Slavnost Ježíše Krista Krále

Sobota je pro Izraelity důležitým darem od Hospodina. Každou sobotu jim Bůh doplňuje hladinu vědomí, že jsou jeho milovanými dětmi. (Proto přečkali staletí ponižování a pogromy od pokřtěných, ale neztratili vědomí, že jsou z božího, královského rodu.)
Pro nás jsou neděle a Ježíšova hostina ještě větším zdrojem radosti. Ježíš nás má za své nejbližší přátele. Při hostině slova božího my sami Boha prosíme, aby nám ukázal, jak se mu máme lépe přiblížit. Nevadí nám kritika, slouží nám k pokroku. Ježíšův stůl je nám dalším potvrzením, že jsme jeho milovanou nevěstou. [1]

Židé někdy v modlitbě oslovují Hospodina slovy: „Otče náš, Králi náš,“ ale vědí, že Bůh není králem podle našich zkušeností s pozemskými králi. [2]
Křesťané své krále prohlašovali za vládce „z boží milosti“, ale moc jim svěřili lacině, ne podle Písma.[3]

Jaké označení (titul) pro Boha používáme my?
Jak oslovujeme Ježíše? 
Jaké tituly Hospodin a Ježíš odmítají?
Které jim jsou příjemné? [4]

Slovo „královský“ mně zní velkolepě. Bůh o nás královsky pečuje.
Základní dary nám dává „plošně“: slunce svítí na dobré i zlé, déšť udržuje při životě celou planetu. Ale některé dary nám nabízí za určitých podmínek. (Bohatí rodiče také darují dospělému potomku auto, pokud získá řidičské oprávnění a bude auto dobře používat.)

Jsme z jeho, božího, královského rodu.
Ježíš nás znovu a znovu zve ke své královské hostině.
Hospodin o nás říká, že jsme královstvím kněží. [5]

K prvním čtení.
Kandidáta na Izraelského krále vybíral Bůh, ale i lid krále schvaloval.
Špatného krále odvolával Hospodin i lidé. To zakládá naši značnou odpovědnost za jednání vládců.  
Izraelité do Davida vkládali velké naděje a velká očekávání.
Smlouva mezi Davidem a lidem božím byla závažnější než zákonná pravidla našeho prezidenta.

Naše zodpovědnost za volbu politiků a za kontrolu jejich práce se v současné válce znovu potvrzuje jako nutná. Neuhlídali jsme mír, nerozpoznali jsme v Putinovi nebezpečnou saň s dvanácti hlavami. Politici nesou ještě větší vinu než občané, selhali, nedali na informace tajných služeb. 

K druhému čtení.
Ve 14. verši si místo vykoupení dosazuji záchranu. 
Křtem jsme přijali pozvání do Ježíšova království a přihlásili se k práci na jeho projektu.

Bůh pozval všechny lidi - i každého z nás - k dováření světa. [6]

Naší svévolí a nevědomostí porušujme svět. Přiznáváme si svou vinu a s Ježíšem chceme porušené napravovat.

K úryvku evangelia.
U popravy Ježíše byli lidé různých postojů. Někteří soudci Nejvyššího církevního soudu se Ježíši vysmívali. Podobně se chovali nevzdělaní žoldnéři a ukřižovaný terorista.

Zločinec „po pravici“ prohlédl - je pozoruhodný. Zatímco vzdělaní právníci mající střežit spravedlnost dle boží Smlouvy, Ježíše zavrhli, terorista poznal v Ježíši někoho, kdo mu může pomoci v životě věčném.
Biblické texty jsou stručné. Rozhovor ukřižovaných byl teprve strohý, ve velkých bolestech zápasili o každé nadechnutí a o každé slovo. Podle smyslu (bez neukázněného fantazírování) smíme popsat více slovy názory jednotlivých postav, abychom jim dobře porozuměli.
Ukřižovaní teroristé v odboji proti okupantům likvidovali především izraelské kolaboranty. Před tím se ale rozešli s Hospodinem a s očekáváním Mesiáše. Byli to mužové radikálních názorů a vlastních činů.
„Kdybych ve dvaceti věděl to, co vím teď, žil bych jinak,“ možná řekl „lotr po pravici.“ (Tak mluví lidé, kteří prohlédli.) – „Stojíš o nápravu?“ ptal se Ježíš. – „Kdo by nechtěl být lepším? Ale je pozdě, prohrál jsem.“ – „U Boha není nikdy nic ztraceno. Počítám s tebou v nebeském království.“

Dismas (tak ho tradice jmenuje) měl štěstí, že byl ukřižován vedle Ježíše. Ale nesčíslné množství lidí od začátku lidstva o Ježíši nikdy neslyšelo. 
Dismas není ani dělníkem poslední hodiny (z podobenství o dělnících na vinici), na kříži už neměl možnost cokoliv dobrého udělat. Ale boží slitování je nesmírné, Bůh je TátaMáma.

