29. neděle v mezidobí

Proč jsme přišli do kostela? Připomínám to, neboť to není samozřejmé.

Bůh je (skutečně) přítomen ve svém slově, ve společenství věřících a v Ježíšově hostině, říkají církevní dokumenty.
Vyučování Hospodina rádi vyhledáváme ... 

Stvořitel nás do života štědře vybavil. Nabídl nám svou pomoc, učí nás předcházet zlu [1] i možnosti bránit se proti napadení.
Hospodin se slitoval nad Izraelity otročícími faraonovi a vyvedl je k životu ve svobodě. Ale v bitvě proti Amálekovi Hospodin vedl Izraelity k odpovědnosti za svobodu. V silách lidu už bylo ubránit se nepříteli a zvítězit nad ním.
Hospodin se ve své svatební smlouvě zavázal, že bude při Izraeli stát, když budou napadáni nepřáteli.

Mojžíš vztaženýma rukama ukazoval vzhůru k nebi, k Hospodinu, aby se Izraelité drželi toho, který nám dodává odvahu, vnitřní sílu k obraně, naději a víru ve vítězství. (Odvaha Ukrajinců a jejich chytrost je toho dalším příkladem.)
Izraelité zakusili, že Hospodin je nejen uprostřed nás (když je vyvedl z egyptského otroctví a provedl je Rudým mořem), ale je i v nás.
Jak? Bůh nám daroval schopnost sebedůvěry, odvahy, schopnosti se rozhodovat, představivosti, vůle a vytrvalosti. [2]
Bůh nás vybavuje, abychom přemáhali strach.
To vše jsou projevy a dary božího ducha, které máme pěstovat a rozvíjet. Tím vším máme růst do podoby Boží.
Vítězstvím nad nepřáteli Izraelité zakusili další zkušenost s blízkostí Hospodina, poznávali, že nejedná jen za ně (při vysvobození z Egypta), ale také v nich, skrze ně (ve vítězném boji s Amálekem).  
Hospodin je s námi všude, kde my jsme s ním, kdykoliv se ho držíme. Proto s ním smíme a máme počítat.
Bůh nepřebývá a nejedná „tam“, ale „tady a teď“.

Válka je největším neštěstím, proto ji máme předcházet. Máme včas pečovat o mír a šalom. To je náš úkol, který za nás Bůh nebude dělat.

Získání ztracené svobody a míru vyžaduje obrovské úsilí a přináší nenahraditelné ztráty.

Proč Izraelity napadl Amálek?
Naši první otázku v takových případech často směřujeme k Bohu: „Proč dopouštíš války?“
Války vedou ti, kteří zneužívají dar svobody. Poučený a odpovědný člověk se ptá: „Jak včas pečovat o mír?“

Izraelité místo dodržování pokynů Hospodina (z kterých byli nadšeni a k jejichž dodržování se zavázali) se brzy opětovně rouhali a obviňovali Hospodina, že je zanedbává ... Kdo se podívá do knihy Exodus, kousek před dnešní úryvek, něco se dozví. [3]

K druhému čtení.
Boží moudrost je pro nás jedinečným pokladem.
Prvním zdrojem informací o Bohu a jeho darech je důmyslnost a krása stvoření. Každý, kdo se naučil pozorovat a žasnout, může poznávat velikost Tvůrce. [4]

Bůh slouží nám (ne my jemu). Druhým zdrojem moudrosti je Slovo boží. Bez něj bychom byli nanejvýše zbožnými pohany. [5]

Během každých tří let znovu procházíme texty Ježíšovy výuky o modlitbě. Pokaždé bychom měli o něco postoupit vzhůru. Kolikátý tříletý cyklus nedělního lekcionáře máte za sebou?
Jak se připravujeme na nedělní bohoslužbu? Přišli jste dnes do kostela s nějakou biblickou otázkou? Těšíme se, že někdo vysloví dobrou otázku.

K evangeliu.
Naše modlitby mohou být různé, i bizarní a absurdní.
Jako nás rodiče (a pak různí učitelé) učili mluvit s lidmi, tak nás Písmo učí inteligentnímu rozhovoru s Hospodinem. Setkání s Bohem povznáší nás. Můžeme si s ním rozumět. Přitahuje nás výrok: „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11)   

Izraelité došli k vysoké úrovni modlitby. Ale když učedníci viděli, jak je Ježíš povznesen setkáním s Otcem, prosili ho o vyučování tohoto umění. 

Připomeňme si tři základní východiska k židovské a křesťanské modlitbě.

1.        „Slyš, Izraeli …“
2.       „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství
svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“
3.       Prosme v Ježíšově jménu („Dosud jste neprosili v mém jménu …,“ srv. J 16,23-26)

Bůh není diktátorem ani pohanským božstvem, které si nechává od lidí sloužit. Nikdo o nás nepečuje tolik jako on. Nikdo nám nerozumí tolik jako on.
My mu potřebujeme naslouchat a snažit se mu porozumět. Poznávat, kým jsme pro Boha a kým je on pro nás. Co je Bůh ochotný dělat pro nás a co nechává na nás.

Ježíš nám věnoval několik dalších vyučovacích lekcí o modlitbě.
Co umíme říci o podobenství o neodbytném sousedovi?
A co o podobenství o vdově a nespravedlivé soudci?

