23. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flm 1,8-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18; Flm 1,9b.17; L 14,25-33
Datum: 4. 9. 2022
První čtení.
Poznávání Boha je největším druhem poznání.
Oceňujeme, že nás o Bohu vyučuje sám Ježíš, který důvěrně zná Otce.
Ten, kdo si ověří jeho spolehlivost, bere boží slovo vážně a snaží se porozumět jeho smyslu, aby nejednal mechanicky jako stroj. Aby znal záměr zákonodárce a věděl, k čemu jeho pokyn slouží. [1]

K evangeliu.
Největší skupinou okolo Ježíše byl zástup, fanoušci, hledající senzaci, zázraky a výhody. Dav jednou volá: „Hosana“, podruhé: „Na kříž s ním“. Dav se chce zadarmo najíst a táhnout s mocnými na barikády.

Všechno se dá zneuží,t i náboženství. Nestačí být v pravé církvi a ve správné partě v pravý čas.
Ježíš zástupu vysvětluje, co znamená učednictví u Ježíše a jak se u Ježíše udržet.  
Ježíšova slova mají svůj význam: „Kdo nemá v nenávisti své nejbližší, nemůže být mým učedníkem.“
Přeložíme-li je: „Když někdo neklade své nejbližší až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“, jsou správně podle smyslu a my je odkýváme jako samozřejmost. Ale být Ježíšovým učedníkem a jednat podle toho je náročné. 
Zkusme si do Ježíšovy výzvy dosadit jiné autority. Např.: „Kdo nemá v nenávisti faráře, biskupa nebo římského biskupa, nemůže být mým učedníkem.“ 
Co to znamená?
Byly doby, kdy jsme se my katolíci a protestanté vzájemně napadali a osočovali. Dnes jsme už zdvořilí.
Ale s veškerou zdvořilostí nám někdo může říci: „Vy katolíci své autority nadřazujete nad Pána Ježíše“. Uvedu jednoduchý příklad. Ježíš nám říká: „Nikomu neříkejte Otče, ale vy římského biskupa oslovujete: „Svatý Otče“. Nedáte na mé slovo, neposloucháte mě.“
Někdo řekne knězi: „Proč nám nepodáváte Krev Páně, když si to Ježíš vysloveně přeje?“ Kněz nepřizná chybu, ale začne se všelijak vymlouvat, např.: „Při svatém přijímání se setkáváme s živým Ježíšem a v jeho těle je i jeho krev!“
Tak proč se kněz nespokojí jen s Tělem Páně? Proč nejedná podle Ježíšových pokynů? Proč Ježíše a jeho názory dává až na několikáté místo za církevní pokyny?

Ježíš nám říká: „Chceš-li být mým učedníkem, vytrhni svůj kůl z hradby okolo Tóry, kterou jsi s rabíny budoval a následuj mě. Žij ve svobodě synů a dcer božích. Rozmysli si, koho budeš učedníkem. Zda chceš být mým učedníkem, nebo učedníkem rabínů.“ [2]
Ježíš dodržoval boží pokyny, ale neřídil se „tradicí otců“. [3]

Je pro nás Ježíš nejmoudřejší autoritou?
Proč na něj nedáme? 

Máme si spočítat, co následování Ježíše obnáší. Upozorňuje nás: „Počítej s patřičnými náklady na jedinečnou stavbu božího království.“ „Boží království trpí násilím“.

Kolik Ježíšových poctivých učedníků bylo a je v církvi pronásledovaných kvůli tomu, že upozorňují na svévolnou neposlušnost božímu slovu?
Potřebujeme Ježíšova slova: „Kdo nemá v nenávisti své autority a blízké, nemůže být mým učedníkem“ prozkoumat, přijmout je a zařídit se podle nich.

Samozřejmě, že máme začínat od sebe. Já mohu být ten, kdo nedbá na Ježíšovo vyučování a kdo se tím staví nad Ježíše.
Já mohu kazit děti, když jednám po svém a dávám jim špatný příklad, že Ježíšova slova není nutné dodržovat. Známe Ježíšovo varování: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9,42)  
Já mohu patřit mezi ty, o kterých Ježíš řekl: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“. (J 10,8), Já mohu šidit ty, kterým mám sloužit a dávat jim dobrý příklad.

Bůh nás vyučuje moudrosti: jak rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat dobré vztahy.

Máme rádi římského biskupa Františka, ale jeho výrok o smrti Duginovy dceři pokládáme za nešťastný.   
Na tom vidíme, že nikdo není neomylný. Ani my ne.
Máme právo Františkova slova kritizovat, aniž bychom zpochybňovali jeho jiná slova, ve kterých má pravdu.

Bůh nám dal rozum, abychom mohli hledat pravdu a ověřovat si, zda to, co nám druhý říká, nebo co si sami myslíme, ladí se slovem božím. Rozum je velkým darem od Hospodina.
Dobrat se pravdy vyžaduje osobní odvahu.

