3. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 12,12-30 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-10; 1 Kor 12,12-30 (najít další); L 1,1-4; L 4,14-21
Datum: 23. 1. 2022
Po dva týdny jsme si připomínali a promýšleli smysl povznášejících slov Hlasu z nebe:
„Jsi navždy moje milované dítě (dcera, syn). Budeš-li zachovávat moje pokyny pro dobré soužití s druhými, budu mít v tobě zalíbení.“
„Budeš mým lidem, zvláštním vlastnictvím, královstvím kněží, budeš mi chválou, věhlasem a okrasou, budeš mým svatým lidem a já tě vyvýším nade všechny pronárody.“
Nezapomeňme ta krásná slova.

K prvnímu čtení.
Každé tři roky čteme u Nehemiáše o Izraelitech, kteří se vrátili do země otců a pokoušeli se na troskách znovu vybudovat své domovy i sebe – lid boží. [1]
Od Boha dostali svobodu, od perského krále hmotné odškodnění, ale změna smýšlení, náprava a způsob života (jednání podle Smlouvy s Hospodinem a přející jednání s druhými) byly jejich úkolem. To za ně nebude dělat Bůh.

Kněz Ezdráš přinesl svitek s textem Smlouvy (nikoliv „Zákona“).
„Z knihy Boží Smlouvy se četlo den co den, od prvního až do posledního dne. Po sedm dní slavili slavnost. Osmého dne bylo slavnostní shromáždění, jak je ustanoveno (verš Neh 8,18). [2]
Se Smlouvou vděčně souhlasili a s nadšením slíbili její dodržování.

Stále naříkám, že jsme tento biblický příklad a návod ke zpytování svědomí církve a společnosti nepřevzali a neosvojili si ho (důrazně se prosazovala jen „zpověď“ jednotlivce). [3]

„Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ – S radostí z odpuštění máme vlastní zkušenost.

K evangeliu.   Dva týdny se budeme věnovat události v Nazaretu. (Je užitečné přečíst si celou událost, až po 30. verš: Lk 4,14-30)
Ježíš po ponoření u Jordánu začal vyučovat v synagógách.[4]

V Nazaretě si Ježíš zvolil svitek Izaiášův a četl:
„Duch Hospodinův je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Ježíšovo prohlášení o naplnění těchto slov vyvolalo u nazaretských nadšení.

Ten, kdo ví něco o Duchu Božím a jeho působení, ten má povědomost o čem je řeč a ví, co má očekávat. [5] 
Slovům „Duch Pána je nade mnou, ...“ můžeme porozumět. [6]

Kněží, proroci a králové v Izraeli byli pomazáváni (ovoněni) vonným olejem.  
Rituál pomazání byl názorný, Hospodin pomazaného ovoňuje, obdarovává, aby jednal spravedlivě, milosrdně a pravdivě jako Bůh. Jednání pomazaného je příjemné jako šířící se nádherná vůně. Pomazaný „voní po Bohu“.

Slova u Nehemiáše – ke kterým se Ježíš hlásí – popisují, jaká dobra služebník boží přináší potřebným.

„Milostivý rok“ byl mimořádným časem boží štědrosti a smilování. Boží přízeň a štědrost je nakažlivá. Lid Izraele je Hospodinem tak mnoho obdarováván, že má z čeho obdarovávat druhé. Proto židé každý 50. rok vraceli majetky, domy a pozemky původním majitelům, odpouštěli dluhy a propouštěli na svobodu pohanské otroky (židovští otroci byli propouštěni každý 7. rok).

Prohlášení: „Duch Pána je nade mnou, ...“ platí v největší míře o tom, který nám s Bohem nejvíce nezištně slouží – o Ježíši.
Ta slova jsou programem Mesiáše a také životním programem pro nás.