Bůh není bezradný jako člověk, který říká sousedovi, že nemůže v noci vstát, aby mu půjčil chleby, protože by vzbudil děti. Hospodin nás rád velkoryse obdarovává. Ale vybízí nás k vytrvalému hledání „jeho vůle“: k poznávání jeho plánů, k osvojování si dovedností božích synů. („Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“)

Uvedu příklad. Krásné barokní kostely a zámky stavěli zedníci, kteří neuměli číst a psát, ale obdivuhodně ovládali své řemeslo. Číst a psát uměl stavitel, který byl na stavbě a práci zedníků řídil podle plánů architekta. My, Ježíšovi učedníci, jsme vzdělávaní, abychom byli na stavbě božího království co nejvíce platní. Stavitel rozuměl plánům Santiniho víc než zedník, natož sedlák, který přišel na pouť do nádherného kostela.  

Bůh není jako svévolný soudce, nebo náladový pozemský vládce, který musí být přemlouván nebo dotlačen ke spravedlivému jednání.
Bůh je milosrdný ze své podstaty. Na něj můžeme ve všem dát.

Ježíšova slova: „Naleznu na zemi víru?“ jsou důležitá.
Máme sklon si věci zařizovat po svém - což je bláhové. [6]

Ježíšovi můžeme porozumět a spolupracovat s ním.
Ježíš je největší stavitel společnosti.

Rodina je základní buňkou společnosti. Vybudovat pěknou rodinu je náročným projektem. Manželství vyžaduje řád, který jsme nevymysleli, ale vděčně jej přijímáme. (I k získání dotací nebo jiných příspěvků je nutné zachování pravidel a splnění podmínek.) Soužití v rodině vyžaduje dobrou vůli a úctu k druhým.
Vybudování dobré společnosti je ještě větším uměním. (Jan Masaryk říkal: „Rodina je politikou v malém, nevěřte politikům, kteří neumí pečovat o svou rodinu“.)

„Naleznu na zemi víru?“ říká Ježíš. Budeme se řídit jeho moudrostí?
Budeme mu nevěstou, která se mu bude líbit a budeme mu být k ruce tak, jak si přeje?

---

[1] Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo (Dt 30,19)
Bedlivě dbej na pokyny, nařízení a práva, která ti dnes kladu na srdce. (Dt 7,11)

[2] Na Ukrajincích vidíme, jak tyto schopnosti fungují.

[3] Lid proti Mojžíšovi reptal: „Voda z Mary je hořká. Co budeme pít?“ (Srv. Ex 15,23-26)
Opět vyčítali Mojžíšovi a Áronovi: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe“. (Ex 16,2-4)
„Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: »Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.« Večer přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala mana. (Ex 16,12-13)
Lidé znovu napadali Mojžíše: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ (Srv. Ex 17,3)

[4] Stačí jít na houby: toho mechu zelenýho, vřesu červenýho, koberce listí nespočetných odstínů, zlatých a načevenalých, podzimních vůní a nejrozmanitějších hub. To je tak veliké bohatství, že je ani nemůžeme všechny poznat a pojmout. A pak si doma můžeme otevřít atlas s tisícem druhů hub a znovu žasnout - kolik druhů hřibů, holubinek, kuřátek…, kolik tvarů a barev si největší Umělec vymyslel … a my jsme nejen diváky, ale obdarovanými (sbírám asi 28 druhů hub). (A jak to, že se zvířata houbami neotráví, přesto, že nemají atlas hub a nechodila do školy?)
Les není jen uměleckou galerií, každoročně přinášíme z lesa vlaky hub, borůvek, … o dříví ani nemluvě. Jsme obdarováváni užitkem a krásou. (Co vše už o užitečnosti lesa více a jak mnoho ještě nevíme.)
Začteme-li se do knihy o včelách, jsme opět uchváceni … Nemám slov.
O stromech jsem nestačil mluvit, jen o „podlaze“ lesního chrámu.  
A každý můžeme nahlédnout tam, kde se rádi kocháme, na dílo Tvůrce.
„Pro tebe byl stvořen svět,“ slyšíme od Dárce.
Nad stvořením poznáváme genialitu a štědrost Boha. Nepřestáváme žasnout. A když víme, že celé tvorstvo svou existencí chválí svého Tvůrce, pak z našeho úžasu a vděčnosti samo plyne naše dobrořečení. (Úžas a vděčnost už je modlitbou, třeba beze slov.)

[5] Bez Boha bychom ustrnuli. V západních zemích jsme se dopracovali k Základním lidským právům. V Rusku dodržována nejsou.
Mnoho lidí u nás myslí jen na sebe, nadává na drahé energie a dožaduje se, aby se o ně vláda postarala. Přemýšliví lidé, kteří přijali kus odpovědnosti za svět a mají srdce na pravém místě, říkají: „Je válka, pomáhejme napadeným.“ 

[6] Škoda, že česká a slovenská církev naši společnost mnoho neoslňuje. Vražda dvou slovenských gayů to opět potvrzuje.
Před pár roky jsem pochovával dvacetiletého židovského gaye, který neunesl tlak okolí a vzal si život. Na mocné si netroufneme, ale slabým ubližujeme. Ani církev nestavíme podle Ježíšových plánů. „Víra“ je životním přitakáním Ježíšovi. Ježíš žádné církevní parády nezavedl. Jeho hostina nevyžaduje okuřování ani napodobování protokolu císařského dvora. Podstatná je rodinná atmosféra, bratrské vztahy a ústa k druhým.