32. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 1,27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Mak 7,1-14
Datum: 6. 11. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 1,27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Mak 7,1-14
; 2 Sol 2,16-3,5
; L 20,27-38
Datum: 6. 11. 2022
V hebrejské Bibli („Starém Zákoně“) není
mnoho míst, ve kterých se mluví o vzkříšení. V Egyptské
kultuře se bohatí lidé především velice snažili zabezpečit
se na posmrtný život (pyramidy, balzamování těl a získávání
bohatství na výbavu do věčnosti). Izraelci byli vedeni
k pozornosti k pozemskému životu, především na spravedlivé
soužití s druhými, budoucnost měli nechávat na Hospodinu.
V prvním čtení z apokryfní knihy 2. Makabejské je řeč o vzkříšení zesnulých.
Okupační král Antiochos nutil sedm bratrů k zřeknutí se Hospodina. Před očima jejich matky je nechal mučit.
Je užitečné si přečíst celý příběh. V Poznámkách pod čarou nabízím další úryvek. [1]
K evangeliu.
Saduceové vedli s farizei náboženské pře (Ježíš zřejmě z farizeů pocházel). [2]
Saducejští znalci Tóry si mysleli, že Ježíše teologicky (biblicky) znemožní (manželství je pro židy základním životním úkolem; předáváním života se nejvíce podobáme Bohu). [3]
Oháněli se Mojžíšem: „Učiteli, počítá-li Hospodin - podle vašich názorů (farizeů) - se vzkříšením, pak by na věčnosti byli někteří mužové bez manželky? Co je to za nesmysl? Obrazem boží může být jen muž a žena, ne single.“
Ježíš saduceů odpověděl citací z První knihy Mojžíšovy (kterou uznávali).
Velikost člověka mezi ostatními tvory je také ve schopnosti klát otázky, člověk se ptá. I po smyslu života.
Nechceme se vzdát svých drahých, kteří zesnuli. Toužíme po životě a po nekončící lásce.
Proto se ptáme, zda po smrti našeho těla existuje nějaká další existence života.
Mnoho lidí v naší společnosti v otázce věčnosti pochopitelně tápe. Mnozí si život po smrti nějak neurčitě představují, ale nemají se o co pořádně opřít. Nikdo jsme ještě smrtí nepošli. Bez informací od Boha, bychom byli odkázáni jen na neověřitelná tvrzení některých lidí (z nichž mnozí jsou podvodníci).
„Víra“ mnoha pokřtěných spočívá v pohodlné setrvačnosti „tradice“.
Tak jako pečujeme o hmotné bohatství, které nám rodiče odkázali, tak máme pečovat o bohatství, které k nám došlo od Boha. Máme si ověřit pravdivost Písma, abychom informace slova božího mohli přijmout a nemuseli bloudit v mlhavých primitivních představách o převtělování, o andělech a ezoterice.
Pro mě je důležité něco vědět o budoucnosti, kterou nám Stvořitel chystá. Ne, jak to bude vypadat, ale jaký program nás čeká. Krásu nebeského království vytváří porozumění a spolupráce se všemi. Tímto směrem jsme se vydali už tady na zemi a nám se to líbí. Máme se na co v budoucnu těšit.
Místo práce s Písmem se mnozí v Církvi spokojí s lidovou zbožností (to je směs několika citací z Písma a pohanských názorů).
Znovu se to ukázalo o svátcích Všech svatých a Památky zesnulých.
Ze svatých jsme udělali naše přímluvce u Boha. Je snad Bůh jako starý orientální vládce, který je skoupý v milosrdenství a navíc je už zapomětlivý? Potřebujeme přímluvu nebeských dvořanů, aby se nad námi Bůh smiloval?
Co z Boha děláme? To je trestuhodné! Jak by takového Boha mohli nadšeně přijmout naše chytré děti?
