21. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 66,18-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 66,18-21; Žid 12,5-7.11-13; L 13,22-30
Datum: 21. 8. 2022
První čtení připomíná, že Bůh je Stvořitelem, Tátou-Mámou všech lidí. Do jeho náruče jsme zváni všichni. A každý, kdo se chová lidsky k potřebným, je Bohem ceněn, neboť se vydal cestou do nebeského království. Spravedliví mezi národy mají slíbený podíl na budoucím světě.
Židé a křesťané mají tuto pravdu šířit dál. [1]

Před týdnem jsme si znovu připomínali, že Ježíš nás přišel spojit, ne rozhádat.
Trpíme názorovými rozdíly i v rodině (na covid, na politiky, na válku na Ukrajině …)
Buď vstupuji do debaty s ochotou se dozvědět něco nového, nebo jako bojovník, který chce názorového protivníka položit na lopatky.
Dobré vztahy v rodině jsou jedinečným pokladem, nemáme se jich vzdávat. Jsou-li narušené, máme hledat cestu ke smíření. [2]

„Pane, bude málo zachráněných?“, ptal se někdo. [3]

Ježíš stále narážel na sebejisté falešné náboženské znalce, kteří ho poučovali, napomínali a pomlouvali a nakonec pronásledovali za jeho „kacířské“ názory.
Slova: „Ježíš pokračoval k Jeruzalému,“ znamenají, že nepřátelství zbožných narůstá, až vyvrcholí na popravišti v Jeruzalémě. 

Na upřímnou otázku odpovídáme.
Zvol si těsné dveře – náročnější cestu. Nechoď se stádem.
Tehdejší náboženské stádo připravovalo postání proti Římu.
Naše zbožné stádo pohodlně přežvykuje náboženské fráze: „Pán Ježíš přišel a byl ukřižován pro naši spásu. Vzal na sebe naše hříchy a tak nám Bůh odpustil.“

Ale zkuste někomu říci takovýto příklad: „Přestavme si, že kluk rozbil okno, táta ho chce potrestat, ale druhý syn se nabízí k potrestání. Kdo z nás by potrestal toho nevinného? Jak by mohl spravedlivý Bůh takto jednat?“
Slušný člověk za upozornění na chyby poděkuje. Suverén se na nás naštve.
Ježíš se zastával Boha a pomáhal potřebným. Stálo ho to život. Zbožní lidé ho nesnesli.

Stále se to opakuje. Římský biskup František se snaží jednat podle evangelia, proto má mnoho nepřátel.

Ani Ježíš neobrátil ty, kteří byli přesvědčeni o své náboženské pravdě.

Ježíš říká: Někteří se budou dožadovat místa v nebeském království pro své „zbožné zásluhy“ a pro svou „pravověrnost“, ale budou odmítnuti.

Připomínám:
Svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. (J 14,31)  
Za svět neprosím … (J 17,9)
Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. (Srv. J 15,18) Svět zabijí proroky.

V nebi budou ti, kteří s radostí přijmou názory Boha a Ježíšův životní styl.
Bůh nám nastavil určité vzorce slušného chování, pozval nás do své podoby. Ale nemůže odstranit naše špatné lidské vlastnosti. Nemůže odstranit z lidských duší nezájem, lenost, podlost, závist nebo chamtivost. Bůh nám dal svobodu a nebude nám ji brát, respektuje naše rozhodnutí.
Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh a nikdo o nás nepečuje s větší štědrostí než Bůh, ale nikoho nevede za ucho nebo nenese na zádech.

Máme usilovat o svůj život a o následování Ježíše. O budování dobrých vztahů s druhými. Ale na každém je rozhodnutí, volba a odpovědnost.

Druhé čtení nás upozorňuje na boží výchovu.
Autor listu Hebreům užívá příklad tehdejší výchovy dětí, i pomocí trestů.
Rodiče mají svou odpovědnost za výchovu svých dětí. Výchova dětí je velkým uměním. Někteří rodiče nemusejí děti trestat.
Máme rádi učitele, kteří jsou nároční a pevní. Bůh se nám věnuje s velkým porozuměním. Jsme mu vděční za jeho laskavou a pevnou výchovu. Chceme ve svém jednání dorůstat do boží podoby.

Neupozornit druhého na chybu je buď zbabělé (nechci riskovat ztrátu jeho přízně), lhostejné nebo zlomyslné.  

