2. neděle v mezidobí

Před týdnem jsme mluvili o Janově rituálu ponoření do Jordánu a o jeho smyslu.
Také jsme mluvili o veliké duchovní otevřenosti Izraelitů v babylonském zajetí a po zničení Jeruzalémské svatyně („chrámu“), pochopili ochotu Hospodina setkávat se se svým lidem v jejich domech a synagogách (Bůh nepřebývá v chrámech, chce přebývat uprostřed nás a v nás).
(Zdalipak my ve 21. století uděláme další krok, ke kterému nás zve Duch boží?)

Na biblické hodině jsme se k tomu vrátili. Nabízím pár řádek.
Mluvili jsme o božích slovech k Ježíšovi na břehu Jordánu: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“.
Je třeba ta slova zpracovat, porozumět jim. Začněme první částí: „Jsi můj milovaný syn“.
Mohu snad ta krásná slova: „Jsi moje milovaná dcera, můj milovaný syn“, vztáhnout i na sebe?

Suveréni o sobě nepochybují (jsou naladěni na lichocení).
Lidé s malým sebevědomím se to milé boží slovo brání přijmout a namítají: „To si já nezasluhuji.“ (Nerozpoznávají mazaná pokušení toho, který nás odvádí od Boha: „Ty nevíš, že jsi veliký hříšník?“)
Ale přitakat slovu božímu je ctností. [1]
Jako partneři a rodiče víme, jak se projevuje přejícnost druhého, jak ji projevovat a jak ji přijímat. [2]

Bůh nám svou lásku (a slova: „Navždy jsi moje milované dítě“) dopřává zdarma a v mnohem větší míře než rodiče svým dětem. Tím jsme dostali kapitál do života, který nám nikdo nemůže vzít a ani my jej nemůžeme prohospodařit. [3]

Slova: „Ty jsi moje milovaná dcera, můj milovaný syn,“ nás těší, pozvedají a posilují (vyjadřují boží požehnání všem lidem, nemusíme si je vyprošovat, máme za ně být Bohu vděční). [4]

Ta velkorysá slova Hospodina nás vedou k přejícnosti vůči lidem.
Také nám pomáhají přijímat i lidi, z kterých máme nedobrý pocit. [5]
Krotí zbrklost našich soudů o druhých a pomáhají nám odpouštět naším dlužníkům a viníkům (kteří také - jako my - stojí o odpuštění a nápravu narušených vztahů a selhání).
Jsme-li Bohu milí my, proč nepřát boží přízeň jiným?

Boží vyznání: „Jsi moje milované dítě“, platí pro všechny - z boží lásky a věrnosti svým tvorům - bez našich zásluh. [6]

Ale platí totéž o druhé části Hlasu z nebe: „V tobě mám zalíbení“?
Nejsou to laciná slova. Právem zkoumáme, zda ve mně má Bůh zalíbení. (A jak mám poznat a zakoušet, že ve mně má Bůh zalíbení?) 

Může mít Bůh zalíbení např. i v jednání Hitlera?

Elie Wiesel, který prošel Osvětimí, nositel Nobelovy ceny za mír (a jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů) v r. 1995, během oslav 50. výročí osvobození Osvětimi a Birkenau, vyslovil závažná slova, která se nepříjemně dotkla některých křesťanů:
„Milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo vytvořili toto místo.
Odpouštějící Bože, neodpouštěj vrahům židovských dětí.
Neodpouštěj vrahům ani jejich pomahačům.
Vzpomeň si na průvody dětí v noci, stále více ustrašených dětí…
Kdybychom dnes mohli vidět jediné z nich, puklo by nám srdce. A srdcem vrahů to nepohnulo?
Bože, milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo ho neměli s židovskými dětmi.“

Elie Wiesel vysvětluje: „Mluvil jsem bez nenávisti. S hněvem? - S bolestí. V Birkenau nacházím zlo, které stravuje veškeré radosti.“ [7]

K porozumění Bohu a jeho myšlení nabízím Dt 26. kap.
(Častěji se těšíme z úchvatných slov Hospodina ke svému lidu:
„Budeš mým lidem, zvláštním vlastnictvím … a já tě vyvýším nade všechny pronárody,
budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš mým svatým lidem“.)