Svatí se přimlouvají u nás: „Když jsme my dokázali objevit Ježíše jako Mesiáše, když jsme si my dokázali osvojit jeho životní styl, jak byste to nedokázali vy? Pracujte na sobě, využívejte pomoci od Boha. Nebudeme se u Boha přimlouvat, aby vás předčasně přijímat do nebe, nebudeme si snižovat úroveň nebe.“ [4]
Proč o našich zesnulých mluvíme o „dušičkách“ jako v pohádce o hastrmanech? Písmo mluví o „očistci“ jako o možnosti dorůstání do krásy nebešťanů. Proč obchodujeme s odpustky? Mohu se za druhého naučit anglicky nebo vybudovat pěkné manželství? Mohu se za druhého naučit přiznávat svou vinu a ochotu se omlouvat? Co znamená poukázat své modlitby a dobré skutky za druhého? Jak se mohu „modlit na úmysl druhého“? (Znám teologickou konstrukci tohoto tvrzení, ale je pro mě nepřijatelná.)
Mnoho našich předků neumělo číst, neznali Písmo. Z té nouze vznikla lidová zbožnost, samovýroba představ o Bohu. Dnes máme jedinečné možnosti k porozumění Bohu. Ale mnoho lidí z lenosti zůstává ve starých kolejích.
Za Hitlera a pak za komunistů byla nouze. Místo sádla a másla se začal prodávat margarín, místo kávy jen náhražka, látky se tkali z kopřiv, atd. Později jsme se rádi vrátili k originálnímu zboží. Někteří ovšem zůstali u náhražek. Podobně je to v představách o Bohu.
Ježíš o tom mluví: „Někteří opatrnicky zůstávají u „starého vína“ z „nového vína“ mají strach, aby nebylo horší než to staré.“ [5]
Ježíš nás zve na stavbu božího království tady na zemi a posílá nás hlásat lidem dobrou zprávu o milosrdném Bohu. A také nás varuje, abychom nešidili svoje děti a další lidi o informace o boží péči, které nám poskytuje. Aby o nás neplatilo, co Ježíš řekl Izraelitům: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“. (J 10,8
Ukážeme-li někomu cestu k Bohu, může získat naději, že se jednou setká se svou milovanou manželkou, maminkou, dítětem, může objevit nový a krásný smysl lidského života.
Samozřejmě, že vést druhé k důvěře k Bohu je náročnější než někoho naučit péci rohlíky.
Když se u nás objevil Haloween, vztekali jsme se a utočili na druhé. Ale sami lidem neumíme ukázat krásu božího přátelství a svým dětem a lidem v kostele vyprávíme báchorky.
Proč nestojíme o vyučování, které nám nabízí Bůh?
Tak jako nám Stvořitel dal život pozemský, tak nám nabízí nový život pro nebeské království.
Každá krása, která se nám tady podaří, je ochutnávkou nebe.
Bůh nás znovu a znovu ujišťuje, že jsme jeho milované dcery a synové.
Každý týden s námi (hříšníky) slaví slavnost jedinečného přátelství - které přirovnal ke krásnému manželství - sebe nazval Ženichem a nás svou Nevěstou.
Učitel i žák chtějí být slyšeni. To platí o Bohu a o nás.
Milující i milovaný touží po vzájemném porozumění.
Děcku se líbí na svatbě a chutnají mu dobroty na talíři. Dospělý prožívá svatbu hlouběji, ví, co obnáší vychovat nevěstu, ženicha a uspořádat svatbu.
Holčičce se líbí být družičkou, ale vdávat se ještě nemůže, není dospělá.
Předškolnímu děcku se líbí na oslavě osmdesátin prababičky, ale neví, co děda s babičkou prožili třeba v odboji za války.
V prvotní církvi katechumeni při Večeři Páně po přímluvách odcházeli, nebyli ještě zasvěceni do druhé části bohoslužby.
My, jako děti jsme byli na mši otráveni, nerozuměli jsme ji.
Někteří lidé ustrnuli, nevzdělali se, neobjevili smysl Ježíšovy hostiny a ta je pro ně jen povinností.
Když nám Ježíš na své hostině po svém „manželském slibu“ připijí na přátelství, „opíjíme“ se jeho láskou, je závratná.
