33. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení. Bůh nemlčí ke zlu. Člověk v mnohém rozhoduje o svém životě, „kam se strom nachýlí, tam padne. Těm, kteří usilují o spravedlnost boží, vzejde světlo.

V Adventu se čtou biblické texty o začátcích a s koncem církevního roku čteme o konci pozemského bytí.

Žijeme v čase. Určitý čas začíná a také končí (dne a noci, týdne, práce, svátků, léčby, vězení, války,  radosti a žalu, mládí i stáří …)
Některé začátky a některé konce vyhlížíme, jiných se děsíme.

Život i čas jsou pro nás darem od Stvořitele. Bez Boha bychom nebyli. Dal nám naši existenci a krásný program: „Rosťte do mé podoby. Budu vám nablízku, budu o vás pečovat a vy ode mne odkoukáte jak se chovat k lidem a ostatnímu stvoření. Naučíte se spravedlnosti a šalomu - to je úkol pro celé lidstvo - a vás, židy a křesťany, posílám k ostatním lidem, aby i oni tento program přijali. [1]

Ježíš je pro nás dalším darem, na jeho jednání vidíme, jak vytvořit spravedlivé a láskyplné soužití s druhými.

V dnešním úryvku z evangelia Ježíš se smutkem mluví o zlu, které my, lidé, během času, během dějin umožňujeme a rozpoutáváme.

Ježíš na otázku lidí, kdy nastanou jím zmíněná neštěstíˇ, omítá odpovědět. Říká nám: „Zaměřte se na práci pro boží království a hledejte příčiny zla – k jeho nápravě.
Ptejte se, proč trápení přicházejí, Hospodin nám přece ve své (manželské) Smlouvě přislíbil hojnost dobrého a ochranu proti násilí a pohromám.“

Kdybychom více s Ježíšem spolupracovali na spravedlnosti a šalomu, soužití mezi lidmi by bylo lepší, bez rozpadů manželství a válek.
Ježíšova pomoc je přece značná. Proto mohl říci: „Boží království je už mezi vámi.“ To není utopie, Ježíš nebyl snílek. Kdo čte pečlivě Písmo, ví, že svět, ovlivněný Ježíšem, se v budoucnosti na dlouhý čas prosadí.   
Kdybychom lépe studovali Písmo a Smlouvu Hospodina s námi, těšili bychom se z možnosti podílet se na projektu božím.
Proč jsme si vytvořili pokroucenou představu, že s druhým příchodem Krista přijde konec světa a bude jej předcházet řada katastrof?
Při čtení Ježíšových slov o katastrofách (které si sami způsobujeme) jsme Bibli zavřeli. Nedočetli jsme přísliby, že se boží království na „tisíc let“ (dlouhou dobu) prosadí. [2]

Místo horlivého budování Ježíšova království a nápravy chyb jsme začali říkat, že při druhém příchodu Mesiáše nastane konec světa a že Ježíšova trestající ruka tvrdě dopadne na všechny pachatele zla.
Proč se rázně nestavíme do odboje proti zlu, když nám je Bůh nablízku? Proč jsme se stali hlasateli utrpení, jehož snášení jsme bláhově prohlásili za záslužné pro nebe?
Takovýto přístup nemůže zdravého člověka nadchnout.

Ježíš přijde podruhé, aby se ujal své vlády a dovršil své dílo.
Nepřijde jako dobyvatel (tak si ho hloupě představujeme), objeví se jako poprvé, jako kníže šalomu. 
Jeho příchod máme vyhlížet, budovat a připravovat.
Naše volání při liturgii: „Na tvůj příchod čekáme,“ je nešikovné a zarážející.
Proč nadšeně nevoláme: „Tvůj příchod (Ježíši) připravujme“?

Potřebujeme si opravit své představy o Ježíši. Bůh z nás nedělá trpitele a nevydává nás pod nůž nebo jako kanonfutr. Máme s ním dotvářet lepší svět a napravovat následky lidského zla a našich selhání. Máme být hybateli dobra. Máme z čeho si k tomu pěstovat naději a odvahu.
Proto jsem překvapen naší pasivitou.

Uvedu příklad. Každý rok se křesťané schází na ekumenické bohoslužbě. V modlitbách zaúkolujeme Hospodina (aby zařídil mír, vyřešil nedostatek potravin, vody, zdravého vzduchu a aby politiky - které jsem si my zvolili - přivedl k rozumu …).
Proč se společně s druhými neporadíme, jaký další krok pro boží království uděláme? (K tomu pak můžeme prosit Boha o pomoc).

Ježíš přijde podruhé až tehdy, až jej budeme poslouchat, až na něj dáme, až jej přijmeme za svého Učitele.
Zatím v mnohém jednáme podle vlastních nápadů. Na vlastní oči vidíme následky zanedbaní naší péče o zem, naše rodiny a mír. [3]

Každý si může přečíst, jak mnoho se Ježíš snažil zachránit Jeruzalém a jeho svatyni, zabránit krveprolití izraelitů v nesmyslném povstání proti Římanům. (Kdyby se izraelité Ježíšovy doby obrátili a přijali náboženskou reformu nabízenou Ježíšem, dostali by od Hospodina i politickou svobodu bez války jako jejich předkové vyvedení z Egypta a Babylona.)
20. století s dvěma světovými válkami a dnešní válka Putina jsou dokladem toho, že se nedostatečně držíme Hospodina. Ve společnosti jsme se svou zaostalostí ztratili autoritu, o naše názory nikdo nestojí.
Jen povýšeně okřikujeme lidi, kteří se neřídí Desaterem. (Neobjevili jsme jim krásu božího přátelství a boží moudrost.)

