2. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-18
Datum: 13. 3. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-18
; Flp 3,14-4,1
; L 9,28b-36
Datum: 13. 3. 2022
Hospodin
nabídl Abramovi velkorysé přátelství a bohatou péči. [1]
O smlouvě Hospodina s Abramem jsme vícekráte mluvili. I o rituálu smlouvy té doby.
Pro Izraelity jsou potomstvo a země k obživě darem od Boha.
Druhé čtení.
Učedníci Ježíšovi mohou svým způsobem života (svou velkorysostí) získat obdiv a autoritu druhých lidí a společnosti.
Připomenu vyprávění Arnošta Lustiga. Na konci války poslali nacisté z Osvětimi vlak mladých židů na práci do Německa. Vlak kdesi stál tři dny, vězňové trpěli strašným hladem. Věděli, že v jednom vagonu je chléb. Strážný stále obcházel vlak a Arnošt a jeho kamarádi počítali, jak dlouho je voják na druhé straně vlaku. Pak losovali, kdo z nich se pokusí chléb ukrást. Arnošt vyběhl, vylezl na vagon, jenže chleba byl až úplně na dně. Zdržel se, zlomil si ruku, ale jeden chleba ukradl a hodil ho vězňům. Strážný to uviděl, namířil na něj pušku a řval: „Naval chleba!“ Arnoštův kamarád vyskočil a svou hlavu strčil mezi Arnošta a pušku strážného. „Zasranej žide“, křičel voják, ale nezmáčkl spoušť.
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13
Objevíme-li svou vlast v nebi, nenecháme se ochromit ani strachem ze smrti; zachování pozemského života za každou cenu pro nás nebude nejvyšší hodnotou.
Ukrajinci bojují za své děti za svou zem a svobodu. „Vzdejte se“, křičeli ruští vojáci na ukrajinské vojáky na Hadím ostrově. „Válečná lodi, jdi do prdele!“, odpověděli Ukrajinci.
Vědomí, že život smrtí nekonči, je pro nás posilou k sebevýchově charakteru.
K evangeliu.
Je zvláštní, jak utíkáme od Ježíšova vyučování a jeho otázek. Událost z dnešního evangelia opentleně nazýváme „Proměnění Páně“, okuřujeme kadidlem evangeliář a vykládáme, že Ježíš chtěl posílit víru apoštolů před svým utrpením.
Je to pravda? Vždyť jejich důvěra v Ježíšovo mesiášství jim pak spadla až do kanálu. Kdyby Ježíše včas ve všem poslouchali, nechali by si vysvětlit, proč jde na smrt. Nezhroutili by se a očekávali by jeho vzkříšení, o kterém jim včas říkal.
Není katastrofou, že neumíme Písmu naslouchat a mateme sebe i vlastní děti?
Znovu opakuji: Apoštolové nechtěli slyšet Ježíšova slova o Mesiášově smrti. (Odmala doma, v kostele a ve škole všichni mluvili o Mesiáši, který osvobodí národ od okupantů.)
Ježíš dopřál třem nejlepším apoštolům doučovací hodinu. Mojžíš a Eliáš (největší osobnosti Izraelců) Ježíšovi neodporovali, ale apoštolové ho nechtěli slyšet, nebavilo je to.
„Ježíši, rozumíme ti“, říkali Mojžíš a Eliáš, „zažili jsme, jak lidé tvrdě prosazují svou představu Boha a ve své náboženské nesnášenlivosti smetou každého, kdo mluví o Bohu jinak než oni. Chápeme, že chceš-li se pokusit zachránit lidi od nesmyslného povstání proti silným Římanům, nemáš jiné řešení, než dál hlásat Boha milosrdného. Hrozí ti, že tě smetou, ale máš pravdu, že někteří lidé prohlédnou teprve, až uvidí téci krev, až se ukáže ve své nahotě nenávist zbožných náboženských vůdců. A až se vyděsí ti, kteří mlčeli k vraždě spravedlivého.“
Tato slova zřejmě apoštolové neslyšeli, z nezájmu usnuli.
Jak je to s námi?
Pokládáme se za syny Abrahámovy? [2]
Jsme učedníky Mojžíše? [3]
Patříme my, pokřtění, mezi Ježíšovy učedníky? [4]
Následování Ježíše jsme zaměnili za snášení utrpení, na poslušnost a dodržování Desatera.
Bez snahy přijmout Ježíšovo učen za své se nelišíme od ostatních dobrých lidí.
Zkoumejme, při kterých Ježíšových slovech spíme?
