4. neděle velikonoční

Co budeme říkat ukrajinským vdovám, jejichž počet bude mnoho narůstat?

Rusko svou duši potratilo. Je bezduché.
Jakou cenu má pro mnoho Rusů život a důstojnost Ukrajinců?

I my máme ránu na duši. I my jsme selhali. I my máme vinu na té válce …

Dnešní výročí konce 2. světové války pro nás má být Slavností svobody.
Neumíme ji slavit. Máme za co děkovat. [1]

Ježíš varoval své současníky před blížící se židovskou válkou proti Římanům, varoval i nás před našimi válkami: „Obraťte se k Bohu, bez něj se zlu a válkám neubráníte“.
Stálo ho to život.
Jenže my se nechceme vyučovat u Boha; Ježíšovu smrt jsme prohlásili za oběť usmiřující spravedlnost Boha a sebe za „vykoupené“.

Proč my - „vykoupení“ - máme velký podíl na zlu ve světě?
(Proč neudržíme mnoho našich manželství a nezabráníme válkám?)
Kde děláme chybu?
Jakou zkušenost předáme potomkům?

Před týdnem jsem mluvil o našem posilování archetypu bojovníka podle Ježíše (je pro nás nejobětavější, nejodvážnější a nejnezištnější osobností).
 
Dnes navrhuji posilování našeho archetypu mudrce, proroka (ten obětavě a odvážně varuje před zlem).
Navedou nás k tomu Ježíšova slova o dobrém pastýři. 
 
Ten obraz dobrého pastýře máme zkreslený (někdy až ke kýči). [2]
Pastýř pečuje o stádo a tím si získává jeho důvěru. I zvíře rozpozná toho, kdo ho má rád.
Pastýř naučí stádo něčemu novému, na co by zvířata sama nepřišla.
 
Dnešní válka nás, křesťany, usvědčuje ze selhání, jsme jako hloupé ovce a tvrdohlaví berani, nepřijali jsme Mojžíše a Ježíše za své učitele. [3]
Jak chceme být bez Mojžíše a Ježíše dobrými otci svým dětem a průvodci jiných lidí na cestě k Bohu? 
 
Židé říkají, že poznávání Hospodina je sladké. Mojžíše přijali za geniálního učitele.
(Až poznají v Ježíši jedinečného Učitele, pokročí ještě víc a předběhnou nás, říká i apoštol Pavel.)
 
Vydáme se my cestou obrácení se k Hospodinu a k nápravě?
 
Zdalipak víme (a umíme to říci druhým), v čem je Ježíš jedinečným Učitelem? [4]
„Já a Otec jedno jsme“.
Opakovat by to uměl i některý papoušek.
Zdalipak ovšem umíme ukázat druhým, jak si ověřit, že nikdo nezná Boha tak dobře jako Ježíš?
(Jako misionáři to máme zdůvodnit, doložit těm, kteří se ptají.)
 
Demokracie je těžkopádná a nedokonalá. Většina občanů nebývá osvícená, nemívá obvykle pravdu.
Demokracie je křehká, nehlídame-li ji, přijdeme o ni. (Nejen Hitler zvítězil v demokratických volbách.) 
Vyměníme-li učitele za mazaného manipulátora, jsme ohroženi. V mnoha zemích se občané - manipulací mocných - rozdělili. 
 
Ten, kdo přijal Hospodina za Nejvyšší autoritu, pracuje na staveništi božího království. Učí se osvojovat si Ježíšův životní příklad za svůj. Podle Ježíšových pravidel buduje svou osobnost a vtahy s druhými.
Tak pomáhá stavět ostrůvek božího království a ochutnává jeho plody. („Přiblížilo se k vám království Boží“, srv. L 10,9)
 
Ježíš říká, že takovýto příklad bratrského soužití je nakažlivý pro přemýšlivé a hledající (přirovnává jej k působení světla, soli a kvasu, který je schopen pozvednout celé těsto).
 
