14. neděle v mezidobí

První čtení pochází z doby návratu Judeiců z babylonského vyhnanství. Sen o svobodě se splnil, ale doma bylo vše rozbité. Nejen stavby, ale i rodiny a vztahy. Izaiášův text je krásný: „Jako když maminka utěšuje vyděšené a kojí hladové dítě …“

V Ježíšově době byli izraelité opět okupováni. Tentokráte Římem.
Prosili Boha (podobně jako teď my): „Dej nám mír, svobodu, zdraví, úrodu …“
Vyhlíželi osvobození, ale nepřiznávali si náboženskou krizi, vždyť náboženský kult kvetl. Jeruzalémský „chrám“ byl vyšperkován, snad nikdy nepřicházelo tolik poutníků a nebylo tolik beránků obětováno Bohu. V tom byli Izraelité se sebou spokojeni.

Jen Ježíš viděl dopředu, věděl, že za 40 let postihne Izrael zničení Jeruzaléma a svatyně. Věděl, že židé budou zmasakrováni a vyhnání ze svaté země.

Naše bída se často opakuje. Ještě na začátku letošního roku jsme si nedovedli představit, že Rusové povedou zničující válku v plné síle. My si svou náboženskou krizi nepřipouštíme, jsme se sebou docela spokojeni. [1]

Každý rok čteme o Ježíšově vyslání učedníků nebo apoštolů do světa nemocného nepřátelstvím.
Kam až jsme v porozumění Ježíšovým slovům došli?
Většinou jsou lidé v kostele vyzváni k prosbám za nová kněžská a řeholní povolání.
(Dovedete si představit, že by si děti u našich pečujících maminek museli jejich péči vyprošovat?)
Jak absurdní, my si myslíme, že Bůh má přidat, má se víc smilovat, my jsme v pořádku, jen je třeba více modliteb.

Mesiáš přišel k naší záchraně, nás vyzývá k obrácení k Hospodinu. Nepřišel usmířit boží hněv.
Otec marnotratného syna nemusel být přemlouván k milosrdenství. Starší - zbožný - syn byl přemlouván, aby přijal svého kajícího bratra.

Ježíš k nám přichází po dobrém.
V 9. kapitole Lukášova evangelia je popsáno nejprve poslání apoštolů. Ježíš vyslal dvojice svých lidí do různých obcí, aby mu ulehčili práci. Až Ježíš přijde, bude pokračovat ve svém vyučování.
Aby učedníci nepřišli s prázdnou a jen s napomínáním, vybavil je jedinečnými dary: „Dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat“ (L 9,1-2). Apoštolové a pak učedníci měli s lidmi probrat nutnost obrácení. To nebylo snadné, protože se my i židé pokládáme za dost zbožné a osobní náboženskou krizi si nepřipouštíme.  

Ježíš židům připomínal nesnášenlivost jejich předků a pronásledování proroků. Proroci lidi včas varovali před nebezpečím, vysvětlovali jim, co mají změnit k nápravě života. Ale „zbožní“ nechtěli měnit sebe, snažili se pohnout Bohem. Farizeové přidávali dlouhé modlitby, posty a sebezápory, saduceové doporučovali více poutí a obětí.
Ježíš učedníkům vysvětloval, že Hospodin nepotřebuje být přemlouván. Varoval nás před lovením „náboženských zásluh“, které nám přináší falešný pocit, že sloužíme Bohu. [2]
Ježíš posílá učedníky mezi „věřící“ a označuje nás za nebezpečné: „Posílám vás jako ovce mezi vlky“.
Ví, že Mesiáš a jeho lidé budou pronásledováni především od vlastních.
Proto se ptám: „Nemám vlčí choutky“?
Z Ježíšova vyučování víme, že máme zkoumat nejprve sami sebe.
Ale tuto obavu v církvi neslyším. Včera v pražské katedrále jsme slyšeli jen samochválu.
Přitom po celý život jsem svědkem pronásledování našich nejlepších lidí. [3]

Víme, jak Mesiáš dopadl. Ale myslíme si, že jsme v pořádku. Křtem jsme se sice zařadili do božího lidu, ale to nám ještě samočinně nezaručuje, že jsme vždy na Ježíšově straně. Ještě nemáme odzkoušené setkání s Mesiášem a přiznáváme, že leckdy Ježíšovi odporujeme a na řadu jeho pokynů nedbáme.

Židé se po pádu Jeruzaléma ptali na příčiny této katastrofy. Mezi množstvím odpovědí bylo rozhodující tvrzení rabi Jochannana: „Jeruzalém byl zničen jen proto, že se židé řídili pedantským dodržováním litery, pokynů, místo aby hledali jejich ducha, smysl božích slov“.