[1] Čtení z druhé knihy Makabejské
Matka v jediném dnu viděla záhubu sedmi synů a nesla to srdnatě s nadějí v Hospodina.
Každého z nich povzbuzovala v rodné řeči, plna ušlechtilé moudrosti, v níž spojovala ženskou rozvahu s mužnou silou. Říkala jim: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“
Král Antiochos se domníval, že matka jím pohrdá, a podezříval ji, že ho svou řečí tupí. Ještě zbýval nejmladší; král mu domlouval nejen slovy, nýbrž sliboval mu i skrze přísahu, že ho učiní bohatým a šťastným, odpadne-li od zásad otců, že ho učiní svým přítelem a svěří mu významné úřady.
Když však mládenec na to nepřistoupil, král dal přivolat matku a naléhal na ni, aby sama jinochovi radila k záchraně.
Po velkém naléhání svolila, že syna přemluví. Sklonila se k němu a s posměchem vůči krutému tyranovi takto promluvila v rodné řeči: „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku. Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal. Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“ (2 Mak 7,20-28
[2] Saduceové (kněžská třída) byli konzervativní, uznávali jen Tóru (pět knih Mojžíšových) a nevěřili ve vzkříšení zesnulých. Kladli důraz na poutě do Jeruzaléma a na korban (přinášení darů). Z podílu darů pro svatyni byli živi.
Herodes Veliký byl velikáš, mazaný politik a populista. Svatyni (nesprávně chrám) v Jeruzalémě náramně vyzdobil (mnozí ji pokládali za osmý div světa). Pro Izraelity byla pouť do Jeruzaléma a jeho svatyně velikým zážitkem náboženským i estetickým.
V Ježíšově době kvetl náboženský život v jeruzalémské svatyni, kněží bohatli a měli veliký vliv. (V sanhedrinu - nejvyšším církevním soudu - měli saduceové dlouho velkou převahu nad farizei.)
[3] Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,27-28
[4] Řada maturantů má strach z maturitních zkoušek, ne málo lidí má obavy ze zkoušky v autoškole. Říkáme jim: „Neboj se, milióny lidí před tebou to zvládli“. Nehledáme pro ně protekci, aby doklad o způsobilosti dostali zadarmo. Jak by to pak na silnicích dopadlo?
[5] Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26
Mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí. (Mt 9,1
Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy a měchy i víno přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů! (Mk 2,21-22
Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré. (Mt 13,52
V prvním čtení z apokryfní knihy 2. Makabejské je řeč o vzkříšení zesnulých.
Okupační král Antiochos nutil sedm bratrů k zřeknutí se Hospodina. Před očima jejich matky je nechal mučit.
Je užitečné si přečíst celý příběh. V Poznámkách pod čarou nabízím další úryvek. [1]
K evangeliu.
Saduceové vedli s farizei náboženské pře (Ježíš zřejmě z farizeů pocházel). [2]
Saducejští znalci Tóry si mysleli, že Ježíše teologicky (biblicky) znemožní (manželství je pro židy základním životním úkolem; předáváním života se nejvíce podobáme Bohu). [3]
Oháněli se Mojžíšem: „Učiteli, počítá-li Hospodin - podle vašich názorů (farizeů) - se vzkříšením, pak by na věčnosti byli někteří mužové bez manželky? Co je to za nesmysl? Obrazem boží může být jen muž a žena, ne single.“
Ježíš saduceů odpověděl citací z První knihy Mojžíšovy (kterou uznávali).
Velikost člověka mezi ostatními tvory je také ve schopnosti klát otázky, člověk se ptá. I po smyslu života.
Nechceme se vzdát svých drahých, kteří zesnuli. Toužíme po životě a po nekončící lásce.
Proto se ptáme, zda po smrti našeho těla existuje nějaká další existence života.
Mnoho lidí v naší společnosti v otázce věčnosti pochopitelně tápe. Mnozí si život po smrti nějak neurčitě představují, ale nemají se o co pořádně opřít. Nikdo jsme ještě smrtí nepošli. Bez informací od Boha, bychom byli odkázáni jen na neověřitelná tvrzení některých lidí (z nichž mnozí jsou podvodníci).