„Toto je můj vyvolený syn, toho poslouchejte“, slyšeli apoštolové. [5]
Od kterých Ježíšových slov utíkáme? [6]
Jsme vyzýváni k modlitbě za mír na Ukrajině a ve světě.
Jak se máme modlit?
Máme nejprve poctivě hledat, jak si naši modlitbu představuje Ježíš.
Bůh si zaslouží, abychom s ním mluvili inteligentně a rozuměli jeho jednání. I my se snažíme, aby děti rozuměli našemu jednání s nimi, a věděli, co po nich chceme. (Už předškolní dítě ví, o co nás může prosit, co má udělat samo a co my nebudeme dělat za něj.)
Jak vysvětlujme svým větším dětem Ježíšova slova, která řekl učedníkům na konci svého vyučování:
„Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu“ (J 16,24
„Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“ (J 14,14
Kdo je tak odvážný, aby zkoumal, nakolik je naše modlitba účinná?
Přivede nás k ní až strašná nouze nové války v Evropě?
Proč válka na Ukrajině vypukla? Ptáme se na to Boha? Hledáme moudrost v jeho Knize Knih? [7]
Co má udělat Bůh s Putinem?
Co můžeme dělat pro mír my?
Kde je chyba, na straně Boha, nebo u nás?
Modlitba není magickým prostředkem.
S kým má modlitba pohnout?
Jsme ochotní o těchto otázkách přemýšlet?
Bůh nám dal svobodu rozhodování. Jak může Bůh pohnout svévolným člověkem?
Jak mohou rodiče ovlivňovat své děti, které se rozvádějí?
Proč Ježíš nepohnul svými současníky a nezabránil pádu Jeruzaléma a strašnému masakrů židů?
Modlil se málo?
Prosila snad jeho matka nedostatečně Boha za mír v Izraeli?
Modlitba je setkáním s Bohem. Je především nasloucháním. A pak rozhodnutím k patřičnénu činu.
Ježíš nám vysvětluje a ukazuje, jak být tvůrcem pokoje pro blízké i vzdálené.
Co to znamená?
Často promýšlíme, jak budovat dobré vztahy s blízkými.
Snad každý známe nějaké manželství, které se rozpadlo, nebo rodinu s pošramocenými sourozeneckými vztahy. Kdo z nás nemáme nějaké spory s druhými?
Jak takovou nouzi řešíme (nebo proč ji neřešíme)? Rakovinu těla léčíme, rakovinu vztahů často zanedbáváme.
Ježíš nám přece dal pokyny k narovnávání a uzdravování sporů. (Srv. Mt 5,23-26
Používáme je, osvojili jsme si je?
Nakolik jsme v našich sporech ochotní hledat, co si o dané věci myslí Bůh?
Jsme ochotni kritického myšlení? [8]
Začínáme hledáním chyb u sebe?
Jsme ochotní pro smír něco podstoupit? Ustoupit v něčem jako tvůrci Ježíšova pokoje?
Jak dalece umím naslouchat druhému a Bohu?
Ježíš nám radí: „Nedomluvíš-li se ve vašem sporu s druhým mezi čtyřma očima, vyhledejte tři nebo alespoň dva moudré lidi, aby vám pomohli najít dobré řešení …“ (srv. Mt 18,15-17
Jsem ochotný přistoupit na tento postup podle Ježíšových pravidel?
Zkoušel jsem to někdy?
Máme ve farnosti osobnosti, které vyrostly do přirozené autority v následování Krista, aby mohly být užiteční jako poradci v druhém a třetím kole našich sporů?
Zdalipak se my vzděláváme v Ježíšově moudrosti, abychom mohli druhým - pokud by nás i o tuto službu požádali - pomoci k nalezení dobrého vyřešení jejich sporů?
Prosit „v Ježíšově jménu“ znamená nejprve se dopracovat se k Ježíšovu postoji, jednat jako jeho učedník. (Připomínám, že Ježíš žil v okupované zemi, v dramatickém čase a v napětí různých náboženských skupin, které stály proti sobě v prosazování svých řešení na osvobození země.)
Jaké zkušenosti máme s osvícením od Boha při hledání usmíření s druhými?
Jak se nám osvědčilo Ježíšovo učení „o lásce k nepřátelům“?
Jak se nám daří toto učení vysvětlovat dětem?
Je naše porozumění Ježíše nad naše možnosti?
Přeceňuje nás snad Ježíš ve svém vyučování?
Co nám brání Ježíšovy rady vyzkoušet?
Znáte nějaký příklad z 20. století, který napomohl k smíru znesvářených?