Ježíš nám říká: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost znalců Písma a zbožných (farizeů), jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20)
(Zbožní a slušní lidé dostali Ježíše na popraviště.)

Máme štěstí, že Ježíš je pozorný a laskavý Učitel. A jsme rádi, že na nás má oprávněné nároky.
Chceme pečlivě naslouchat Ježíšovým slovům, chceme být dobrými učedníky.

Jak se projevuje lidský vlk? Např. je nesnášenlivý k lidem ze sexuálních menšin.
Chceme se vyvarovat povrchních soudů druhých. Své nápady si chceme porovnávat s Ježíšovými názory.  
K tomu si chceme si trénovat odvahu.
K tomu prosíme Boha o pomoc.  

Ježíš nás obdarovává svým šalomem, vyučuje nás šalomu a vysílá nás jako tvůrce a vyslance svého Pokoje. („Blahopřeji těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Mt 5,9)
Každý máme umět říci, co šalom obnáší. [4]
Naše vlčí sklony Ježíš léčí svou dobrotou. Jedná s námi dobře a tím nás získávavá pro šalom.
Ten nám není úplně vlastní, nenarodili jsme se s ním. Osvojovat se šalom, Ježíšovu moudrost a jeho laskavost, vyžaduje úsilí.
(Před týdnem jsme znovu slyšeli, že i přední apoštolové měli vražedné sklony. I oni měli vícekráte hloupé a nesnášenlivé nápady. I oni byli zasaženi mocenskými choutkami.)

Z Ježíšových slov: „Proste Pána žně, aby vás vyslal na žně“, jsme vyvodili důležitý závěr pro sebe. Stále si poměřujeme s Ježíšem své nápady, myšlenky, slova i jednání. Jinak bychom snadno mohli boží věci škodit.  
K tomu připomenu další Ježíšovo slova:
„Blahopřeji těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8)

„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. A můj Otec je vinař, který každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.“ (Srv. J 15,1-5)

Čisté srdce se projevuje otevřeností Duchu božímu, ochotou přijímat nové a další pozvání k božím darům a veškerého pokroku. Je důležité si trénovat pružnost myšlení na běžných věcech.

V třetím blahoslavenství Ježíš říká: „Blahopřeji těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,9) 

Chceme se učit jak být tvůrci pokoje. Chceme si k tomu pěstovat odvahu i dobrou vůli, naslouchat Bohu, obětem i pachatelům, hledat pravdu a spravedlnost, odpouštět marnotratným synům, pomáhat druhým ke smíření …

Umíme říci, kdo je zachráněn („vykoupen“).
Ten, kdo je milosrdný k potřebným.
Ten, kdo se nechá Ježíšem vyučit milosrdenství a dokáže Bohu důvěřovat tak, že dá na jeho rady a vedení.
Zachráněný je ten, kdo jde Ježíšovou cestou, kdo Ježíše následuje.

---

[1] Včera jsem se trochu díval na slavnost v pražské katedrále. Bylo mi smutno. Sebejistota, velká pompa, nová roucha, opět absurdní rohaté čepice biskupů, oslavné řeči a velká spokojenost – zatímco na Ukrajině je vše nemilosrdně ničeno. Nezaznělo žádné přiznání, že jsme neudrželi mír. (Válka přece nepřišla nenápadně jako bouře. Už 8 let Rusové napadali Ukrajince.)      

[2] Někteří zbožní židé si dodneška myslí, že 35 spravedlivých svou zbožností udržuje svět před božím hněvem. Někteří katolíci tvrdí, že Ježíšova matka nás vyzývá, abychom se připojili k jejím modlitbám a pomohli ji držet trestající ruku Ježíše před dopadem na hříšný svět.
Podle naší zbožnosti to vypadá, že je Bůh váhavý a je třeba jej přemlouvat k většímu smilovávání. Ale tím jej ponižujeme. Copak o nás štědře nepečuje?  Proč se dobýváme do dveří, které jsou otevřeny?
Ztrácíme čas zbytečnými prosbami, místo toho, abychom Bohu naslouchali, jeho pomoc vděčně přijali a ochotně pracovali s Ježíšem pro potřebné.

[3] Pomlouvači jsou nevzdělaní ve slovu božím, neladí s Ježíšem. O to víc jsou sebejistí svou zbožností a přesvědčením, „jak je vše správně“.

[4] Šalom je životním postojem, je přijetím plností božích darů, harmonií se sebou, s druhými, s Bohem a jeho dílem. Šalom je programem božího království.  Naším programem.