„Víra“ mnoha pokřtěných spočívá v pohodlné setrvačnosti „tradice“.
Tak jako pečujeme o hmotné bohatství, které nám rodiče odkázali, tak máme pečovat o bohatství, které k nám došlo od Boha. Máme si ověřit pravdivost Písma, abychom informace slova božího mohli přijmout a nemuseli bloudit v mlhavých primitivních představách o převtělování, o andělech a ezoterice.
Pro mě je důležité něco vědět o budoucnosti, kterou nám Stvořitel chystá. Ne, jak to bude vypadat, ale jaký program nás čeká. Krásu nebeského království vytváří porozumění a spolupráce se všemi. Tímto směrem jsme se vydali už tady na zemi a nám se to líbí. Máme se na co v budoucnu těšit.
Místo práce s Písmem se mnozí v Církvi spokojí s lidovou zbožností (to je směs několika citací z Písma a pohanských názorů).
Znovu se to ukázalo o svátcích Všech svatých a Památky zesnulých.
Ze svatých jsme udělali naše přímluvce u Boha. Je snad Bůh jako starý orientální vládce, který je skoupý v milosrdenství a navíc je už zapomětlivý? Potřebujeme přímluvu nebeských dvořanů, aby se nad námi Bůh smiloval?
Co z Boha děláme? To je trestuhodné! Jak by takového Boha mohli nadšeně přijmout naše chytré děti?
Svatí se přimlouvají u nás: „Když jsme my dokázali objevit Ježíše jako Mesiáše, když jsme si my dokázali osvojit jeho životní styl, jak byste to nedokázali vy? Pracujte na sobě, využívejte pomoci od Boha. Nebudeme se u Boha přimlouvat, aby vás předčasně přijímat do nebe, nebudeme si snižovat úroveň nebe.“ [4]
Proč o našich zesnulých mluvíme o „dušičkách“ jako v pohádce o hastrmanech? Písmo mluví o „očistci“ jako o možnosti dorůstání do krásy nebešťanů. Proč obchodujeme s odpustky? Mohu se za druhého naučit anglicky nebo vybudovat pěkné manželství? Mohu se za druhého naučit přiznávat svou vinu a ochotu se omlouvat? Co znamená poukázat své modlitby a dobré skutky za druhého? Jak se mohu „modlit na úmysl druhého“? (Znám teologickou konstrukci tohoto tvrzení, ale je pro mě nepřijatelná.)
Mnoho našich předků neumělo číst, neznali Písmo. Z té nouze vznikla lidová zbožnost, samovýroba představ o Bohu. Dnes máme jedinečné možnosti k porozumění Bohu. Ale mnoho lidí z lenosti zůstává ve starých kolejích.
Za Hitlera a pak za komunistů byla nouze. Místo sádla a másla se začal prodávat margarín, místo kávy jen náhražka, látky se tkali z kopřiv, atd. Později jsme se rádi vrátili k originálnímu zboží. Někteří ovšem zůstali u náhražek. Podobně je to v představách o Bohu.
Ježíš o tom mluví: „Někteří opatrnicky zůstávají u „starého vína“ z „nového vína“ mají strach, aby nebylo horší než to staré.“ [5]
Ježíš nás zve na stavbu božího království tady na zemi a posílá nás hlásat lidem dobrou zprávu o milosrdném Bohu. A také nás varuje, abychom nešidili svoje děti a další lidi o informace o boží péči, které nám poskytuje. Aby o nás neplatilo, co Ježíš řekl Izraelitům: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“. (J 10,8
)
Ukážeme-li někomu cestu k Bohu, může získat naději, že se jednou setká se svou milovanou manželkou, maminkou, dítětem, může objevit nový a krásný smysl lidského života.
Samozřejmě, že vést druhé k důvěře k Bohu je náročnější než někoho naučit péci rohlíky.
Když se u nás objevil Haloween, vztekali jsme se a utočili na druhé. Ale sami lidem neumíme ukázat krásu božího přátelství a svým dětem a lidem v kostele vyprávíme báchorky.
