28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 21,23-46 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 5,14-17
Datum: 9. 10. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 21,23-46 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 5,14-17
; 2 Tim 2,8-13
; L 17,11-19
Datum: 9. 10. 2022
Příběhy Eliáše a Elizea jsou pro nás -
Ježíšovy učedníky - velice důležité, můžeme z nich
porozumět porozumět tomu, co znamená být učedníkem. Elizeus
velice toužil a snažil se podobat se Eliášovi. Připomenu jen jednu
záležitost. Náman vůbec nevěřil, že mu ponoření do
Jordánu pomůže k uzdravení. Přesto byl uzdraven. I Ježíš
jej chválí. Za co?
Kdo si nepamatuje, za co byl Náman pochválen, ať si dá pětku. Ježíš by ho nepochválil.
Před týdnem jsem položil otázku: Koho Ježíš pochválil za správnou „víru“ - za práci na důvěřování Bohu a Ježíši?
Každý vztah je třeba budovat. Každá květina potřebuje zalévat. „Když kočku nikdo nehladí, vysychá ji mícha“, říkají Číňané. Kolik pochválených jste napočítali? [1]
Dětem vyprávějte, jak to bylo s malomocnými v Izraeli a jak v pohanské společnosti.
Malomocní byli odsouzenci na smrt, byli vyloučení ze společnosti a bohoslužeb, byli pokládáni za Bohem potrestané, prokleté. Byli vyloučeni ze společnosti, nesměli žít v obcích. Čeho se dotkli, to bylo kulticky nečisté. Nikdo ji nedal práci, byli odkázáni na soucit ostatních lidí. Tato veliká nouze je často přivedla k smrti dřív než jejich nemoc.
Je sympatické, že tito malomocní žili pospolu, dokonce v „ekumenické“ shodě (Judeici mezi sebou snesli Samaritána).
Všech deset malomocných děkovalo Bohu za uzdravení a přineslo do svatyně dar, vždyť se jim dostalo zázračné pomoci, byli uzdravení z nevyléčitelné nemoci a mohli se vrátit mezi své drahé, mohli se znovu účastnit bohoslužeb. Ale jen jeden se vrátil k Ježíšovi, aby slyšel jeho vyučování. Ostatní se spokojili jen s uzdravením. Netoužili se od Ježíše něco naučit.
Tento příběh nám znovu klade závažnou otázku, proč my chodíme do kostela? Co říkáme svým dětem?
Umíme říci, proč chodíme na sportovní zápasy, do kina, do restaurace, na návštěvu příbuzných.
Někteří chodí do kostela splnit svou náboženskou povinnost. Jiní proto, aby získali náboženské zásluhy před Bohem.
Někomu stačí pouhý křest, neláká ho stát se Ježíšovým učedníkem, možná ani nedošel k náhledu, že má pracovat na stavbě božího království.
Bohoslužbou Bůh slouží nám. První část bohoslužby je vyučovací.
Vážíme si možnosti vzdělávání se u Boha. (Milovaný i milující touží po vzájemném porozumění. Židé
přijali slova: „Studujete-li Písmo, abyste si osvojili jednání božích dcer a synů, jako byste mě korunovali králem“.
Máme-li možnost být obrazem božím (Bůh nás stvořil k svému obrazu Gn 1,26
Jako si malíři a sochaři, kteří chtějí vytvořit obraz nebo sochu obstarají model ke svému dílu, tak i my potřebujeme poznávat Hospodina, abychom rostli do jeho podoby.
Možnost poznávat Boha je výsadou člověka.
Malomocný Samaritán si přál poznávat Ježíše. Došlo mu, že Ježíš přichází od Boha.
Od sebe i od ostatních katolíků bych čekal, že napoprvé poslechneme Ježíšovy pokyny a budeme podle nich jednat. Že přijmeme boží slovo za nejvyšší autoritu. Nezdá se vám, že božímu vyučování velice dlužíme? [2]
Druhá část bohoslužby je Ježíšovou hostinou s díkůvzdáním.
Chodili jsme do kostela klanět se zázraku „sestupování Boha na oltář“. To je program lidské zbožnosti. Ale Ježíš a Bůh má pro nás jiný program. Bůh chce proměňovat nás, nejen chléb a víno. Bůh chce bydlet v nás a uprostřed nás. My se ho snažíme umísťovat do kostela a „svatostánku“ (to slovo není šťastné).
Jako si vy rodiče přejete, aby vaše děti od vás přijaly to, co pokládáte za nejdůležitější, tak si Bůh podobně přeje, abychom rostli do jeho podoby.
Židé promýšlejí boží slova: „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým (Ex 19,6
My tomu nevěnujeme pozornost a své děti k tomu nevedeme. Přesto, že apoštol Petr ta slova opakuje i nám:
„Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´,
abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží (1 Petrův 2: 9-10)
U nás se nemluví o královském kněžství pokřtěných, nanejvýše o „všeobecném kněžství“.
My, duchovní, místo toho, abychom lidem o této vznešenosti říkali a vedli je k jednání božích synů a dcer, místo toho se povyšujeme svým kněžstvím nad ostatní boží lid (už jen svým nápadným a archaickým ústrojem). [3]
Židé si považují svého postavení nevěsty, s vděčností tuto roli přijali a snaží se Bohu porozumět a jednat podle toho.