Rozumíme Ježíšovým slovům:
„Nemluvte při modlitbě naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8
Myslíte si, že i nás může Ježíš obdarovat svými dary, jako první učedníky, když jim svěřil poslání:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18
„Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte.“
(Mt 10,8
Co pro to máme udělat?
Až se naučíme být tvůrci Ježíšova pokoje mezi svými blízkými, můžeme přispět k Ježíšovu pokoji i mezi vzdálenými. [9]
Pak se můžeme přidat k modlitbě Františka, biskupa římského:
„Pane, Bože míru, otevři naše oči a srdce, abychom se s odvahou bránili zlu v nás, vedle nás
a vytvářeli okolo sebe Ježíšův pokoj.“
(Pohanská modlitba se snaží pohnout s Božstvem v prospěch lidí.
Modlitba židů a křesťanů nepřemlouvá Boha, ale sebe sama.
Neobjevíme-li smysl modlitby svým dětem, zavrhnou modlitbu jako neúčinnou a nesmyslnou.)
Příloha
Nevěřitelně odvážný otevřený dopis ruských protestantských pastorů. Podle právě vyhlášeného zákona jim za toto hrozí až 15 let v trestanecké kolonii. Za dva dny podepsalo už přes 400 duchovních. Hluboce smekám. Bože smiluj se.
„Kdykoli mohu prohlásit o národu nebo království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím;
pokud se však ten národ, o kterém jsem mluvil, odvrátí od svého zla,
pak i já upustím od trestu, jež jsem zamýšlel proti nim.“ (Jer 18,7-8
Drazí spoluobčané,
naše armáda s plnou silou provádí bojové akce v jiné zemi, shazuje bomby a střílí rakety
na města našeho souseda, Ukrajiny. Jako věřící lidé považujeme to, co se děje, za těžký hřích bratrovraždy – hřích Kaina, který vztáhl ruku na svého bratra Ábela.
Žádný politický zájem nebo důvod nemůže ospravedlnit smrt nevinných lidí. Umírají staří lidé, ženy, děti. Vojáci na obou stranách jsou zabíjeni, města a infrastruktura jsou ničeny. Kromě vojenských cílů ničí střely a bomby také nemocnice, civilní budovy a obytné domy. Množství lidí se stalo uprchlíky a oblasti, kde probíhají boje, se ocitly na pokraji humanitární katastrofy. Kromě samotného krveprolití představuje invaze na suverénní Ukrajinu porušení práva na svobodné sebeurčení jejích občanů. Mezi našimi národy se zasévá nenávist, která vytvoří propast odcizení a nepřátelství pro další generace.
Válka ničí nejen Ukrajinu, ale i Rusko – jeho obyvatele, ekonomiku, mravnost, budoucnost.
Písmo svaté nás nabádá: „odmítej zlo a usiluj o pokoj“. Varuje nás: „Kdo rozsévá zlo, ten je sklidí“. Chceme-li se skutečně opřít o duchovní hodnoty, musíme dbát slov Ježíše Krista: „Vrať svůj meč do pochvy, neboť kdo tasí meč, mečem zahyne.“ Je také psáno: „Zlé činy nejsou trestány rychle, proto se lidské srdce nebojí páchat zlo.“
Boží soud je však nestranný a neodvratný.
Dnes je chvíle, kdy každý z nás musí nazývat věci pravými jmény. Dokud máme ještě šanci uniknout trestu shůry a zabránit rozpadu naší země. Musíme se kát ze svých činů nejprve před Bohem, ale také před ukrajinským národem. Musíme odmítnout lež a nenávist. Vyzýváme mocné naší země, aby zastavili toto nesmyslné krveprolití!
Duchovní evangelických církví v Rusku:
(následují podpisy)
Více info v angličtině: https://www.christianitytoday.com/news/2022/march/russia-ukraine-war-pastors-protest-esther-barth-bonhoeffer.html
Přeposlal Alexandr Sasha Flek
[1] „Odejdi … Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
A Abram se vydal na cestu … (Gn 12,1-4
Abramovo bohaství vzrostlo, synovci Lotovi velkoryse nabídl:
„Ať mezi námi nejsou rozepře, vždyť jsme muži bratři. Vyber si, kde chceš žít.“ Lot si vybral úrodnější krajinu. (Gn 13
Po čase byl Lot zajat nepřáteli. Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými muži za únosci a osvobodil Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gn 15
[2] Důvěřujeme Bohu jako Abrahám? Jednáme jako Abrahám k mladému Lotovi? Řekl: „Ať mezi námi nejsou rozepře, vždyť jsme muži bratři.“
Jsme ochotní jako Abrahám bránit potomstvo a zem?