Bůh touží i o nás prohlásit: „Duch Pána je nad tebou,“ a my máme odpovědět: „Děkuji ti, Bože, že tvůj Duch nade mnou bdí, touží mě prostoupit, obdarovává mě; pomoz mi, prosím, abych se tvému Duchu i nadále otevíral.“

Umíme odpovědět, kde, kdy a jak jsme Duchem obdarováváni.
Křtem jsme vstoupili do boží Smlouvy. Ježíš nás noří do svého Ducha, když přijímáme božího slovo do svého života a slavíme jeho svátosti (zvláště při slavení Ježíšovy hostiny).
Bůh nás štědře obdarovává a radost z Hospodina je tak silná a nakažlivá, my – jeho děti – jednáme podobně. Líbí se nám boží šlechetnost. Povznáší nás. Se slovy u Mojžíše: „Radost z Hospodina je vaše záštita,“ máme svou milou zkušenost.

Rozpoznáváme ve svém životě ovoce božího Ducha, pokud s Duchem spolupracujeme.
Druhé čtení připomíná dary Ducha svatého. (Připomínám ještě další dva texty.) [7]

Přeškoda, že v žalmu je také místo Smlouva použit zákon a přikázání.

Svědčíme o boží štědrosti, jen je třeba si kontrolovat, v jaké míře Ježíšovo poslání plníme a co jsme světu zůstali dlužní, aby Ježíšovo království narůstalo. [8]

Nádech předchází výdech. Bůh nás miluje první a my to pak odkoukáváme.
Líbí se nám Boží spravedlnost – také chceme jednat spravedlivě.
Jsme vděční Bohu za jeho milosrdenství, chceme si milosrdenství také osvojit. 
Ježíš nás obdarovává svou lidskostí. Toužíme jednat podobně. Proto nás Ježíš může poslat, abychom byli jeho věrnou prodlouženou rukou u lidí potřebných, jeho obrazem. Chceme šířit Ježíšovo bratrství ke všem lidem.

K tomu chci ale upozornit veliké obětavce, kteří slouží druhým, aby si všimli, že nás Bůh vede k uměřenosti (to je důležitá ctnost) a jak nad námi bdí, abychom nevyhořeli.
Bůh neprovozuje mama hotel. Vymazluje nás, ale nikoho nerozmazluje. Ani my nemáme být pro druhé „zaopatřovacím ústavem“. I Ježíš měl na lidi své oprávněné nároky.
Tak, jako nechceme po Bohu něco, co si můžeme obstarat sami – tak nebudeme za druhého dělat, co je v jeho možnostech. K tomu jsme moudře vyučováni:
„Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ (2 Tes 3,10)
„Nebudeš žnout obilí až do úplného kraje pole, nebudeš paběrkovat spadlé klasy na zem, ponecháš na vinici hrozny, které jsi přehlédl a olivy na stromě, které se ti nepodařilo setřást. Dovolíš paběrkování hostu, cizinci a utečenci. Ale oni si nasbírají tuto obživu.“
„Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk. Pozdvihneš jej spolu s ním.“ (Dt 22,4) Ale nebudeš to dělat za něj.

Po přečtení slova božího při bohoslužbě v latinském misálu, má předčítající zvolat: „Slovo boží.“
V Čechách říkáme: „Slyšeli jsme slovo boží.“
Někteří naši překladatelé spolupracovali se Státní bezpečností, o to byli „zbožnější“.
Nestačí slovo boží jen slyšet, ale promyslet je a jeho moudrost přijmout do svých životních postojů.
Říci, nebo slyšet: „Slovo boží.,“ je jako blesk z nebe, jako nejkrásnější píseň, jako milostné vyznání.

Duch Páně se o nás uchází, přichází nás obdarovávat vůní závratné krásy a posílá nás zachraňovat potřebné.
Kdo tuto nabídku Ducha přijme, získá důvod k veliké radosti pro sebe i pro druhé.

Za chvíli se nám opět z kalicha Páně dostane transfůze Ježíšova Ducha.
[1] Judovci se dostali do otroctví, protože tvrdě a nespravedlivě jednali s otroky a se strádajícími. 
Perský král Kýros v r. 538 dovolil Judejcům návrat do země otců.