I my smíme přijmout synovství boží a postavení nevěsty boží.
Přijmout Ježíšovo bratrství znamená poznávat smysl Božích slov, učit se Ježíšovu způsobu jednání s lidmi, přírodou a věcmi.
Ježíš nás nesnižuje, nezahanbuje svým jednáním. Nemusíme mít před ním trému. Neodkazuje nás ke klečení na podlaze, ale abychom přijali místo nevěsty po jeho boku.
To důstojné místo Ježíšovy nevěsty nám napovídá jak se chovat doma, v práci, ve škole, na ulici, při Ježíšově hostině …
Ježíš nám nikdy neřekl: „Klanějte se mi.“
To neznamená, že se nesmíme Bohu klanět. Ale rozhodně nemáme zaměňovat následování Ježíše za klanění. [4]
I při Ježíšově hostině se máme chovat jako Ježíšova nevěsta. To není nic nepochopitelného a krkolomného. Na nic si nemáme hrát. Ježíš s námi neprovozuje nějakou hru. Nabídl nám jedinečné přátelství a přátelství nás ovlivňuje. Chceme se chovat jako Ježíš. Potkali jste někdy krásnějšího člověka?
[1] Malomocný Samaritán, kananejská žena, setník, Syrský Náman, vdova ze Sarepty, milosrdný Samaritán ….
V podobenství o dvou bratrech (Mt 21,28-31
[2] Pro jednoduchost uvedu známé příklady naší neposlušnosti. „Nikomu neříkejte Otče, Učiteli, Nepřísahejte. Vezměte a pijte z mého kalicha. Vyříkávejte si své spory. Atd.
[3] Služebné kněžství v nebi nebude, ale naše královská důstojnost bude ještě růst. (Duchovní si ovšem vymysleli, že jejich privilegia a hodnosti budou trvat navěky.)
[4] I příklad královny Alžběty II. je srozumitelný. Sloužila svému lidu. Přijala svou roli - svou službu království. Neutíkala za války do bezpečí, zapojila se do obrany země, nepovyšovala se nad druhé. Parádu anglického královského dvora si můžeme odmyslet. Ježíš nic takového neprovozuje. Nenarodil se na královském dvoře ani v rodině velekněze. Neministroval, ale brzy pomáhal mamince v domácnosti a tátovi na stavbě domků pro lidi.
Ježíš nepotřeboval služebnictvo. Umyl nohy apoštolům (František i ženám).
Kdo si nepamatuje, za co byl Náman pochválen, ať si dá pětku. Ježíš by ho nepochválil.
Před týdnem jsem položil otázku: Koho Ježíš pochválil za správnou „víru“ - za práci na důvěřování Bohu a Ježíši?
Každý vztah je třeba budovat. Každá květina potřebuje zalévat. „Když kočku nikdo nehladí, vysychá ji mícha“, říkají Číňané. Kolik pochválených jste napočítali? [1]
Dětem vyprávějte, jak to bylo s malomocnými v Izraeli a jak v pohanské společnosti.
Malomocní byli odsouzenci na smrt, byli vyloučení ze společnosti a bohoslužeb, byli pokládáni za Bohem potrestané, prokleté. Byli vyloučeni ze společnosti, nesměli žít v obcích. Čeho se dotkli, to bylo kulticky nečisté. Nikdo ji nedal práci, byli odkázáni na soucit ostatních lidí. Tato veliká nouze je často přivedla k smrti dřív než jejich nemoc.
Je sympatické, že tito malomocní žili pospolu, dokonce v „ekumenické“ shodě (Judeici mezi sebou snesli Samaritána).
Všech deset malomocných děkovalo Bohu za uzdravení a přineslo do svatyně dar, vždyť se jim dostalo zázračné pomoci, byli uzdravení z nevyléčitelné nemoci a mohli se vrátit mezi své drahé, mohli se znovu účastnit bohoslužeb. Ale jen jeden se vrátil k Ježíšovi, aby slyšel jeho vyučování. Ostatní se spokojili jen s uzdravením. Netoužili se od Ježíše něco naučit.
Tento příběh nám znovu klade závažnou otázku, proč my chodíme do kostela? Co říkáme svým dětem?
Umíme říci, proč chodíme na sportovní zápasy, do kina, do restaurace, na návštěvu příbuzných.
Někteří chodí do kostela splnit svou náboženskou povinnost. Jiní proto, aby získali náboženské zásluhy před Bohem.
Někomu stačí pouhý křest, neláká ho stát se Ježíšovým učedníkem, možná ani nedošel k náhledu, že má pracovat na stavbě božího království.
Bohoslužbou Bůh slouží nám. První část bohoslužby je vyučovací.
Vážíme si možnosti vzdělávání se u Boha. (Milovaný i milující touží po vzájemném porozumění. Židé
přijali slova: „Studujete-li Písmo, abyste si osvojili jednání božích dcer a synů, jako byste mě korunovali králem“.
