Slavnost Narození Páně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Oz 2,18.21-22 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5; Řím 1,1-7; Lk 2,1-4
Datum: 25. 12. 2022
Texty vybrané k naší slavnosti jsou tak jedinečné a silné, že stojí za naši velkou pozornost a přijetí do našeho života. Promýšlet je a pracovat s nimi můžeme celé svátky. Podaří-li se nám toto bohatství víc odkrýt a přijmout, vstoupíme do nového roku s novou výbavou.

Biblické texty jsou pochopitelně určeny pokročilým, jednoročním návštěvníkům kostela nebo dětem by nic neřekly. [1]
Proto nejdříve něco předešlu.  

Zemře-li někomu před Vánocemi někdo z nejbližších, říká: „Máme smutné svátky“. O válečných Vánocích (teď na Ukrajině) to platí ještě víc.
Ale Vánoce nestojí na ozdobeném stromečku, dárcích a koledách. I ti, kteří jsou postiženi neštěstím, a není jim do zpěvu, se mohou setkat s tím podstatným – s Bohem sestupujícím k nám (i do naší bídy).
Bůh v Ježíši nepřichází, aby se přidal k naříkajícím, ale nabízí nám pomocnou ruku:
„Když se ocitnete ve velkých souženích, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše záchrana je blízko.“  (Srv. L 21,5-31)  
Ale Mesiáš nepřichází jen do bídných časů, včas nám nabízí pomoc, abychom se do katastrof nedostali. Přichází k nám s nabídkou velikého přátelství.
Zkusím to přiblížit.  

Vy, rodiče, máte víc rádi své děti než ony vás.
Vy, babičky a dědové, máte víc rádi své vnuky než oni vás.
Tak to má být.
Ale, kdo nás má víc rád, než my jeho?
Smrt rodičů nebo partnera je pro nás velikou ztrátou a ránou do našeho srdce … Co si máme počít? Jsme ochromeni. Kde máme brát, kde čerpat k lásce druhým? Máme jen dávat a nečekat naplnění touhy našeho srdce po porozumění a lásce?
Čerpáme-li jen z vlastních zdrojů, hrozí nám (zvláště obětavcům) vyhoření.
Bůh nám rozumí, neždímá z nás ochotu sloužit druhým do poslední kapky. On první se nám dává.  
Poskytuje nám nevyčerpatelný zdroj své náklonnosti. (Ale toto poznání nezažijeme bez našeho přičinění.)

Skoro všichni lidé slaví Vánoce, obdarováváním se ujišťují o vzájemné lásce.
Přátelství Boha nevnímá každý …

Naslouchejme pečlivě dnešním čtením, Bůh se nám vyznává ze svého přátelství. Je věrným manželem, který se nerozvede s nezdárnou manželkou, ale znovu ji velkoryse nabízí místo po svém boku. [2]

V prvním čtení Hospodin mluví k Izraeli, který po návratu z babylonského zajetí znovu buduje svou otčinu a hlavně společnost božího lidu. [3]

Slitovný příchod Boží spásy (záchrany) k božímu lidu - nejen zde u Izaiáše - je přirovnáván k novému svatebnímu dnu (Jr 33,11; Zj 21,2). Hospodin se ujímá svého lidu jako Ženich přes to, že se mu nevěsta zpronevěřila. (Srv. Oz 2,4-22 (najít další)). [4]
Slitování a odpuštění Boha je pro nás největším zázrakem.

Všimněme si, jak Hospodin jedná - nejprve svou nevěrnou manželku („marnotraného syna“) objímá. [5]

Ten dnešní text z knihy Izaiášovy je jedním z krásných milostných dopisů Ženicha nám - své nevěstě. Milostné dopisy nejsou na jedno přečtení, proto si je uchováváme. Nestačí nám je jen o Vánocích vyslechnout v kostele.
Bůh se nám vyznává, kým pro něj jsme. [6]

Doporučuji si do sešitu vypisovat boží milostnou litanii věnovanou Izraeli (pokud si ji neudržíte v živé paměti).
Ta vzácná slova platí pro Izrael, pro naši rodinu (pro naše rodiče, partnery i děti) i pro každého z nás.
Hospodin se nám vyznává:
Jsi mou navždy milovanou dcerou /synem 
Jsi mým vzácným lidem
Jsi mým svatým lidem (zasvěcuji tě do života v mé rodině)
Patříš do království kněží
Jsi mou nevěstou 
Budeš mou chválou, věhlasem a okrasou
Znovu tě korunuji královskou korunou
Nejsi opuštěná
Jsi mým potěšením
Jsi mou milovanou manželkou
Těším se tebou
…  další krásná vyznání si postupně doplňujme. 

