Slavnost Nejsvětější Trojice
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,1-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 8,22-31
Datum: 12. 6. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 11,1-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 8,22-31
; Řím 5,1-5
; J 16,12-15
Datum: 12. 6. 2022
Bůh
je naprosto jinou bytostí než jsme my. Nelze ho spočítat ani obsáhnout.
Jsme mu velice vděční, že nám o sobě vypravuje. [1]
Jako děti časem vstupují do světa dospělých, tak podobně i my můžeme porozumět něčemu z krásy života Trojice boží.
Na Ježíšově životě vidíme Otcovu péči o Ježíše i o nás.
Je užitečné si promyslet, co Bůh pro Ježíše dělá a co nechává na Ježíšovi.
Bůh nás uvádí nás do krásného způsobu života, který vidíme na Ježíšovi.
V Otcově blízkosti Ježíš nestrádá, je tak bohatý, že s Otcem žije pro nás. [2]
Kdo vnímá a přijímá boží přátelství, má z čeho rozdávat.
Máme-li někoho více rádi než ten druhý nás, a netrpíme tím, objevili jsme cestu k porozumění Ježíšovu přátelství k nám (ke všem lidem a ke každému jedinci). V nezištné přejícnosti druhým (ve které nepočítám, zda dávám víc, než dostávám) je program k soužití nebešťanů.
Osvojit si tento přístup k druhým je naším cílem. Nebešťané jsou ohleduplní a neprosazují sebe. To je víc než jen nepáchat sobectví. Na takovou budoucnost se těšíme.
Smíme počítat s věčností. Pak nemusíme život počítat jen na léta života pozemského.
Jestliže důvěřujeme božímu příslibu, že nás Bůh probudí ze spánku smrti a že nám Ježíš pomůže dorůst na úroveň nebešťanů, zbavujeme se strachu ze smrti. [3]
Bůh nám říká: „Jsi pro mě tak cenný, že tě smrt tvého těla nemůže připravit o naše vzájemné přátelství a blízkost. Navždy o tebe stojím!“ [4]
Ježíšovo vyučování není pro toho, kdo se u něj učí, záhadou, ale potěšením.
Co znamenají Ježíšova slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“?
Proč židé nepřijali Ježíše?
Vyjmenujte několik Ježíšových postojů a názorů, které vadily farizeům a které saduceům.
Proč tito zbožní nesnášeli Ježíše až k jeho likvidaci? „Ten, kdo vás zabije, se bude domnívat, že tím uctívá Boha.“ (J 16,2
Kterým Ježíšovým názorům se bránili apoštolové? [6]
Které Ježíšovy názory nepřijímáme my? [7]
Najdeme příčinu našeho odporování Ježíši?
Nenasloucháme pečlivě božím slovům. Neřídíme se božím pokynem: K mým slovům nic nepřidáš a nic z nich neubereš. Jsme povýšení, své názory pokládáme za nejlepší. Nehledáme boží Pravdu, myslíme si, že ji známe. Překrucujeme Ježíšovy názory.
Nesnášíme, mluví-li někdo o Bohu jinak než my. Tato nesnášenlivost v nás probouzí hněv, který snadno přejde do nepřátelství, pak do nenávisti a dokonce k likvidaci druhého. I přední apoštolové chtěli vypálit samařskou vesnici jako nacisté vypálili Lidice.
Napadlo vás, že Jakub, Jan - miláček Páně - a Petr byli někomu smrtelně nebezpeční?
Myslíte, že kdyby apoštoly někdo přirovnal k jedovatým štírům nebo hadům, že by sklonili pokorně hlavu a přiznali svůj nebezpečný sklon – náboženskou nesnášenlivost vedoucí až k likvidaci jinak věřících lidí?
„Duch pravdy je ochoten nás uvádět do veškeré pravdy,“ ale my se mu bráníme.
Právem čekáme, že nám Duch poví něco pěkného, ale k pravdě patří také rozpoznání diagnózy. Od lékaře vyžadujeme pravdu o stavu našeho zdraví, zvláště existuje-li léčba na naše smrtelné ohrožení.
Nikdy bychom sami neřekli, že jsme lepší než apoštolové, ale máme se za beránky boží. Nepřipouštíme si, že někdy jednáme jako škrtící nebo jedovatí hadi. Neuneseme kritiku ani od Ježíše.
I neútočné upozornění druhého na naše nedobré jednání často bereme jako útok na svou osobu.
Ježíš upozornil Petra, že ho zapře. Petr to vyloučil, neptal se: „Ježíši, co mám dělat, abych tě nezapřel?“
Některé naše hříchy ohrožují životy naše i životy druhých lidí. Žijeme ve velkém omylu o svém charakteru. Máme se za lepší, než teprve jsme.
