5. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 21,1-5a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 14.21b-27
Datum: 15. 5. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zj 21,1-5a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 14.21b-27
; Zj 21,1-5a
; J 13,31-33a.34-35
Datum: 15. 5. 2022
„Až mě poznáš,“ říká Hospodin Izraeli,
„přilneš ke mně celým svým srdcem a bližního budeš milovat
jako sebe sama. Budu o tebe bohatě pečovat, nic ti nebude chybět.
Proto nezabíjíš, nelžeš …“
My, pokřtění, tyto pokyny mnohdy nepřijímáme. [1]
Bůh se nám nemusí zodpovídat. My jemu ano.
Sebe máme soudit; a i tehdy se utíkáme k Bohu milosrdnému.
Odsuzování Boha bývá nemoudré, neuctivé až opovážlivé.
Máme pečovat o svou duši, o své kritické myšlení.
Rodiče nás učili rozlišovat pravdu od lží a přiznávat si svá selhání. [2]
Bytostně nesnáším násilí a ponižování. Stydím se, že nejsem schopen ani někomu nafackovat. (Jak jinak ubránit napadeného třeba před agresivním opilcem?) [3]
K prvnímu čtení.
Jak rozumět slovům: Apoštolové vyzývali učedníky „aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“?
(Ekumenický překlad: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ – Proč „musíme“, kdo to nařizuje?)
Je utrpení prostředkem na cestě, nebo je násilí proti božímu království tak veliké, že je třeba se proti němu stavět? (Srv. Mt 11,12
Jak rozumíme slovům: „Po modlitbě a postu byli ustanoveni starší“? [4]
Druhé čtení.
Smyslem a cílem našeho života je dorůstat a dorůst na úroveň nevěsty Beránkovy. Být: „jedním tělem a jednou duší“ s Bohem, pro nás znamená přijmout a osvojit si boží myšlení a jednání.
I v našem lidském manželství toužíme po splynutí s druhým. Neustoupili jsme od něj, i když víme, že je pracné.
Bůh je tak skvělý, že mu můžeme (po prozkoumání) dát za pravdu.
K úryvku evangelia.
V době velikonoční čteme nejzávažnější texty z Písma. Můžeme jim rozumět už z celého nadhledu Ježíšova obětavého života.
Dnešní úryvek z evangelia je z poslední vyučovací lekce Ježíšovy: „Nyní je oslaven Syn člověka …“.
Ani apoštolové Ježíšovým slovům napoprvé neporozuměli. Žili představou, že převezmou vládu. Už se viděli v ministerských křeslech. („Už je to tady“, volali jsme i my na Václavském náměstí a na Letné v r. 1989.) Ježíš vjel od Jeruzaléma jako slíbený Král.
Jakpak těm slovům o oslavě Ježíše rozumíme my?
Ježíšovým učedníkům se líbila představa o Mesiáši z hodin náboženství: „Mesiáš pobije nenáviděné Římany utiskující boží lid a navěky bude kralovat nad všemi národy.
Nebyli ochotní přijmout Ježíšův mesiášský program. Porozuměli mu až po ukřižování. [5]
Ani pro nás není snadné vzdát se pokušení moci a přijmout postavení toho, který slouží potřebným. [6]
Jsme překvapení božími slovy: „Nejsem jako pozemští vládcové, sloužím vám a ne vy mně“. Bůh nepotřebuje naše poklony, ale zve nás k dotváření jeho světa: „Co jste učinili pro kohokoliv potřebného, pro mě jste učinili.“
Před týdnem jsme znovu četli Ježíšova slova: „Já a Otec jedno jsme“.
Pro izraelity to bylo slovo do pranice: „Co ze sebe dělá? Takhle se nikdo normální nepovyšuje. Je to podvodník nebo blázen?“
Učedníci zažili a přesvědčovali se, že Ježíš přichází od Boha - mluvil a konal jako ten, kdo má boží moc.
Apoštolové se už při slavnostním mesiášském vjezdu Ježíše do Jeruzaléma viděli na vrcholu slávy, na dotek moci nejvyšších dvořanů Mesiáše. (I to „zvláštní“ vypůjčení osla bylo pro učedníky potvrzením „vyšší režie“.) Ale Ježíšovo ukřižování (na které se za žádnou cenu nechtěli připravit) pak bylo pochopitelně - viděno lidskýma očima - největším společenským a náboženským propadem Ježíše. [7]
Kdyby učedníci pečlivě Ježíšovi naslouchali, když mluvil o náboženské pýše a nenávisti zbožných, která přivede Mesiáše na popraviště, nezhroutila by se jejich naděje v Ježíše - Mesiáše. (Uvědomme si, že do Ježíše vložili všechno úsilí svého života.)