Ježíšův učedník je ten, který přitaká Ježíšovi svým životem. Nestačí říkat: „Já věřím v Boha, já věřím v Ježíše“ a přitom jednat po svém.
Kaifáš, ani sv. Petr nepopírali existenci Boha. Kaifáš se prohlašoval za služebníka božího a služebníka Mesiášova a víme, jak dopadl.
Apoštol Petr vyznával Ježíše za Mesiáše, a přesto někdy svého Učitele káral. 
(Petr ale Ježíšovy výtky přijal.) [4]

Židé očekávali Mesiáše a přitom ho zavraždili. Pak spustili náboženskou válku proti Římanům a tragicky dopadli. 

Apoštolové byli nadšeni Ježíšem, všude ho chválili a prohlašovali ho za proroka. Ale některá Ježíšova varování nebrali vážně (např.: „Církevní představení Mesiáše zahubí“). Pak se styděli, že při Ježíšovi nestáli.
Nepostavit Ježíše na nejvyšší místo nám přináší neštěstí. [5]

Písmo chválí biblické osobnosti za jejich dobré a odvážné jednání, ale také je kritické k jejich nedobrému jednání. Apoštolové netutlali své chyby, mají nás tak rádi, že své chyby přiznali, abychom se z nich poučili a neopakovali je. V církvi nejsme tak stateční, selhání obtížně přiznáváme, často, až když nás někdo z nepravostí usvědčí.
Z chyb vlastních a z chyb druhých se máme poučit. Oceňuji, že lékařské špičky se na světové úrovni scházejí a přednášejí druhým o svých chybách v léčení pacientů. To je úroveň!

Proč je kritika v církvi považována za nežádoucí a za projev nepřátelství? Přece poděkujeme tomu, kdo nás na nějakou chybu upozorní.

Bůh nám nabízí závratné postavení: být obrazem božím, patřit mezi královské kněžstvo a Ježíšovy přátelé, patřit do množiny boží nevěsty. O toto bohatství nás nikdo nemůže připravit. Nemusíme se ničeho bát. Bůh nikoho, kdo selhal, neponižuje.

Nemáme zapomínat na svůj sklon držet se pohanských představ o Bohu. Máme se pečlivě o Bohu učit ze slova božího s podobnou pečlivostí jako lékárníci a lékaři.
Nemáme zapomínat na „otce lži“ (satana), který rejdí v církvi jako ryba ve vodě a Hospodina chytře pomlouvá (často cituje a nenápadně zkresluje Písmo). 
Kdo chce Ježíše následovat, potřebuje Ježíšovi porozumět, aby s radostí přijal jeho zásady a jeho vyučování. Bez fanatismu a s radostí.

Bůh nás stvořil z lásky, s láskou o nás pečuje a k lásce nás zve.
[1] Život je velikým božím darem. Boží pokyny slouží životu. Ten máme ho chránit. Písmo nás učí, že k záchraně života můžeme porušit všechny boží pokyny mimo tří. Izraelita je Písmem veden k přemýšlení. Např.:
Moabec nesmí být do deseti pokolení přijat do společenství Izraele. Tento pokyn platil, platí a bude platit, ale Rút je
do božího lidu všemi přijata, neboť jedná jako dcera boží.
Jefte se přísahou Bohu zavázal k oběti toho, kdo mu vyjde vstříc. Přísahy je nutno dodržet. Ale přísaha, která neslouží
životu, neplatí. Jefteho dcera neměla být obětována.
Ježíš nás učí jak slavit sobotu (neděli), ale také nás učí, kdy pokyn ke slavení porušit („sobota je pro člověka“). 

[2] Mnohokráte jsme si říkali, že Ježíš nemohl slova o kříži použít. Židé nikoho nekřižovali. Ježíš nás nevyzývá, abychom každý den vystupovali na popraviště, vyzývá k lásce k bližnímu. 

[3] Slyšeli jste někdy v kostele boží pokyn: „K mým slovům nic nepřidáš a nic neudereš?“ (Dt 13,1)
Kdy jsme byli vyučování o smyslu těch slov?
S některými chlapy jsme prošli vyučováním a rituálem „Kolová hradba“.

[4] Ježíš se ptal učedníků: „Za koho mne pokládáte?“
Šimon Ježíšovi odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“
Ježíš nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“"
Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vytrhni svůj kůl z hradby okolo Tóry, který jste si přes zákaz Hospodina postavili) a následuj mne (buď mým učedníkem a ne učedníkem rabínů, kteří se staví nad Mojžíše).
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16,15-26)

[5] Válka Ruska na Ukrajině nám opět připomíná, jak nebezpečné je svěřit se do rukou politiků a svévolných církevních funkcionářů. Slepá poslušnost autoritám přiváděla naše předky opakovaně do válek. Nechali se nahnat na frontu jako potrava pro děla a coby zabijáci nevinných. Nebyli vyučeni Ježíšem, nesloužili životu, nezabránili horám padlých, milionům vdov a sirotků.