Prosím vás, pročtěte si celou 26. kap. Teď z ní uvedu to podstatné:
„Izraeli, až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví …, vezmeš z prvotin všech polních plodů, které se ti urodí, a přineseš je před Tvář boží. Pokloníš se před Hospodinem a budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin tobě a tvému domu.
Před knězem vyznáš: ,Hospodin nás vysvobodil z otroctví do země oplývající mlékem a medem. Všechny desátky ze své úrody jsem dal lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově podle tvých pokynů. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých pokynů. Shlédni na nás i na zemi, kterou jsi nám daroval, a požehnej nám.´
Hospodin ti klade na srdce, abys jeho pokyny bedlivě dodržoval celým svým srdcem a celou svou duší.
Vždyť jsi prohlásil při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a budeš ho poslouchat. A Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Budeš dbát na všechny jeho pokyny a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak ti slíbil.“

Celá kapitola patří do Smlouvy (manželské) mezi Hospodinem a jeho lidem. [8]
V ní se obě strany se zavazují k vlastnímu podílu jednání. (Izraelité slova Smlouvy znali a často a rádi si je připomínali.)

Izraelité vědí, že Smlouva je nerovnoměrná, pro ně nesmírně výhodná. Bůh nás miluje první, v nepoměrně větší míře než my jeho.
Bůh se nám bytostně zasvětil, uvádí nás do života božích dětí, a my (učedníci Mojžíšovi od Abraháma do dnešních dnů a my učedníci Ježíšovi) jsme se rádi a svobodně rozhodli na boží Smlouvu přistoupit.
Chceme dodržovat pokyny, které nám Hospodin láskyplně klade na srdce.
Budeme-li je dodržovat, budeme lidem Hospodinovým, jeho zvláštním vlastnictvím … a Bůh nás vyvýší nade všechny pronárody, budeme mu chválou, věhlasem a okrasou, budeme jeho svatým lidem“.

Porozumění Dt 26. kap. je pro mě klíčem k porozumění slovům Hospodina: „Mám v tobě zalíbení“.
Jsou oceněním dobrého života ve spravedlnosti a v žití pro druhé. Platí v případě našeho přátelství k Bohu a lidem. 
Příslib, že mohou platit i pro nás je lákavý a vzrušující. I o nás je může Bůh prohlásit.
Bůh nás zve ke spolupráci, k dospělému přijetí života jako příležitosti k dobrému, k dotváření světa a šíření nezištné lásky.

Vracím se k židovskému přísloví, že naše cena nespočívá v našem výkonu, ale v péči Boha o nás.
Boží přízeň je větší než všechen náš výkon, ale to neznamená, že naše dobré jednání nemá v božích očích valnou cenu. Nikdo neocení cokoliv dobrého ze života každého člověka, jako Bůh! [9] 

Ctí nás, chceme-li porozumět Bohu, vědět, v čem má Bůh zalíbení, abychom na jeho přátelství mohli odpovědět svým přátelstvím k němu.
Jako rozumem obdarovaní tvorové se hlásíme k daru života a přízně Boha a našich drahých.
Vyšli jsme z náruče svých předků a z Náruče Boží a oceňujeme tuto velikou náklonnost k nám - umožňuje nám prožít život ve službě druhým. Láska Boha k nám a šlechetné jednání lidí nás povzbuzuje ke stejnému úsilí. Jsme na ně hrdí, nechceme mařit to, co jsme od nich dostali. Chceme jim i Bohu dělat čest svému a našemu rodovému jménu, chceme být „chválou, věhlasem a okrasou“ lidu božího.
Proto svobodně prohlašujeme: „Naše urozenost nás zavazuje. Zadarmo jsme dostali, zadarmo chceme dávat. Nechceme svůj život promarnit, chceme být užiteční a pokračovat v tom, co dobrého jsme přijali.“

Vracím se k židovskému přísloví, že naše cena nespočívá v našem výkonu, ale v péči Boha o nás.
Boží přízeň je větší než všechen náš výkon, ale to neznamená, že naše dobré jednání nemá v božích očích valnou cenu.

Židé se stále hlásí ke Smlouvě Hospodina s Izraelem (každou sobotu slaví své manželství s Hospodinem, čtou si Píseň písní).
To my se šidíme, když místo „Smlouva manželská“ používáme slov „Zákon“. [10]

Čím je pro nás křest? Slavíme ho?
Z Ježíšovy slavnosti jsme udělali „mši“. O čem to slovo vypovídá?
Ježíš se nám znovu a znovu vyznává ze svého závratného přátelství. Při opakování svého manželského slibu nám nad kalichem dobrořečení říká: „Toto je nová (obnovená) manželská smlouva, tu slavte na mou památku. Všichni jste mou milovanou nevěstou, mám ve vás zalíbení. Všichni pijte z mého poháru, jsme manželé. Připijme si na společný život.“
Je znát, že slova naší liturgie formulovali staří mládenci právnického, klerikálního myšlení. Ti nad nimi nikdy netančili, jako židé tančí z radosti nad Tórou.

