Zelený čtvrtek

„Slyš, Izraeli …“, je prvním pokynem od Hospodina a první modlitbou Izraelity.
Především naslouchej slovu božímu, hledej jeho smysl a přijímej Boží moudrost do svého života.

Každou sobotu je při společné židovské bohoslužbě vyvoláno sedm mužů k předčítání z Písma.
I o svátcích se čte řada biblických textů, a doma, v synagoze i v ješivě, se židé učí, co k přečteným slovům řekli moudří.
I my máme o svátcích více číst a naslouchat než mluvit v modlitbách.

Velikonoce jsou Svátky božího milosrdenství a daru svobody.
Svobodu nám Bůh dává spolu s nabídkou výchovy k odpovědnosti – máme být božím obrazem, svobodu máme používat ke konání dobra.
O milosti říkáme, že je darem zadarmo daným.

Připomínám, že Izraelité měli svůj podíl viny na zotročení v Egyptě. [1]
Bez vědomí viny by jejich slavení Velikonoc bylo laciné a pokrytecké. 

Bez vědomí našeho opětovného selhávání by i naše slavení bylo pokrytecké.
Pro Ježíše a jeho matku je daleko horší než ukřižování Mesiáše nekonečná řada našich válek, včetně té dnešní.

Jsem rozpačitý z řady modliteb v církvi, ve kterých Bohu radíme, co má dělat za nás.
Znovu připomenu slova ze sobotní židovské modlitby:
„Bože, nemůžeme se k tobě modlit, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak,
že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a v bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,
místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
(Jack Riemer, Likrat šabat)

Jsem viník. Zahanbeně a beze slov stojím před Bohem a vím, že na nic nemám nárok. Nežebrám. Bůh nás neponižuje, nepotřebuje mé plazení u svých nohou.
Posoudí, jsem-li ještě schopen nápravy.
Řekne-li, že jsem už nenapravitelný, přijmu jeho rozhodnutí bez protestů a žebrání.

Ježíš slavil se svými přáteli Velikonoční slavnost.
(U nás se někde rozšířilo uspořádání sederové večeře, ale pokud nepochopíme její smysl, zůstaneme jen u dalšího povrchního náboženského folkloru.) [2]
Izraelité byli okupovanou zemí vyhlížející příchod osvoboditele. Každý rok v posledních letech Ježíšovy doby se židé čím dál víc těšili, že tak jako Hospodin vysvobodil praotce z otroctví egyptského, tak co nevidět vysvobodí Izraelity z otroctví římského.
„Letos se tak určitě stane!“, tvrdili i tento rok ti, kteří „vždy všechno přesně vědí“. 

Ježíš u slavnostního velikonočního stolu nedal najevo svůj smutek z toho, co se mu nepovedlo. (K tomu se ještě vrátím v getsemanském rozjímání.)  A netrápil učedníky, ani sebe tím, že by jim znovu za každou cenu nutil něco, čemu rozumět nechtěli. (Bude je to stát velké trápení, ale co se dá dělat? S naší svéhlavosti nehne ani Ježíš.) 

Ježíš odkrýval učedníkům další hluboký smysl velikonočního slavení, které obohatil novým významem.
Uspořádal a daroval jim svatební hostinu Beránka a nevěsty.

Umytí nohou bylo pro apoštoly šokem, ale ten neodmítli. (Ježíš se jen tak nedal: „Petře, nenecháš-li si ode mne umýt nohy, nebudeš účasten božího království.)
Dodneška jsme v mnohém zůstali Ježíšově službě a obětavosti dlužni. (Zvláště my, duchovní, se raději necháme obsluhovat druhými.)

---

Ke „getsemanskému“ rozjímání.
Ježíšovi se nepodařilo učedníky připravit na další zločin Izraelitů – na vraždu Mesiáše.
Apoštolové Ježíšovi nevěřili, když o tomto nebezpečí včas mluvil. [3]
Tuto akci už hierarchie rozjela.
Apoštolové se pak z vraždy Ježíše úplně složili. Vyčítali si své selhání; nejen svou zbabělost, ale i svůj povýšenecký postoj k Ježíšovu varování.  

Nemusíme se zpětně nutit do Ježíšova smutku tenkrát v Getsemanech – to by byla hra na „jeruzalémské ženy“ z „křížové cesty“.  Takovým Ježíš říká: „Plačte nad sebou a nad svými syny, které jste blbě vychovaly“.
Pro Ježíše a jeho matku je daleko horší nekonečná řada válek, včetně ukrajinské, než vražda Ježíše.
(Ježíš se pro ukřižování svobodně rozhodl, neměl děti a nepochyboval, že za pár hodin vstane z mrtvých.) 

Opět si všimněme, že s marnotratnými syny všeho druhu žádná domluva, žádné modlitby a žádné „oběti“ nehnou. Zavřeme-li dveře svého srdce na závoru, ani Bůh s námi nehne. Nepoleze k nám oknem.
Nevyrobil si šperhák, který dokáže otevřít všechny zámky.
Bůh naše zneužití svobody respektuje.
Do nebe, do pěkného manželství a rodičovství, do přátelství, nás nikdo na zádech nedonese. Každý musí sám jít pěšky. Nikdo se za nás nenaučí angličtinu, ani hru na housle, ani hru „člověče, nezlob se“.

---

[1] Izraelité se měli po hladomoru vrátit z Egypta do země otců. Ale nechali se zlákat nabídkou faraona zůstat v kraji Gošen. Egyptská země se jim zdála bohatší než Izrael. Nesledovali politiku (měli ji za špinavou), novou dynastii faraonů nezkoumali, naivně věřili jejich propagandě. Proč se my z Písma neučíme a opakujeme chyby předků?  

[2] U velikonoční večeře pokaždé některé menší izraelské dítě pokládá čtyři otázky po smyslu sederu: „Proč dnes …“
Jaké otázky si v rodině klademe o Velikonocích my?
Např.: „Kdo je vykoupený?“
(Zachráněný je ten, kdo se učí od Ježíše, důvěřuje Bohu a dá na něj víc než na sebe.
Tak, jako slunce svítí na dobré i zlé a déšť skrápí zemi pro všechny, tak Ježíš položil život za všechny, ale ne každý využívá boží dary k rozmnožování dobra ve světě. Ne každý se nechává Ježíšem zachránit. V nebi budou jen ti, kteří mají stejné názory s Ježíšem.)
V knize „Vystup na horu a buď tam“ uvádím texty: „Slavíme velikonoční svátky“ a „Velikonoční beránek“. 

[3] Porovnejme si to s naší neochotou přemýšlet o Putinově zločinnosti teď před válkou.