Přecením-li sebe a podcením-li náročnost situace, nejsem připraven čelit selhání a snadno selžu.
Mám někoho, o němž vím, že ví víc než já a že mě má víc rád, než já sám sebe?
Dám na něho víc než na sebe?
Prosím druhé, aby mně říkali pravdu o mně?
Ne každý, kdo nás kritizuje, je poslem od Boha. Ale i nepřítel nám může někdy říci pravdu o nás.
Blízké a slabší kritizujeme z očí do očí snadněji než mocné.
Nešetříme radami, „co by se mělo udělat nebo kdo by měl něco udělat“, ale k vlastnímu činu se nemáme.
„Mnoho jich tasí, ale málokdo tne“, říká čečenské přísloví.
Snadno a ochotně soudíme druhé, ale Duchu božímu odporujeme.
Bůh má na mnoho věcí jiné názory než my.
„Hladoví“, „chudí“ učedníci je vyhledávají jako další poklad. (Srv. Mt 13,44-46
Stojíme o nová poznání a pokrok. Vyhlížíme ochotu a výjimečnou službu Ducha božího.
Těšíme se na nové objevy, do kterých nás Duch boží uvede.
Vděčíme Duchu božímu za jeho zájem a práci.
Prosíme jej o pomoc, abychom jeho názory mohli vyměňovat za naše nedokonalé postoje.
Duchovní otevřenost a ochotou v přijímání nového poznávání Boha si můžeme trénovat na přijímání pokroku v běžném životě. [8]
[1] Opakování: Poznání, že Bůh je jeden, nás osvobozuje z obav, že bychom někoho důležitého (nějaké božstvo) opomenuli (zbožní pohané tuto starost mají).
Informace o boží Trojici nám odkrývá, že v Bohu je společenství, v němž jeden dává přednost druhému. K lásce je zapotřebí nejméně dvou. Je-li Bůh láska, pak se nám jeho vnitřní společenství jeví logické a pochopitelné. Bůh není narcis vzhlížející se v sobě. Jen s druhými můžeme růst do boží podoby. („Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Gn 1,27
[2] Ježíš patřil do „střední třídy“, uměl pracovat, netrpěl nouzí, měl z čeho pomáhat potřebným.
Nic si nenechal pro sebe. Dodneška nám ve všem dává přednost.
[3] Mladý člověk většinou na svou smrt nemyslí, ale já vidím, že se už kácí v mém lese. Konec člověka provází povětšinou nemoc, ochablost a bezmocnost. Není snadné to přijmout. Pozoruji, jak mnoho lidí se brání přijetí smrtelnosti. (Ten strach z nebytí je přirozený, většina lidí odsouzených na smrt se bojí konce. Poprava je největším trestem.)
Člověk má výsadu myšlení, může hledat, zda má smrt poslední slovo. A může dojít k velikému osvobození od strachu před nicotou. Známe dopisy některých vězňů rodině před popravou, kteří se neklepali strachy. Objevili ještě větší hodnotu, než je zachování pozemského života za každou cenu.
Katechismus říká, že duše lidská je nesmrtelná (to je názor starých Řeků), ale Bible, mluví jinak - Bůh je dárcem života pozemského i nebeského. Jedno i druhé je darem Tvůrce. Prosíme Boha, aby naše drahé probudil ze spánku smrti -nepokládáme to za samozřejmost, jsme za to Bohu vděční.
[4] Těšíme se na své drahé, navždy spočineme na jejich srdci a stále se budeme vodit za ruce. A budeme poznávat další a další nebešťany, zamilujeme si je a budeme stát o jejich přátelství. Každý, kdo objevil krásu přátelství, ví, o čem je řeč. Každá krása, s kterou se tady na zemi setkáváme, je ochutnávkou království nebeského.
[5] Mnoho Rusů schvaluje válku proti Ukrajincům.
I v církvi někteří pokřtění pronásledují Ježíšovy učedníky s přesvědčením, že hájí svatou víru.
[6] Učedníci byli pružní, vadila jim zabedněnost farizeů, nadšeně přijímali většinu Ježíšových názorů, ale některé nedokázali strávit. (Předně se drželi své představy o Mesiáši, chtěli vládnout, po Ježíšově zmrtvýchvstání řadu let zůstávali v Jeruzalémě a nešli na misie k pohanům …)
[7] My jsme nepřijali za své Ježíšovo horské učení, pokyny k řešení konfliktů a sporů, smysl Ježíšovy smrti, svobodu celibátu duchovních, Mt 23
[8] Kdosi v synagóze upozorňuje: „Rabi, jedna žárovka v lustru je spálená.“
- „Nesahejte na ni“, praví Kohn rázně, „tu žárovku daroval můj dědeček.“
Jsme mu velice vděční, že nám o sobě vypravuje. [1]
Jako děti časem vstupují do světa dospělých, tak podobně i my můžeme porozumět něčemu z krásy života Trojice boží.