Proč nestojíme o vyučování, které nám nabízí Bůh?
Tak jako nám Stvořitel dal život pozemský, tak nám nabízí nový život pro nebeské království.
Každá krása, která se nám tady podaří, je ochutnávkou nebe.
Bůh nás znovu a znovu ujišťuje, že jsme jeho milované dcery a synové.
Každý týden s námi (hříšníky) slaví slavnost jedinečného přátelství - které přirovnal ke krásnému manželství - sebe nazval Ženichem a nás svou Nevěstou.
Učitel i žák chtějí být slyšeni. To platí o Bohu a o nás.
Milující i milovaný touží po vzájemném porozumění.
Děcku se líbí na svatbě a chutnají mu dobroty na talíři. Dospělý prožívá svatbu hlouběji, ví, co obnáší vychovat nevěstu, ženicha a uspořádat svatbu.
Holčičce se líbí být družičkou, ale vdávat se ještě nemůže, není dospělá.
Předškolnímu děcku se líbí na oslavě osmdesátin prababičky, ale neví, co děda s babičkou prožili třeba v odboji za války.
V prvotní církvi katechumeni při Večeři Páně po přímluvách odcházeli, nebyli ještě zasvěceni do druhé části bohoslužby.
My, jako děti jsme byli na mši otráveni, nerozuměli jsme ji.
Někteří lidé ustrnuli, nevzdělali se, neobjevili smysl Ježíšovy hostiny a ta je pro ně jen povinností.
Když nám Ježíš na své hostině po svém „manželském slibu“ připijí na přátelství, „opíjíme“ se jeho láskou, je závratná.
[1] Čtení z druhé knihy Makabejské
Matka v jediném dnu viděla záhubu sedmi synů a nesla to srdnatě s nadějí v Hospodina.
Každého z nich povzbuzovala v rodné řeči, plna ušlechtilé moudrosti, v níž spojovala ženskou rozvahu s mužnou silou. Říkala jim: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“
Král Antiochos se domníval, že matka jím pohrdá, a podezříval ji, že ho svou řečí tupí. Ještě zbýval nejmladší; král mu domlouval nejen slovy, nýbrž sliboval mu i skrze přísahu, že ho učiní bohatým a šťastným, odpadne-li od zásad otců, že ho učiní svým přítelem a svěří mu významné úřady.
Když však mládenec na to nepřistoupil, král dal přivolat matku a naléhal na ni, aby sama jinochovi radila k záchraně.
Po velkém naléhání svolila, že syna přemluví. Sklonila se k němu a s posměchem vůči krutému tyranovi takto promluvila v rodné řeči: „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku. Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal. Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“ (2 Mak 7,20-28
)
[2] Saduceové (kněžská třída) byli konzervativní, uznávali jen Tóru (pět knih Mojžíšových) a nevěřili ve vzkříšení zesnulých. Kladli důraz na poutě do Jeruzaléma a na korban (přinášení darů). Z podílu darů pro svatyni byli živi.
Herodes Veliký byl velikáš, mazaný politik a populista. Svatyni (nesprávně chrám) v Jeruzalémě náramně vyzdobil (mnozí ji pokládali za osmý div světa). Pro Izraelity byla pouť do Jeruzaléma a jeho svatyně velikým zážitkem náboženským i estetickým.
V Ježíšově době kvetl náboženský život v jeruzalémské svatyni, kněží bohatli a měli veliký vliv. (V sanhedrinu - nejvyšším církevním soudu - měli saduceové dlouho velkou převahu nad farizei.)
[3] Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,27-28
)
[4] Řada maturantů má strach z maturitních zkoušek, ne málo lidí má obavy ze zkoušky v autoškole. Říkáme jim: „Neboj se, milióny lidí před tebou to zvládli“. Nehledáme pro ně protekci, aby doklad o způsobilosti dostali zadarmo. Jak by to pak na silnicích dopadlo?
[5] Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26
)
Mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí. (Mt 9,1
)
Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy a měchy i víno přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů! (Mk 2,21-22
)
Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré. (Mt 13,52
)