7. neděle v mezidobí

Právem se děsíme války. [1]
Potřebujeme vědět, čeho nám Bůh dopřává, co nám nabízí a co od nás očekává.

Jsem Vám vděčný, že spolu hledáme své postavení před Bohem.
Společnost, ve které se pohybujeme, nás ovlivňuje. Boží přátelství a boží slovo nás proměňuje.

Izrael si všímá nevýslovné boží přízně a je ochoten ji ukazovat ostatním národům. I my, Ježíšovi učedníci, jsme toto poslání s vděčností přijali.

K prvnímu čtení.
David byl před králem v nerovném postavení. Král měl být služebníkem Hospodina, byl pomazaný = měl vonět po Bohu, měl být ručitelem boží spravedlnosti. Saul svévolně ukládal Davidovi o život.
David se ke králi Saulovi nejednou velkoryse zachoval. [2]

Říkáme si jak a čím židé a křesťané ovlivnili svět k lepšímu. Ale postižených je stále příliš, proto se právem zpytujeme, kde jsme se zpozdili, v čem zůstáváme božímu vyučování dlužni.

Chceme, aby druhým lidem bylo s námi dobře a nám bylo dobře s druhými. Chceme žít v míru s blízkými i vzdálenými.
Mít zamračeného souseda není příjemné, natož svévolníka.
Ale jak k míru dojít? Co jsme každý pro mír ochotný udělat?

S radostí objevujeme v Písmu velikost vyučování a výchovu Izraele Hospodinem. [3]

V Písmu nestojí: „Miluj svého bližního,“ (lásku nelze přikázat) ale: „Miluješ svého bližního.“
Pokaždé jsou k tomu připojena slova: „neboť já jsem Hospodin.“ To znamená: „Protože já miluji tebe i druhého.“

Rabi Hillel řekl: „Milujte pokoj a o pokoj usilujte, milujte všechny lidi a veďte je k Tóře.“
To: „Veďte je k Tóře,“ je i naším programem, stejně jako Ježíšovo: „Zvěstujte lidem radostnou zprávu evangelia.“ („Zvěstovat“ znamená, získávat druhé pro Ježíšův program dobrého soužití.)

Bůh o nás pečuje se štědrostí jemu vlastní a svým milosrdenstvím nás vede k velkorysosti a praktickému soucitu s potřebnými. Svým „příkladem“ nás zasvěcuje, přivádí k následování, do „své podoby“. 
Známe „Řád svatosti“: 
Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni.
Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.
Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.
Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.
Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána.
Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.
Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.
Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin.
Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu.
Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (Lv 19,9-18)
Kolikrát se zde opakuje prohlášení: „Já jsem Hospodin.“ (ve smyslu: „Já miluji tebe i druhého.“)?
(S Ježíšem můžeme být hrdí a na řád života připravený Bohem pro nás.)

Izraelita žije z božího požehnání, má z čeho rozdávat.
Cizinci (utečenci) nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi.
Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat.
Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.
Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.
Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý. (Ex 22,22-26)

K evangeliu.   (Pokusím se o další krok k porozumění „horského učení“.)
Ježíš je věrným synem izraelského božího lidu, není prvním hlasatelem lásky k nepříteli, i když jde ještě dál než Mojžíš a proroci (neboť Izraelité v porozumění Bohu už postoupili).  

Ježíš žil ve velice drsné době. Stál oběma nohama na zemi. Věděl a viděl, že tlak okupace vždy láme charaktery.
V Izraeli tenkráte žilo několik skupin, které na sebe vzájemně nevražily. [4]
Jak z nesmiřitelných vztahů těchto skupin ven? Čím připravit cestu božímu království a Mesiáši?

Pro jistotu připomínám, že Bůh nemlčí ke zlu a nenadržuje pachatelům a mocným. Nikoho nevede k mlčení a neodporování zlu. [5]

Tóra vede majetné k soucitnému jednání s potřebnými, ale Ježíš mluví i k chudým a utiskovaným.