Ptám se, proč nám nestačí jedno Ježíšovo upozornění na nedobrou volbu.
Uvedu jednoduché příklady:
„Pečlivě poslouchej, co ti říkám.
K mým pokynům nic nepřidáš a nic z nich neubereš.
Nepřísahej, buď vždy pravdivý.
Nikomu neříkej otče.
Vezměte a pijte.
Máš-li s druhým spor, snažte se domluvit podle mého návodu. …“
Pokaždé se máme ptát po smyslu těch slov.

Opět jsem vyučoval o Ježíšově hostině.
Hospodin už za Mojžíše přirovnal své přátelství k nám ke krásnému manželství. Nazval se ženichem a nás svou nevěstou.
„Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví,“ říká Sipora Hospodinu při obřízce svého syna. A židé ta slova opakují při obřízce. (Srv. Ex 4,25-26)  
„Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,21-22)
„Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3)
Atd.

Ježíš přišel jako ženich …
Jeho velikonoční hostina je svatební hostinou …
V jeho slovech nad chlebem a vínem zřetelně rozpoznáváme svatební slib své nevěstě.
Od křtu smíme patřit do množiny jeho nevěsty.

Každý víme, jak se máme na svatbě chovat. Co se čeká od ženicha od nevěsty.
Ženich a nevěsta se odevzdávají jeden druhému. Políbí se, obejmou, pijí z jednoho poháru.
Stolují spolu, tančí spolu a odeberou se do svatební ložnice.

Léta to vyučuji, ale řada lidí zůstává trčet ve svých vyjetých kolejích.
Na svatbě se umíme chovat. Stihneme vnímat ženicha i ostatní svatebčany. Na koncertě nebo v divadle jsme plně soustředěni na hudbu nebo děj. Ale vnímáme i ostatní diváky.
Tridentská mše byla obětí a lidí se soustřeďovali na setkání s Bohem. Klečeli s „rukama na očích“.
Ale liturgická reforma 2. vatikánského koncilu se vydala k Ježíšově svatební hostině.
U nás se po koncilu kvůli komunistickému tlaku o smyslu liturgie nemluvilo, jen jsme pořídili stůl Páně a zavedli češtinu. V řadě kostelů je atmosféra jak v krematoriu. Co to svému Ženichovi děláme?

Na manželských setkáních jsme mluvili o Ježíšově svatbě a jeho manželství s námi.
Také jsme mluvili o rodinném nedělním rituálu.
Ti, kteří jej používají, si pochvalovali bohatství slov, kterými společně v rodině děkuji za bohatství boží péče o nás.
Jeden táta vyprávěl, že při jeho dobrořečení za manželku, když říká: „Ženu statečnou kdo nalezne“, už mu malý kluk napovídá: „Je daleko cennější než perly“.
Táta říkal, jak se děti velice těší na slova rodičů: „Mám tě velice rád, ale Bůh tě má ještě více rád než já.“
(Jsem potěšen, že se rituál v řadě rodin ujal.)

Na přání některých posílám v Příloze opět text Nedělního rituálu.
[1] Opakování: Obrazem božím se stáváme až tehdy, když přiznáváme všem, že jsou božími dětmi. Ještě ve 20. století jsme tuto důstojnost upírali Židům, Romům, Afričanům … 

[2] Objevím-li v Ježíši Lékaře narušených vztahů, rád jeho moudrost přijmu za svou. Prosím ho o pomoc a poslechnu jeho rady k nápravě.
Ježíš nám svou pomoc nabízí zadarmo. Moudrost a krásu Písma není těžké si zamilovat. Kdo zná příběh o usmíření na smrt znesvářených bratrů Esaua a Jákoba, Josefa a bratří, ten ví, že tyto příběhy jsou perlami světové a náboženské literatury.

[3] Známe mudrlanty, kteří si myslí, že rozumí všemu a směšně si hrají si na znalce …
Ale kuře neučí slepici.
Upřímné otázky kladou ti, kteří chtějí vědět.
Učitelé vědí víc než děti, na přenášky si zveme vzdělané. Otázky klademe až po přednášce.
Ježíš chválí děti, pro jejich touhu poznávat a zkoumat, chtějí růst a ptají se. Blahopřeje „chudým v duchu“.
Někteří teologové se ve 20. stol. ptali, zda bude peklo prázdné. Stačilo se podívat do evangelia.
Nikdo si nepřeje víc než Bůh, aby všichni došli do nebeského království. Ale některým by se v nebi nelíbilo. Trvají na svých představách a nejsou ochotni změnit svůj styl.