Velký pátek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 53,7-8 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
Datum: 15. 4. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 53,7-8 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
(najít další); Žid 4,14-16
; Žid 5,7-9
Datum: 15. 4. 2022
Ježíšovo ukřižování bylo sprostou vraždou, která
měla odstranit nebezpečného proroka.
Bylo krutou pomstou mocné církevní hierarchie za předešlá Ježíšova vítězství ve sporech s velekněžími a klerikály.
My - pohané polití křestní vodou - nevzdělaní v Písmu, jsme z Ježíšovy smrti udělali oběť Bohu; prý přijatelnou pro Boha a nezbytnou k odpuštění našich hříchů.
Judaismus a hebrejská Bible se bez tohoto usmiřování Boha obešla. [1]
Konečně jsme získali slušný překlad písně o božím služebníku.
(Naše dosavadní „křesťanské“ překlady jsou poplatné teorii o zadostiučinění.) [2]
1. čtení Velkého pátku z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
překlad: Radivoj Jakovljevič (člen skupiny Ekumenického překladu Bible)
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Hle, můj služebník (doslovně: otrok) nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.
Jenže on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
S prosbou o překontrolování vracím překladatelům text:
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb
a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.
Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,
tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (Žid 5,7-9
ekumenický překlad
Nejen slova „oběť modliteb“ jsou nešťastně zvolená (modlitba - rozhovor s druhým, který není zatvrzelý, není obětí).
Ježíšovu smrt Otec nevyžadoval. Ježíšovo obětavé rozhodnutí nechat se popravit, mu Otec nevymlouval, oceňuje svého Syna.
„Poslušnost z utrpení“ – nazvali bychom tak třeba obětavost maminky při porodních bolestech? - Je poslušnost před Bohem podřízením se rozkazu, nebo souzněním s moudrostí Boží?
Gándhímu, Palachovi, Kolbemu … nikdo nic neporoučel, sami se rozhodli pro obětavé činy.
Proč máme tak zvláštní náboženský slovník?
Ani své přátele nedokázal Ježíš zviklat z falešného sebevědomí vyvoleného národa, který se už měl
za nejbližší dvořany Mesiáše – Krále světa. „My jsme pašáci, my dáme světu Mesiáše!“
„My jsme ta pravá (pravoslavná, katolická), jediná, svatá, apoštolská, neomylná církev (synagoga) Ježíše Krista.“
Hned po svatební slavnosti Beránka se svou nevěstou zaútočil lid boží na svého Mesiáše.
(Připomíná mně to pavoučci nebo kudlanku nábožnou, která hned po svatbě sežere svého manžela.)
Tragedii Pašijí stále opakujeme, nejsme o nic lepší než tehdejší Izrael.
Přímluvy v Misálu jsem si dávno opravil (ne z povýšenosti).
Proč jsme kříž začali zdobit a uctívat dodneška nechápu. Pro mě je znamením naší náboženské pýchy
a útočnosti. Ano, i znamením Ježíšovy obětavosti – tak daleko jde boží láska.
Proč se zpívá antifona: Tvému kříži se klaníme?
Proč ne třeba: Před tvou obětavou láskou se klaníme.
Místo „Výčitek“ při „uctívání kříže“, nebo při nich bychom mohli vzpomenout na násilí páchané na Ukrajincích.
Nic Rusku neudělali …
Místo křížové cesty si můžeme číst ve zprávách o válce na Ukrajině.
Jsou pro nás děsivější.
Kdysi jeden kamarád, kterého mám rád a vážím si ho, pravil: „Při křížové cestě se píchnu špendlíkem, abych si uvědomil, že to Ježíše bolelo“. Nesměji se mu, každý jsme jiný.
Kdyby apošolové uvěřili Ježíšovi, že jejich hierarchie je banda zločinců, jak by se zachovali? O co by se pokusili?
Přinejmenším by se nezhrotili a očekávali Ježíšovo vzkříšení.
[1] (Oběti božstvům jsou pohanským manipulativním pokusem k vyplnění lidských přání nebo usmiřování.)
