31. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení nabízím trochu jinou verzi. [1]
Nikdo jiný nepečuje o své stvoření a své děti tak jako Bůh.

K druhému čtení.
Co znamenají slova: „Bez přestání se za vás modlíme“?  
Mnohokráte jsme mluvili o modlitbě a o Ježíšově vyučování, jak mluvit s Hospodinem. 
„Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“
Proč na Pána Ježíše nedbáme? [2]
(Od katolíků bych čekal, že Ježíše poslechneme napoprvé.
Ale lidová zbožnost se drží vlastních mínění.)

Ježíš je nesmírně laskavý Učitel.
V evangeliu máme zaznamenanou modlitbu Ježíšových přítelkyň a dobrých učednic, sester Lazarových. Ježíšovi vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ (J 11,3) Nenaléhaly na něj, nemanipulovaly s ním. (Každé tři roky jsme to četli a pokaždé jsem Martu a Marii chválil.)
Neznám nikoho laskavějšího a ochotnějšího pomáhat než Ježíše.
Ale také nám (svým učedníkům) říká:
„Když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou“. (Mt 10,14)
Neděláme to, neposloucháme ho ani v jednom, ani v druhém, proto nemáme autoritu. Neřídíme se Ježíšovými pokyny a tak se nedočkáme úrody.
(Je pravdou, že si tak chráníme život - kdybych jednal jako Ježíš, nedožil bych se svého pokročilého věku.)
Není z naší neposlušnosti Ježíši smutno? Dovedete si představit, jak by byla paní učitelka nadšená ze své práce, kdyby její žáci ještě v deváté třídě psali: „žýžala“? Těšila by se do školy?
(„Paní učitelko, ptám vás, zůstala byste u své profese, nebo byste si sehnala jinou práci?“)

Při besedách se snoubenci se mě jedna sympatická nekostelová snoubenka kdysi ptala: „Co ty vaše ovečky, pane faráři? Jak se vám s nimi pracuje? Kážete a kážete, zpovídáte a zpovídáte a není to nic platné, že jo?“      

„Modlit se neustále,“ znamená být v milostném vztahu mezi milujícím a milovaným, třeba bychom mohli říci, být okouzlen tím druhým.
To ale není „zamilovaností“, jak ji známe, jako omámený stav.
Lásku, okouzlenost jednoho k druhému, je třeba přiživovat. I Bůh svou lásku k nám stále přiživuje.
V evangeliu si místo „spása“ dosazuji „záchrana“.
Nebudu znovu popisovat, jak to se Zacheem bylo. [3]

Zachea by ani ve snu nenapadlo, že by k němu, vrchnímu zloději a kolaborantovi, přišel Ježíš na návštěvu a jedl s ním u jednoho stolu.

Připomínám, že Ježíš, který byl pozorným hostitelem i hostem, se pozval ke stolu Zacheových.
Zacheus si na nic nehrál a měl na Ježíše řadu otázek. Proto mu dal Ježíš přednost před místním starostou nebo rabínem.

Už dříve jsme si kladli otázku, zda by Ježíš zašel k nám.
Jak bychom na ni odpověděli dnes?
O čem bychom s ním mluvili, zajímalo by nás něco z jeho vyučování nebo z jeho názorů?
Zkusme si doma každý říci, na co podstatného bychom se Ježíše ptali?  

Víme, jak to s Ježíšem skončilo. (Jen asi 70 rodin se nechalo Ježíšem vyučit. S vděčností přijali a opětovali jeho přátelství.)
Čtyřicet dní (dostatečně dlouhou dobu) po vzkříšení se Ježíš zjevoval učedníkům, aby jim doplnil mezery svého vyučování, to, co poztráceli a co dříve odmítali přijmout. Samozřejmě, že by učedníkům, i nám, bylo příjemné, kdybychom měli možnost se s Ježíšem setkávat z očí do očí. Ale Ježíš ví, co dělá. Na hloupé, povrchní a laciné otázky neodpovídá.
Řekl nám toho hodně a až to zpracujeme do porozumění, bude nás vzdělávat dál. Rozumíme jeho emigraci. Jeho zájem o nás, jeho sestoupení mezi nás, jeho učení má obrovskou cenu a je na nás, zda pozornost Syna božího přijmeme do svého života.

Před týdnem jsme slyšeli, že pro soužití s nebešťany nestačí, aby člověk nehřešil. V nebi budou samí hříšníci (bývalí). Pro Boha není těžké odpouštět provinilcům, ale pro ty, kteří nestojí o nápravu, o růst své osobnosti, nemůže nic udělat, nemůže změnit jejich myšlení. Nemůže jim podat „elixír lásky k lidem a k Bohu“. Čínské přísloví říká: „Koně lze přivést ke studni, ale nelze ho přinutit, aby pil.“
Je bláhové říkat: „Bůh ve své všemohoucnosti může zatvrzelému dát milost obrácení“. Taková slova nás usvědčují, že Bohu a jeho lásce nerozumíme. Bůh je svobodný, a když nám dal svobodu, nebude ji nikomu brát. Za dar svobody Bůh velice platí – Ježíše stála život.
I nás svoboda něco stojí – udržovat si zájem o svou spravedlnost, aby ladila s boží spravedlností, vyžaduje určitou práci.
(Bohu se nepodařilo získat ďábla a jeho „syny“, ďáblovy lidské kumpány, pro boží věc. Přátelství nelze nikomu vnutit.)