 Stále je mnoho lidí nedomilovaných. Ježíš nás k nim posílá, ale ne s prázdnou náručí. Ten, kdo umí číst a psát, už může učit negramotné. Ten, kdo v určité míře zakouší přízeň Boha a lidí, může nedomilovaným lidem pomáhat. [11]

 

Na biblické texty dnešní neděle mi už nezbývá prostor.

K prvnímu čtení. Izraelité se rozešli s Hospodinem. V babylonském zajetí žili jako rozvedená, osamocená žena. Ale Hospodin svou nevěrnici znovu vyhledal a opět jí nabízel svou ruku.
Také vám jsou Izaiášova slova milostným vyznáním Hospodina?
(Za týden v prvním čtení uslyšíme, že Hospodin s Izraelity - po vyvedení z babylonského otroctví v zemi darované otcům - uzavřel novou (manželskou) Smlouvu. [12]

Druhé čtení mluví o darech Ducha.
Vedeme spolu synodální rozpravy, jaké dary Ducha se ve vaší farnosti projevují?
Duchovenstvo si dosud téměř na vše duchovní dělalo monopol. Mnohým farníkům to vyhovovalo. Svým dětem neuměli říci ani, čím je pro ně křest, „mše“ nebo biřmování. Věnovali se pouze lidové zbožnosti a lidovým pobožnostem.  

K evangeliu. Škoda, že svatbu v Káni Galilejské bereme pouze jako epizodku v Ježíšově životě. Zajímá nás jen zázrak s vínem.
Protože neznáme Písmo (mnohé texty mluvící o manželství Hospodina s Izraelem, o nevěře Izraele, o manželské věrnosti Boha, o svatbě Beránkově), uniká nám, že Ježíš přichází jako Ženich. Nedáme si do souvislosti jeho podobenství o svatbě, o závratné péče Ženicha o svou nevěstu (L 12,31n) a veliké překvapení, kdo do množiny nevěsty bude patřit.
Jak to, že my v Ježíšových slovech při „Poslední večeři“ nerozpoznáváme Mesiášův manželský slib a v jeho hostině výzvu k opakovanému slavení „manželství“? O nepochopení slov: „Toto je nová smlouva“, jsem se už zmínil výše.

Co si o nás Ježíš myslí, když máme „mši“ především za jeho oběť přinesenou na usmíření našich hříchů, kterou církev přináší Bohu? Jsme spíše na popravišti a než na svatbě. Nálada v kostele tomu odpovídá.  

To, že Ježíš na počátku svého vyučování zjevil svou slávu (znamením) na svatbě, je silné sdělení.
Pro mě jsou z této události podstatná slova Ježíšovy matky služebníkům: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne“.
Kdo na Ježíše dá a poslechne ho, „bude mít oči na vrch hlavy“.

Kdy porozumíme křtu jako uzavření Smlouvy Hospodina (katechumen je přece ponořen – vložen do Boží náruče)?
Kdy si všimneme, že nás Ježíš už u dveří kostela vítá jako své nejbližší přátele pozvané k přátelství Boha a jeho lidu k slavení (přirovnané k manželství)?
Kdy přijmeme Ježíšovu hostinu jako slavnost nové Smlouvy?
Kdy nás zaplaví závratná radost z tohoto bohatství?
Kdy budeme u Ježíšova stolu zakoušet Náruč jeho a našich sester a bratří?
Kdy si všimneme, že nás Ježíš ponořuje do svého Ducha a ohně lásky?

Ten, kdo zakusil krásu rodičovské náruče, ten, kdo poskytuje svým dětem rodičovskou náruč, ví jaké bohatství má.
Ten, kdo zakusil krásu prarodičovské náruče, ten, kdo poskytuje svým vnukům svou náruč, má bohatství, které mi nikdo nevezme.
Ten, kdo objevil krásu boží Náruče, ten se těší, že třeba tomu, kdo hledá, bude vyprávět o Bohu milujícím
každého člověka.

---

[1] Říkáme si, že „víra“ podle evangelia obnáší: Porozumět smyslu toho, co nám druhý říká (a jeho úmyslu proč nám to říká), ověřit si pravdivost jeho tvrzení a přijmout je, jsou-li pravdivá. Rozumný člověk ví, že může důvěřovat tomu, kdo je moudřejší než my, a kdo nás má více rád než my sebe sama.
(Ďábel - a jeho kluci - jsou mazaní, ale nejsou moudří a nikoho nemají rádi).
Ježíšova matka svoje vyvolení s radosti přijala.