Nevíte, kde se vzalo tvrzení, že smrtí našeho těla končí možnost člověka obrácení se k Bohu a jeho náprava? O jaký biblický text se opírají ti, co „všechno vědí“? [7]
Bůh vždy byl, vždy je a vždy bude milosrdný.
Z biblických textů proto usuzujeme - snad oprávněně - že i ti, kteří se setkali s milosrdným Bohem až po smrti, mají možnost se k Bohu obrátit. [8]

Bůh nás svým milosrdenstvím nekazí, nerozmazluje nás, ale jako dobrý pedagog na nás má přiměřené požadavky (jinak by z nás nic nebylo).  
Jsme Bohu vděční za jeho výchovu a sami se hlásíme k odpovědnosti za boží přátelství. Hospodin nás svou láskou nadchl a my se mu chceme podobat.
Každou dovedností, kterou získáme pro dobré soužití s druhými, se Bohu přibližujeme. Radujeme se z každého pokroku svého i druhých lidí. Všechno dobré je použitelné pro boží království, které už okolo Ježíše nastává tady na zemi. Těšíme se na nebeské království – v něm bude vše dovršeno. 

Máme odzkoušeno, že každá dovednost je pracná. Aby se stala naším trvalým návykem, potřebujeme
v ní tři měsíce vytrvat (a pak ji nadále udržovat).
Už jako malé děti jsme se učili slušnosti. Zdravit druhé, poprosit, poděkovat, rozdělit se, nabídnout pomoc, neubližovat druhému a nic neničit. 
Učíme se dávat přednost druhému, neskákat mu do řeči, nevynášet konečné soudy o jiných.
Učíme se hledat chybu nejprve u sebe, přiznávat si ji a omlouvat se za ni.
Učíme se nepoměřovat svůj podíl na spravedlnosti s jednáním (známe modlitbu farizeje: „Děkuji ti Bože, že nejsem jako jiní hříšníci, třeba jako tento celník“).
To vše patří ke slušnosti a spravedlnosti.
Ježíš nás pak vede na vyšší úroveň (např. k jeho „učení na hoře“).

Díky Bohu víme, že krásu nebeských vztahů vytváří nebešťané; ti přijali názory a jednání Boha za své.
Máme se na co těšit.

Někteří lidé budou v „očistci“ – při dorůstání, začínat od nuly, někteří zločinci a hrubí lidé budou začínat z mínusu. Získáme-li dobré návyky tady, budeme po smrti patřit mezi pokročilejší.
To dobré v našem životě nepokládáme za zásluhy, ale za darované a žité bohatství už teď. (Jsme vděční těm, kteří nám šlechetné jednání ukázali svým životem a vedli nás k němu, rodičům, Bohu, učitelům …)

Bůh nám vypráví o svém milosrdenství a my se učíme přijímat jeho názory a postoje za své. Z historie víme o svém konzervatismu, víme, jak dlouho trvalo i pokřtěným měnit své pokroucené myšlení o otroctví, poddanství, nadřazenost bělochů, povýšenosti nad nekatolickými křesťany, rasizmus, antisemitismus … Dva tisíce let po Kristu nám trvalo, než jsme přijali volební právo pro všechny a Deklaraci lidských práv. Do dnešních dnů přetrvává na světě nerovné postavení žen, lidí s LGBT atd.

Právem se před Bohem, Ježíšovou matkou a nebešťany za svou nesnášenlivost a hloupou povýšenost stydíme.

Ježíš se nad nikoho nepovyšoval a nepovyšuje. Jeho jednání je opravdu královské.