Snad můžeme říci, že patříme mezi obětavé lidi (teď pomáháme Ukrajincům). Ale nad to máme - jako učedníci Kristovi - přinášet světu Ježíšovu osvětu k soužití bez válek.
Bez Ježíše bychom to nezvládli. Pouhé přání po míru nestačí k jeho udržení. Víme, že ve 20. století nezabránila světovým válkám ani demokracie, ani humanistické ideály, ale ani „křesťané“ na obou bojujících stranách.
V 21. století trpce přiznáváme, že jsme naivně dali přednost blahobytu před hledáním moudrosti. Ani OSN není schopna ohlídat Lidská práva. [5]
 
Mojžíš je geniální učitel. (On a jeho učedníci se mají stavět proti zlu; v obraně druhého i sebe se mohou bránit silou.)
Ale Ježíš nás - své učedníky - vede dál a výš než Mojžíš, k většímu porozumění záměrům Boha s člověkem.
Ježíšovi učedníci mohou a mají žít ve velké vzájemné přejícnosti, shodě a bratrství. Proti nedorozumění a sporům s druhými dostávají od Ježíše pokyny k jejich nápravě a smíření. A k obraně proti zlu dostávají účinnou výbavu.
Proto Ježíš svým učedníkům zakazuje používání zbraní.  
(Pro nás už neexistuje pojem „spravedlivé války“. Násilí je kruté a příliš často vyvolává pomstu.)
 
Ale k násilí nelze mlčet - to bychom se stávali spoluviníky! Co si počít? 
Život je obrovským darem od Boha. Je třeba jej chránit a bránit (život druhého i svůj vlastní).
Ukrajince je třeba bránit, nelze nechat oběť napospas útočníkovi.
 
Popíšu svůj postoj. Tím ukážu, v jaké jsem situaci a bídě.
Abych chránil druhé, střílel bych na útočníky. (To je téměř totéž, jako by se to už stalo.)
Ano, vina je na útočnících. Ale tím si nechci umýt ruce. [6]
 
Kdybych nebránil napadeného, dopustil bych se ještě větší křivdy, obrana nevinně napadeného má přednost před životem útočníka.
Přihlížet k vraždění obětí a nebránit je, pokládám za nejhorší volbu. Zbabělou. Nejsem vyznavačem pacifismu. 
Je užitečné dělat ve válce třeba zdravotníka, ale tím se nevyvážu z odpovědnosti za zabíjení z naší strany. 
Nechat střílet jiné na vrahy (já to nebyl) mně připadá vypočítavé.
 
Ano, nemám čisté ruce, i já jsem zanedbal ježíšovskou práci pro šalom. Jsem vinen tím, co jsem mohl učinit a neučinil jsem.
 
V každém případě jsem už teď vinen tím, že jsem špatný Ježíšův učedník. Nenaučil jsem se používat Ježíšovu výbavu proti zlu. [7]
Tím se ocitám v trestuhodném postavení. Srv. (L 12,47-48) [8]
Ponesu si následky za primitivní (neježíšovskou) obranu.
Neomlouvá mě ani to, že ani apoštolové tuto otázku, tento úkol neměli vyřešen. [9]
 
Vím, že tedy nejsem schopen vstoupit do nebe, a budu potřebovat doučování na úroveň nebešťanů.
 
Ani případná mučednická smrt nevynahradí nedostatky Ježíšova učedníka. [10]
 
Život je darem od Boha. Máme o něj pečovat. Je dobře, že se ptáme jak pečovat.
Jsme Bohu vděčni za jeho vyučování úcty k životu.
Jsme Bohu velice vděčni za život Ježíše. Za to, že nám ukázal, kým Ježíš je (je Synem, je plným obrazem Otce). Na něj můžeme stoprocentně dát.
 
Ježíšovi jsme vděční za jeho vyučování. Bez něj bychom nerozuměli v takové míře sobě, druhým, ani Bohu.

---

[1] Jsme vděční těm, kteří položili život pro naši svobodu. Ale pro naše poučení máme také mluvit o příčinách válek (nestačí se jen modlit za mír ve světě).
Minulý režim nám záměrně tajil podíl našich vojáků (v „Obraně národa“) na osvobození ČSR a jiných zahraničních vojáků, mimo sovětských. Komunistická propaganda v nás ještě doznívá. Hitlera máme za zosobnění zla, ale mnozí nechtějí vidět v Putinovi podobně nebezpečnou zrůdu.
I my, Ježíšovi učedníci, jsme selhali, nerozpoznali jsme smrtelné nebezpečí a nevarovali před jeho strůjci. Prezidentův „bonmot“ u Putina o střílení novinářů, přešlo mnoho lidí. Ani naši „pastýři“ nerozpoznali vlky, falešné proroky a lžimesiáše.
(Když jsem se před léty odmítl setkat s M. Z. a podat mu ruku, někteří to pokládali za přehnanou reakci.)

