22. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,10-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-31; Žid 12,18-24a; L 14,1-14
Datum: 28. 8. 2022
Nejprve zodpovím dotaz o pekle. [1]

Se zpožděním posílám v Příloze slíbený „Rodinný nedělní rituál“.

K prvnímu čtení: „Plný klas se sklání k zemi, prázdný se vypíná vzhůru“.

V druhém čtení nerozumím slovům překladatele: „Hebreové prosili Boha, aby k nim nemluvil“.
Dt 5,22-33 ale čteme, že se báli slyšet přímý hlas Hospodina, ne aby mlčel. Prosili, aby Hospodin mluvil s Mojžíšem (nebo s dalším prorokem), který jim vše vyřídí. Dt 18,15-22 to znovu potvrzuje.

My dodneška proroky nepřijímáme, Ježíše v mnohém neposloucháme. 

K evangeliu.
Farizeové si zakládali na dodržování náboženských předpisů, které si sami vytvářeli. Všechno své konání prohlašovali za záslužné před Bohem. Na svých setkáních pomlouvali a napadali lidi, kteří nepatřili do jejich party. Ježíš jim ležel v žaludku, protože s nimi netáhl. Stal se jim „kamenem úrazu“.
Je dobré nejprve překouknout kap. Mt 13.

Přední klerikál pozval v sobotu Ježíše na hostinu mezi shromážděné „ sloupy“ náboženské obce. Všichni se těšili, jak Nazaretského přistihnou při nějaké neznalosti, zesměšní ho a znemožní.
Ježíš neustoupil. Uzdravení nemocného v sobotu nezažili lidé od Ježíše poprvé.  Ježíš své konání chytře a pravdivě předem obhájil. Dodržoval pokyny Hospodinovy, ale ne „tradici otců“ nesmyslně svazující život lidí. Pojmenoval věci tak, jak jsou před Bohem: „Sobota je dnem slavení a radosti. Využívám možnost pomoci nemocnému, aby se mohl radovat z uzdravení a abychom měli další důvod ke slavení a dobrořečení Hospodinu. Sobota je darem pro člověka, není břemenem, zatěžujícím život.“

Připomínám, že židé přijali slavnostní uspořádání hostin podle Římanů, s lehátky okolo stolu. Každé místo mělo svou určitou důležitost a sebevědomí hosté zakládající si na dodržování přikázání se tlačili na přední místa.  
Ježíš toho využil k vyprávění podobenství o božím království. Jednal pevně, ale laskavě.
Podobenství je mnohem víc než jen poučením jak se chovat ve společnosti.
Povýšeným jednáním a svou drzostí ubližujeme druhým. Začíná to posměchem, pomluvami a končí odsuzováním nevinných. V božím království nemá pohrdání místo.

Řada lidí je domýšlivých. Udivuje nás, kdo všechno se cítí na významné funkce, od poslance až po prezidenta, myslí si, že rozumí všemu. Derou se dopředu a na vše mají jasný a hlasitý názor.
V naší církvi namyšlenost podporuje i církevní paráda. [2]
Povýšenectví není pouhou kosmetickou vadou, je nemocí charakteru.
Povýšenci se drží mocných, vyžívají se v pomlouvání druhých a ochotně štvou nevinné …
Pronásledování Ježíšových učedníků stále trvá. [3]

Ti, co se povyšují, nemohou vstoupit do nebeského království, protože by se tam roztahovali a dále ponižovali druhé. Obrátí-li se, mohou vejít. Jenže ten, kdo si nepěstuje kritické myšlení a neumí si přiznávat chybu, ten se těžko napravuje.

Kostelový člověk, který nedbá na Mojžíše a na Ježíše, se nad ně povyšuje. Bude odhalen, jeho špatnost bude pojmenována a bude sesazen z místa, které si pyšně osoboval pro sebe.

Ten, kdo má zájem se od Ježíše a Mojžíše učit, ten, kdo si nehraje na Mistra, takový bude povýšen. Doroste na úroveň královského kněžstva, k obrazu božímu, k nevěstě Hospodina. 

Na hostinu ducha pozvi „chudé a nepatrné“ (nejen církevní a světské hodnostáře). Možná objevíš i nenápadné perly, které mají co říci tobě i druhým. (Hodnostáři nebývají častými posluchači.)

