Slavnost Ježíšovy Matky

Do nového civilního roku vstupujeme s bohatstvím z Adventu a Vánoc. Díky božímu přátelství a vyučování víme o svém postavení v životě před Bohem. Na nic nejsme sami.
Potkal jsem v životě lidi, kteří nemají žádné přátele. To si my neumíme vůbec představit.

Dnes slavíme slavnost Ježíšovy Matky. Ta je nejlepší učednicí Ježíše. Brzo nahlédla, že ji syn přerostl. (srv. Lk 2,41-52)                   

Zemřel Benedikt XVI. [1]

Izraelitům se dostalo božího zjevení a vyučování. Ti z nich, kteří o porozumění Bohu a o jeho přátelství stáli, získali k Hospodinu značnou důvěru a velký obdiv.
Přál bych si, abychom i my pracovali s Písmem tak, jako oni.

Schází nám obdiv a úcta k božímu slovu. Technický a vědecký pokrok vítáme, ale o boží vyučování mnoho nestojíme.
Áronské požehnání je od Boha promyšlené, ale my jsme z něj udělali paskvil. [2]

Rodiče svědčí svým dětem o přátelství a péči Hospodina k nám:
„Bůh ti žehná a chrání tě. Usmívá se na tebe a slitovává se nad tebou, mluví s tebou (neodvrací se od tebe) a dopřává ti šalom (pokoj).“
Aby žehnání mělo svou závažnost, vyžaduje od žehnajícího životní pravdivost a o od žehnaného očekává odpovědnost za svědectví rodiče o boží přízni.  

Prolog Janova evangelia je jedinečný obsahem i krásou.
(V tridentské mši jej četl kněz latinsky na konci každé bohoslužby, ale k výkladu nedošlo.)

Opravte si v textu, prosím, slova: „Zákon byl dán skrze Mojžíše“ na: „Smlouva nám byla dána skrze Mojžíše.“ (Rozuměj: krásná a jedinečná manželská smlouva. To není nic podřadného, přežitého, ale vzácný dar nikde jinde nevídaný.)   

Až po několikátém přečtení celého evangelia postupně vnikáme do smyslu geniální výpovědi předzpěvu, do jeho obsahu.

V básni o stvoření (Gn 1,1-18) čteme o stvoření světla v prvním dnu. [3]
 
Světlo z prvního dne je něčím jiným než světlo sluneční (ze čtvrtého dne).
To je Světlo do života, osvícení, kterým nás Bůh uvádí, vyučuje a zasvěcuje.

Vzpomeňme na „šaty ze světla“, do kterého Bůh obléká lidi po selhání v Ráji („Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě šaty ze světla a přioděl je.“ Gn 3,2)

Ježíš je pro nás „Světlem, které nám svítí. Žádná tma ho nepohltila.“
Proto je škoda, když Ježíšovo vyučování nevyužíváme.

Vánoce jsou krásnými svátky, ale my jsme zůstali trčet v kultu Jezulátka. (Vztah k dítěti není tak náročný, jako k dospělému. Dospělý Ježíš nás velice obdarovává, ale také od nás něco očekává.)

Ano, v církvi se velice mluví o utrpení Ježíše, ale proč se Ježíš nechal zabít, většinou nedokážeme správně vysvětlit ani našim chytrým dětem.
Ustrnuli jsme v klanění se božskému Dítěti a pak obětování „Ježíšovy oběti“ a svého trápení Bohu.
(Ani hrůzy válek nás nepřivedly k pečlivému naslouchání božímu slovu.)

Křtili jsme už novorozeňata - prý „aby jim byl odpuštěn dědičný hřích“ - ale na jedinečné pozvání, „stávat se božími dětmi,“ už nedošlo.
(Uváděl jsem k tomu jednoduchý příklad známé pohádky o „Plaváčkovi.“ Královský syn vyrůstal v rodině uhlíře. Když ho později vzali do královského zámku, nevěřil, že je princem, ale nakonec se stal dobrým králem, přijal královské způsoby jednání s lidmi.
Zůstali jsme spíše uhlířovými umouněnci, než abychom přijali svobodu božích dětí a osvojili si jejich ušlechtilost. Nechali jsme si poroučet od všelijakých podvodníků a násilníků.)    