[2] Pastýři pečovali o svá stáda, ale nekrmili je senem ani jinou potravou. Ovce a kozy izraelitů se samy pásly, stejně jako jejich neochočení příbuzní (antilopy, kozorožci a další přežvýkavci). Pastýř včas vyhledával pro své stádo dobrou pastvinu a odvážně je chránil před šelmami (čtyřnohými i dvounohými). Proto stádo přinášelo velký užitek.

[3] Podobáme se školákům, kteří nemají zájem o vyučování, nadávají na školu a stěžují si na „krátké“ prázdniny. Ukrajincům bylo mnohokráte zakazováno mluvit ukrajinsky (především od Rusů). 
Po Majdanu Ukrajina zavedla školní reformu: děti se týdně učí 7 hod. ukrajinsky, 7 hod. anglicky, 3 hod. německy a rusky.  

[4] Z vlastní zkušenosti víme, že ne každý, kdo rozumí svému oboru, je dobrým učitelem. Dobrý učitel hledá jak žákům nasvítit vyučovací látku, aby jí porozuměli.
K pochopení teologie (např. učení Tomáše Akvinského), potřebujeme mít maturitu, ale Ježíš dokázal učit jak vzdělané učedníky, tak i nevzdělané ženy. Jeho podobenství jsou geniálním modelovým vyučováním. Řadě biblických vyprávění a některým Ježíšovým podobenstvím porozumí o přemýšlivé děcko ze základní školy. 

[5] Nežijeme-li v církevnickém ghettu, nasloucháme-li slušným nekostelovým lidem, vidíme, že náš způsob hlásání Ježíše je pro lidi nepřitažlivý a neúčinný. Řada našich lidí se nutí do nadšení z různých ideologických kampaní: „Rok Písma, kněží, nové evangelizace, synodality …“ . (Připomíná mě to komunistické „pětiletky“ a „brigádu socialistické práce“.) „Neobjevujme Ameriku“. Písmo máme mít za stálou učebnici. Nejprve my sami potřebujeme přijmout učení evangelia, bez něj nejsme schopni přivádět lidi ke Kristu. Synodalita není nic nového - mezi Ježíšovými učedníky má od začátku vládnout úcta k druhému a ochota přijímat ovoce Ducha božího - byl obdarován jinými dary, než Duch obdaroval mě.

[6] Jak se zbavit určitých otázek? Útočníkovy děti by byly bez otce. Kdo by je vychovával? Možná by vyrůstaly v nenávisti proti nám.
Ježíš myslí na všechny - je dobrým pastýřem. Proto nám nabízí účinnější výbavu proti zlu. Jenže tu já neumím používat!!

[7] Neuzdravuji nemocné jako apoštolové (nemoc je zlo) a neumím ubránit oběti bez prolití krve útočníků. Ježíš, Eliáš i Pavel útočníky ochromili.

[8] „Služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“

[9] Apoštolové zůstali trčet v posledním „semestru“ Ježíšova vyučování. Nechtěli porozumět jeho záměru s ukřižováním, přestali Ježíše mít za Mesiáše a neuměli ho bránit bez prolití krve.
Vydáváme se za Ježíšovy učedníky, ale jsme spíše jen jeho fanoušky. K tomu nás Ježíš nepovolal (řada fotbalových fanoušků neumí kopnout do míče, ale o to víc křičí, nesnáší druhé sportovní kluby a někdy se ráda pere).

[10] Nechat se zabít (a tím ušetřit život násilníka) není jednoduchou volbou. Např. mám-li povinnost pečovat o děti, mám poctivě vážit čemu dát přednost. Kolbe, Palach, lidický farář Štenberka… rodinu neměli. Ale někteří naši odbojáři rodinu měli - a obětavě dali svůj život pro vyšší hodnoty.