Svátek Ponoření Ježíše

Práce s biblickým textem vyžaduje určitou námahu, čas a zvídavost, ale ten, kdo se vydá na cestu, ochutná nevšedně vonné a lahodné plody.
Ponoření Ježíše do Jordánu by se nám mohlo jevit jen jako dávná epizodka bez dalšího významu pro nás, ale v evangeliích není nic nedůležitého. Všichni evangelisté o té události mluví.

Bible je protináboženská. Náboženství popisuje lidské (pohanské) představy o božstvech a jejich jednání, o nutném získávání přízně božstev, jejich usmiřování a o dodržování nutných pravidel k přežití pod vládou vrtkavých a zlomyslných božstvech nepříliš nakloněných člověku.   
Písmo tyto naše ubohé náboženské představy bourá a převrací. Hospodin není svévolný a zlomyslný jako pohanská božstva nebo diktátorští vládci, ale slouží lidem mnohem víc než milující rodič. Sestupuje k nám s láskou o nás pečuje a vychovává nás do své podoby.

Text prvního čtení mluví k Izraelitům v babylonském zajetí. Ti měli na své utlačovatele pochopitelně vztek. Ale časem začali hledat příčinu svého neštěstí u sebe. Těšili se z příslibu proroků, že jednou vyjdou svobodni a vrátí se do své otčiny.
Izaiášův text je nečekaný převratný, mluví o zachránci Izraele, který ale nebude mstitelem ponížených a zavražděných, ale naopak bude člověkem soucitu.
Až izraelité zakusí soucit Hospodina, budou otevření vlastnímu soucitu s jinými. Tak pokročili v porozumění Bohu a k přijetí nového přátelského jednání k lidem (nejen vlastního národa).

Izraelité v babylonském zajetí také došli k nové náboženské formě, věděli, že Hospodin byl i s jejich otci v otroctví egyptském). Když se nemohli modlit v Jeruzalémské svatyni („chrámu“) a nemohli přinášet dary na oltář, začali se víc společně modlit u rodinného stolu a v synagogách (ty vznikly právě v babylonském zajetí). Na stole v synagogách pokaždé rozvinuli svitky Tóry a studovali, hledali smysl božích slov a společně se modlili. [1]

Z těchto lidí - kteří začali studovat Písmo, aby poznali, co je Bohu milé a jak a čím se mají podobat Bohu - později vznikli farizeové. Z nich vyšel Ježíš a také křesťané přijali jejich bytostný zájem o porozumění tomu, co nám Bůh říká. [2]

Pojmenování „Ebed Jahve“ – otrok boží, je zvláštní. Učíme se mu porozumět.[3]

Izaiášova píseň o ebed Jahvem je dodneška převratná a šokující. Její výpovědi a jejímu programu dodneška v naší církvi zůstáváme dlužni. [4]

Už v Babyloně začali izraelité promýšlet Izaiášova slova o božím otroku – Mesiáši. Ta slova a program „Izaiášova“ Mesiáše jim ladil s učením Mojžíše. Byli ohromeni - ne pomsta nepřátelům, ale šalom blízkým i vzdáleným. Hospodin svou manželskou Smlouvu míní nabídnout i lidem jiných národů.
Tento „Izaiášovský“ program Mesiáše začal ovlivňovat jejich jednání doma i v babylonské společnosti. [5]

V druhém četní a v dnešním úryvku evangeliu si místo Janova křtu dosazujeme Janovo ponoření.  

Vzpomínáte, jak jsme se v minulých letech pozastavovali nad slovy apoštola Petra (z úryvku druhého čtení: „Teď už chápu, že Bůh stojí o každého člověka, i o pohany“. [6]