Mesiáš mezi nás opět přijde, ale přijde stejně jak při svém prvním příchodu.
Říkáme si, že naše slova při mši: „Ježíši, na tvůj příchod čekáme“, nejsou trefná. Měli bychom říkat: „Ježíši, tvůj druhý příchod připravujeme“. Ježíš přijde, až uděláme, co máme učinit. Přijde, až budeme stát o jeho další učení.
Zatím nejsme připravení na soužití s Bohem a s nebešťany. Přes Ježíšovu námahu nechceme Bohu rozumět. Místo toho se snažíme získat nějaké „zásluhy“ pro nebe: postit se jako farizejové, modlit se, chodit do kostela … Ale to před Bohem nefunguje. Nechat si vyvařovat manželkou nebo maminkou, nechat si od ní prát prádlo také není naší zásluhou. Víme, čím a jak se dobré vztahy budují.
Nebe není zaopatřovacím ústavem. Bůh nabízí svou milující náruč všem, ale ne každý o ni stojí. Nebe není pro vyžírky, sobce a lhostejné. Nebešťané hledají, co mohou udělat pro druhé. Nepočítají, kolik dávají a kolik dostávají od ostatních. V tom je krása a bohatství nebeského soužití. Sobectví, vypočítavost, vychytralost, lenost a zbabělost nemají v nebi místo. Kolaboranti a nevěstky (někteří a některé) nás předejedou do nebeského království. Prožili si a přiznali si svou mizérii a budou nadšeni možností žít v nesobeckých a závratně milých vztazích, po kterých na zemi marně toužili.  

Toužím po nebeském království, ale ptám se, zda budu schopen udržet vysokou úroveň poznávání a vztahů mezi velkými osobnostmi. Něco jiného je být pouhým posluchačem přednášejících nebo se dívat na práci šikovných lidí nebo umělců a něco jiného je zapojit se do debaty, do práce nebo náročné hry a zábavy. Bez určitého tréninku ale nejsem schopen se patřičně zapojit. Být jen fanouškem obdivovaného idolu je málo. 
Studium – poznávání- obnáší určitou námahu. Zapáleným lidem přináší radost. Vidíme to na zálibách: ti, pro které je jejich zaměstnání a práce koníčkem, jsou neúnavní.
Nechtěl bych ani v nebi o něco pěkného a vzácného přijít nebo prospat. Spát na vlastní svatbě by bylo 
absurdní. Ale jsou lidé, kteří vždy na koncertech, přednáškách nebo v kostelech spí (proč se předem nevyspí doma?)
Utěšuji se, že setkání s krásou osobnosti Boha a noblesou nebešťanů nás nadchnou pro plné zapojení se do programu nebeského království. S Bohem máme přece příjemnou zkušenost, nedře z nás kůži. Učí nás pečlivě pracovat i slavit (ke slavení patří mnohá krása).

Víme, na co se v budoucnosti můžeme těšit a jak se připravovat. Proč při Ježíšově hostině nešikovně říkáme: „Pane Ježíši Kriste, na tvůj druhý příchod čekáme?“ [4]
Copak sedíme na nádraží a čekáme na vlak? Ježíš přijde podruhé, až budeme připraveni, až splníme alespoň základní zadání jeho učedníků. Až budeme stát o jeho další vyučování.
Proč si Ježíšův druhý příchod spojujeme s celosvětovou katastrofou? Je snad Ježíš snílkem a jeho království pouhou utopií? Nezačalo už toto království tady na zemi, jak Ježíš říká a nemá ho každá generace křesťanů dál stavět?

(Na hostině po pohřbu pana faráře sedmiletý kluk pravil: „Hlavně, aby se panu faráři v nebi líbilo“. Dospělí se začali smát, ale kluk byl chytřejší než oni.)  

Zacheus hltal Ježíšova slova a jeho názory ...

Je užitečné si znovu přečíst první čtení (nahlas). Možná si je také oblíbíte.

---

[1] Čtení z knihy Moudrosti.                           (Mdr 11,21-26)

Bože, ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc
a síle tvé paže nikdo neodolá.
Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět
a jako kapka ranní rosy padající na zem.
Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,
nehledíš na selhání lidí, jen aby změnili svůj život.
Miluješ všecko, co je,
a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,
vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,
anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? 
Šetříš všecko, protože to je tvé,
Pane, který miluješ život.
Tvůj neporušitelný duch je ve všem. Proto s citem káráš
chybující. Připomínáš jim, v čem hřeší, a napomínáš je,
aby opustili zlo a důvěřovali ti, Hospodine.

[2] Proč se nad Ježíše „povyšujeme“? („Kdo se povyšuje, bude ponížen“, slyšeli jsme před týdnem.) Od katolíků bych čekal, že Ježíše poslechneme napoprvé.

[3] „Jak se tady v Jerichu máte?“ ptal se Ježíš ptal místních chlapů. – „Jde to, jen nás tady trápí jedna kolaborantská svině, náčelník výběrčích daní ...“ – „To vás lituju, ale pokusím se do něj cvrnknout, někdy se to podaří.“ 
Dětem, prosím doma vysvětlete, jak to možná se Zachem bylo. Možná se mu kluci posmívali, že je nejmenší. Nikomu se nemáme posmívat, někoho nemáme ponižovat, to je špatnost. A navíc by se za ponižování mohl mstít.
Bůh se nám, žádnému člověku, ani malé mušce neposmívá.
Vysvětlete dětem, proč ten, kdo ukradl dobytče, musel vrátit okradenému nejméně dva kusy dobytka. (Srv. Ex 22,3) Řekněte dětem, proč Zacheus rozdal polovinu majetku (nevěděl, koho všeho okradl).
Tak se dělá „náprava“.

[4] „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane, Ježíši Kriste“.
Padesát let recitujeme ta těžkopádná slova jak ovce. Proč neříkáme třeba: „Ježíši, tvou lásku až na smrt šíříme, tvým vzkříšením se posilujeme a tvůj druhý příchod připravujeme“.