Je užitečné vědět, co nás v nebi čeká, máme se na co těšit. Předškolní děti se těší do školy, říkáme jim, že se při vyučování dozvědí mnoho zajímavého. Děvčata se těšila na své budoucí děti, mládež se těšila na manželství, kluci se těšili na řízení auta nebo lokomotivy, medici na uzdravování nemocných …
Je dobré vědět, že vše co dobrého si osvojíme ve vztazích s našimi drahými a s dalšími lidmi, má význam pro život věčný. Bez poznání na střední škole bychom neporozuměli výuce na vysoké škole. Všechno naše poznání, porozumění a každá naše dovednost mají cenu. Nepokládáme je za zásluhy pro nebe, jsou naší výbavou, kterou nám nikdo nám je nevezme. [9]

Nazýváme-li Ježíšem králem, je třeba být opatrný. Máme-li ho za Učitele, od kterého se rádi učíme, bude zřejmě potěšen.

---

[1] Ti, kteří neznají závratný obsah Ježíšovy slavnosti, těžko snášejí kritiku. Chtějí být jen od faráře pochváleni. Fotbalisté mají rádi trénink, chtějí se zlepšovat, nevadí jim upozorňování trenéra na chyby, láká je vidina vítězství.

[2] Izraelité dobře znají z Písma svou historii a slovo boží vypovídá, že prosazením pozemského krále odstavili Izraelité Hospodina. Hořce pak zakoušeli svévoli svých králů.
Izraelští králové byli ovoněni (pomazáni) na znamení, že ve svém jednání mají vonět po Hospodinu, po jeho péči. Ale nikdo nedokázal pečovat o boží lid tak, jako Bůh. 

[3] Křesťané dali svým vládcům příliš velkou moc. Jejich vládci ne zřídka vedli útočné války, dokonce i proti křesťanským zemím. Ze svých poddaných dělali zabijáky. (I někteří papežové a biskupové válčili.)
Řada církevních hodnostářů se sice stavěla proti určitému jednání panovníků, ale často to byl jen boj o moc. Papež ještě do poloviny 20. století nosil tiáru s třemi korunami, dával tím najevo, že se považuje za „krále králů“.
Pussy Riot vystoupily na koncertě 17. listopadu v Praze. Už před léty v Moskvě prorocky varovaly před zločiny Putina (kdyby se nesvlékly v chrámu, jejich varování by bylo úplně přeslechnuto). I naši „ctihodní a osvícení“ se nad nimi mocně pohoršovali, s Putinem si tehdy podávali ruce. 

[4] Srv. např. Mt 23,8-11

[5] Jsme kněžími - máme k Bohu svobodný přístup, jsme u něj doma. Dává se nám poznat, ukazuje nám svou přátelskou tvář a posílá nás přivádět lidi k laskavému Bohu. Máme je učit, jak o nás Bůh pečuje.  

[6] „Pro tebe jsem stvořil svět“, říká Hospodin. Objevujeme toto bohatství, využíváme je a jsme za ně vděční.  (Předáváním života dětem a jejich výchovou se nejvíce podobáme Bohu.)

[7] Proč někteří říkají, že „duše v očistci“ jen trpí, nemohou nic dělat, a jsou odkázáni na naši modlitbu?
My jim prý skrze odpustky pomáháme do nebe – Bůh je pohnut naší modlitbou a vymáčkne ze sebe ještě trochu slitovnosti.
Rozumíte mechanizmu „modlitby na úmysl někoho jiného (papeže)“?

[8] Z biblických textů usuzujeme, že peklo má klíč zevnitř, ne zvenku. Kdyby někdo v pekle začal toužit po Bohu, přešel by do očistce – do procesu dorůstání k božímu obrazu. V evangeliu čteme o pokoušení Ježíše. Neslyšíme od satana: „Ježíši, je mi v pekle smutno, stýská se mi po Bohu. Nemohl bych dostat ještě nějakou příležitost k obrácení?“ Satan říká Ježíšovi: „Uznej, že jsem nejlepší, a já ti dám vládu nad celým světem (lživě se pokládá za vládce světa).

[9] Nebešťané nám říkají: „Až se naučíš a přijmeš způsoby jednání, mluvení a myšlení nebešťanů, budeš v nebeském království vítán. Těšíme se na tebe. Neboj se, když jsme to zvládli my, zvládneš to i ty, říkají všichni svatí Ti, kteří se nechali zasvětit Bohu.“