5. neděle v mezidobí

Tyto texty už máme trochu osahané.
„Běda mně, zemřu, viděl jsem Boha“, říká Izaiáš. [1]
Kdo si vzpomínáte, proč zatím nemůžeme vidět Boha? (Nejdříve si, prosím, odpovězte a až pak si zkontrolujte odpověď.) [2]

„Jsem člověk nečistých rtů“, je poctivým vyznáním Izaiáše. [3]

Ohněm z božího oltáře jsou „nečisté rty“ proroka očištěny.
Bůh nás svou krásou (krásou spravedlnosti, pravdivosti, ušlechtilosti) nespaluje, nezahanbuje, nezatlačuje do země, ale očišťuje, pozvedá a posílá nás svědčit o boží službě životu.

Ten, kdo stojí o spolupráci s Bohem, o nápravu a přiznává si svou nedokonalost a své viny, ten může být očištěn, a může být poslán. Izaiáš je uchvácen boží velkorysostí: „Nemáš-li někoho lepšího, můžeš mě poslat.“
Také učedníci obdarovaní senzačním úlovkem (v úryvku dnešního evangelia) a poznáním, že Ježíš vidí dál a hlouběji než oni, jsou ochotní zachraňovat tonoucí.  

Pokročilým nabízím texty o světle a očišťujícím ohni. [4]

Uvedu osobní a historickou zkušenost.
Pamatuji na vesnici tak dobré vztahy mezi lidmi, že se sousedům říkalo strejčku a tetičko. V rodinách jsme si navzájem přáli (neříkám, že jsme byli dokonalí) a podle sebe jsme soudili druhé. Odmala jsme „věřili v Boha“, důvěřovali jiným a žili v iluzi, že je každý člověk dobrý a nese si v sobě obraz boží.
Tato naivita v dějinách přispěla k velikým neštěstím ... [5]

Představme si Židy, kteří dostali rozkaz k transportu. Někteří řekli: „Svěřme se do božích rukou.“ Jenže už bylo pozdě, Hitlerovo rozhodnutí konečného řešení židovské otázky už bylo rozjeté, už se naplňovala Hitlerova vůle.
Bůh po nás nechce, abychom se dětinsky svěřili do „jeho vůle“, bez odpovědného a včasného předcházení zlu a hledání záchrany. Božímu vyučování se máme věnovat včas! Máme poslouchat hlas proroků varujících nás před zkázou. [6]

Nebyli jsme vedeni k promýšlení Slova božího. To nám chce včas otevřít oči, vyvést nás z dětinského vidění světa a varovat nás před podlostí některých lidí. [7]
Bůh nás pozval do života jako spolupracovníky a partnery. Jsme stvořeni k jeho obrazu, ale obrazem božím zatím zdaleka nejsme, jsme pozvání na cestu k růstu do podoby Boha.

Bůh si nás (štědrostí) oddělil pro svůj vybraný (zvláštní) lid. 
Patřit mezi „Izraelity“ znamená usilovat o poznání Milujícího a být mu věrni.
K tomu nám především slouží slovo. Slyšené slovo, i to, kterým sami vypovídáme.
Umění naslouchat a mluvit se učíme i od Hospodina.

Slovo je velikým darem.
Řeč je jedinečným darem člověku, určeným k službě.
Každý chceme být slyšeni.
I Bůh.  
Kdo nenaslouchá, měl by mlčet.
„Slyš, Izraeli, “ je pro nás prvním pokynem Hospodina.
Člověk (dítě, učedník, student, partner, přítel, rodič, duchovní, lékař …) má nejprve naslouchat a až pak mluvit.  

Ryby mlčí, nic se od nich nedozvíme, ale člověk má mluvit, svědčit o Tvůrci (který s námi navíc mluví naší řečí). [8]

(Ten, kdo ctí Boha, ten mu smí klást otázky.)

Už proroci před Ježíšem hořeli pro boží spravedlnost, proto se bouřili proti lidské nespravedlnosti a sloužili pravdě boží.
Proroci milují lid boží, proto jim je dovoleno kárat jej a napomínat jeho krále.

Jsme vděční Bohu i za jeho kritiku našich selhání a chyb.
Jsme vděční prorokům za jejich odvahu nás upozorňovat na naše zanedbání a selhávání (víme, co je to stálo). Ježíši vděčíme nejvíce.

V úterý jsme slavili svátek Uvedení Ježíše do jeruzalémské svatyně. Ježíš je pro nás životadárným světlem. Bez něj bychom zůstali slepí a bez jeho (a „Mojžíšových“) slov bychom byli odkázání jen na své mlhavé představy o Bohu.
Bez Ježíše bychom v našem porušeném světě a náročnosti života byli bezradní a slabí.

Z věrnosti Bohu a z věrnosti utiskovaným, zavražděným, padlým a zničeným máme varovat žijící před dalším nebezpečím.
Chceme hájit naše mrtvé, jejich památku a čest, jejich lidskost, jejich cenu, kterou zaplatili za naši svobodu. Chceme být i jejich posly.