[2] Obojí: umění dávat i přijímat, patří mezi křesťanské dovednosti a ctnosti.

[3] Bůh se nás nikdy nezřekne. I rodiče mají rádi své děti dříve, než jejich potomci podají nějaký výkon. Chovají své děti v náruči, zpívají jim ukolébavky, s láskou o ně pečují. I v čase dospělosti dětí rodiče pláčou nad jejich selháváním, platí jejich dluhy a znovu a znovu je povzbuzují, aby povstaly ze své bídy. (Známe rodiče, kteří s obdivuhodnou láskou pečují o děti s velikým postižením …) „Když ty, máš rád svoje, dítě,“ říkáme jim, „jak by je - a tebe - neměl rád Bůh“? 

[4] Léta mluvíme o zdravém sebevědomí křesťana. Židé říkají: Moudrý je ten, kdo ví, že jeho cena nestojí na jeho výkonu, ale v pozornosti, kterou mu věnuje Bůh – ta je zadarmo.  

[5] Naše pocity nemusí být objektivní - proto máme hledat, zda jsou oprávněné a v případě nedobrého pocitu z druhého člověka se máme ptát, co proti nám ten člověk má. Ledaskdy se pak ukáže, že to bylo jen nedorozumění nebo pomluva a my k sobě navzájem můžeme nacházet cestu. Tak se stáváme šiřiteli a spolutvůrci Ježíšova Pokoje.

[6] Větší děti se ptají rodičů: „Jak to, že nás máte rádi přesto, že někdy zlobíme?“
Odpovídáte jim: „Máme vás rádi, jste přece naše milované děti“. (V našem přátelství k dětem se odráží láska boží.)

[7] Židé čekají Mesiáše, který promění svět do svého Pokoje. My říkáme, že Mesiáš přišel, ale Bohu a lidem provádíme strašné věci … a zrazujeme Mesiáše. O božím milosrdenství mluvíme povrchně a nechceme se hlásit ke svým vinám. 
Teď hrozí válka na Ukrajině. Děsíme se jí, ale kdo bychom se hlásili k pomoci napadeným? Příběh Svaté rodiny utíkající před Herodem se stále opakuje v nesčíslných rodinách s dětmi, utíkajících před vrahy. 

[8] V českém překladu je nutné „přikázání“ nahradit slovem „pokyn“.

[9] Ježíš nám v podobenství „O posledním soudu“ říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Blahopřeje šlechetným, ale také říká vážné slovo: „Běda vám, kteří ubližujete druhým“. Učí nás, že Bůh nemlčí k našemu zlu: „Kdo zmaří hřivnu od Boha, kdo na lásku (zdarma danou) neodpovídá láskou, zůstává dlužen životu a božímu království. Člověk, který nežije pro druhé, není schopen života mezi nebešťany.
Bůh nás svou láskou zasvěcuje – uvádí do své přejícnosti, k službě druhým, abychom věděli k jakému obrazu, do jaké podoby můžeme a máme růst.  Ježíš nám to svým lidským životem názorně předvedl.

[10] Nejen v minulém režimu, i v semináři jsme byli stále podezřelí a pěstovalo se donášení, aby byli zjištěni ti, kteří by mohli přestupovat přikázané.   

[11] Setkávám se s lidmi, kteří byli hodně poškozeni v dětství nebo později. Potkají-li milujícího člověka, mohou být ze své „podvyživenosti“ vyléčeni (neboť přátelství je léčivé). Ale je-li někdo sám, těžko se ze svých zranění může dostat.
Vítáme důležitou pomoc psychologů a psychiatrů, ale podstatné je pro nás setkání s milující boží Náručí.
My, Ježíšovi učedníci, se učíme v Náruči Boží přebývat (to není samozřejmé) a máme se namáhat (to je dost veliká práce), jak lidem cestu do boží Náruče ukazovat. Jistě, velice záleží na nich, jestli se na tuto cestu vydají a vytrvají na ní. Ale neméně důležité je, abychom jim svým zájmem o ně, svým životem svědčili a o božím přátelství poctivě a pravdivě mluvili srozumitelným jazykem.

[12] Zapišme si do svého srdce, nebo do sešitu: „Bůh s námi jedná s úctou. Nikomu se nevnucuje a nikoho nezotročuje.
Dal nám rozum a srozumitelně nás vyučuje, abychom mu mohli porozumět.
Bůh je svobodný a hoden svobodného souhlasu svých dětí ve Smlouvě s nimi.“