Slavnost Těla a Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3,3-8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,14-20
Datum: 19. 6. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3,3-8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,14-20
; 1 Kor 11,23-26
; L 9,11b-17
Datum: 19. 6. 2022
V prvním čtení čteme o Abrahámovi, praotci těch, jež se odvážně
vydávají na cestu důvěřování Hospodinu. Na pokyn od Boha vyšel ze své
země, svého rodiště a otcovského domu. [1]
S neplodnou ženou a pár lidmi se vydal na cestu do neznáma.
Abram je jako nevěsta krále, odcházející z otcovského domu do cizí země ke svému manželovi. Když Hospodin později prohlásil Izrael za svou nevěstu - princeznu, Abrahámův lid byl pro svou roli pohotově připraven.
Abrahám je velikou postavou (ne jako třeba antičtí nebo mytologičtí hrdinové, nebo praotec Čech). [2]
Abram pozval cizince ke stolu a v setkání s nimi rozpoznal setkání s Hospodinem. I v cizinci Melchizedechovi rozpoznal „větší osobnost“ než byl sám. [3]
Slyšíme-li nebo řekneme-li „král“ a „kněz“, představíme si někoho nemocného, komu je třeba sloužit. Takový je náš historický, poddanský návyk. Ale v Bibli je „král“, „kněz“ i „Bůh“ ten, který slouží nám!“ [4]
Svobodná služba z lásky není ponížením, naopak vypovídá o ušlechtilosti a obětavosti sloužícího.
Melchizedech ocenil Abramovu odvážnou a velkorysou výpravu na osvobození Lota a pozval ho k významnému rituálu. [5]
(Škoda, že my u prastarých biblických textů často ukvapeně utíkáme do alegorického výkladu – zde od chleba a vína utíkáme k Ježíšově hostině. Abrahám o Ježíšovi nic nevěděl, ale rituál s chlebem a vínem znal a nechal se jím obdarovat.)
Žehnání Melchisedecha bylo dalším darem Abramovi. [6]
Do slov požehnání nepatří přání: „Ať ti Bůh žehná “, nebo: „Požehnán buď“. Bůh o nás stále pečoval, pečuje a bude pečovat, stále nám žehnal, stále nám žehná a bude nám stále žehnat. Některá slova potřebujeme stále slyšet (pozdrav, přání, poděkování, vyznání přízně, všechna různá dobrořečení). Jsou životadárná, patří k našemu povzbuzování a ke slavnostem.
Boha nemusíme přemlouvat k dobru, k jeho péči o nás. Naše prosby před Bohem nejsou žebráním ani vyprošováním. Prosíme Boha o jeho péči, protože ji nepokládáme za samozřejmost. Proto naše prosby patří k dobrému mluvení o Boha nebo člověku.
Boží zaslíbení, jeho péče, věrnost a milosrdenství vycházejí z božího „srdce.“
Na své životní cestě nevidíme přesně dopředu, co nás potká. Požehnání toho, kdo je o něco dál před námi (vyšší žehná nižšímu – srv. Žid 7,7
Svět je porušený, nespravedlivý, život je někdy krutý. Proto potřebujeme nové a nové ujištění, že Bůh o nás stojí, abychom unesli následky zla, které na nás nespravedlivě dopadají.
Jsme Bohu vděční za jeho projevy lásky. Jak bychom bez nich unesli trápení, které nás postihuje (smrt našich blízkých, ponižování nevinných, nemoci, násilí a války)?
Proč si místo promýšlení smyslu požehnání vymýšlíme podivnosti? [7]
K evangeliu tentokrát zmíním jen určitou symboliku. Každý z nás se můžeme stýkat jen s určitým množstvím lidí, ne s nekonečným počtem. Ale Ježíš sytí už po tisíciletí nekonečné zástupy.
Jeho přátelství je nevyčerpatelné.
Čím, kým se „živíme“, tím se stáváme.
K druhému čtení.
Který text ze čtyř zpráv o Ježíšově hostině je ten pravý, nebo nejlepší?
Všechny jsou správné. Nejde o písmena, ale o smysl a Ježíšův záměr.
(Ani některé naše slavnosti - třeba nedělní oběd - se nemusí vždy vydařit. Jídlo může být dokonalé, prostřený stůl může být slavnostní, ale nepřeskočí-li mezi námi jiskra přátelství, nesetkali jsme se v porozumění s druhými.)
„Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3,6
„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (J 6,63
Jsem-li pozván k dobrému rituálu a mám-li respekt k autorovi, chci porozumět smyslu rituálu. Zanedbání nelze nahradit lidovou tvořivostí. [8]
Nečteme Písmo „hebrejsky“, ale latinsky. Písmo je třeba otevírat biblickým klíčem. Auto nemohu otevřít klíčem od domu.
Z Ježíšovy hostiny jsme udělali zpřítomňování jeho oběti.
Potomci Dr. Milady Horákové jinak slaví narozeniny své babičky a jinak prožívají výročí její popravy. Na oslavě svých předků (třeba zlaté svatby) slavíme, kým pro nás naši drazí jsou. Oslavujeme jejich přátelství, radujeme se z bohatství jejich životů pro nás.
Také vzpomínáme třeba výročí upálení Jana Palacha a myslíme na jeho obětavost, ale to je jiná slavnost.
Znovu zopakuji, že Ježíš má potřebu s námi často slavit boží i své jedinečné přátelství, které bylo už kdysi dávno přirovnáno ke krásnému manželství. Ježíš nás znovu a znovu ujišťuje, že jsme nevěstou Boží - princeznou, královnou. Tuto roli, toto vznešené postavení, máme přijmout a osvojit si je. Proč se stále popelíme se na zemi jako slípky na dvoře, místo abychom pozvedli své hlavy, odlepili se od svého smetiště a s nadšením vzlétli vzhůru do Náruče svého ženicha?
Ježíš nikdy neslavil svou hostinu v synagóze nebo v „chrámu“. Použil rodinnou slavnost a její řeč.
(Kdo nerozumí řeči hostiny, neporozumí liturgii.)
My se svou povrchností a nezájmem šidíme o veliké bohatství. Neobjevili jsme bohatou řeč chleba. Hostie jsou mimo bílé barvy němé (bez chuti, vůně a hmotnosti, nikdo se jimi nesytí.)
Ježíšovu svatebnímu přípitku také nerozumíme a tak se o něj ani nehlásíme. Oželíme, že nám farníkům Krev Páně pravidelně vypijí kněží.
Místo geniálního rituálu jsme přešli do zvláštního církevního ustrojení (bělostné oplatky, krajky, zvláštní kostýmy, okuřování, zvonění, zlaté monstrance - vitríny na potravu. Ježíšovu hostiny jsme zaměnili za klanění.
Místo promýšlení co nám Ježíš svou hostinou nabízí a co od nás očekává, kam a k čemu nás zve, se nutíme do zbožných pocitů a folklóru. Místo do „pekařství“ chodíme raději do „cukrárny“, místo živých květin, umělé kytky, místo poctivých slov náboženské fráze. Zřekli jsme se vznešeného postavení královské nevěsty a místo toho tvrdohlavě lpíme na pozici pohanském poddanství.
Kolik našich lidí četlo Píseň písní?
Kolik lidí čte a promýšlí Ježíšova slova 6. kapitoly o obsahu Ježíšovy hostiny?
„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život,“ říká nám Ježíš.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,52-58
Kdy Ježíšova slova přijmeme jako svatební slib Mesiáše nám - své nevěstě?
Kdy se necháme nadchnout Ježíšovým vyučování a opustíme svoje konstrukce, které jsou slepou kolejí. [9]
[1] Každá země měla svá božstva a rituály, zajišťující přízeň božstev. Abram opustil dosavadní náboženství. Opustil všechny jistoty a dosavadní zázemí. Ve svém rodišti mnoho znamenal, byl šejkem, knížetem kmene. Zanechal za sebou cenné příbuzenské vztahy, tradici i pomoc.
Biblický text je strohý. (Abram - jak nám ho později Bible ukáže - není nezodpovědný snílek a Hospodin je solidní partner, zřejmě Abramovi poskytl nějakou záruku své moci a spolehlivosti.)
[2] Abrahám pozval ke stolu cizice(!) a rozpoznal v nich Hospodina.
Odvážně osvobodil zajatého synovce Lota (přesto, že ten s Abramem jednal zištně, nedal přednost staršímu a vybral si úrodnější území).
Abraham je velkorysý, milosrdný a laskavý. Přimlouval se u Hospodina za sodomské.