[3] Jsme tvůrci šalomu? (Mluvili jsme o oslím můstku k těm, kteří mají něco proti nám – Ex 23,5
Porovnáváme si svůj život jen s Desaterem, nebo s 613 pokyny „mojžíšskými“?
[4] Kdy promyslíme Ježíšovo „učení na hoře“?
Jak rozumíme slovům: „Dej plášť komu, do ti bere šaty? Jdi druhou míli s tím, kdo tě nutí, abys mu jednu míli nesl jeho břemeno?“ Co znamená: „Nastavit druhou tvář a milovat svého nepřítele?“ Atd.
[5] Ďábel boží slova: „Toto je můj vyvolený syn“ nepopírá, ale nesouhlasí s nimi, sám sebe pokládá za chytřejšího, to on měl být vyvolen. Myslí si, že anděl je víc než člověk. Na Ježíše nedá, Boha neposlouchá.
[6] Kdy promyslíme Ježíšovo „učení na hoře“?
Jak chápeme: „Dej plášť komu, do ti bere šaty? Jdi druhou míli s tím, kdo tě nutí, abys mu nesl jednu míli jeho břemena?“
Co znamená: „Nastavit druhou tvář a milovat svého nepřítele?“ Atd.
[7] Proč v křesťanské Evropě propukla 1. světová válka? (Křesťanství Evropanů bylo primitivní, nechali se poslat na frontu jako zabijáci podobně jako dnešní Rusové.) Úpěnlivé modlitby během války nepomohly.
Po válce jsme nezkoumali příčiny 1. války z pohledu Písma. Nedohnali jsme v Ježíšově učení svůj dluh a nezabránili jsme další krizi v Evropě a uchopení moci Hitlera v Německu.
Ještě nikdy se tolik lidí nemodlilo k Bohu jako za 2. světové války. Ale naše modlitby byly neúčinné, desítky miliónů lidí padlo.
V 50. letech jsme se každý večer my, děti, s rodiči modlili za uvězněné kněze. (Přesto jich řada zemřela ve vězení, mnozí byli propuštěni až po dlouhých létech s podlomeným zdravím.)
Vícekráte jsme marně prosili za řadu nemocných maminek od dětí …
Proč jen málo nemocných, kterým posloužíme svátostí nemocných, je uzdraveno?
Mnoho našich lidí za komunismu a mnoho Němců za Hitlera tvrdilo: „My jsme o hrůzách války nevěděli“. Kdo chtěl vědět, dostatečně o zločinech věděl. Zaviněná neznalost zákonů neomlouvá. I rodiče jsou vinni tím, co jejich děti spáchaly. Jsme v nějaké míře vinni zločiny svých vládců.
[8] Rusové se hloupě pokládají za výjimečný národ. Ale nejsou zvyklí ověřovat si pravdivost informací a navíc vymývání jejich mozků státní propagandou trvá přinejmenším celé století. I námi volení vůdcové jsou psychopaté, kteří se také pokládají za výjimečné lidi. I řada církevních hodnostářů se pokládá za osvícené a neomylné - i díky systému doživotní funkce a příslibu pomoci Ducha božího. (Zkuste se biskupa zeptat, zda rozhodnutí apoštola Petra o Ananiašovi a Safiře (Sk 5,1n
Dva naši poslední prezidenti i náš „Nejvyšší“ se obklopují pouze lokajskými postavami, které jim lichotí. Léta nás vedli
do ruského smrtícího objetí. Kdo si nepěstuje kritické myšlení, ten se jim klaněl.
Pro apoštola Petra byl Pavel velikým dobrodiním. Pavel měl Petra velice rád a tak dokázal říkat i nepříjemnou pravdu. A Petr byl tak poctivý, že svou chybu uznal.
Pokušení moci je nejnebezpečnější. Moc je velice omamná, otupuje kritické myšlení (především v hodnocení sebe sama) a likviduje proroky, opozici a novináře.
[9] Pověst Ruské pravoslavné církve - i v naších očích - opět klesla. Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill I. je Putinovým kolaborantem (horším než náš kněz Josef Plojhar za komunistů). Schvaluje válku na Ukrajině a lže o Ukrajincích.
Důvěryhodnost naší církve je také ruinou. Ideologie církevní instituce umožnila a dlouho kryla skandální aféry mocenské, finanční, sexuálního zneužívání a pedofilie svých duchovních.
O smlouvě Hospodina s Abramem jsme vícekráte mluvili. I o rituálu smlouvy té doby.