Nikdy jsem nebyl pesimista, svůj život jsem energicky zasvětil budování Ježíšova díla, snaze o porozumění Bohu a lidem, kritice zla a chyb a jejich nápravě. Ale poslední roky jsem naříkal nad povrchností, rozmařilostí a rozmazleností nás, Evropanů. Nad nepoučeností lidstva.
Až Ukrajinci nám teď svým rozhodnutím a odvahou bojovat za svobodu znovu ukázali hodnoty, které jsou důležitější než blahobyt. Obdivujeme je. 
S dalšími lidmi jsme se probudili a solidárně nabízíme Ukrajincům pomoc k vítězství nad okupanty a k obnově jejich rozbité země. Války za sebou zanechávají mnoho mrtvých, vdov, sirotků, invalidů, psychicky narušených lidí, zničených stavby a zařízení.

Každý jsme pro Boha v jeho stvoření jedinečný a významný.
Izraelité svým dětem říkají: „Největší hřích je zapomenutí, že jsme z královského rodu“.
Nakolik se svým jednáním přiblížíme Ježíšovi, natolik v nás roste boží království.

Každé dobro, ke kterému přispějeme, má i pro Boha význam. Vždyť nás vytvořil jako své spolupracovníky, jako své prodloužené ruce.
Vším pěkným dotváříme dobré dílo našeho Tvůrce, jakákoliv práce pro druhého může být bohopoctou, oslavou Otce nebeského.
I martinská husa (byli jsme na ni pozváni milými přáteli) i akce „Ukliďme Česko“, natož pomoc Ukrajincům a dalším lidem na útěku jsou velikým přispěním pro šalom.

Opakování k Ježíšově hostině:
Rabíni po pádu Jeruzaléma a zničení svatyně prohlásili každý stůl v rodině za pokračování chrámového oltáře. Izraelité (židé) každou sobotu slaví své jedinečné postavení před Hospodinem – přijali postavení boží nevěsty. Na sobotní večeři se pěkně ustrojí, na stole mají svíce, bílý chléb, sůl, maso, víno (chudým izraelitům přispívají na sobotní hostinu bohatší souvěrci). Čtou si Píseň písní a vztahují si na sebe vyznání: „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3) jejich náboženský život se z devadesáti procent odehrává doma v rodině.
Bohoslužba je službou Boha k lidem. Každou sobotu se izraelité ve své rodině nechávají Hospodinem ujišťovat, že jsou božími dětmi a nevěstou boží.

I my křesťané každý týden slavíme Ježíšovu hostinu. I my jsme ujišťováni, že jsme boží nevěstou. Škoda, že jsme Ježíšovu hostinu překryli vlastními nápady. Udělali jsme z ní ustrnulý obřad bez jiskry, vůně a srdečnosti, bez vědomí milované boží nevěsty.
Po staletí se klaníme zázraku „sestupování Boha na oltář“, ale nedopracovali jsme se očekávání zázraku, který se má odehrávat v nás. Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. Bůh s námi slaví své přátelství. Kristus chce s námi být jedním tělem a jednou duší. Každý týden nás Bůh touto slavností ujišťuje o své lásce a chce nám doplňovat vysokou hladinu našeho sebevědomí, o naší důstojnosti.
Nevím, proč se této kráse tolik bráníme a zůstáváme raději na kolenou.
Každá svatba – která je slavením nejtěsnější blízkostí mezi lidmi – nás pozvedá, ovlivňuje a sladí nám život. Přátelství Boha s námi je teprve povznášející. Království boží už začalo a my je můžeme zakoušet.

Nikdo a nic nám nemůže zabránit přijmout závratnou boží lásku. Jen my ji můžeme odmítnout.
Marie přijala nabídku svého postavení boží nevěsty s nadšením:
„Má duše dobrořečí Pánu a můj duch jásá v Bohu, mém zachránci, že se sklonil
ke své služebnici v její nepatrnosti.“ (L 1,46n)

I nám Bůh postavení své nevěsty nabízí. Bylo by bláhové tuto krásnou životní roli nepřijmout.

---

[1] Jsme vděční Bohu, že do našeho života sestupuje a značně o nás pečuje.
Ostatní kultury a náboženství, mimo judaismus a křesťanství, hlásají, že zlatý věk už byl, lidstvo upadá a každá generace už jen touží, aby se během jejího času život ve značnější míře nezhoršil.
My máme být lidmi naděje a pokroku. Díky Hospodinu víme, že poslední slovo má a bude mít Bůh a dobro.

[2] Ve Zjevení Janově čteme: „Viděl jsem, jak z nebe sestupuje anděl z nebe …, zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.
Ti, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, kteří nepoklekli před dravou šelmou …, povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let.
Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa.“ (Srv. Zj 20,1-8)

[3] Mír je jen stavem neválčení, k jeho udržení stačí dostatečné množství zbraní. Šalom je aktivním vytvářením dobrých vztahů, porozuměním s druhými, vzájemné úcty a přejícnosti. Šalom bez božího programu a pomoci nevytvoříme.
Římský biskup František je osobnosti, která pro šalom pracuje. Získal si velké sympatie a autoritu i u mnohých nekřesťanů. Ano, ve své církvi má i nemálo velkých nepřátel.