Trpělivě čekal na potomka. Důvěřoval božím příslibům.
[3] V tehdejších dobách byl cizinec pokládán za nepřítele nebo podezřelého. I dnes lidé nedotknutí židokřesťanskou kulturou nás podobně straší. Bible nás nevede k laciné důvěřivosti, ale o uprchlících mluví jako o hostech. „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20
„Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. (Ex 23,9
„Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,34
[4]Trčíme v pohanství, ve kterém poddaní slouží králi a knězi. Král v Izraeli má pečovat o svůj lid, aby jim nechybělo nic podstatného pro život. O Bohu to platí vždy v nejvyšší míře. Bůh slouží nám, ne my jemu. My se teprve sloužit učíme. Milující manžel nedovolí své ženě, aby pracovala víc než on.
[5] „Chléb a víno“ není: „Přinesl jsem vám něco do kuchyně.“ Pozvání ke stolu, rozlámání chleba pro druhého (rozdělení se o jídlo) je názornou řečí prastarého rituálu bratrství, přátelství. Víno je nápojem určeným ke slavení. V rituálu Hebreů, při židovské svatbě, natož při Ježíšově svatební hostině připít si s druhým „Na život a na smrt“ značí ochotu prolít za druhého i krev (víno je krví hroznů). „Jsme jedné krve ty i já, říká Kyplig v „Knihách džunglí“.
[6] Význam požehnání známe. Patří mezi dobrořečení o Bohu a člověku.
Požehnání nikomu nevyprošujeme. Bůh pro nás stále nezištně pracuje, slouží nám a svému stvoření. Jako slunce svítí na všechny a déšť přináší vláhu všemu živému, tak Bůh pečuje o lidi.
Boha nevidíme a neslyšíme, ale žehnající je svědkem boží přízně, oznamuje nám a svou autoritou potvrzuje jistotu boží přízně žehnanému. Žehnání nás povzbuzuje na cestě důvěřování Bohu. (Rodiče žehnáním povzbuzují děti: Na Boha se můžeš spolehnout, má tě rád ještě víc než my, rodiče, tebe, pečuje o tebe jako nikdo jiný.
[7] Mám rád zvířata, ptáky, rostliny, knihy, hudbu a pěkné věci, ale nechápu jejich svěcení a žehnání. Jakou novou kvalitu jim přináší požehnání? Ptejme se duchovenstva jaký je rozdíl mezi žehnaným a nepožehnaným? Máme Bohu dobrořečit za slunce a všechno dobré, ale má smysl slunci žehnat?
Rozumíme tomu, že Bůh a Ježíš se nám zasvětili a zasvěcují nás do božího království, do nového vztahu ke všemu dobrému podle Ježíšova příkladu. K tomu nepotřebujeme magii. (O tu se pokoušejí šamani a další podvodníci.)
Bůh nám stále odkrývá další a další bohatství života a svého přátelství. Ale ke komunikaci s ním a s lidmi nepotřebujeme náboženské ani jiné fráze.
[8] Na teologických fakultách je historicky liturgika nedávným předmětem.
„Tridentskou“ mši kněží slavili s velikou přesností, všechny úkony rituálu a všechny posvátné věci měly svůj alegorický popis, slavnost byla zpřítomněním Ježíšovy vykupitelské oběti, ale od Ježíšovy hostiny jsme se vzdálili. Písmo mělo jen podpůrnou, ale ne základní ustavující funkci. Proto poslední koncil - po dlouhém a pečlivém vzdělávání liturgických historiků a biblistů - přijal liturgickou reformu. Naši vyznavači tridentské mše neznají dějiny liturgického slavení. Jsou nevzdělaní, neuznávají Písmo jako zásadní a nejvyšší pramen božího zjevení. Nechtějí slavení liturgie porovnávat s Ježíšovým záměrem, zamrzli v povrchním pohledu na „Trident“. Jsou zákoníci. Myslí si, že pokud by chyběl jeden „špendlík“, svátost „není platná“. Jenže liturgie není magií.
[9] Kdo neporozumí vyučovací látce v první třídě (nenaučí se číst a psát) ten neporozumí vyučování ve druhé třídě. Kdyby někdo dvacet let navštěvoval přednášky posledního semestru medicíny nebo matematiky bez předešlého vyučování by se nestal lékařem nebo učitelem vyšší matematiky.