Pro Izraelity jsou potomstvo a země k obživě darem od Boha.
Druhé čtení.
Učedníci Ježíšovi mohou svým způsobem života (svou velkorysostí) získat obdiv a autoritu druhých lidí a společnosti.
Připomenu vyprávění Arnošta Lustiga. Na konci války poslali nacisté z Osvětimi vlak mladých židů na práci do Německa. Vlak kdesi stál tři dny, vězňové trpěli strašným hladem. Věděli, že v jednom vagonu je chléb. Strážný stále obcházel vlak a Arnošt a jeho kamarádi počítali, jak dlouho je voják na druhé straně vlaku. Pak losovali, kdo z nich se pokusí chléb ukrást. Arnošt vyběhl, vylezl na vagon, jenže chleba byl až úplně na dně. Zdržel se, zlomil si ruku, ale jeden chleba ukradl a hodil ho vězňům. Strážný to uviděl, namířil na něj pušku a řval: „Naval chleba!“ Arnoštův kamarád vyskočil a svou hlavu strčil mezi Arnošta a pušku strážného. „Zasranej žide“, křičel voják, ale nezmáčkl spoušť.
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13
)
Objevíme-li svou vlast v nebi, nenecháme se ochromit ani strachem ze smrti; zachování pozemského života za každou cenu pro nás nebude nejvyšší hodnotou.
Ukrajinci bojují za své děti za svou zem a svobodu. „Vzdejte se“, křičeli ruští vojáci na ukrajinské vojáky na Hadím ostrově. „Válečná lodi, jdi do prdele!“, odpověděli Ukrajinci.
Vědomí, že život smrtí nekonči, je pro nás posilou k sebevýchově charakteru.
K evangeliu.
Je zvláštní, jak utíkáme od Ježíšova vyučování a jeho otázek. Událost z dnešního evangelia opentleně nazýváme „Proměnění Páně“, okuřujeme kadidlem evangeliář a vykládáme, že Ježíš chtěl posílit víru apoštolů před svým utrpením.
Je to pravda? Vždyť jejich důvěra v Ježíšovo mesiášství jim pak spadla až do kanálu. Kdyby Ježíše včas ve všem poslouchali, nechali by si vysvětlit, proč jde na smrt. Nezhroutili by se a očekávali by jeho vzkříšení, o kterém jim včas říkal.
Není katastrofou, že neumíme Písmu naslouchat a mateme sebe i vlastní děti?
Znovu opakuji: Apoštolové nechtěli slyšet Ježíšova slova o Mesiášově smrti. (Odmala doma, v kostele a ve škole všichni mluvili o Mesiáši, který osvobodí národ od okupantů.)
Ježíš dopřál třem nejlepším apoštolům doučovací hodinu. Mojžíš a Eliáš (největší osobnosti Izraelců) Ježíšovi neodporovali, ale apoštolové ho nechtěli slyšet, nebavilo je to.
„Ježíši, rozumíme ti“, říkali Mojžíš a Eliáš, „zažili jsme, jak lidé tvrdě prosazují svou představu Boha a ve své náboženské nesnášenlivosti smetou každého, kdo mluví o Bohu jinak než oni. Chápeme, že chceš-li se pokusit zachránit lidi od nesmyslného povstání proti silným Římanům, nemáš jiné řešení, než dál hlásat Boha milosrdného. Hrozí ti, že tě smetou, ale máš pravdu, že někteří lidé prohlédnou teprve, až uvidí téci krev, až se ukáže ve své nahotě nenávist zbožných náboženských vůdců. A až se vyděsí ti, kteří mlčeli k vraždě spravedlivého.“
Tato slova zřejmě apoštolové neslyšeli, z nezájmu usnuli.
Jak je to s námi?
Pokládáme se za syny Abrahámovy? [2]
Jsme učedníky Mojžíše? [3]
Patříme my, pokřtění, mezi Ježíšovy učedníky? [4]
Následování Ježíše jsme zaměnili za snášení utrpení, na poslušnost a dodržování Desatera.
Bez snahy přijmout Ježíšovo učen za své se nelišíme od ostatních dobrých lidí.
Zkoumejme, při kterých Ježíšových slovech spíme?
„Toto je můj vyvolený syn, toho poslouchejte“, slyšeli apoštolové. [5]
Od kterých Ježíšových slov utíkáme? [6]
Jsme vyzýváni k modlitbě za mír na Ukrajině a ve světě.
Jak se máme modlit?
Máme nejprve poctivě hledat, jak si naši modlitbu představuje Ježíš.