Při Ježíšově popravě se jeho slova: „Já a Otec jedno jsme“, „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm …“ a další tvrzení, úplně propadly do jámy nicotnosti.
Co z toho pro nás vyplývá?
Pokaždé potřebujeme prozkoumávat smysl Ježíšových slov. Co Písmo kterými svými slovy myslí? [8]
Bůh k nám chová velkou úctu. Nemluví k nám lacině. Každé jeho slovo má velikou váhu. Zve nás k porozumění, svobodě a přátelství. Poskytuje nám zkušenost s jeho přízní a nezištnou péčí - abychom se na něj mohli spolehnout i v temnotách. V mlze života, kdy nevidíme na krok.
„Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm …“, říká evangelium. V čem boží oslava spočívá?
Bůh i Ježíš si nám přáli ukázat i slavným vjezdem Ježíše do Jeruzaléma, že Ježíš je Bohem potvrzený a ověřitelný Mesiáš.
Všechny Ježíšovy mocné skutky jsou znamením, že za ním Bůh stojí. Potvrzují, že Ježíš je milovaným Synem božím, kterému můžeme plně důvěřovat a následovat jej.
Ten, kdo hledá, ten se může přesvědčit, že Ježíš ve své obětavosti k nám „projevil svou lásku až do krajnosti“.
Ježíš je dokonalým obrazem Otce.
Ježíšův život je oslavou velikosti boží, která slouží svému tvorstvu; člověku slouží v závratné míře.
I my můžeme svým životem oslavovat Boha.
Všímáme si boží péče. Být bohatý božím přátelstvím je velice příjemné. Z toho pramení naše radost ze života, náš obdiv a vděčnost Bohu.
Bůh si získal naše srdce - místo „kamenného“, necitlivého srdce, nám dal ježíšovské srdce praktického soucitu a pomoci potřebným.
„Až poznáš mou péči“, říká Hospodin i Ježíš, „zamiluješ si mě celou svou bytostí a budeš milovat lidi celým svým srdcem. Objevíš nový smysl života, hlubokou radost z nových přátelství a služby životu.
S láskou o tebe pečuji a ty miluješ druhého jako sebe sama.“
Proč my o pozvání k lásce mluvíme jako o přikázání? Lze lásku nařídit? Proč z něžné blízkosti Boha k nám „vaříme přesolenou polévku příkazů a nařízení? (Izraelité už svým dětem říkají: „Bůh je sladký“).
Izraelité - původně barbaři stejně jako my - se pod vedením Hospodina stali lidem božím, dorůstali k velikému praktickému soucitu s potřebnými. Pomáhali sirotkům, vdovám, chudým, utlačovaným, k cizincům, přistěhovalcům a utečencům.
Zakoušeli jednání Hospodina milosrdného a slitovného a odkoukali od něj milosrdné jednání.
Jsme potěšeni lidmi, kteří kulturu pomoci potřebným přijali za svou. (My, kosteloví, na pomoc druhým nemáme monopol.)
Pomoc Ukrajincům je pro utečence užitečná, ale i nás obohacuje novým přátelstvím. I od nich se máme čemu učit.
[1] Ušetřili bychom ohromné peníze, vydávané na zbrojení, a na obnovování ruin.
Lži vyvolávají nenávist („Nazaretský je posedlý ďáblem!“ „Ukrajinci jsou nacisté!“ …), záměrné lži jsou „hříchem proti Duchu svatému“.
Fašisté (hnědí i rudí) útočí na druhé (zloděj křičí, chyťte zloděje). 40 let nás komunisté krutě pronásledovali lživými pomluvami. Ublížili Ukrajinci Rusům? V které zemi se válčí?
Kéž by k Rusové nahlédli na své chyby. (Skutečný zachránce osvobodí ponížené a odejde.)
[2] Šedesátiletý turista si fotil náš kostel, ale vadila mu ukrajinská vlajka na náměstí: „Ukrajinci přijeli na výlet, vybrali si 5 tisíc korun a pak pojedou jinam“, pravil. „Vstupenky na zámek mají zadarmo. Azovci jsou potetovaní. Ukrajinci sami oběsí Zelenského a jeho kumpány.“
Padesátiletá stopařka mně říkala: „Jak ty Ukrajince uživíme? Jejich vojáci tam vraždí svoje lidi …“
Obou jsem se ptal: „Byli jste na Ukrajině? My ano“, pravil jsem. „A řadu válečných reportérů známe osobně, jejich charakter máme ověřený.“
[3] I Ježíš vypráskal kšeftaře s božími věcmi.