Jenže ani takovéto jednoduché příklady nechtějí slyšet ti, kteří se nestojí o vzdělávání. Ale bez živého rozhovoru se žádný vztah neobejde.
S neplodnou ženou a pár lidmi se vydal na cestu do neznáma.
Abram je jako nevěsta krále, odcházející z otcovského domu do cizí země ke svému manželovi. Když Hospodin později prohlásil Izrael za svou nevěstu - princeznu, Abrahámův lid byl pro svou roli pohotově připraven.
Abrahám je velikou postavou (ne jako třeba antičtí nebo mytologičtí hrdinové, nebo praotec Čech). [2]
Abram pozval cizince ke stolu a v setkání s nimi rozpoznal setkání s Hospodinem. I v cizinci Melchizedechovi rozpoznal „větší osobnost“ než byl sám. [3]
Slyšíme-li nebo řekneme-li „král“ a „kněz“, představíme si někoho nemocného, komu je třeba sloužit. Takový je náš historický, poddanský návyk. Ale v Bibli je „král“, „kněz“ i „Bůh“ ten, který slouží nám!“ [4]
Svobodná služba z lásky není ponížením, naopak vypovídá o ušlechtilosti a obětavosti sloužícího.
Melchizedech ocenil Abramovu odvážnou a velkorysou výpravu na osvobození Lota a pozval ho k významnému rituálu. [5]
(Škoda, že my u prastarých biblických textů často ukvapeně utíkáme do alegorického výkladu – zde od chleba a vína utíkáme k Ježíšově hostině. Abrahám o Ježíšovi nic nevěděl, ale rituál s chlebem a vínem znal a nechal se jím obdarovat.)
Žehnání Melchisedecha bylo dalším darem Abramovi. [6]
Do slov požehnání nepatří přání: „Ať ti Bůh žehná “, nebo: „Požehnán buď“. Bůh o nás stále pečoval, pečuje a bude pečovat, stále nám žehnal, stále nám žehná a bude nám stále žehnat. Některá slova potřebujeme stále slyšet (pozdrav, přání, poděkování, vyznání přízně, všechna různá dobrořečení). Jsou životadárná, patří k našemu povzbuzování a ke slavnostem.
Boha nemusíme přemlouvat k dobru, k jeho péči o nás. Naše prosby před Bohem nejsou žebráním ani vyprošováním. Prosíme Boha o jeho péči, protože ji nepokládáme za samozřejmost. Proto naše prosby patří k dobrému mluvení o Boha nebo člověku.
Boží zaslíbení, jeho péče, věrnost a milosrdenství vycházejí z božího „srdce.“
Na své životní cestě nevidíme přesně dopředu, co nás potká. Požehnání toho, kdo je o něco dál před námi (vyšší žehná nižšímu – srv. Žid 7,7
), je pro nás ujištěním, že jsme na správné cestě.
Svět je porušený, nespravedlivý, život je někdy krutý. Proto potřebujeme nové a nové ujištění, že Bůh o nás stojí, abychom unesli následky zla, které na nás nespravedlivě dopadají.
Jsme Bohu vděční za jeho projevy lásky. Jak bychom bez nich unesli trápení, které nás postihuje (smrt našich blízkých, ponižování nevinných, nemoci, násilí a války)?
Proč si místo promýšlení smyslu požehnání vymýšlíme podivnosti? [7]
K evangeliu tentokrát zmíním jen určitou symboliku. Každý z nás se můžeme stýkat jen s určitým množstvím lidí, ne s nekonečným počtem. Ale Ježíš sytí už po tisíciletí nekonečné zástupy.
Jeho přátelství je nevyčerpatelné.
Čím, kým se „živíme“, tím se stáváme.
K druhému čtení.
Který text ze čtyř zpráv o Ježíšově hostině je ten pravý, nebo nejlepší?
Všechny jsou správné. Nejde o písmena, ale o smysl a Ježíšův záměr.
(Ani některé naše slavnosti - třeba nedělní oběd - se nemusí vždy vydařit. Jídlo může být dokonalé, prostřený stůl může být slavnostní, ale nepřeskočí-li mezi námi jiskra přátelství, nesetkali jsme se v porozumění s druhými.)
„Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3,6
)
„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (J 6,63
)
Jsem-li pozván k dobrému rituálu a mám-li respekt k autorovi, chci porozumět smyslu rituálu. Zanedbání nelze nahradit lidovou tvořivostí. [8]
Nečteme Písmo „hebrejsky“, ale latinsky. Písmo je třeba otevírat biblickým klíčem. Auto nemohu otevřít klíčem od domu.
Z Ježíšovy hostiny jsme udělali zpřítomňování jeho oběti.
Potomci Dr. Milady Horákové jinak slaví narozeniny své babičky a jinak prožívají výročí její popravy. Na oslavě svých předků (třeba zlaté svatby) slavíme, kým pro nás naši drazí jsou. Oslavujeme jejich přátelství, radujeme se z bohatství jejich životů pro nás.
Také vzpomínáme třeba výročí upálení Jana Palacha a myslíme na jeho obětavost, ale to je jiná slavnost.
Znovu zopakuji, že Ježíš má potřebu s námi často slavit boží i své jedinečné přátelství, které bylo už kdysi dávno přirovnáno ke krásnému manželství. Ježíš nás znovu a znovu ujišťuje, že jsme nevěstou Boží - princeznou, královnou. Tuto roli, toto vznešené postavení, máme přijmout a osvojit si je. Proč se stále popelíme se na zemi jako slípky na dvoře, místo abychom pozvedli své hlavy, odlepili se od svého smetiště a s nadšením vzlétli vzhůru do Náruče svého ženicha?
Ježíš nikdy neslavil svou hostinu v synagóze nebo v „chrámu“. Použil rodinnou slavnost a její řeč.
(Kdo nerozumí řeči hostiny, neporozumí liturgii.)
My se svou povrchností a nezájmem šidíme o veliké bohatství. Neobjevili jsme bohatou řeč chleba. Hostie jsou mimo bílé barvy němé (bez chuti, vůně a hmotnosti, nikdo se jimi nesytí.)
Ježíšovu svatebnímu přípitku také nerozumíme a tak se o něj ani nehlásíme. Oželíme, že nám farníkům Krev Páně pravidelně vypijí kněží.
Místo geniálního rituálu jsme přešli do zvláštního církevního ustrojení (bělostné oplatky, krajky, zvláštní kostýmy, okuřování, zvonění, zlaté monstrance - vitríny na potravu. Ježíšovu hostiny jsme zaměnili za klanění.
Místo promýšlení co nám Ježíš svou hostinou nabízí a co od nás očekává, kam a k čemu nás zve, se nutíme do zbožných pocitů a folklóru. Místo do „pekařství“ chodíme raději do „cukrárny“, místo živých květin, umělé kytky, místo poctivých slov náboženské fráze. Zřekli jsme se vznešeného postavení královské nevěsty a místo toho tvrdohlavě lpíme na pozici pohanském poddanství.
Kolik našich lidí četlo Píseň písní?
Kolik lidí čte a promýšlí Ježíšova slova 6. kapitoly o obsahu Ježíšovy hostiny?
„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život,“ říká nám Ježíš.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,52-58
)
Kdy Ježíšova slova přijmeme jako svatební slib Mesiáše nám - své nevěstě?
Kdy se necháme nadchnout Ježíšovým vyučování a opustíme svoje konstrukce, které jsou slepou kolejí. [9]
[1] Každá země měla svá božstva a rituály, zajišťující přízeň božstev. Abram opustil dosavadní náboženství. Opustil všechny jistoty a dosavadní zázemí. Ve svém rodišti mnoho znamenal, byl šejkem, knížetem kmene. Zanechal za sebou cenné příbuzenské vztahy, tradici i pomoc.
Biblický text je strohý. (Abram - jak nám ho později Bible ukáže - není nezodpovědný snílek a Hospodin je solidní partner, zřejmě Abramovi poskytl nějakou záruku své moci a spolehlivosti.)
[2] Abrahám pozval ke stolu cizice(!) a rozpoznal v nich Hospodina.
Odvážně osvobodil zajatého synovce Lota (přesto, že ten s Abramem jednal zištně, nedal přednost staršímu a vybral si úrodnější území).
Abraham je velkorysý, milosrdný a laskavý. Přimlouval se u Hospodina za sodomské.
Trpělivě čekal na potomka. Důvěřoval božím příslibům.