Tak rozumíme poslání proroků a prorocké službě, kterou jsme přijali ze křtu.

K evangeliu o podivuhodném rybolovu ještě něco dodám.
Katolíci jsou často zaměřeni na zázraky. Stále vyhlížejí nové a nové … Ale smysl zázraků nám často uniká. Z Písma se učíme, že znamením („zázrakem“) se legitimuje prorok a potvrzuje pravdivost svého zvěstování.
Učedníci zažili, že Ježíš vidí dál a hlouběji než oni. Čím dál víc viděli, že se na Ježíše mohou ve všem spolehnout. Ježíš je obdarovává, aby mohli obdarovávat jiné.

Rybáři uměli plavat a byli schopni zachraňovat topící se lidi.
Ježíš nás - své učedníky - posílá do zápasu se lží a dalším zlem jako záchranáře, jako hasiče, kteří hasí i ten oheň, který je přímo nepálí. To je pochopitelně nebezpečné, nést kůži na trh není snadné. [9]

Ale Ježíš své učedníky k jejich poslání obdarovává, vybavuje je mocí Ducha a vysílá je k prorocké službě: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)

Znovu připomenu slova Ježíšovy matky ke služebníkům na svatbě v Káni Galilejskté: „Udělejte vše, co vám Ježíš řekne, i kdyby se vám to zdálo podivné.“
Ježíš řekl svým rybářům: „Vyjeďme lovit ryby … a hoďte síť do vody“ – Což vypadalo nesmyslně: v poledne je voda teplá a ryby jsou u dna. Ježíš, který je zedníkem, radí rybářům (specialistům). Petr řekl: „Ježíši, kdyby mě to řekl jiný, tak ho pošlu do háje. Ale s tebou mám nejlepší zkušenosti, tebe poslechnu, na tebe dám!“

Znovu připomenu: V krizích našeho života, v bezradnosti nad svým životem (v manželských a jiných krizích) nás může zachránit, dáme-li na radu toho, kdo nás má rád  a kdo ví víc, než my. Poslechneme-li, můžeme být zachráněni (třeba v dobré manželské poradně).
Máme hledat moudré lidi a společně s nimi hledat a učit se životní moudrosti.
K základům patří prevence - péče o duši, o své názory, o dobré a zdravé vztahy, o přátelství a důvěřující vztah k Bohu.
Ze svého života oceňujeme „preventivní prohlídky“. Takové slovo dříve neexistovalo, ale tu možnost známe už ze slova božího, od proroků a Jana Baptisty: „Bůh vás má rád, nabízí vám dobrý život a záchranu, obracejte se k němu. Přijali jsme tuto radu jako celoživotní postoj - stále se poměřujeme s Ježíšovými postoji. Ptáme se, jak danou věc vidí Ježíš. 

Každý slušný člověk vidí, že je teprve na cestě ke své lidskosti a hledá, co by měl na sobě zlepšit.
My se často obracíme k Ježíšovi o pomoc podle svého vkusu: „Ježíši, stydím se za tento a tento hřích, prosím tě k tomu o pomoc“.
Dopadáme podobně, jako by dopadli Petr a jeho kamarádi po nevydařeném lovu. Podle svého rozumu a svých cenných rybářských dovedností by se vrátili z jezera domů s prázdnou.

Nemáme promyšlená Ježíšova slova: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“. [10]

Bez Ježíše často - i když se namáháme - vytahujeme prázdné sítě.
Bohumil Bílý k tomu uvádí názorný příklad:
Přestavme si, že si ke stavbě domu pozveme Ježíše a jeho kamarády (za minulého režimu každý druhý chlap stavěl dům). A budeme rozdávat práci: „Ondřeji a Jane, postavte lešení, Petře, namíchej maltu, Ježíši, ty budeš podávat cihly.“
Nejsem-li stavař, bylo by bláhové nepoprosit Ježíše, aby se jako stavitel ujal své práce. „Ježíši, prosím tě, ujmi se svého řemesla, rozdej nám práci a urči její postup. Říkej nám ty, co kdy máme dělat.“ 

Svůj vlastní růst smím konzultovat s Ježíšem: „Ježíši, poraď mě, co a jak mám podle tebe ve tvém následování, ve svém životě zlepšit.“
A až najdu tu konkrétní věc ke zlepšení, až pak mám prosit Ježíše o pomoc. 

To nás vrací k hledání toho, co máme dělat my, k poznávání toho, s čím nám chce pomáhat Bůh.
Když s ním nespolupracujeme, máme prázdné ruce, překážíme a děláme marnou práci, „rozptylujeme“, jak říká Ježíš.

Nestačí v kostele říkat „Slyšeli jsme slovo boží“. Pokud bychom nehledali smysl Písma, nebyli bychom schopni být jeho svědky, kteří přijali prorockou službu k zachraňování světa.