Bůh si zaslouží, abychom s ním mluvili inteligentně a rozuměli jeho jednání. I my se snažíme, aby děti rozuměli našemu jednání s nimi, a věděli, co po nich chceme. (Už předškolní dítě ví, o co nás může prosit, co má udělat samo a co my nebudeme dělat za něj.)
Jak vysvětlujme svým větším dětem Ježíšova slova, která řekl učedníkům na konci svého vyučování:
„Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu“ (J 16,24
)
„Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“ (J 14,14
)?
Kdo je tak odvážný, aby zkoumal, nakolik je naše modlitba účinná?
Přivede nás k ní až strašná nouze nové války v Evropě?
Proč válka na Ukrajině vypukla? Ptáme se na to Boha? Hledáme moudrost v jeho Knize Knih? [7]
Co má udělat Bůh s Putinem?
Co můžeme dělat pro mír my?
Kde je chyba, na straně Boha, nebo u nás?
Modlitba není magickým prostředkem.
S kým má modlitba pohnout?
Jsme ochotní o těchto otázkách přemýšlet?
Bůh nám dal svobodu rozhodování. Jak může Bůh pohnout svévolným člověkem?
Jak mohou rodiče ovlivňovat své děti, které se rozvádějí?
Proč Ježíš nepohnul svými současníky a nezabránil pádu Jeruzaléma a strašnému masakrů židů?
Modlil se málo?
Prosila snad jeho matka nedostatečně Boha za mír v Izraeli?
Modlitba je setkáním s Bohem. Je především nasloucháním. A pak rozhodnutím k patřičnénu činu.
Ježíš nám vysvětluje a ukazuje, jak být tvůrcem pokoje pro blízké i vzdálené.
Co to znamená?
Často promýšlíme, jak budovat dobré vztahy s blízkými.
Snad každý známe nějaké manželství, které se rozpadlo, nebo rodinu s pošramocenými sourozeneckými vztahy. Kdo z nás nemáme nějaké spory s druhými?
Jak takovou nouzi řešíme (nebo proč ji neřešíme)? Rakovinu těla léčíme, rakovinu vztahů často zanedbáváme.
Ježíš nám přece dal pokyny k narovnávání a uzdravování sporů. (Srv. Mt 5,23-26
; Mt 18,15-17
(najít další); L 17,3-4
)
Používáme je, osvojili jsme si je?
Nakolik jsme v našich sporech ochotní hledat, co si o dané věci myslí Bůh?
Jsme ochotni kritického myšlení? [8]
Začínáme hledáním chyb u sebe?
Jsme ochotní pro smír něco podstoupit? Ustoupit v něčem jako tvůrci Ježíšova pokoje?
Jak dalece umím naslouchat druhému a Bohu?
Ježíš nám radí: „Nedomluvíš-li se ve vašem sporu s druhým mezi čtyřma očima, vyhledejte tři nebo alespoň dva moudré lidi, aby vám pomohli najít dobré řešení …“ (srv. Mt 18,15-17
(najít předchozí))
Jsem ochotný přistoupit na tento postup podle Ježíšových pravidel?
Zkoušel jsem to někdy?
Máme ve farnosti osobnosti, které vyrostly do přirozené autority v následování Krista, aby mohly být užiteční jako poradci v druhém a třetím kole našich sporů?
Zdalipak se my vzděláváme v Ježíšově moudrosti, abychom mohli druhým - pokud by nás i o tuto službu požádali - pomoci k nalezení dobrého vyřešení jejich sporů?
Prosit „v Ježíšově jménu“ znamená nejprve se dopracovat se k Ježíšovu postoji, jednat jako jeho učedník. (Připomínám, že Ježíš žil v okupované zemi, v dramatickém čase a v napětí různých náboženských skupin, které stály proti sobě v prosazování svých řešení na osvobození země.)
Jaké zkušenosti máme s osvícením od Boha při hledání usmíření s druhými?
Jak se nám osvědčilo Ježíšovo učení „o lásce k nepřátelům“?
Jak se nám daří toto učení vysvětlovat dětem?
Je naše porozumění Ježíše nad naše možnosti?
Přeceňuje nás snad Ježíš ve svém vyučování?
Co nám brání Ježíšovy rady vyzkoušet?
Znáte nějaký příklad z 20. století, který napomohl k smíru znesvářených?
Rozumíme Ježíšovým slovům:
„Nemluvte při modlitbě naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8
)?
Myslíte si, že i nás může Ježíš obdarovat svými dary, jako první učedníky, když jim svěřil poslání:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18
)?
„Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte.“
(Mt 10,8
)
Co pro to máme udělat?
Až se naučíme být tvůrci Ježíšova pokoje mezi svými blízkými, můžeme přispět k Ježíšovu pokoji i mezi vzdálenými. [9]
Pak se můžeme přidat k modlitbě Františka, biskupa římského:
„Pane, Bože míru, otevři naše oči a srdce, abychom se s odvahou bránili zlu v nás, vedle nás
a vytvářeli okolo sebe Ježíšův pokoj.“
(Pohanská modlitba se snaží pohnout s Božstvem v prospěch lidí.
Modlitba židů a křesťanů nepřemlouvá Boha, ale sebe sama.
Neobjevíme-li smysl modlitby svým dětem, zavrhnou modlitbu jako neúčinnou a nesmyslnou.)
Příloha
Nevěřitelně odvážný otevřený dopis ruských protestantských pastorů. Podle právě vyhlášeného zákona jim za toto hrozí až 15 let v trestanecké kolonii. Za dva dny podepsalo už přes 400 duchovních. Hluboce smekám. Bože smiluj se.
„Kdykoli mohu prohlásit o národu nebo království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím;
pokud se však ten národ, o kterém jsem mluvil, odvrátí od svého zla,
pak i já upustím od trestu, jež jsem zamýšlel proti nim.“ (Jer 18,7-8
)
Drazí spoluobčané,
naše armáda s plnou silou provádí bojové akce v jiné zemi, shazuje bomby a střílí rakety
na města našeho souseda, Ukrajiny. Jako věřící lidé považujeme to, co se děje, za těžký hřích bratrovraždy – hřích Kaina, který vztáhl ruku na svého bratra Ábela.
Žádný politický zájem nebo důvod nemůže ospravedlnit smrt nevinných lidí. Umírají staří lidé, ženy, děti. Vojáci na obou stranách jsou zabíjeni, města a infrastruktura jsou ničeny. Kromě vojenských cílů ničí střely a bomby také nemocnice, civilní budovy a obytné domy. Množství lidí se stalo uprchlíky a oblasti, kde probíhají boje, se ocitly na pokraji humanitární katastrofy. Kromě samotného krveprolití představuje invaze na suverénní Ukrajinu porušení práva na svobodné sebeurčení jejích občanů. Mezi našimi národy se zasévá nenávist, která vytvoří propast odcizení a nepřátelství pro další generace.
Válka ničí nejen Ukrajinu, ale i Rusko – jeho obyvatele, ekonomiku, mravnost, budoucnost.
Písmo svaté nás nabádá: „odmítej zlo a usiluj o pokoj“. Varuje nás: „Kdo rozsévá zlo, ten je sklidí“. Chceme-li se skutečně opřít o duchovní hodnoty, musíme dbát slov Ježíše Krista: „Vrať svůj meč do pochvy, neboť kdo tasí meč, mečem zahyne.“ Je také psáno: „Zlé činy nejsou trestány rychle, proto se lidské srdce nebojí páchat zlo.“
Boží soud je však nestranný a neodvratný.
Dnes je chvíle, kdy každý z nás musí nazývat věci pravými jmény. Dokud máme ještě šanci uniknout trestu shůry a zabránit rozpadu naší země. Musíme se kát ze svých činů nejprve před Bohem, ale také před ukrajinským národem. Musíme odmítnout lež a nenávist. Vyzýváme mocné naší země, aby zastavili toto nesmyslné krveprolití!
Duchovní evangelických církví v Rusku:
(následují podpisy)
Více info v angličtině: https://www.christianitytoday.com/news/2022/march/russia-ukraine-war-pastors-protest-esther-barth-bonhoeffer.html
Přeposlal Alexandr Sasha Flek
[1] „Odejdi … Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
A Abram se vydal na cestu … (Gn 12,1-4
).
Abramovo bohaství vzrostlo, synovci Lotovi velkoryse nabídl:
„Ať mezi námi nejsou rozepře, vždyť jsme muži bratři. Vyber si, kde chceš žít.“ Lot si vybral úrodnější krajinu. (Gn 13
. kap.)
Po čase byl Lot zajat nepřáteli. Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými muži za únosci a osvobodil Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gn 15
. kap.) Abram se od Hospodina učil
velkorysosti.
[2] Důvěřujeme Bohu jako Abrahám? Jednáme jako Abrahám k mladému Lotovi? Řekl: „Ať mezi námi nejsou rozepře, vždyť jsme muži bratři.“
Jsme ochotní jako Abrahám bránit potomstvo a zem?