Na Ježíšově životě vidíme Otcovu péči o Ježíše i o nás.
Je užitečné si promyslet, co Bůh pro Ježíše dělá a co nechává na Ježíšovi.
Bůh nás uvádí nás do krásného způsobu života, který vidíme na Ježíšovi.
V Otcově blízkosti Ježíš nestrádá, je tak bohatý, že s Otcem žije pro nás. [2]
Kdo vnímá a přijímá boží přátelství, má z čeho rozdávat.
Máme-li někoho více rádi než ten druhý nás, a netrpíme tím, objevili jsme cestu k porozumění Ježíšovu přátelství k nám (ke všem lidem a ke každému jedinci). V nezištné přejícnosti druhým (ve které nepočítám, zda dávám víc, než dostávám) je program k soužití nebešťanů.
Osvojit si tento přístup k druhým je naším cílem. Nebešťané jsou ohleduplní a neprosazují sebe. To je víc než jen nepáchat sobectví. Na takovou budoucnost se těšíme.
Smíme počítat s věčností. Pak nemusíme život počítat jen na léta života pozemského.
Jestliže důvěřujeme božímu příslibu, že nás Bůh probudí ze spánku smrti a že nám Ježíš pomůže dorůst na úroveň nebešťanů, zbavujeme se strachu ze smrti. [3]
Bůh nám říká: „Jsi pro mě tak cenný, že tě smrt tvého těla nemůže připravit o naše vzájemné přátelství a blízkost. Navždy o tebe stojím!“ [4]
Ježíšovo vyučování není pro toho, kdo se u něj učí, záhadou, ale potěšením.
Co znamenají Ježíšova slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“?
Proč židé nepřijali Ježíše?
Vyjmenujte několik Ježíšových postojů a názorů, které vadily farizeům a které saduceům.
Proč tito zbožní nesnášeli Ježíše až k jeho likvidaci? „Ten, kdo vás zabije, se bude domnívat, že tím uctívá Boha.“ (J 16,2
) [5]
Kterým Ježíšovým názorům se bránili apoštolové? [6]
Které Ježíšovy názory nepřijímáme my? [7]
Najdeme příčinu našeho odporování Ježíši?
Nenasloucháme pečlivě božím slovům. Neřídíme se božím pokynem: K mým slovům nic nepřidáš a nic z nich neubereš. Jsme povýšení, své názory pokládáme za nejlepší. Nehledáme boží Pravdu, myslíme si, že ji známe. Překrucujeme Ježíšovy názory.
Nesnášíme, mluví-li někdo o Bohu jinak než my. Tato nesnášenlivost v nás probouzí hněv, který snadno přejde do nepřátelství, pak do nenávisti a dokonce k likvidaci druhého. I přední apoštolové chtěli vypálit samařskou vesnici jako nacisté vypálili Lidice.
Napadlo vás, že Jakub, Jan - miláček Páně - a Petr byli někomu smrtelně nebezpeční?
Myslíte, že kdyby apoštoly někdo přirovnal k jedovatým štírům nebo hadům, že by sklonili pokorně hlavu a přiznali svůj nebezpečný sklon – náboženskou nesnášenlivost vedoucí až k likvidaci jinak věřících lidí?
„Duch pravdy je ochoten nás uvádět do veškeré pravdy,“ ale my se mu bráníme.
Právem čekáme, že nám Duch poví něco pěkného, ale k pravdě patří také rozpoznání diagnózy. Od lékaře vyžadujeme pravdu o stavu našeho zdraví, zvláště existuje-li léčba na naše smrtelné ohrožení.
Nikdy bychom sami neřekli, že jsme lepší než apoštolové, ale máme se za beránky boží. Nepřipouštíme si, že někdy jednáme jako škrtící nebo jedovatí hadi. Neuneseme kritiku ani od Ježíše.
I neútočné upozornění druhého na naše nedobré jednání často bereme jako útok na svou osobu.
Ježíš upozornil Petra, že ho zapře. Petr to vyloučil, neptal se: „Ježíši, co mám dělat, abych tě nezapřel?“
Některé naše hříchy ohrožují životy naše i životy druhých lidí. Žijeme ve velkém omylu o svém charakteru. Máme se za lepší, než teprve jsme.
Přecením-li sebe a podcením-li náročnost situace, nejsem připraven čelit selhání a snadno selžu.
Mám někoho, o němž vím, že ví víc než já a že mě má víc rád, než já sám sebe?