K sociálnímu míru a pokojnému soužití je třeba dobré vůle všech stran.
Budovní dobrých vztahů něco stojí a každý má přispívat pro dobro celku.
I chudý a ponižovaný se nemá snížit k nespravedlnosti a i on – milovaný Bohem – má jednat šlechetně. [6]

Ježíš vybízí každého ke skutkům lásky. Přej dobro každému – i nepříteli. [7]
„Milovat nepřítele,“ neznamená nutit se do citových pocitů, do přetvařování natož k sebeobětování. „Jestliže zakoušíš boží lásku,“ říká Ježíš, „můžeš se obrátit k druhému s přejícností.“
(Ten, kdo je velkorysý ke svým dětem – které někdy páchají nepravosti – může porozumět božímu jednání a nahlédnout, že i naši „nepřátelé“ jsou božími dětmi.)

Z některých lidí, kteří nás nemají rádi, se mohou stát přátelé. Změnit postoj takového člověka k nám je velikým uměním. Překvapit ho laskavým, přátelským jednáním může přinést své ovoce.
Je dobře využít nějakou příležitost a ukázat druhému, že nestojíme proti němu. [8]

Zacheus byl veliký lotr a Ježíš jeho špatné jednání nikterak neomlouval, ale jeho úcta a pozornost k Zacheovi kolaboranta změnila.
Ne vždy se to podaří; nejsme naivní, za příslovím: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odplatí,“ stojí špatné zkušenosti. Ale modlitba nám poslouží k uvědomění, že se Bůh uchází o každého, i o mě – hříšníka. Přiznám-li si, že všechny projevy boží péče se mnou vždy nepohnou, budu uchráněn před zatrpknutím, pokud ten, kterému jsem pomohl, se nezměnil. V životě přece platí: Někdy vyhrajeme, jindy prohrajeme. S Hospodinem jsme získali nekonečnou výhru.

„Dobrořečte těm, kdo vás proklínají,“ (slovo „žehnejte“ je zde nesmyslné) mluvte s nimi a o nich spravedlivě, nesnižujte svou řeč na jejich úroveň; jednáte-li s nimi s úctou, nic neztratíte.
Přátelské soužití začíná pozdravem, přáním něčeho dobrého. [9]
Pak chceme pokračovat spravedlivou a přátelskou řečí. [10]

„Modlete se za ty, kteří vám ubližují,“ znamená, konzultujte si svou situaci a své jednání s Bohem. Připomenete si velkorysost Boha k vám. Uvědomíte si, jak se na vaše nepřátele dívá Bůh (viz výše). Ten, kdo zná Písmo, dojde ke správnému rozhodnutí jak v tom určitém případě jednat.
V modlitbě máme hledat, kdy se máme postavit čelem proti zlu, a kdy se máme snažit získávat druhého pro změnu smýšlení.

O „nastavení druhé tváře“ jsme mluvili v minulých letech. [11]
 
„Kdo ti bere šaty, tomu dej i plášť“ – nejde o krádež, ale o zástavu. Jsem-li potřebný a potřebuji-li si něco půjčit, mám se ke komu obrátit o pomoc – Izraelita je mým bratrem – třeba o zapůjčení nějaké věci.
Na pomoc nemáme právo, je projevem milosrdného srdce.
Tomu, kdo mě půjčuje, mám ručit hodnotnou zástavou – větší než kolik vyžaduje, aby viděl mou odpovědnost a nebál se riskovat, že bude poškozen. Šat je jedním z posledního majetku chudého. Důvěra vyvolává důvěru, slušný člověk nás nesvlékne do spodního prádla, nevysvleče druhého „z kůže“.
Vypomoci druhému z nouze darem, je velikým projevem milosrdenství. Někdy stačí poskytnutí půjčky.
(Židé a křesťané až do středověku nesměli půjčovat svým bratřím – souvěrcům na úrok.
Není snadné rozlišit poctivého člověka v nouzi od vykuka nebo podvodníka. [12]

„Dávej a nežádej nazpátek.“ Ježíš nás učí praktickému soucitu (viz podobenství o posledním soudu).
Jedná s námi velkoryse a tím nás vede k laskavému a přátelskému jednání s druhými. Vzpomeňme na podobenství o dělnících na vinici – i poslednímu dal hospodář mzdu celého dne. (Mt 20,1n)

Můžeme druhé překvapovat i malými kroky přízně a tak můžeme pracovat pro šalom. I těm, kteří nás nemají v lásce, můžeme ukazovat, že nejsme nepřátelé.
Pokaždé se nám nemusí podařit získat druhého, ale vždy nás může povznášet vědomí, že i takoví jsou Ježíšovými bratry.
Ježíš nám vše bohatě vynahrazuje, je velkorysým přítelem, který se k nám veřejně hlásí!

„Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena,“ prosíme Ježíše při slavení jeho hostiny s námi.
Jeho Duch nám napovídá boží slova, která nás pozvedají (třeba i ta, jež z Písma uvedl výše).
Jsme Bohu vděční za pozvání do jeho království mezi vzácné přátele.
A Ježíš nás objímá a hostí svým osobním přátelstvím.
Tak nás boží slovo a Ježíšova náruč proměňují do boží podoby.

---

[1] Máme se prý modlit a postit se, aby nevypukla válka na Ukrajině a zřejmě pohnout Boha k milosrdenství. Nerozumím tomu. Ani po tragédiích 20. století jsme nezměnili primitivní názor na modlitbu a neobjevili „Ježíšův“ půst. Strkáme hlavu pod náboženský polštář.
Viděli jsme filmy o válce, ale její příšernost si nelze úplně představit. Jak válčení zabránit? Kdy proti zlu vystoupit a kdy ustoupit?
Připomeňme si své zkušenosti. Komunistická propaganda vytýkala sv. Václavu placení poplatku za mír (výpalné) silnějšímu sousedovi (ten tribut platili Přemyslovci před Václavem i potom), ale zamlčovala vlastní obrovské odvody uranu, strojírenského zařízení a 25.000 odvlečených čsl. občanů do SSSR, i když jsme nebyli poraženou zemí. 
Německo v 1. světové válce způsobilo nevyčíslitelné a nenahraditelné škody. Bylo odsouzeno k velikým válečným reparacím. Ale Němci si nepřiznali vinu, cítili se ponížení a začali 2. světovou válku. Po ní se vítězné mocnosti poučily, pomohly zničenému Německu postavit se na nohy a udělat z něj přítele.

[2] Škoda, že se Saul neobrátil. Sice plakal nad svou špatností a zapřísahal se, že ustoupí od pronásledování Davida, ale klesl tak hluboko, že se už nedokázal přimknout k Hospodinu. (Se zlem nelze koketovat. Ten, kdo dychtí po moci, bohatství, slávě …, nemá nikdy dost. „S jídlem roste chuť.“)
Izraelité si na Hospodinu prosadili lidského krále. Opovrhli Hospodinem. Bůh jim vybral za krále největší osobnost – Saula. Ale moc je největším pokušením, i Sul je toho příkladem.
Ani my, křesťané, nepřijímáme Hospodina za svého Pána. Naše prohlášení uvnitř zdí kostelů o Ježíši králi, bývají jen náboženskými frázemi.
Do dneška mnoho voličů nevolí své vládce podle charakteru. Jsou slepí k jejich lžím, krádežím a násilnostem.
Pokřtění se po staletí až do 2. světové války v plných kostelích modlili za své vládce. V Německu neprokvasili německou společnost, v Rusku tamější společnost a my naši společnost u nás.
(Před poslední prezidentskou volbou nás přední preláti přemlouvali k volbě M. Zemana. Zdá se, že s ním jsou spokojení.)

[3] Abrahám se modlil za Abímeleka, který mu odvedl manželku (Gn 50,18-21).
Pětkrát se Mojžíš modlil za faraony a Egypťany (Ex 8,24n).
David se slitoval nad Saulem. Achab nad Ben-hadadem (2 Kr 25,8n).
Prorok Jeremiáš zajatým Judeicům v Babyloně píše: „Modlete se za své utlačovatele, neboť v jejich pokoji i vy budete mít pokoj. (Srv. Jr 29,7) (Jejich modlitba byla vyslyšena a babylonská diaspora prožila jedno z nejplodnějších období rozkvětu v židovských dějinách.)
Nehnusíš si Edómce, neboť to je tvůj bratr. Nehnusíš si Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi. (Dt 23,8)
Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci, nebo to Hospodin uvidí a bude to zlé v jeho očích a odvrátí od něho svůj hněv. Nerozčiluj se kvůli zlovolníkům, nezáviď svévolníkům. (Př 24,17-19)
Neradoval jsem se ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a nebyl rozjařen, že ho potkalo něco zlého – nedal jsem svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu. (Srv. Jób 31,29-30)
Neříkej: „Jak jednal se mnou, tak budu jednat s ním, odplatím každému podle jeho činů.“ (Př 24,29)