Toužíme po poznávání. Chceme objevit smysl boží slov. Vyhledáváme znalce, přednášky a výklady Písma. Přednášející vyloží novou látku a pak dá posluchačům možnost se ptát. To je dobrý postup.
Tak učil i Ježíš. Začínat debatou amatérů je ztrátou času. Potřebujeme někoho, kdo nás svými znalostmi převyšuje.
V posluchárně, v kostele i v diskusi ale potkáváme lidi, kteří se přeceňují, bez vzdělání „vědí všechno nejlépe“. S těmi nemá smysl debatovat, nehledají něco nového, jsou majiteli pravdy.

V pohádkách nejprve princ prochodí sedm párů bot s železnou podrážkou a až pak se mu dostane království. Setkal se s řadou nenápadných (od rybičky až po stařenku), kteří mu poskytli velmi cenné rady.

Dnes je snadné odkývat, že Ježíš je boží Syn. Ale ani dnes není běžné Ježíše přijmout za svého Učitele, ani v církvi (úřad tomu často brání).   

Mesiáš nás pozval mezi své přátele, ke svému stolu, na svou „svatební“ hostinu. Radí nám: „Nesedej si na přední místo, nemysli si, že jsi nejpřednějším učedníkem Mesiáše (nemysli si, že tvoje církev je ta nejpravější).“ Hodnocení nechme na Ježíši.
Kdo chce jezdit autem, podstupuje technickou prohlídku svého auta a osobní zdravotní prohlídku.  
I ten, kdo ještě nemá zdravotní potíže, už může mít rakovinu. Čím dříve se na nemoc přijde, tím větší je možnost uzdravení. [4]

Farizeové a zákoníci nežádali Ježíše, aby jim poradil, co mají na sobě zlepšit. Byli se sebou spokojení.
„Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Mt 12,30)  

Biblické hodiny a přenášky mohou být hostinou Ducha. Stojí nás víc než jen čas, ale jsou veřejné, zván je každý.
[1] Vícekrát jsme o peklu mluvili, ale rád odpovím.
Prázdné peklo si nejvíce přeje Bůh. Peklo je stavem. Ten, kdo se má za chytřejšího než je Bůh, kdo nechce sloužit druhým, o nebeské království nemá zájem a setrvává ve vzdoru vůči Bohu, ten žije v pekle.
Peklo není vězením s klíčem zvenku, každý, komu by se začalo stýskat po Bohu, má možnost být do nebeského království přijat. Podmínky a pravidla nebeského království jsou dány a známy. Hitler nesmí do nebe. Leda by se stal Ježíšovým učedníkem, jako Šavel se stal Pavlem.
Satanovi se po Bohu a nebešťanech nestýská, a svou vinu nepřiznává; nepřišel za Ježíšem s prosbou o milost. Dál svádí druhé. (Srv. Mt 4,1-11)   
O pekle rozhoduje každý sám. A Bůh jeho rozhodnutí respektuje.

[2] Bratři protestanté se za reformace církevní parády zbavili.
V našich katedrálách nově nápadně vévodí honosný a vysoký biskupský trůn. V Německu, Rakousku a Francii jsem tento feudalismus neviděl.
Na názor Ježíše se neptáme a na jeho slova: „Nehrajte si na Mistry, Učitele a Otce“, nedáme.
Zástupům i svým učedníkům Ježíš řekl: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všech-no, co vám řeknou (o Písmu); ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´. Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A niko-mu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´, váš učitel je jeden, Kris-tus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23,1-12)

[3] Římská kurie tvrdě pronásledovala P. T. de Chardina (nesměl psát ani „do šuplíku“).
„Zvěřina není mužem modlitby, Havel byl komunista“, tvrdil přední prelát (spolupracovník StB).
„Davídek byl blázen“, odsoudili nespravedlivě biskupa i vážní mužové církve.
Největší teolog 20. stol. Hans Küng byl v církvi tak mnoho pomluven, že se k němu dodneška skoro nikdo veřejně nehlásí.

[4] Chceš se o sobě něco dozvědět? Můžeš navštívit dokonalého Lékaře. (Bez fronty v čekárně. Bez peněz a karty zdravotního pojištění.)
„Máš oční vadu. Sebe a druhé vidíš špatně.
Jsi hluchý k božímu slovu.
Nechodíš rovně, kulháš na jednu nohu.
Jsi podvyživený. Živíš se jednostrannou stravou. Chybí ti vitamíny. …“
U lékaře se za určení diagnózy a za léčbu platí. U Ježíše je pomoc zadarmo.
Pacient musí přijít k lékaři. V ordinaci se musí svléknout a spolupracovat s lékařem.
Většina těch, kteří si myslí, že nepotřebují lékaře, se mýlí. Ten, kdo se bojí přiznat si pravdu, je ohrožen.