Dám na něho víc než na sebe?
Prosím druhé, aby mně říkali pravdu o mně?
Ne každý, kdo nás kritizuje, je poslem od Boha. Ale i nepřítel nám může někdy říci pravdu o nás.
Blízké a slabší kritizujeme z očí do očí snadněji než mocné.
Nešetříme radami, „co by se mělo udělat nebo kdo by měl něco udělat“, ale k vlastnímu činu se nemáme.
„Mnoho jich tasí, ale málokdo tne“, říká čečenské přísloví.
Snadno a ochotně soudíme druhé, ale Duchu božímu odporujeme.
Bůh má na mnoho věcí jiné názory než my.
„Hladoví“, „chudí“ učedníci je vyhledávají jako další poklad. (Srv. Mt 13,44-46
; L 11,13
; Mt 13,52
)
Stojíme o nová poznání a pokrok. Vyhlížíme ochotu a výjimečnou službu Ducha božího.
Těšíme se na nové objevy, do kterých nás Duch boží uvede.
Vděčíme Duchu božímu za jeho zájem a práci.
Prosíme jej o pomoc, abychom jeho názory mohli vyměňovat za naše nedokonalé postoje.
Duchovní otevřenost a ochotou v přijímání nového poznávání Boha si můžeme trénovat na přijímání pokroku v běžném životě. [8]
[1] Opakování: Poznání, že Bůh je jeden, nás osvobozuje z obav, že bychom někoho důležitého (nějaké božstvo) opomenuli (zbožní pohané tuto starost mají).
Informace o boží Trojici nám odkrývá, že v Bohu je společenství, v němž jeden dává přednost druhému. K lásce je zapotřebí nejméně dvou. Je-li Bůh láska, pak se nám jeho vnitřní společenství jeví logické a pochopitelné. Bůh není narcis vzhlížející se v sobě. Jen s druhými můžeme růst do boží podoby. („Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Gn 1,27
)
[2] Ježíš patřil do „střední třídy“, uměl pracovat, netrpěl nouzí, měl z čeho pomáhat potřebným.
Nic si nenechal pro sebe. Dodneška nám ve všem dává přednost.
[3] Mladý člověk většinou na svou smrt nemyslí, ale já vidím, že se už kácí v mém lese. Konec člověka provází povětšinou nemoc, ochablost a bezmocnost. Není snadné to přijmout. Pozoruji, jak mnoho lidí se brání přijetí smrtelnosti. (Ten strach z nebytí je přirozený, většina lidí odsouzených na smrt se bojí konce. Poprava je největším trestem.)
Člověk má výsadu myšlení, může hledat, zda má smrt poslední slovo. A může dojít k velikému osvobození od strachu před nicotou. Známe dopisy některých vězňů rodině před popravou, kteří se neklepali strachy. Objevili ještě větší hodnotu, než je zachování pozemského života za každou cenu.
Katechismus říká, že duše lidská je nesmrtelná (to je názor starých Řeků), ale Bible, mluví jinak - Bůh je dárcem života pozemského i nebeského. Jedno i druhé je darem Tvůrce. Prosíme Boha, aby naše drahé probudil ze spánku smrti -nepokládáme to za samozřejmost, jsme za to Bohu vděční.
[4] Těšíme se na své drahé, navždy spočineme na jejich srdci a stále se budeme vodit za ruce. A budeme poznávat další a další nebešťany, zamilujeme si je a budeme stát o jejich přátelství. Každý, kdo objevil krásu přátelství, ví, o čem je řeč. Každá krása, s kterou se tady na zemi setkáváme, je ochutnávkou království nebeského.
[5] Mnoho Rusů schvaluje válku proti Ukrajincům.
I v církvi někteří pokřtění pronásledují Ježíšovy učedníky s přesvědčením, že hájí svatou víru.
[6] Učedníci byli pružní, vadila jim zabedněnost farizeů, nadšeně přijímali většinu Ježíšových názorů, ale některé nedokázali strávit. (Předně se drželi své představy o Mesiáši, chtěli vládnout, po Ježíšově zmrtvýchvstání řadu let zůstávali v Jeruzalémě a nešli na misie k pohanům …)
[7] My jsme nepřijali za své Ježíšovo horské učení, pokyny k řešení konfliktů a sporů, smysl Ježíšovy smrti, svobodu celibátu duchovních, Mt 23
. kap. … Z nejdůležitější
„přikázání“ jsme prohlásili poslušnost vrchnosti a přidali mnoho
zákazů v sexualitě ...
[8] Kdosi v synagóze upozorňuje: „Rabi, jedna žárovka v lustru je spálená.“
- „Nesahejte na ni“, praví Kohn rázně, „tu žárovku daroval můj dědeček.“