19. neděle v mezidobí

Jsem na dovolené. Navštívil jsem také několik kostelů.[1]

Putinova nenávist na nás těžce doléhá. Ježíšova slova a jeho Náruč jsou balzámem na naši zraněnou duši. Putin trestá Ukrajince a jejich zem nechává rozstřílet.

Léta vysvětluji, co jsem z Písma odkryl o našem postavení před Hospodinem, od možnosti být „obrazem božím“ až po „nevěstu“ Hospodina.  
Co jiného nebo co většího můžeme Bohu darovat?
Co by mohlo být krásnější a více povznášející?

Obrazem božím se stáváme, až když všem lidem přiznáme, že jsou dětmi božími.
Množinu nevěsty vytváříme společně s druhými.
S radostí a vděčností toto výsadní postavení a úkoly přijímáme.
(Víme, že Ježíš neříká všem lidem: „Jste moji přátelé“, svým učedníkům až na konci svého vyučování.) [2]

Z dnešního úryvku evangelia se zaměřím (ne poprvé) na podobenství o Mesiášově svatbě. Toto Ježíšovo vyprávění je vrcholem jeho výuky, říká, kým pro něj jsme a jaké bohatství je pro nás v božím království připraveno.
Stručně připomenu vyučovací látku.
Svatba u Izraelců se slavila v domě ženicha. Celá vesnice byla na týden pozvána ke svatebnímu stolu. Pohostinství pro tak veliké množství svatebčanů bylo náročné. Ženich prosil své kamarády o péči o hosty se slovy: „Já vám to někdy vynahradím“.  
Ženich se vydal se svou družinou  do domu nevěsty, aby si ji přivedl do svého domu. Rodina nevěsty pohostila ženicha a jeho lidi a pak v průvodu doprovázela nevěstu do jejího nového domova. Tam už bylo vše připravené.  
Ježíš používá podobenství jako model k výuce o božím království. Každé podobenství vyústí nad běžný obraz ze života. Na svatbě ženich pečuje o nevěstu a nevěsta o ženicha, ale v tomto Ježíšově vyprávění se odehrává nečekané vyústění. Ženich si přivedl nevěstu do svého domu a začal pečovat o své přátelé, kteří připravili všechno slavení. Ti mu říkají: „Ženichu, my jsme tu pro práci, věnuj se své manželce. Pečuj o ni.“
„Vy všichni jste mou nevěstou, proto o vás pečuji …,“ prohlásí ženich.
S údivem a obdivem nasloucháme takovým slovům.

(Ježíš přišel pro nás,  učí nás, slouží nám …
Bůh slouží nám, ne my jemu.
Zkusme z evangelií vyjmenovat, čím Ježíš lidem posloužil.)
Království boží už začíná tady, tam, kde lidé přijímají Ježíšův životní styl, pracují s ním na dotváření světa a uzdravování nemocí světa. (František říká, že církev má být polní nemocnicí.)
Ježíš nám slouží a obsluhuje nás nejen při své hostině ...

Celou dobu mé kněžské služby učím o mši - coby Beránkově svatbě a o našem postavení nevěsty. Čas mé služby pomalu končí (řada i mladších kolegů umřela) a mně mrzí, že lidé o svém postavení coby Ježíšovy milované nevěsty nestojí. [3]
Bojíme se darů a postavení, které nám Bůh nabízí. 

Nevěstě se na svatbě odevzdává ženich a přijímá ji za manželku. A pak ji zve ke svatebnímu stolu, k tanci, náruči a svatebnímu loži.
Při bohoslužbě mně je líto Ženicha, protože jsme často podobni nevěstě, která se brání pozvání k tanci a tvrdohlavě se popelí na podlaze.

V pohádce o Popelce si moudrý princ vybral pracovitou a skromnou nevěstu. Popelka vyvolení prince neodmítla, ráda přijala nové postavení, kterého se jí dostalo, radovala se z lásky královského ženicha. 
(Pohádky patří k mudroslovné literatuře; určené především pro dospělé.)

Na Ukrajinu vtrhla válka, ale Ježíš svou volbu nevěsty neodvolal.
I my můžeme patřit do množiny jeho nevěsty. Chceme s ním pracovat na záchraně šalomu a na stavbě božího království.

---

[1] Při návštěvě kostela nás vítá vývěska. Měla by nás zaujmout nějakou krátkou a svěží moudrostí, myšlenkou. (Vtip by nebyl špatnou volbou.) Návštěvníka chceme „pohostit“ a pozvat dál. (Delší informace na vývěsce, mimo textu o historii kostela, mají své místo jinde.) Zavřený kostel je jako zavřená hospoda.
Čistota a uspořádání interiéru kostela vypovídá o inteligenci a vzdělání farní obce. Šlechta byla vychovávána ke vkusu a znalosti umění. I venkovská chalupa může být zařízena se vkusem. I v kostelích je občas nutné se zbavit církevní veteše, ve svém bytě si také nenecháváme veškeré dědictví svých rodičů. Pozvat si dobrého architekta, který rozumí liturgii, se vyplatí. Kostel by neměl být skanzenem. Církevní obec by měla i v uspořádání kostela myslet na své potomky. V dnešní době žijeme v inflaci informací – v kostele nepotřebujeme množství obrazů a soch, ale prostor, který nám pomůže soustředit se na podstatné - na setkání s Bohem a lidmi.
Ukrajinky začínají rozumět češtině, ale řeč při bohoslužbě je pro ně nesrozumitelná stejně jako pro naše děti.
Paní novinářka vzala v Praze na mši sedmiletého synovce. Ke konci bohoslužby se kluk  ptal: „A tohle se ti líbí“?
Čím můžeme na bohoslužbě zaujmout mládež?
Starší obdivuhodná dáma má dobré otázky o smrti, nebi, Nanebevzetí Ježíšovy Marie, Ježíšovy matky, peklu, odpuštění ….
Naše církevní odpovědi jsou zastaralé a nedostatečné. 
Česká církev je rybníkem stojaté vody. Dříve (i za socialismu) měli kněží svůj stavovský časopis. V něm přinášeli nové výhledy a mohli o nich diskutovat. Mnoho našich kněží už ani nečte, natož aby něco publikovali. Vrátili jsme se jen k církevním parádám, právu a tradičním poutím. Škoda, že jen pár kněží reaguje na současné potřeby společnosti a vykládá Písmo pro současnost.  

[2] „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15)
Učedníci ušli s Ježíšem dost velký kus cesty, vzdali se svých nesnášenlivých postojů vůči slabším, samaritánům, pohanům. Opustili svou ctižádost sedět na lepším ministerstvu v Ježíšově království. („Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Mk 10,37)   

[3] Katolíci zůstávají trčet v poddanské pozici před Bohem a při mši setrvávají v soukromé zbožnosti (tak to bylo při tridentské mši). Proč nás neláká boží nabídka: „Budete mi (vzdělaným) královstvím kněží (srv. Ex 19,6; 1 Pt 2,5; Zj 1,6; Zj 5,10), božím lidem, zvláštním vlastnictvím, vyvýšeným nad všechny pronárody, mou chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina (Dt 26,18-19). Budete mým obrazem a mou nevěstou.“