Po křtu jsme se zaměřili na snahu nedělat hříchy, ale to je málo. Ježíš v podobenství o hřivně vypráví, že služebník, který hřivnu zakopal, je nepoužitelný, není schopen vytvářet krásu nebe. Další podobenství to vysvětluje („Hladověl jsem, žíznil jsem, byl jsem na cestách - jako utečenec, chybělo mně oblečení, byl jsem nemocen a ve vězení, a vy jste mě nepomohli …“).

Boží slovo je mocné, silné. Svým slovem Bůh vytváří svět. Včetně nás. Jeho milostná slova nás - pokud je přijímáme - ovlivňují, proměňují.

Boží slovo nám ukazuje cestu. Vypráví nám, kým jsme pro Boha a kým je Bůh pro nás.

Boží slovo nás učí rozlišovat dobro od zla. Pravdu od lži. Rozpoznávat boží proroky od falešných. 
Dobré pastýře od špatných.

Boží slovo nás očišťuje a přináší v nás své ovoce, srv. J 15,1-8 („Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař.“)

Boží slovo nás osvěcuje, přináší nám boží osvětu, osvobozuje nás od mrtvé tradice, srv. Mk 7,8 („Opustili jste pokyny Boží a držíte se lidské tradice.“)

V Ježíši přichází Bůh jako člověk, abychom mohli Bohu ještě více porozumět a naučit se od něj pěkné člověčině. To je pro nás největším osvícením.
Janův Prolog nás zve k vyučování božím slovem. Židé se nikdy neměli tak dobře jako my. Využívali nabídky Mojžíšovy školy. Boží vyučování na nás neklade přemrštěné požadavky. Je velice zajímavé a povznášející.  

Na biblických hodinách si budeme Prologu Janova evangelia podrobněji všímat a promýšlet jej.
(Biblické hodiny pořádáme každý čtvrtek od 19 hodin přes ZOOM. Pokud se chcete zapojit, napište mně na vaclav.vacek@wo.cz. A já Vám pošlu odkaz k přihlášení.)  

---

[1] Od vážených katolíků slyšíme „Svatý Otec odešel k Otci“. Člověk znalý Písma si smutně povzdechne. Proč Benedikt XVI. neřekl: „Ježíš si nepřeje, abychom někoho nazývali Otcem. Řiďme se ve všem Ježíšovými slovy.“
J. Ratzinger je velkou osobností a významným teologem. Od 12 let vyrůstal v církevním prostředí. Tradicí se nechal až příliš formovat. Jako kardinál a pak jako římský biskup se dostal do velice těžké krize církevní instituce („Král je nahý“), která je k neunesení … (Praní špinavých peněz ve Vatikánu, honosný život některých prelátů, homosexuální a pedofilní aféry některých biskupů a kněží a jejich krytí, zneužívání moci …) 

[2] Za ubohost našeho způsobu požehnání můžeme především my, duchovní. Když to říkám, hájím velikost a krásu božího záměru. Mnohokráte jsem smysl požehnání vysvětloval. Požehnání je významným a formujícím svědectvím rodičů pro jejich děti. Je osobním svědectvím o jedinečném božím přátelství. My jsme z něj udělali přímluvnou modlitbu k vyprošení boží přízně. (Neříkáme: „Vyprosme si od Boha, aby zítra vyšlo slunce,“. ale: „Bože, děkujeme ti, že každé ráno slunce vychází.“  Před Bohem nejsme žebráky. V rodině se žehnání smrsklo na vzájemný křížek na čelo … Naše praxe požehnání je jako kdybychom někomu darovali místo dobrého auta autíčko na hraní. daru.

[3] První den:
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo. 
Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí.“ (Gn 1,1-5)
Druhý den: oddělení vody pod klenbou a nad klenbou
Třetí den: vytvoření vegetace
Čtvrtý den: o nebeských svítilnách   
„Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci!
Budou na znamení časů, dnů a let.
Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci
a oddělovala světlo od tmy.“ (Gn 1,14-18)
Šestý den:
„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Srv. Gn 1,26-28)