[2] Tato „Ústava“ byla srozumitelně napsaná, aby jí lidé rozuměli – Hospodin s námi mluví srozumitelně a vyučuje nás své moudrosti. Jen byla Ezdrášem překládána do jejich tehdejší řeči, protože mnozí zapomněli hebrejštinu. Ta pro ně byla jako pro nás staroslověnština.
Hospodinu záleží na porozumění jeho slovu. Bůh je svobodný, zasluhuje si, abychom se pro žité přátelství s ním svobodně rozhodli.

[3] Po našich historických prohrách a selháních jsme nedělali inventuru našeho jednání. Bez hledání příčin našich katastrof a nápravy k poslušnosti Hospodinu naše chyby stále opakujeme.
Často jsme drželi s mocnými a pak jen počítali a svatořečili mučedníky. Na boží pokyny jsme zapomněli – na biblický praktický soucit s potřebnými i na „milostivé léto“. Prorockou službu pro církev a společnost jsme potlačili. Církevní hierarchie příliš často táhla s mocnými. Slyšeli jste někdy v naší církvi přitakávat Eliášovi a vyznávat jeho modlitbu: „Bože, nejsme lepší než naši otcové.“? (Srv. 1 Kr 19,4)

[4] My bychom Ježíše z našeho pohledu prohlásili za „laika“. Ale Izraelity Hospodin prohlásil za královské kněžstvo – proto se odmala vzdělávali, aby si s Bohem rozuměli. Od třinácti let mohl Izraelita v synagoze číst náročný text Písma (byl napsaný bez samohlásek). Třicetiletý (schopný) muž mohl kázat na texty Proroků nebo soudit v bráně města. (Vykládá-li někdo, že Ježíšovi učedníci byli nevzdělaní, mýlí se.)
I my od křtu patříme do královského kněžstva (Srv. 1 P 2,9). Jenže pro naši nevzdělanost v církvi nad námi převážilo služebné kněžství duchovních.  
1 Petr 2,9  „Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“
Ef 4,7.10-12  „Každému byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla.“
1 Kor 12,29-31 (najít předchozí)  „Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy?
Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?“

[5] Bible od začátku vypráví o působení Ducha. Už Stvořitelská moc je připisována Duchu Božímu: „Nad prázdnotou a tmou se vznášel Duch Boží.“ (Srv.Gn 1,1n.)
Duch se pak projevuje v jednání osobností, otevřených Hospodinu. Čím dál víc lidí touží po sjednocení s Duchem božím.
V den Letnic nastává konečně vylití Ducha: „Nad shromážděnými učedníky se ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Každý je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
Petr spolu s jedenácti, řekl shromážděným lidem: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, děje se to, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: ,Stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.´“ (Srv. Sk 2,1-18)
(Škoda, že v naší církvi tyto dary nečekáme od laiků, včetně žen. Zpíváme: „Přijď, ó Duchu přesvatý …,“ ale bráníme jeho působení.)

[6] Židé nosí na hlavě kipu. Ta má tvar dlaně a připomíná žehnající ruku Hospodina, vztaženou nad Izraelitou.
Obřad svatby se odehrává pod chupou – svatebním baldachýnem, znázorňujícím „nebesa“. Připomíná novomanželům přející a věrnou přítomnost Hospodina. Mohou a mají s ní počítat. V jejich domově s nimi chce Hospodin přebývat – jejich dům bude domem božím. Budou tak obdarovaní, že jejich dům bude otevřen pro druhé (svatební baldachýn je upevněn na čtyřech tyčích, jeho prostor je otevřený do všech stran).

[7] „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22-23)
Apoštol Pavel nad všechny dary vyzdvihuje lásku: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1 Kor 13,4-8)

[8] Skoro dva tisíce let po Ježíši jsme ještě drželi otroky a poddané. Pak jsme nepřiměřeně dřeli dělníky v továrnách. Dvacet let po 1. světové válce přišla druhá. Pak krutý komunismus. Až za dva tisíce let se křesťané zbavili antisemitismu. Místo této práce jsme byli v církvi zahledění do sebe a pyšnili se nad druhé, že jsme pravou církví.
Jsme spoluvinní za milióny obětí, moře krve a oceán slz. Ten, kdo zapomíná na ta strašná příkoří je spoluvinný, neboť vytěsnění starých hrůz připravuje hrůzy nové.