13. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gal 5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 19,18b-21
Datum: 26. 6. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gal 5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 19,18b-21
; Gal 5,1.13-18
; L 9,51-62
Datum: 26. 6. 2022
Opakování.
Elizeus byl nadšen možností stát se učedníkem proroka Eliáše. [1]
Eliáš nebyl proti rozloučení Elizea s rodiči (aby je políbil, poděkoval jim a sdělil, kam odchází).
K našemu poučení evangelium ukazuje, co obnáší učednictví u Ježíše. Čeho je k učednictví třeba.
(Apoštoly si necháme na konec.)
První zájemce horlivě prohlašuje: „Půjdu za tebou všude …“ Ale Ježíš do něho vidí, ten člověk pokládá Ježíše za Mesiáše politického ražení a rád by u něj - až zvítězí nad Římany - udělal politickou kariéru. Proto mu Ježíš říká: „Pro tebe by učednictví nebylo, moji učedníci jsou záchranáři vystaveni protivenství a útokům od falešných bratří. U mě by ses nedočkal toho, po čem toužíš. Potřebuji tahouny a ne kočárové kobyly.“ [2]
Další jsou lidé, které Ježíš volá, ale ti se vymlouvají. Jeden na pohřeb otce (obřady pohřbu v Izraeli trvaly řadu dní).
Další oslovený je příliš vázán na rodinu, nechce se vyvázat z nezdravé závislosti na nejbližších.[3]
Ježíš říká: „Hoří, společnost je v nebezpečí, je třeba „běžet k ohni“, zachraňovat ohrožené. Nelze váhat, je nutné okamžitě operovat.“
My si k Ježíšovu volání učedníků potřebujeme prověřit naše pravidla. Sto let se modlíme za nová kněžská a řeholní povolání, ale opravdových zájemců je čím dál méně. Proč jsme si v římské církvi v 2. tisíciletí nařídili povinný celibát, když Ježíšovi nevadilo manželství apoštolů? U katolických křesťanů východních ritům slouží ženatí muži dodneška. Proč z kněžské služby svévolně vylučujeme ženy, když Ježíš pověřil samařskou ženu a „ženy u hrobu“ aby byly jeho apoštolkami?
Nejen Josef Zvěřina dávno prohlásil, že proti kněžskému svěcení žen nemáme žádné teologické důvody.
Proč se neřídíme zavazujícími slovy Písma: „K mým pokynům nic nepřidáš a nic neubereš“? (Dt 13,1
Bláhově si myslíme, jak si s Ježíšem rozumíme, jak mu jsme oddáni a jak bychom jej s nadšením následovali.
Vraťme se na začátek dnešního úryvku evangelia. Také jste překvapeni, že svatí apoštolové Jan a Jakub chtěli vypálit samařskou vesnici?
Teď - v době výročí vypálení Lidic a Ležáků německými nacisty - si uvědomujeme hrůznost toho nápadu.
Ježíš třikráte vybízel apoštoly, aby rozmnožili jídlo (jednou pro 7 tisíc lidi, podruhé pro 5 tisíc, potřetí na lodi). Eliáš a Elizeus takové znamení učinili. Apoštolové se k tomu neměli. Ale měli chuť zahubit samaritány. Na Eliášovo zahubení vojáků si vzpomněli, ale ne na Eliášovu pomoc hladovějícím.
Navíc, Eliáš se bránil, když mu šlo o život. Samaritáni neposkytli Ježíšovi a učedníkům nocleh a pohostinství, to nebylo pěkné, ale nikoho neohrožovali na životě. Jan a Jakub chtěli samaritány neúměrně potrestat.
(Podobně apoštol Petr neúměrně potrestal Ananiáše a Safiru, za lež je popravil. K sesazení Kaifáše, který zavraždil Ježíše, se ale neměl.
Na slabší si troufáme, před mocnými se krčíme. Teď někteří katolíci silně brojí proti LGBT, ale před válečným zločincem největšího kalibru Putinem nevarovali a nestavěli a nestaví se proti němu.)
Jak to, že jsme z náboženské nesnášenlivosti nechali mnoho lidí upálit?
Kde se v nás bere ta velká útočnost, agresivita, náboženská nesnášenlivost a nenávist k jinověrcům, k lidem jiných názorů a ke slabším?
Jako bychom od Ježíše neslyšeli, že právě v ochraně slabších se projevuje naše porozumění Ježíšovu učení.
Jak to, že tak rádi saháme po meči a ohni?
Ježíš nás varuje před pokušením moci: „Nevolám vás na místo soudců, nikoho neprohlašujte za kacíře.
Zvu vás mezi mé záchranáře potřebných a slabých.“
Některé lidi - třeba apoštoly - prohlašujeme za svaté. Svatost pokládáme za morální dokonalost. Ale Písmo mluví o zasvěcování.
Apoštolové se nechali Ježíšem zasvěcovat, uvádět do božího království. Postupně se učili přijímat Ježíšovy postoje.