Stejně si k potěšení vypisujeme, kým je Hospodin pro nás:
Táta-Máma, Ženich, Manžel, Věrný Přítel, Spravedlivý, Slitovný, Mocný, Zachraňující  … [7]

Nemálo manželství troskotá, i nemálo slibných začátků v přátelství s Bohem nevydrží. I královské a prorocké osobnosti se přestaly Hospodina držet. I řada Ježíšových učedníků se s Ježíšem rozvedla (srv. J 6,60-66).
Láska, úcta a věrnost stojí na poctivém a trvalém budování vztahů.
Ta krásná vyznání Boha k nám máme přijmout jako vzácný šperk, máme si je navléknout na šňůrku své paměti jako perly a nosit je i ve „všední den“, tak, jako nosíme snubní prsten  ….
(Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o vzácné perle.)

(Opakování:
-       Čím víc si všímáme božích darů, tím víc si uvědomuje boží štědrost.
-       Čím víc nasloucháme božímu slovu a učíme se u Boha, tím víc mu rozumíme.
-       Čím víc zakoušíme osobní přátelství Boha, čím víc chápeme smysl jeho slavností /svátostí/, tím víc k Bohu lneme.)  

Řekl jsem výše, že slitování a odpuštění Boha je pro nás největším zázrakem. Do toho zázraku patří i věrná láska Boha k nám. Nikdo se nad námi tak neslitovává jako Bůh, nikdo není věrnější než on.

Kdo by nabídnutou lásku Boha odmítl (což se stává i zbožným lidem typu velekněží Annáše a Kaifáše) a dal přednost třeba „tradici otců“, velice by se ošidil.

Láska je někdy jednostranná, ale až oboustranné přátelství vytváří šalom.

Strom se nebrání Tvůrci, aby byl, strom nemůže svou existenci odmítnout. Ani vánoční stromek se nebrání okrášlení, aby přinesl radost lidem. My na přátelství druhých svobodně a vděčně odpovídáme svým přátelstvím.

Úryvek evangelia nám vypráví o přijetí a nepřijetí Mesiáše.
Nepolíbení lidé by z něj mnoho nevyčetli. 
Opravte si v textu nepřesnost: „Josef se vydal do města Davidova s manželkou, která byla v požehnaném stavu“. Byli manželé.

Ano, věříme, že Ježíšova matka je snoubenkou Ducha božího, jako první dcera Izraele. Patří (na prvním místě) s námi do množiny nevěsty boží. Souhlasila s mateřstvím Mesiáše za sebe i za nás. I my máme být plodní Bohem. Máme Mesiáše a jeho šalom přinášet lidem.

Opravte si prosím náš text liturgického překladu Bible:
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nich má Bůh zalíbení“.
Bůh má rád všechny lidi, všechny své děti. Nejen ty, kteří mají dobrou vůli. [8]

Ježíš nám ohlašuje a přináší šalom. Ale jeho Pokoj není darem, který lze pasivně strčit do kapsy, jako třeba mobil. Opakuji: šalom je ovocem oboustranného porozumění, přátelství a společné práce vytvářející prostor pro lásku, úctu a věrnost.

Písmo není napsáno jako učednice dějepisu. My bychom nejraději stáli o filmový dokument, ale to by bylo málo. Biblický text je mnohem závažnější, je učebnicí boží moudrosti. I vyprávění o pastýřích je modelem k našemu poučení, jak k nám Bůh přichází a jak s námi jedná.