Vlna soucítění s obětí nás vynese nahoru nad náš strach.
Při zastání se oběti někdy násilník zaútočí na nás a oběť může utéci. Někdy násilníka naše odvaha zastaví.
[4] Nástupce pana kardinála D. D. vybírali vatikánští úředníci několik let. Kdyby se postili, umřeli by dávno hlady.
Modlitba je konzultací s Bohem. V Ježíšově půstu nejde o kručení v žaludku, ale v naléhavých záležitostech máme vše odsunout stranou, dokud nedojdeme k dobrému řešení.
[5] Bez tohoto šoku tvrdili: „Ježíšikriste, co nám říkáš o vraždě Mesiáše? Jak by mohli naši zbožní lidé někoho ukřižovat, když naše zákony nic takového nedovolují.
[6] Opustit své odvěké pohanské náboženské představy o Bohu vládci a jeho poddaných a přijmout boží program pro člověka se nám nechce. Máme rádi hierarchický systém „knížecího domu“, kariérní postup a postavení dvořanů. (I církev se svévolně a nemravně ustanovila podle modelu pyramidy. Až v posledních stech letech začínáme mluvit o převrácení pyramidy špičkou dolů podle evangelia.)
Apoštolové se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní. Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Ježíš jim řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. U vás tomu tak nebude, kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (L 22,23-27
„Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ (J 12,26
[7] Ježíš byl nejvyšší náboženskou autoritou oficiálně („neomylně“) prohlášen za podvodníka, kacíře, spolupracovníka ďábla a nenáviděnou okupační mocí ponížen nejpotupnějším způsobem popravy pro vzbouřené otroky jako „prašivý pes“.
[8] Ježíš umyl nohy učedníkům. „Já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy umývejte jeden druhému nohy. Dal jsem vám příklad…“ (Srv. Jan 13,14-15
„Vezměte, jezte a pijte“ nenaplním zbožným polknutím a klečením.
Výzvu: „Milujte se navzájem“, nenaplníme zbožným prohlášením: Všichni jsme děti jednoho Otce“.
My, pokřtění, tyto pokyny mnohdy nepřijímáme. [1]
Bůh se nám nemusí zodpovídat. My jemu ano.
Sebe máme soudit; a i tehdy se utíkáme k Bohu milosrdnému.
Odsuzování Boha bývá nemoudré, neuctivé až opovážlivé.
Máme pečovat o svou duši, o své kritické myšlení.
Rodiče nás učili rozlišovat pravdu od lží a přiznávat si svá selhání. [2]
Bytostně nesnáším násilí a ponižování. Stydím se, že nejsem schopen ani někomu nafackovat. (Jak jinak ubránit napadeného třeba před agresivním opilcem?) [3]
K prvnímu čtení.
Jak rozumět slovům: Apoštolové vyzývali učedníky „aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“?
(Ekumenický překlad: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ – Proč „musíme“, kdo to nařizuje?)
Je utrpení prostředkem na cestě, nebo je násilí proti božímu království tak veliké, že je třeba se proti němu stavět? (Srv. Mt 11,12
- „Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské
trpí násilí a násilníci po něm sahají.“
Jak rozumíme slovům: „Po modlitbě a postu byli ustanoveni starší“? [4]
Druhé čtení.
Smyslem a cílem našeho života je dorůstat a dorůst na úroveň nevěsty Beránkovy. Být: „jedním tělem a jednou duší“ s Bohem, pro nás znamená přijmout a osvojit si boží myšlení a jednání.
I v našem lidském manželství toužíme po splynutí s druhým. Neustoupili jsme od něj, i když víme, že je pracné.
Bůh je tak skvělý, že mu můžeme (po prozkoumání) dát za pravdu.
K úryvku evangelia.
V době velikonoční čteme nejzávažnější texty z Písma. Můžeme jim rozumět už z celého nadhledu Ježíšova obětavého života.
Dnešní úryvek z evangelia je z poslední vyučovací lekce Ježíšovy: „Nyní je oslaven Syn člověka …“.