I oni pohrdali jinověrci. Pohrdání snadno vyústí do nesnášenlivosti a nenávisti. Pravdivý, pokorný člověk ví, že je teprve na cestě k přijetí Ježíšových postojů.
Máme se nejprve v sobě stavět se proti zlu.
Už dlouho žiji v církvi, s církví a pro církev, ale pozoruji, že jsme mnoho Ježíšových pokynů nepřijali a jak se nápovědě Ducha svatého bráníme. Velice se vzpíráme novým věcem. [4]
Ježíš nás neverbuje do řad inkvizice, přišel nás získat pro nový život. „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36,26
Válka nás usvědčuje. My, pokřtění, jsme zanedbali péči o mír, Rusové ničí a vraždí.
Za dva tisíce let křesťanství jsme ještě nenaplnili příslib: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ (Iz 65,25
(Právě mně Jana hlásí: „Rusové dnes (a to neděli říkají vaskresénie) ráno zasáhli v Kyjevě devíti patrový obytný dům.)
[1] Elizeus z radosti vystrojil svým lidem velikou hostinu.
Elijáš řekl Elizeovi (Elíšovi): „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elíša řekl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ (2 Kr 2,9n
[2] Rabín má povinnost pokusit se toho, kdo chce konvertovat k judaismu, nejméně třikrát odradit od jeho úmyslu. Tak máme jednat i my se zájemci o křest.
[3] I ten, kdo vstupuje do manželství, se má osvobodit z nezdravých vazeb na rodičích. V našich překladech Bible ale máme nešikovnou formulaci „opustit“. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24
Ježíšovi učedníci se mají také řídit především Ježíšovými názory a pokyny „Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.“ (Mt 4,22
Petr říká Ježíšovi: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27
My jsme smyslu Ježíšových slov neporozuměli, do nedávna měli řeholníci a řeholnice absurdní zákaz jet na pohřeb rodičů. Ježíš není tvrdší než Eliáš, který souhlasil s Elizeovým rozloučením s rodiči.
[4] Před třemi roky jsme vedli debatu o možnosti eucharistické pohostinnosti nekatolíků s duchovními a věřícími za přítomnosti biskupa. V referátu jsem odkazoval na Písmo, výroky římského biskupa Františka a lidskost. Pan biskup se mých argumentů ani nedotkl, ani je nevyvrátil, ale odvolal se na předpisy, zavedené před patnácti roky (nebyly vystavěny na Písmu), které nám nedovolují nekatolické křesťany pozvat ke Stolu Páně.
Nevedli jsme lidi v kostele k přemýšlení, jen k poslušnosti.
Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ (Lk 5,36-39
Každý písmák, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.
(Mt 13,52
Elizeus byl nadšen možností stát se učedníkem proroka Eliáše. [1]
Eliáš nebyl proti rozloučení Elizea s rodiči (aby je políbil, poděkoval jim a sdělil, kam odchází).
K našemu poučení evangelium ukazuje, co obnáší učednictví u Ježíše. Čeho je k učednictví třeba.
(Apoštoly si necháme na konec.)
První zájemce horlivě prohlašuje: „Půjdu za tebou všude …“ Ale Ježíš do něho vidí, ten člověk pokládá Ježíše za Mesiáše politického ražení a rád by u něj - až zvítězí nad Římany - udělal politickou kariéru. Proto mu Ježíš říká: „Pro tebe by učednictví nebylo, moji učedníci jsou záchranáři vystaveni protivenství a útokům od falešných bratří. U mě by ses nedočkal toho, po čem toužíš. Potřebuji tahouny a ne kočárové kobyly.“ [2]
Další jsou lidé, které Ježíš volá, ale ti se vymlouvají. Jeden na pohřeb otce (obřady pohřbu v Izraeli trvaly řadu dní).
Další oslovený je příliš vázán na rodinu, nechce se vyvázat z nezdravé závislosti na nejbližších.[3]
Ježíš říká: „Hoří, společnost je v nebezpečí, je třeba „běžet k ohni“, zachraňovat ohrožené. Nelze váhat, je nutné okamžitě operovat.“
My si k Ježíšovu volání učedníků potřebujeme prověřit naše pravidla. Sto let se modlíme za nová kněžská a řeholní povolání, ale opravdových zájemců je čím dál méně. Proč jsme si v římské církvi v 2. tisíciletí nařídili povinný celibát, když Ježíšovi nevadilo manželství apoštolů? U katolických křesťanů východních ritům slouží ženatí muži dodneška. Proč z kněžské služby svévolně vylučujeme ženy, když Ježíš pověřil samařskou ženu a „ženy u hrobu“ aby byly jeho apoštolkami?
Nejen Josef Zvěřina dávno prohlásil, že proti kněžskému svěcení žen nemáme žádné teologické důvody.
Proč se neřídíme zavazujícími slovy Písma: „K mým pokynům nic nepřidáš a nic neubereš“? (Dt 13,1
)
Bláhově si myslíme, jak si s Ježíšem rozumíme, jak mu jsme oddáni a jak bychom jej s nadšením následovali.
Vraťme se na začátek dnešního úryvku evangelia. Také jste překvapeni, že svatí apoštolové Jan a Jakub chtěli vypálit samařskou vesnici?