Opakuji, co jsem řekl výše: Chceme patřit mezi věrné „Izraelity“, chceme usilovat o poznání Milujícího a být mu věrně k ruce – podle jeho představ a pokynů, jako jeho milovaná a jeho milující nevěsta.

Proto se nespokojujeme s vytrženou „myšlenkou na den“, ale čteme a promýšlíme celé evangelium, aby nám neutíkaly souvislosti a jeho celkový smysl. 

---

[1] Totéž říká Manóach své ženě: „Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha.“

[2] Bůh je tak krásný, a my tak ubozí, že bychom při jeho spatření ztratili odvahu žít.
Ale Bůh nás - podlé - vyhledává, když se bojíme mu přijít na oči a nabízí nám pomoc (srv. Gn 3,8-9). Ježíš nás bere za ruku, abychom se přestali bát, pozvedá nás a učí své lidskosti.

[3] Nejvíce ubližujeme špatnou řečí, nepečlivostí slov počínajíc a nesnášenlivými a nenávistnými slovy končíc. Nespravedlivá slova jsou nejúčinnějším nástrojem soudců – katů. (Všechny války - i ta proti Ježíšovi a prorokům - začaly nespravedlivým osočováním nevinných. Až pak dochází na fyzické násilí.)

[4] O světle a očišťujícím ohni pro pokročilé:
-         Z Ráje se propadáme svou svévolí (zanedbáváním budování vztahu k Bohu a jeho vedením). Serafové plamenným mečem chrání boží zahradu, aby ji svévolníci nezplundrovali. Návrat do Ráje je možný pro toho, kdo se nechá provést ohněm Ježíšovy pravdy a lásky („Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a ohně.“ Mt 3,11)
-        Malachiášův text o přicházejícím Mesiáši, který bude tříbit Izraelity jako oheň a louh (srv. Mal 3,1-5a) potvrzuje Simeon: 
„… mé oči viděly tvé spasení (které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.) Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (srv. L 2,29-32.34-35) V týdnu jsme slavili svátek Uvedení Pána do svatyně a tyto texty si připomínali.
-         „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a ohně“, říká Jan Baptista (Mt 3,11).
A Ježíš říká: „Duch pravdy, vás uvede do veškeré pravdy (J 16,13). A každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,37). Tak nás Ježíš čistí svým slovem a ohněm lásky k pravdě.
Ten, kdo přijme Mesiášovu očistu, snese jeho lásku a přitaká jí svým životem, ten dojde k ryzosti lidských srdcí.
-        Ježíšovi učedníci, včetně žen se připravovali na „vylití Ježíšova Ducha“, procházeli touto očistou. „A ukázaly se jim jako-by ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým“ Srv. Sk 2,1n)

[5] Kdo neslyšel pohádku o Karkulce? Proč Karkulky přes všechna varování vždy podceňují vlky?
Pohádky vyučují hledače moudrosti. Hloupí moudrost nehledají, naivní strkají hlavu do písku.

[6] - Hebreové se včas nevrátili do země svých otců a faraon je zotročil.
- Judejci nedbali na varování proroků, že se mají obrátit k božím pokynům a neutiskovat slabé. Skončili v babylonském zajetí.
- Ježíšovi rodiče podcenili slova dvanáctiletého Ježíše (měli ho stále za děcko) o jeho poslání v Izraeli a tři dny trpěli velikým strachem, než ho nalezli.
- Apoštolové nedali na Ježíše (Mojžíše a Eliáše), když Ježíš mluvil o svém ukřižování (o tvrdosti srdce Izraelitů, o jejich pýše, náboženské nesnášenlivosti a nenávisti).  
Naše selhání mají jednoho jmenovatele, stejnou příčinu: nedáme včas na boží slovo. Ježíš na výtku svých rodičů, co jim to v Jeruzalémě udělal, odpovídá: „Cožpak jsem vám to neříkal (že mám svou práci a své poslání)? (Srv. L 2,45-50)

[7] I Ježíš nás učí včas rozpoznávat „vlky, divoké svině, neochočené psy, zmije a vlky v rouchu beránčím.

[8] Máme svědčit o dobrých lidech a o dobru, která zakoušíme. A také máme varovat druhé před nebezpečím číhajícího zla.
Máme svědčit o naději a milosrdenství Boha a člověka.
O kráse světa, který je pro nás osobním darem Stvořitele.
O důmyslných lidských výtvorech sloužících k dotváření světa a snadnějšímu životu.
Máme mluvit o svých touhách i selháních.

[9] My jsme si dlouho mysleli, že křest je nutný ke spáse. Ale zachráněn pro život mezi nebešťany bude každý, kdo stojí o Boha a slouží druhým, srv. podobenství „o posledním soudu (Mt 25,31-46).
Kristovcem se stává ten, kdo s Ježíšem přichází zachraňovat lidi ze zla.

[10] Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Tomu, kdo prosí, dá Otec z nebe Ducha svatého. Ale, kdo není se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Srv. L 11,9-23)