V Ježíšově době neměli pastýři valnou pověst (podobně jako dříve u nás cikáni). Starali se o ovce své i o ovce svěřené - s těmi někdy podváděli, občas někomu šlohli slepici …, neměli čas aby se naučili číst, neměli možnost vzdělání v synagogách … Proto nemohli být svědky u soudu.
Pastýři ale nebyli hloupí (jejich práce vyžaduje určité dovednosti a odvahu). Nebyli bezbožní. Jejich výhodou byla nesvázanost rabínskými předpisy. Znali základní pravidlo o smluveném znamení potvrzující pravdivost zprávy od Hospodina. Proto jim může být řečeno: „To vám bude znamením - najdete děcko v chlévě …“
Nebe s nimi jedná s úctou. Parta našich pastýřů nad tím nemávla nevěřícně rukou: „To je blbost, kdo by dal děcko do žlabu pro dobytek. (Židé měli svou kulturu a navíc dodržovali předhygienické pokyny. Ani pastýři nebydleli se svými ovcemi a kozami v jednom prostoru.)
Vydali se na cestu (to je základní postoj pohotovosti k božím nabídkám), aby prozkoumali to, co jim bylo sděleno.
Nenechme se zmýlit našimi půvabnými koledami a krásnou vánoční poezii. Pastýři žádnou idylku neviděli. „Co tady děláte“? byla možná první otázka na Josefa a Marii. Josef jim vypravoval, jak nepochodil v Betlémě ...
Josef a Marie byli společenský výše než pastýři (Josef byl mladý stavitel), ale se svou otevřeností pro boží překvapení naslouchali vyprávění pastýřů. Dozvěděli se a přijali skrze pastýře něco nového od Boha.

Náš příběh vypráví, že Mesiáš přichází pro všechny lidi. I pro ty na okraji společnosti. Zatímco vzdělané špičky Izraele Ježíšem povětšinou opovrhly, řada společensky a nábožensky „bezvýznamných lidí“, kteří neměli náboženské předsudky, Ježíšovi přitakali.

Bohu je každý člověk cenný.
[1] Už za Mojžíše Hospodin své přátelství k nám přirovnal ke krásnému manželství, nazval nás snoubenkou, manželkou a sebe ženichem a manželem. Pozval nás k růstu a k nejtěsnější blízkosti, k manželství.

[2] Izraelité si nemohli podruhé vzít svou bývalou manželku, s kterou se dříve rozvedli. To byla výchova k odpovědnosti,
aby chlapi nejednali se svými manželkami svévolně. (Srv. Dt 24,1-4)
V Ježíšově době pouze muži propouštěli své manželky, až později se dostalo židovkám práva se rozvést se špatným manželem. (Tak židé pracovali s pokyny Písma podle smyslu Zákonodárce a božích pokynů pro manželství, a ne podle litery.)
Pro katolíky - až do posledního koncilu - bylo jediným cílem manželství plodit děti. O lásce mezi manžely církevní právo (kterým se vše řídilo) nemluvilo. Manželky byly vedeny k poslušnosti svým manželům a všechna trápení měly vydržet až
do smrti podle slov: „Snášet v manželství dobré i zlé“. 

[3] Představme si obnovu Ukrajinu po válce (kéž by válka co nejdřív skončila). Jak uzdravit ty nejtěžší rány: zármutek a samotu vdov, sirotků, rodičů, syndrom vojáků, invalidů a mučených, hněv a nenávist k válečným zločincům …

[4] Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,21-22 (najít předchozí))

[5] Izraelité měli svůj podíl na svém neštěstí (okupaci Izraele a odvlečení zajatců do Babylona zapříčinili pohrdnutím boží výchovy a pomoci).
Jsem velice zarmoucen, jak řada představených v naší církvi není schopna naslouchat obětem. Okřikuje je, obviňuje, umlčuje je a neučí se od Boha nejprve ponížené obejmout. (Máme novou těžkou kauzu: Rupnik, Špidlík.)  

[6] Dostali jsme výbavu k přátelství, k lásce a svobodu rozhodovat, komu svou přízeň věnujeme.
Jsme milování a jsme schopni milovat. To je největší zázrak v našem životě. Na přátelství druhého, můžeme odpovědět svým přátelstvím. To platí i ve vztahu s Bohem. I my můžeme Bohu něco darovat.
Vyznání a slova milujícího jsou silná - mohou milovaného proměňovat. 

[7] Muslimové znají 99 božích jmen, které si stále připomínají na svém růženci. My bychom měli znát větší počet krásných božích jmen, Bible je ve svých výpovědích o Hospodinu bohatší než Korán.   

[8] V chvalozpěvu, který používáme při bohoslužbě, je chybně uvedeno:  „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Upozorňoval jsem na to i pány biskupy, ale nic se nestalo.