že Mesiáš přichází i prostým lidem. Příběh mudrců je dalším převratným zjevením.
Mudrci jsou typem hledajících a vzdělaných lidí. Nikdo neviděl Boha. Jen Ježíš může říci: „Znám Otce“. Ti, kteří jsou přesvědčeni, že mají pravdu, jsou slepí. [3]
Mudrci nebyli intelektuálové, byli kněžími. [4]
Sám Bůh nás vyučuje a poznání je velikým životním bohatstvím. Ale vzdělání je prostředkem k porozumění Bohu a následování Ježíše.
Ale o tom, kdo se vzhlíží v akademických titulech a povyšuje se nad druhé, platí Ježíšova slova: „Bohatý těžko vejde do království nebeského.“ (Srv Mt 19,23-24
)
„Mudrci od Východu“ patří mezi ty, kteří hledají moudrost, váží si svého poznání, ale vědí, že neznají všechno. Jsou otevření a lační po dalším poznání. Patří mezi ty, kteří si své formulace ověřují u dalších zdrojů. Tito kněží nejsou nekritickými fanoušky svého klubu. V tom nám jsou příkladem. [5]
Za minulého režimu jsem rád dětem vyprávěl o mudrcích z Východu. „Mudrci nevěděli, že Herodes je krutým vládcem vraždícím i členy vlastni rodiny ze strachu, že ohrožují jeho vládu. Děti, napadlo by vás, že někdo může nechat zavraždit svou maminku? (Herodes to udělal.)
Tygra rozpoznáme od srny, medvěda od ovce, ale lidské šelmy vypadají stejně jako hodní lidé. Potřebujeme je včas rozpoznávat. Bůh nás to chce naučit. Děti, zeptejte se rodičů, jak se to dělá. Není to úplně snadné, vzpomeňme na pohádku o neposlušných kůzlátkách. Vlk se snaží vypadat a mluvit jako maminka kozička.“
Ježíš nám ukázal, že i v církvi jsou draví vlci (v kůži beránčí). Léta říkám, dokud si nepřiznáme, že Mesiáše zlikvidovala biskupská konference v čele s papežem, hodný biskup (třeba Karel Herbst) ho zapřel a Václav Vacek ho zradil, jsme „slepí“ a náchylní k tvrzení: „Židé nám ukřižovali Krista Pána“. Nenahlédnout pravdu o sobě, nevidět, že jsem (jako zbožný člověk) nebezpečný božímu programu, může pro mě být tragické. [6]
Jestli si nenecháváme poradit od Ježíše, jestli si neosvojíme jeho moudrost, pak nemůžeme čekat, že budeme moudřejší v rozpoznávání lidí (jejich duchů) než pohané. Pak propadáme ve škole božího vyučování.
Nejen ve volbách politiků, partnerů pro manželství a služebníků církve (duchovenstva) je třeba hledat charakterní osobnosti.
Ten, kdo touží po moudrosti, vyhledává moudrost a moudré. Při osvojování si boží moudrosti to platí totožně. [7]
Nemusíme si o Vánocích hrát na Tři krále. Můžeme se od „Mudrců“ ledacos naučit. Neslyšeli jediné slovo Mesiáše, ale byli jeho lidmi. Jejich otevřenost a touha po poznání Mesiáše a jeho jednání pro ně byla velikým motivem. Otevřela jim dveře do nebeského Jeruzaléma.
[1] My jsme také nesnášeli Němce (zvláště po 2. světové válce), pak „Rusáky“ (ti jsou pro Ukrajince vraždící hordou bez citu a kultury).
Vzpomeňme na nechuť a odpor Jonáše, kterého Bůh poslal do tehdejšího „hitlerovského Berlína“. Jonáš se vydal se na opačnou stranu.
[2] V pohanských národech se často vyskytovala lhostejnost k druhým, krutost a dokonce lidské oběti. (Nepoučení, nevzdělaní lidé mylně líčí staré pohanské kultury za ušlechtilejší než je židovsko-křesťanská kultura.)
[3] Nenechme se zmást tvrzením některých lidí, že žádní Mudrci k Ježíšově rodině nepřišli, a nepřinesli jim bohaté dary. Biblické texty nejsou dějepisem v našem chápání, ani policejním hlášením, co se kde a jak stalo.
Biblické příběhy jsou geniální mudroslovnou krásnou literaturou k našemu poučení. V Bibli najdeme pohádkový příběh o Jonášovi a velké rybě, vyprávění o oslici, která promluvila, bajku o stromech volících si krále, atd.
Exupéryho Malý princ, pohádky, bajky a poezie jsou jiným literárním druhem velkého poznávání než historický popis. Biblické texty jsou pro nás největším životním poznáním. Můžeme se do nich hluboce ponořit.
Boží slovo od nás vyžaduje určitou kázeň. Naše řeči o třech králích, jejich jménech a ostatcích jsou neúctou k božímu sdělení, jsou rozmělňováním sdělení Písma o mudrcích a babským (a strejcovským) tlacháním. Odvádějí nás od podstaty božího vyučování.
[4] Kněží všech kultur byli vzdělanější než ostatní obyvatelstvo.
Kněží mají moc nad ostatními. I v naší církvi jsou seminaristé tak vedení, že se považují za významnější než „laici“.
Myslíte si, že nekosteloví lidé při pohřbu Benedikta XVI., při pohledu na parádu církevní šlechty mohli vidět, že biskupové a kardinálové jsou služebníky, kteří mají sloužit potřebným? Ježíš takovou reklamu ke svému dílu nepoužil.
[5] Prohlášení církve, že je neomylná, je projevem povýšenosti a svévolnosti. Bůh od nás nepožaduje neomylnost, ale oceňuje ochotu hledat pravdu („Blahoslavení ti, kteří mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Mt 5,8
)
[6] Ježíš řekl: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí."
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?"
Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu." (J 9,39-41
)
[7] Mnoho lidí jen nekriticky velebí J. Ratzingera. – Nemám potřebu jej hanit, ale proč se neřídil Ježíšovou moudrostí? (Ježíš si zvolil za apoštoly nejméně jedenáct ženáčů. Při Velikonoční hostině nabídl pohár s vínem všem – své nevěstě. Ježíš je proti přísaze. Mohl bych pokračovat dlouhou řadou církevnické, klerikální svévole.)
J. Ratzinger během své třicetileté vlády na první nebo druhé pozici v církvi, zavedl velký počet přísah pro kleriky a neopravil církevní praxi podle Ježíšových přikázání (pokynů). Za církev prohlásil jen katolíky a pravoslavné. Nepřiznal, že instituce církve umožňovala církevním predátorům jejich zneužívání a nechtěla naslouchat obětem. Atd.
K čemu je prosba Benedikta XVI. o odpuštění, když své chyby nepojmenoval? Proč nám nedal dobrý příklad věrného služebníka evangelia? Od člověka jeho formátu jsme čekali, že nám ukáže cestu k nápravě. Já jsem od něj očekával, že církev povede ke skutečné úctě božího slova. Máme být služebníky Slova, ne jeho „pány“. Říkám to smutně, neútočím na J. R.