[3] Jsme tvůrci šalomu? (Mluvili jsme o oslím můstku k těm, kteří mají něco proti nám – Ex 23,5
)
Porovnáváme si svůj život jen s Desaterem, nebo s 613 pokyny „mojžíšskými“?
[4] Kdy promyslíme Ježíšovo „učení na hoře“?
Jak rozumíme slovům: „Dej plášť komu, do ti bere šaty? Jdi druhou míli s tím, kdo tě nutí, abys mu jednu míli nesl jeho břemeno?“ Co znamená: „Nastavit druhou tvář a milovat svého nepřítele?“ Atd.
[5] Ďábel boží slova: „Toto je můj vyvolený syn“ nepopírá, ale nesouhlasí s nimi, sám sebe pokládá za chytřejšího, to on měl být vyvolen. Myslí si, že anděl je víc než člověk. Na Ježíše nedá, Boha neposlouchá.
[6] Kdy promyslíme Ježíšovo „učení na hoře“?
Jak chápeme: „Dej plášť komu, do ti bere šaty? Jdi druhou míli s tím, kdo tě nutí, abys mu nesl jednu míli jeho břemena?“
Co znamená: „Nastavit druhou tvář a milovat svého nepřítele?“ Atd.
[7] Proč v křesťanské Evropě propukla 1. světová válka? (Křesťanství Evropanů bylo primitivní, nechali se poslat na frontu jako zabijáci podobně jako dnešní Rusové.) Úpěnlivé modlitby během války nepomohly.
Po válce jsme nezkoumali příčiny 1. války z pohledu Písma. Nedohnali jsme v Ježíšově učení svůj dluh a nezabránili jsme další krizi v Evropě a uchopení moci Hitlera v Německu.
Ještě nikdy se tolik lidí nemodlilo k Bohu jako za 2. světové války. Ale naše modlitby byly neúčinné, desítky miliónů lidí padlo.
V 50. letech jsme se každý večer my, děti, s rodiči modlili za uvězněné kněze. (Přesto jich řada zemřela ve vězení, mnozí byli propuštěni až po dlouhých létech s podlomeným zdravím.)
Vícekráte jsme marně prosili za řadu nemocných maminek od dětí …
Proč jen málo nemocných, kterým posloužíme svátostí nemocných, je uzdraveno?
Mnoho našich lidí za komunismu a mnoho Němců za Hitlera tvrdilo: „My jsme o hrůzách války nevěděli“. Kdo chtěl vědět, dostatečně o zločinech věděl. Zaviněná neznalost zákonů neomlouvá. I rodiče jsou vinni tím, co jejich děti spáchaly. Jsme v nějaké míře vinni zločiny svých vládců.
[8] Rusové se hloupě pokládají za výjimečný národ. Ale nejsou zvyklí ověřovat si pravdivost informací a navíc vymývání jejich mozků státní propagandou trvá přinejmenším celé století. I námi volení vůdcové jsou psychopaté, kteří se také pokládají za výjimečné lidi. I řada církevních hodnostářů se pokládá za osvícené a neomylné - i díky systému doživotní funkce a příslibu pomoci Ducha božího. (Zkuste se biskupa zeptat, zda rozhodnutí apoštola Petra o Ananiašovi a Safiře (Sk 5,1n
) bylo spravedlivé a podle
jakého biblického pokynu Petr jednal? Tipuji, že ani nebude vědět, na co se
ptáte.)
Dva naši poslední prezidenti i náš „Nejvyšší“ se obklopují pouze lokajskými postavami, které jim lichotí. Léta nás vedli
do ruského smrtícího objetí. Kdo si nepěstuje kritické myšlení, ten se jim klaněl.
Pro apoštola Petra byl Pavel velikým dobrodiním. Pavel měl Petra velice rád a tak dokázal říkat i nepříjemnou pravdu. A Petr byl tak poctivý, že svou chybu uznal.
Pokušení moci je nejnebezpečnější. Moc je velice omamná, otupuje kritické myšlení (především v hodnocení sebe sama) a likviduje proroky, opozici a novináře.
[9] Pověst Ruské pravoslavné církve - i v naších očích - opět klesla. Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill I. je Putinovým kolaborantem (horším než náš kněz Josef Plojhar za komunistů). Schvaluje válku na Ukrajině a lže o Ukrajincích.
Důvěryhodnost naší církve je také ruinou. Ideologie církevní instituce umožnila a dlouho kryla skandální aféry mocenské, finanční, sexuálního zneužívání a pedofilie svých duchovních.