Teď - v době výročí vypálení Lidic a Ležáků německými nacisty - si uvědomujeme hrůznost toho nápadu.
Ježíš třikráte vybízel apoštoly, aby rozmnožili jídlo (jednou pro 7 tisíc lidi, podruhé pro 5 tisíc, potřetí na lodi). Eliáš a Elizeus takové znamení učinili. Apoštolové se k tomu neměli. Ale měli chuť zahubit samaritány. Na Eliášovo zahubení vojáků si vzpomněli, ale ne na Eliášovu pomoc hladovějícím.
Navíc, Eliáš se bránil, když mu šlo o život. Samaritáni neposkytli Ježíšovi a učedníkům nocleh a pohostinství, to nebylo pěkné, ale nikoho neohrožovali na životě. Jan a Jakub chtěli samaritány neúměrně potrestat.
(Podobně apoštol Petr neúměrně potrestal Ananiáše a Safiru, za lež je popravil. K sesazení Kaifáše, který zavraždil Ježíše, se ale neměl.
Na slabší si troufáme, před mocnými se krčíme. Teď někteří katolíci silně brojí proti LGBT, ale před válečným zločincem největšího kalibru Putinem nevarovali a nestavěli a nestaví se proti němu.)
Jak to, že jsme z náboženské nesnášenlivosti nechali mnoho lidí upálit?
Kde se v nás bere ta velká útočnost, agresivita, náboženská nesnášenlivost a nenávist k jinověrcům, k lidem jiných názorů a ke slabším?
Jako bychom od Ježíše neslyšeli, že právě v ochraně slabších se projevuje naše porozumění Ježíšovu učení.
Jak to, že tak rádi saháme po meči a ohni?
Ježíš nás varuje před pokušením moci: „Nevolám vás na místo soudců, nikoho neprohlašujte za kacíře.
Zvu vás mezi mé záchranáře potřebných a slabých.“
Některé lidi - třeba apoštoly - prohlašujeme za svaté. Svatost pokládáme za morální dokonalost. Ale Písmo mluví o zasvěcování.
Apoštolové se nechali Ježíšem zasvěcovat, uvádět do božího království. Postupně se učili přijímat Ježíšovy postoje.
I oni pohrdali jinověrci. Pohrdání snadno vyústí do nesnášenlivosti a nenávisti. Pravdivý, pokorný člověk ví, že je teprve na cestě k přijetí Ježíšových postojů.
Máme se nejprve v sobě stavět se proti zlu.
Už dlouho žiji v církvi, s církví a pro církev, ale pozoruji, že jsme mnoho Ježíšových pokynů nepřijali a jak se nápovědě Ducha svatého bráníme. Velice se vzpíráme novým věcem. [4]
Ježíš nás neverbuje do řad inkvizice, přišel nás získat pro nový život. „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36,26
)
Válka nás usvědčuje. My, pokřtění, jsme zanedbali péči o mír, Rusové ničí a vraždí.
Za dva tisíce let křesťanství jsme ještě nenaplnili příslib: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ (Iz 65,25
)
(Právě mně Jana hlásí: „Rusové dnes (a to neděli říkají vaskresénie) ráno zasáhli v Kyjevě devíti patrový obytný dům.)
[1] Elizeus z radosti vystrojil svým lidem velikou hostinu.
Elijáš řekl Elizeovi (Elíšovi): „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elíša řekl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ (2 Kr 2,9n
)
[2] Rabín má povinnost pokusit se toho, kdo chce konvertovat k judaismu, nejméně třikrát odradit od jeho úmyslu. Tak máme jednat i my se zájemci o křest.
[3] I ten, kdo vstupuje do manželství, se má osvobodit z nezdravých vazeb na rodičích. V našich překladech Bible ale máme nešikovnou formulaci „opustit“. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24
)
Ježíšovi učedníci se mají také řídit především Ježíšovými názory a pokyny „Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.“ (Mt 4,22
) To platí i pro křesťanské manžely, oba
se mají řídit podle Ježíše.
Petr říká Ježíšovi: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27
)
My jsme smyslu Ježíšových slov neporozuměli, do nedávna měli řeholníci a řeholnice absurdní zákaz jet na pohřeb rodičů. Ježíš není tvrdší než Eliáš, který souhlasil s Elizeovým rozloučením s rodiči.
[4] Před třemi roky jsme vedli debatu o možnosti eucharistické pohostinnosti nekatolíků s duchovními a věřícími za přítomnosti biskupa. V referátu jsem odkazoval na Písmo, výroky římského biskupa Františka a lidskost. Pan biskup se mých argumentů ani nedotkl, ani je nevyvrátil, ale odvolal se na předpisy, zavedené před patnácti roky (nebyly vystavěny na Písmu), které nám nedovolují nekatolické křesťany pozvat ke Stolu Páně.
Nevedli jsme lidi v kostele k přemýšlení, jen k poslušnosti.
Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ (Lk 5,36-39
)
Každý písmák, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.
(Mt 13,52
)