Bible naopak Boha přirovnává k milujícím a milosrdným rodičům. (TátaMáma).
Písmo nás vede k obdivu, vděčnosti a úctě k životu, ke všemu stvoření a k dobrým výtvorům člověka.
Jsme pozváni k vytváření obrazu božímu v sobě samých. To, co objevujeme na Bohu, se snažíme osvojovat si ve svém jednání. Učíme se spravedlnosti, milosrdenství, dobročinnosti, ohledu na slabé, lásky k bližnímu, včetně cizinců, uctivosti v řeči a citlivosti vůči zranitelným …, to vše je ovocem úcty k lidem, kteří jsou obrazem božím.
Zákaz vytváření obrazů Boha vede k hledání obrazu božího v člověku, s kterým se setkáváme a k vytváření obrazu božího v sobě. (Hitler je typem těch, kteří pošlapali boží obraz v druhých i v sobě.)
Skromná ukrajinská paní, prodavačka, která je tady s dětmi, si denně si strachem telefonuje s bojujícím manželem, modlí se za Ukrajinu, nepateticky řekla: „Máme statečného prezidenta, ale kdyby souhlasil s odstoupením Krymu, Doněcka a Luhanska, zvolíme si prezidenta nového. Ukrajinci jsou stateční.
[2] Sadistická a masochistická záliba v utrpení vlastním i v utrpení cizích, byla mazaně maskována „zásluhami pro nebe“. („Koho pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje“.„Trp kozáku, budeš atamanem.“) Copak život v porušeném světě nepřináší dost trápení? Učíme se obětavě sloužit životu a přemáhat své nedobré sklony.
Pravoslaví hlásá asketismus ještě víc než katolictví (spát na holé studené zemi, málo jídla, kající modlitby ve stovkách opakování denně, atd.). (Pravoslaví ruského typu často sloužilo vládcům k zotročení poddaných. Ale nevedlo lidi k úctě k člověku, ani k sobě, ani k druhým. Záslužnost utrpení vedlo ke snášení krutosti pachatelů a odzbrojovalo od vzpoury proti násilí.
Bylo krutou pomstou mocné církevní hierarchie za předešlá Ježíšova vítězství ve sporech s velekněžími a klerikály.
My - pohané polití křestní vodou - nevzdělaní v Písmu, jsme z Ježíšovy smrti udělali oběť Bohu; prý přijatelnou pro Boha a nezbytnou k odpuštění našich hříchů.
Judaismus a hebrejská Bible se bez tohoto usmiřování Boha obešla. [1]
Konečně jsme získali slušný překlad písně o božím služebníku.
(Naše dosavadní „křesťanské“ překlady jsou poplatné teorii o zadostiučinění.) [2]
1. čtení Velkého pátku z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
(najít předchozí))
překlad: Radivoj Jakovljevič (člen skupiny Ekumenického překladu Bible)
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Hle, můj služebník (doslovně: otrok) nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.
Jenže on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
S prosbou o překontrolování vracím překladatelům text:
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb
a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.
Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,
tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (Žid 5,7-9
)
ekumenický překlad
Nejen slova „oběť modliteb“ jsou nešťastně zvolená (modlitba - rozhovor s druhým, který není zatvrzelý, není obětí).
Ježíšovu smrt Otec nevyžadoval. Ježíšovo obětavé rozhodnutí nechat se popravit, mu Otec nevymlouval, oceňuje svého Syna.
„Poslušnost z utrpení“ – nazvali bychom tak třeba obětavost maminky při porodních bolestech? - Je poslušnost před Bohem podřízením se rozkazu, nebo souzněním s moudrostí Boží?
Gándhímu, Palachovi, Kolbemu … nikdo nic neporoučel, sami se rozhodli pro obětavé činy.
Proč máme tak zvláštní náboženský slovník?