Ani apoštolové Ježíšovým slovům napoprvé neporozuměli. Žili představou, že převezmou vládu. Už se viděli v ministerských křeslech. („Už je to tady“, volali jsme i my na Václavském náměstí a na Letné v r. 1989.) Ježíš vjel od Jeruzaléma jako slíbený Král.
Jakpak těm slovům o oslavě Ježíše rozumíme my?
Ježíšovým učedníkům se líbila představa o Mesiáši z hodin náboženství: „Mesiáš pobije nenáviděné Římany utiskující boží lid a navěky bude kralovat nad všemi národy.
Nebyli ochotní přijmout Ježíšův mesiášský program. Porozuměli mu až po ukřižování. [5]
Ani pro nás není snadné vzdát se pokušení moci a přijmout postavení toho, který slouží potřebným. [6]
Jsme překvapení božími slovy: „Nejsem jako pozemští vládcové, sloužím vám a ne vy mně“. Bůh nepotřebuje naše poklony, ale zve nás k dotváření jeho světa: „Co jste učinili pro kohokoliv potřebného, pro mě jste učinili.“
Před týdnem jsme znovu četli Ježíšova slova: „Já a Otec jedno jsme“.
Pro izraelity to bylo slovo do pranice: „Co ze sebe dělá? Takhle se nikdo normální nepovyšuje. Je to podvodník nebo blázen?“
Učedníci zažili a přesvědčovali se, že Ježíš přichází od Boha - mluvil a konal jako ten, kdo má boží moc.
Apoštolové se už při slavnostním mesiášském vjezdu Ježíše do Jeruzaléma viděli na vrcholu slávy, na dotek moci nejvyšších dvořanů Mesiáše. (I to „zvláštní“ vypůjčení osla bylo pro učedníky potvrzením „vyšší režie“.) Ale Ježíšovo ukřižování (na které se za žádnou cenu nechtěli připravit) pak bylo pochopitelně - viděno lidskýma očima - největším společenským a náboženským propadem Ježíše. [7]
Kdyby učedníci pečlivě Ježíšovi naslouchali, když mluvil o náboženské pýše a nenávisti zbožných, která přivede Mesiáše na popraviště, nezhroutila by se jejich naděje v Ježíše - Mesiáše. (Uvědomme si, že do Ježíše vložili všechno úsilí svého života.)
Při Ježíšově popravě se jeho slova: „Já a Otec jedno jsme“, „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm …“ a další tvrzení, úplně propadly do jámy nicotnosti.
Co z toho pro nás vyplývá?
Pokaždé potřebujeme prozkoumávat smysl Ježíšových slov. Co Písmo kterými svými slovy myslí? [8]
Bůh k nám chová velkou úctu. Nemluví k nám lacině. Každé jeho slovo má velikou váhu. Zve nás k porozumění, svobodě a přátelství. Poskytuje nám zkušenost s jeho přízní a nezištnou péčí - abychom se na něj mohli spolehnout i v temnotách. V mlze života, kdy nevidíme na krok.
„Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm …“, říká evangelium. V čem boží oslava spočívá?
Bůh i Ježíš si nám přáli ukázat i slavným vjezdem Ježíše do Jeruzaléma, že Ježíš je Bohem potvrzený a ověřitelný Mesiáš.
Všechny Ježíšovy mocné skutky jsou znamením, že za ním Bůh stojí. Potvrzují, že Ježíš je milovaným Synem božím, kterému můžeme plně důvěřovat a následovat jej.
Ten, kdo hledá, ten se může přesvědčit, že Ježíš ve své obětavosti k nám „projevil svou lásku až do krajnosti“.
Ježíš je dokonalým obrazem Otce.
Ježíšův život je oslavou velikosti boží, která slouží svému tvorstvu; člověku slouží v závratné míře.
I my můžeme svým životem oslavovat Boha.
Všímáme si boží péče. Být bohatý božím přátelstvím je velice příjemné. Z toho pramení naše radost ze života, náš obdiv a vděčnost Bohu.
Bůh si získal naše srdce - místo „kamenného“, necitlivého srdce, nám dal ježíšovské srdce praktického soucitu a pomoci potřebným.
„Až poznáš mou péči“, říká Hospodin i Ježíš, „zamiluješ si mě celou svou bytostí a budeš milovat lidi celým svým srdcem. Objevíš nový smysl života, hlubokou radost z nových přátelství a služby životu.