[4] Herodiáni – řada bohatých judeiců výhodně kolaborujících s okupanty.
Saduceové – kněžská honorace, která se přizpůsobila římské moci, „aby zachránila posvátnou liturgii v jeruzalémské svatyni“.
Zélóté (horlivci) vedli nesmiřitelnou skrytou (partyzánskou) válku teroristickými metodami.
Farizeové byli povětšinou chudí, snažili se uspíšit příchod Mesiáše horlivým dodržováním Písma.

[5] Ježíš nás vede k rozlišování lidí („vlků, divokých sviní, neochočených psů, zmijí a vlků v rouchu beránků“). Ani Ježíši se nepodařilo získat na svou stranu Kaifáše, Annáše, Heroda, natož Piláta. Ani Izraelity, kteří se brzy nechali zlákat falešným mesiášem k nesmyslné vzpouře proti Římanům. (Kdyby se obrátili k Hospodinu, mohli být obdarování svobodou.)  

[6] My, starší, si pamatujeme luzu drancující a loupící majetek bohatých. Ukradený majetek ničila a neuměla ho ani udržet. Původní majitele nenávistně a krutě pronásledovala.

[7] „Láska k nepříteli“ může někdy znamenat třeba nechat ho zatknout. Nebylo dobré, když někteří klášterníci po válce vědomě umožnili válečným zločincům utéci před soudem. (Vím, že bylo tenkrát obtížné zjistit jejich pravou totožnost.)

[8] Tóra vyučuje: „Uvidíš-li, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ (Srv. Ex 23,5) Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk. Pozdvihneš jej spolu s ním. (Dt 22,4)
Domýšlení biblických textů Izraelity je obdivuhodné. V Talmudu se říká, kdyby potřeboval pomoc se záchranou osla zároveň tvůj bratr a tvůj nepřítel, pomoz nejprve nepříteli. Jestli je nepřítel slušný, pomůže s oslem tvého bratra. Možná tě pozve do hospody na pivo. Tomuto způsobu velkorysého jednání se říká „oslí můstek“.
(Apoštol Pavel nešel tak daleko jako Talmud, říká: „Čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry,“ Gal 6,10 )
Osly nemáme, oslí můstky máme používat k získávání těch, kteří nás nemají rádi. Ten příběh máme domýšlet k osvojení.

[9] Proč jsme od židů nepřijali pozdrav přání pokoje (šalom) jako muslimové?
Šalom je úplnou harmonií člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými lidmi a se stvořením. Patří k němu i odpuštění našich vin. Šalom si nemůžeme obstarat sami, je darem od Hospodina a spoluprací člověka.

[10] Zbožný žid třikrát za den prosí o pomoc, aby neubližoval druhým svým jazykem: „Můj Bože, chraň můj jazyk před zlem a mé rty před nepravdou. Vůči těm, kteří mě proklínají, nechť má duše mlčí.“
Jeden ze zbožných židů, apoštol Jakub, k tomu říká: „Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo.“ (Jak 3,1-10)

[11] Bohumil Bílý přišel s pozoruhodným výkladem. Máme-li s někým spor („udeří-li nás do tváře“), máme se pokusit o smír podle Ježíšových pokynů: Mt 5,23-26; Mt 18,15-17; L 17,3-4. Podaří-li se nám to, máme druhému nastavit „druhou tvář“ k políbení.

[12] Známe případy, kdy někdo chtěl podnikat. Přemluvil hodného člověka, aby mu půjčit velké peníze, nebo za něj ručil třeba svým domem. Podnikatel zkrachoval a ručitel přišel na mizinu. Rozpoznat skutečně potřebného je uměním. Nejsme povinní půjčovat kdekomu, natož podvodníkovi. Je dobré se poradit s někým rozvážným.