[3] V tehdejších dobách byl cizinec pokládán za nepřítele nebo podezřelého. I dnes lidé nedotknutí židokřesťanskou kulturou nás podobně straší. Bible nás nevede k laciné důvěřivosti, ale o uprchlících mluví jako o hostech. „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20
)
„Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. (Ex 23,9
)
„Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,34
)
[4]Trčíme v pohanství, ve kterém poddaní slouží králi a knězi. Král v Izraeli má pečovat o svůj lid, aby jim nechybělo nic podstatného pro život. O Bohu to platí vždy v nejvyšší míře. Bůh slouží nám, ne my jemu. My se teprve sloužit učíme. Milující manžel nedovolí své ženě, aby pracovala víc než on.
[5] „Chléb a víno“ není: „Přinesl jsem vám něco do kuchyně.“ Pozvání ke stolu, rozlámání chleba pro druhého (rozdělení se o jídlo) je názornou řečí prastarého rituálu bratrství, přátelství. Víno je nápojem určeným ke slavení. V rituálu Hebreů, při židovské svatbě, natož při Ježíšově svatební hostině připít si s druhým „Na život a na smrt“ značí ochotu prolít za druhého i krev (víno je krví hroznů). „Jsme jedné krve ty i já, říká Kyplig v „Knihách džunglí“.
[6] Význam požehnání známe. Patří mezi dobrořečení o Bohu a člověku.
Požehnání nikomu nevyprošujeme. Bůh pro nás stále nezištně pracuje, slouží nám a svému stvoření. Jako slunce svítí na všechny a déšť přináší vláhu všemu živému, tak Bůh pečuje o lidi.
Boha nevidíme a neslyšíme, ale žehnající je svědkem boží přízně, oznamuje nám a svou autoritou potvrzuje jistotu boží přízně žehnanému. Žehnání nás povzbuzuje na cestě důvěřování Bohu. (Rodiče žehnáním povzbuzují děti: Na Boha se můžeš spolehnout, má tě rád ještě víc než my, rodiče, tebe, pečuje o tebe jako nikdo jiný.
[7] Mám rád zvířata, ptáky, rostliny, knihy, hudbu a pěkné věci, ale nechápu jejich svěcení a žehnání. Jakou novou kvalitu jim přináší požehnání? Ptejme se duchovenstva jaký je rozdíl mezi žehnaným a nepožehnaným? Máme Bohu dobrořečit za slunce a všechno dobré, ale má smysl slunci žehnat?
Rozumíme tomu, že Bůh a Ježíš se nám zasvětili a zasvěcují nás do božího království, do nového vztahu ke všemu dobrému podle Ježíšova příkladu. K tomu nepotřebujeme magii. (O tu se pokoušejí šamani a další podvodníci.)
Bůh nám stále odkrývá další a další bohatství života a svého přátelství. Ale ke komunikaci s ním a s lidmi nepotřebujeme náboženské ani jiné fráze.
[8] Na teologických fakultách je historicky liturgika nedávným předmětem.
„Tridentskou“ mši kněží slavili s velikou přesností, všechny úkony rituálu a všechny posvátné věci měly svůj alegorický popis, slavnost byla zpřítomněním Ježíšovy vykupitelské oběti, ale od Ježíšovy hostiny jsme se vzdálili. Písmo mělo jen podpůrnou, ale ne základní ustavující funkci. Proto poslední koncil - po dlouhém a pečlivém vzdělávání liturgických historiků a biblistů - přijal liturgickou reformu. Naši vyznavači tridentské mše neznají dějiny liturgického slavení. Jsou nevzdělaní, neuznávají Písmo jako zásadní a nejvyšší pramen božího zjevení. Nechtějí slavení liturgie porovnávat s Ježíšovým záměrem, zamrzli v povrchním pohledu na „Trident“. Jsou zákoníci. Myslí si, že pokud by chyběl jeden „špendlík“, svátost „není platná“. Jenže liturgie není magií.
[9] Kdo neporozumí vyučovací látce v první třídě (nenaučí se číst a psát) ten neporozumí vyučování ve druhé třídě. Kdyby někdo dvacet let navštěvoval přednášky posledního semestru medicíny nebo matematiky bez předešlého vyučování by se nestal lékařem nebo učitelem vyšší matematiky.
Jenže ani takovéto jednoduché příklady nechtějí slyšet ti, kteří se nestojí o vzdělávání. Ale bez živého rozhovoru se žádný vztah neobejde.