S láskou o tebe pečuji a ty miluješ druhého jako sebe sama.“
Proč my o pozvání k lásce mluvíme jako o přikázání? Lze lásku nařídit? Proč z něžné blízkosti Boha k nám „vaříme přesolenou polévku příkazů a nařízení? (Izraelité už svým dětem říkají: „Bůh je sladký“).
Izraelité - původně barbaři stejně jako my - se pod vedením Hospodina stali lidem božím, dorůstali k velikému praktickému soucitu s potřebnými. Pomáhali sirotkům, vdovám, chudým, utlačovaným, k cizincům, přistěhovalcům a utečencům.
Zakoušeli jednání Hospodina milosrdného a slitovného a odkoukali od něj milosrdné jednání.
Jsme potěšeni lidmi, kteří kulturu pomoci potřebným přijali za svou. (My, kosteloví, na pomoc druhým nemáme monopol.)
Pomoc Ukrajincům je pro utečence užitečná, ale i nás obohacuje novým přátelstvím. I od nich se máme čemu učit.
[1] Ušetřili bychom ohromné peníze, vydávané na zbrojení, a na obnovování ruin.
Lži vyvolávají nenávist („Nazaretský je posedlý ďáblem!“ „Ukrajinci jsou nacisté!“ …), záměrné lži jsou „hříchem proti Duchu svatému“.
Fašisté (hnědí i rudí) útočí na druhé (zloděj křičí, chyťte zloděje). 40 let nás komunisté krutě pronásledovali lživými pomluvami. Ublížili Ukrajinci Rusům? V které zemi se válčí?
Kéž by k Rusové nahlédli na své chyby. (Skutečný zachránce osvobodí ponížené a odejde.)
[2] Šedesátiletý turista si fotil náš kostel, ale vadila mu ukrajinská vlajka na náměstí: „Ukrajinci přijeli na výlet, vybrali si 5 tisíc korun a pak pojedou jinam“, pravil. „Vstupenky na zámek mají zadarmo. Azovci jsou potetovaní. Ukrajinci sami oběsí Zelenského a jeho kumpány.“
Padesátiletá stopařka mně říkala: „Jak ty Ukrajince uživíme? Jejich vojáci tam vraždí svoje lidi …“
Obou jsem se ptal: „Byli jste na Ukrajině? My ano“, pravil jsem. „A řadu válečných reportérů známe osobně, jejich charakter máme ověřený.“
[3] I Ježíš vypráskal kšeftaře s božími věcmi.
Vlna soucítění s obětí nás vynese nahoru nad náš strach.
Při zastání se oběti někdy násilník zaútočí na nás a oběť může utéci. Někdy násilníka naše odvaha zastaví.
[4] Nástupce pana kardinála D. D. vybírali vatikánští úředníci několik let. Kdyby se postili, umřeli by dávno hlady.
Modlitba je konzultací s Bohem. V Ježíšově půstu nejde o kručení v žaludku, ale v naléhavých záležitostech máme vše odsunout stranou, dokud nedojdeme k dobrému řešení.
[5] Bez tohoto šoku tvrdili: „Ježíšikriste, co nám říkáš o vraždě Mesiáše? Jak by mohli naši zbožní lidé někoho ukřižovat, když naše zákony nic takového nedovolují.
[6] Opustit své odvěké pohanské náboženské představy o Bohu vládci a jeho poddaných a přijmout boží program pro člověka se nám nechce. Máme rádi hierarchický systém „knížecího domu“, kariérní postup a postavení dvořanů. (I církev se svévolně a nemravně ustanovila podle modelu pyramidy. Až v posledních stech letech začínáme mluvit o převrácení pyramidy špičkou dolů podle evangelia.)
Apoštolové se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní. Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Ježíš jim řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. U vás tomu tak nebude, kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (L 22,23-27
)
„Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ (J 12,26
)
[7] Ježíš byl nejvyšší náboženskou autoritou oficiálně („neomylně“) prohlášen za podvodníka, kacíře, spolupracovníka ďábla a nenáviděnou okupační mocí ponížen nejpotupnějším způsobem popravy pro vzbouřené otroky jako „prašivý pes“.
[8] Ježíš umyl nohy učedníkům. „Já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy umývejte jeden druhému nohy. Dal jsem vám příklad…“ (Srv. Jan 13,14-15
) Co tím Ježíš myslí? Nesplníme to mytím nohou jednou do
roka.
„Vezměte, jezte a pijte“ nenaplním zbožným polknutím a klečením.
Výzvu: „Milujte se navzájem“, nenaplníme zbožným prohlášením: Všichni jsme děti jednoho Otce“.