Ani své přátele nedokázal Ježíš zviklat z falešného sebevědomí vyvoleného národa, který se už měl
za nejbližší dvořany Mesiáše – Krále světa. „My jsme pašáci, my dáme světu Mesiáše!“
„My jsme ta pravá (pravoslavná, katolická), jediná, svatá, apoštolská, neomylná církev (synagoga) Ježíše Krista.“
Hned po svatební slavnosti Beránka se svou nevěstou zaútočil lid boží na svého Mesiáše.
(Připomíná mně to pavoučci nebo kudlanku nábožnou, která hned po svatbě sežere svého manžela.)
Tragedii Pašijí stále opakujeme, nejsme o nic lepší než tehdejší Izrael.
Přímluvy v Misálu jsem si dávno opravil (ne z povýšenosti).
Proč jsme kříž začali zdobit a uctívat dodneška nechápu. Pro mě je znamením naší náboženské pýchy
a útočnosti. Ano, i znamením Ježíšovy obětavosti – tak daleko jde boží láska.
Proč se zpívá antifona: Tvému kříži se klaníme?
Proč ne třeba: Před tvou obětavou láskou se klaníme.
Místo „Výčitek“ při „uctívání kříže“, nebo při nich bychom mohli vzpomenout na násilí páchané na Ukrajincích.
Nic Rusku neudělali …
Místo křížové cesty si můžeme číst ve zprávách o válce na Ukrajině.
Jsou pro nás děsivější.
Kdysi jeden kamarád, kterého mám rád a vážím si ho, pravil: „Při křížové cestě se píchnu špendlíkem, abych si uvědomil, že to Ježíše bolelo“. Nesměji se mu, každý jsme jiný.
Kdyby apošolové uvěřili Ježíšovi, že jejich hierarchie je banda zločinců, jak by se zachovali? O co by se pokusili?
Přinejmenším by se nezhrotili a očekávali Ježíšovo vzkříšení.
[1] (Oběti božstvům jsou pohanským manipulativním pokusem k vyplnění lidských přání nebo usmiřování.)
Bible naopak Boha přirovnává k milujícím a milosrdným rodičům. (TátaMáma).
Písmo nás vede k obdivu, vděčnosti a úctě k životu, ke všemu stvoření a k dobrým výtvorům člověka.
Jsme pozváni k vytváření obrazu božímu v sobě samých. To, co objevujeme na Bohu, se snažíme osvojovat si ve svém jednání. Učíme se spravedlnosti, milosrdenství, dobročinnosti, ohledu na slabé, lásky k bližnímu, včetně cizinců, uctivosti v řeči a citlivosti vůči zranitelným …, to vše je ovocem úcty k lidem, kteří jsou obrazem božím.
Zákaz vytváření obrazů Boha vede k hledání obrazu božího v člověku, s kterým se setkáváme a k vytváření obrazu božího v sobě. (Hitler je typem těch, kteří pošlapali boží obraz v druhých i v sobě.)
Skromná ukrajinská paní, prodavačka, která je tady s dětmi, si denně si strachem telefonuje s bojujícím manželem, modlí se za Ukrajinu, nepateticky řekla: „Máme statečného prezidenta, ale kdyby souhlasil s odstoupením Krymu, Doněcka a Luhanska, zvolíme si prezidenta nového. Ukrajinci jsou stateční.
[2] Sadistická a masochistická záliba v utrpení vlastním i v utrpení cizích, byla mazaně maskována „zásluhami pro nebe“. („Koho pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje“.„Trp kozáku, budeš atamanem.“) Copak život v porušeném světě nepřináší dost trápení? Učíme se obětavě sloužit životu a přemáhat své nedobré sklony.
Pravoslaví hlásá asketismus ještě víc než katolictví (spát na holé studené zemi, málo jídla, kající modlitby ve stovkách opakování denně, atd.). (Pravoslaví ruského typu často sloužilo vládcům k zotročení poddaných. Ale nevedlo lidi k úctě k člověku, ani k sobě, ani k druhým. Záslužnost utrpení vedlo ke snášení krutosti pachatelů a odzbrojovalo od vzpoury proti násilí.