Máme-li možnost být obrazem božím (Bůh nás stvořil k svému obrazu Gn 1,26
), potřebujeme znát kým Bůh
je, a jak jedná. Chceme jednat s lidmi, jako s nimi jedná Bůh.
Chceme pečovat o živočichy a stvoření podobně jako
s nimi jedná Stvořitel. Podobně se chce chovat k dobrým
výtvorům lidí.
Jako si malíři a sochaři, kteří chtějí vytvořit obraz nebo sochu obstarají model ke svému dílu, tak i my potřebujeme poznávat Hospodina, abychom rostli do jeho podoby.
Možnost poznávat Boha je výsadou člověka.
Malomocný Samaritán si přál poznávat Ježíše. Došlo mu, že Ježíš přichází od Boha.
Od sebe i od ostatních katolíků bych čekal, že napoprvé poslechneme Ježíšovy pokyny a budeme podle nich jednat. Že přijmeme boží slovo za nejvyšší autoritu. Nezdá se vám, že božímu vyučování velice dlužíme? [2]
Druhá část bohoslužby je Ježíšovou hostinou s díkůvzdáním.
Chodili jsme do kostela klanět se zázraku „sestupování Boha na oltář“. To je program lidské zbožnosti. Ale Ježíš a Bůh má pro nás jiný program. Bůh chce proměňovat nás, nejen chléb a víno. Bůh chce bydlet v nás a uprostřed nás. My se ho snažíme umísťovat do kostela a „svatostánku“ (to slovo není šťastné).
Jako si vy rodiče přejete, aby vaše děti od vás přijaly to, co pokládáte za nejdůležitější, tak si Bůh podobně přeje, abychom rostli do jeho podoby.
Židé promýšlejí boží slova: „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým (Ex 19,6
).
Dětem od mala říkají: Jsme z královského rodu, jste božími
princi a princeznami. Učíme se podle toho jednat a chovat se.
My tomu nevěnujeme pozornost a své děti k tomu nevedeme. Přesto, že apoštol Petr ta slova opakuje i nám:
„Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´,
abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží (1 Petrův 2: 9-10)
U nás se nemluví o královském kněžství pokřtěných, nanejvýše o „všeobecném kněžství“.
My, duchovní, místo toho, abychom lidem o této vznešenosti říkali a vedli je k jednání božích synů a dcer, místo toho se povyšujeme svým kněžstvím nad ostatní boží lid (už jen svým nápadným a archaickým ústrojem). [3]
Židé si považují svého postavení nevěsty, s vděčností tuto roli přijali a snaží se Bohu porozumět a jednat podle toho.
I my smíme přijmout synovství boží a postavení nevěsty boží.
Přijmout Ježíšovo bratrství znamená poznávat smysl Božích slov, učit se Ježíšovu způsobu jednání s lidmi, přírodou a věcmi.
Ježíš nás nesnižuje, nezahanbuje svým jednáním. Nemusíme mít před ním trému. Neodkazuje nás ke klečení na podlaze, ale abychom přijali místo nevěsty po jeho boku.
To důstojné místo Ježíšovy nevěsty nám napovídá jak se chovat doma, v práci, ve škole, na ulici, při Ježíšově hostině …
Ježíš nám nikdy neřekl: „Klanějte se mi.“
To neznamená, že se nesmíme Bohu klanět. Ale rozhodně nemáme zaměňovat následování Ježíše za klanění. [4]
I při Ježíšově hostině se máme chovat jako Ježíšova nevěsta. To není nic nepochopitelného a krkolomného. Na nic si nemáme hrát. Ježíš s námi neprovozuje nějakou hru. Nabídl nám jedinečné přátelství a přátelství nás ovlivňuje. Chceme se chovat jako Ježíš. Potkali jste někdy krásnějšího člověka?
[1] Malomocný Samaritán, kananejská žena, setník, Syrský Náman, vdova ze Sarepty, milosrdný Samaritán ….
V podobenství o dvou bratrech (Mt 21,28-31
) jeden
přitakává otci, ale pracovat nejde. (To je také obraz modlícího se,
ale nekonajícího. „Víra bez skutků je mrtvá.“)
[2] Pro jednoduchost uvedu známé příklady naší neposlušnosti. „Nikomu neříkejte Otče, Učiteli, Nepřísahejte. Vezměte a pijte z mého kalicha. Vyříkávejte si své spory. Atd.
[3] Služebné kněžství v nebi nebude, ale naše královská důstojnost bude ještě růst. (Duchovní si ovšem vymysleli, že jejich privilegia a hodnosti budou trvat navěky.)
[4] I příklad královny Alžběty II. je srozumitelný. Sloužila svému lidu. Přijala svou roli - svou službu království. Neutíkala za války do bezpečí, zapojila se do obrany země, nepovyšovala se nad druhé. Parádu anglického královského dvora si můžeme odmyslet. Ježíš nic takového neprovozuje. Nenarodil se na královském dvoře ani v rodině velekněze. Neministroval, ale brzy pomáhal mamince v domácnosti a tátovi na stavbě domků pro lidi.
Ježíš nepotřeboval služebnictvo. Umyl nohy apoštolům (František i ženám).