O významu ponoření Ježíše do Jordánu jsme také vícekrát mluvili ...
Janovo ponořování bylo rituálem, kterému Izraelité rozuměli. Rituály je nutné doprovázet vysvětlujícími slovy. To izraelité poctivě dělají, už dětem „řeč“ rituálů pravidelně vysvětlují, aby se rituál nestal nesrozumitelnou šifrou.
Řeč omývání známe, vrah, který se děsí svého skutku, si zoufale omývá ruce. Zneužité a znásilněné ženy se umývají ve snaze smýt ze sebe ponížení a hanbu.
Rituální židovské omývání, včetně Janova ponoření do Jordánu, není magií, nesmyje naše viny, ale ukazuje naši touhu po milosrdenství božím. Rituál je gestem hříšníka, přiznávajícího vlastní bídu a ubohost. Bez Boha a jeho slitování bychom zahynuli, silný a kalný proud zla by nás nemilosrdně strhl ke dnu.
Ponořením jde hříšník naproti boží nabídce milosrdenství. Ponoření je vyjádřením vnitřního postoje, zřeknutím se hříchu a projevem velké ochoty změnit svůj život. Bez toho by byl vnější rituál velikou opovážlivostí. [7]

Nahlédneme-li do duchovního světa židů, národa, ve kterém vyrůstal Jan i Ježíš, porozumíme hlouběji výzvě Jana Baptisty i evangelií „k obracení se“.
Mikve (rituální očišťující lázeň) je pro židy návratem k prameni života, říkají: „Mikve Izraele je Hospodin. Tak jako mikve očišťuje nečisté, tak Svatý - budiž požehnán - očišťuje Izrael.“ (Talmud, Joma 8a)    
Židé dodneška často mikve využívají.
Známe-li tyto informace, snadněji pochopíme, že i naše obracení se k Ježíši má být trvalým procesem porovnávání našeho jednání s jednáním Ježíše.
Možnost stálého obracení se k Bohu nám přináší velkou úlevu a záchranu.

Proč se Ježíš nechal ponořit - byl-li bez hříchu? Nepotřeboval se znovu vracet k Otci (žil stále vyladěn na jeho notu), ale ponořením do Jordánu potvrdil důležitost Janova rituálu a jeho procesu.
Přidejme si k tomu událost z dnešního druhého čtení s apoštolem Petrem a oceňme, jak sám Ježíš umožnil Petrovi, aby si porovnal své jednání a přístup k pohanům, s Ježíšovým postojem a opravil si ho.

Obracení se ke Kristu nám pokaždé otevírá dveře k nabídce ponořit se do Ducha svatého a do ohně jeho lásky.
Ano, ne každý snese oheň Ježíšovy lásky. Ten oheň nespaluje, neničí, ale očišťuje a pozvedá vzhůru (i plameny obyčejného ohně šlehají vzhůru a vynášejí ohřátý vzduch nahoru).

Často odporujeme Bohu, jako apoštol Petr: „To co po mě chceš, je nepřijatelné. Jak mám jednat dobře s tím, kdo mně ubližuje? Víš, jak s námi jednali pohanští Římané?
Proč mě pokoušíš, Pane, abych jedl něco nečistého? V životě jsem neměl v puse vepřové maso!“ (Srv. Sk 10,10-17)
„Petře, tys zapomněl, že jsme si vícekrát říkali, co člověka znečišťuje? To, co vyšlo z ruky, mysli a srdce Otce, nemůže být nečisté. Proč na to nemůžeš přistoupit? Je to hloupé? Přijal jsi už jiné nové a dobré věci, proč se bráníš tomuto novému kroku?“

Komu není příjemná boží trpělivost a jeho věrná a slitovná láska s ním samým?
Tak proč ji nešířit k druhým lidem?
Bůh nás hříšníky nevydědí a nikoho neodstrkuje.
Přikývneme na slova Hlasu z nebe o Ježíšovi: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“?
Dlouho jsem pracně zkoumal zda si tato slova smím vztáhnout i na sebe.
A není jednoduché je přijmout o lidech, které nemáme rádi. Třeba o těch, na které máme zlost, že mluví o Bohu jinak než my. Mám je vztáhnout i na pomlouvače? A na mučitele?
Jak se to dělá, jak tomu dojít?
Proč o tom v kostele nemluvíme?  

Dá určitou práci porozumět božím slovům: „Ty jsi moje milovaná dcera, můj milovaný syn“, tak, aby nám nedrhla v mysli a srdci. Kdo hledá a prosí, ten bude okouzlen novou krásou božího milosrdenství a šlechetnosti. Nebude se do nového postoje nutit a něco v sobě lámat. Ale opakuji toto pochopit a s radostí přijmout není samozřejmé.    

Zatím jen naznačím směr. Boží láska nás okouzluje a strhává k sobě, k napodobování. I děti napodobují své rodiče. Není obtížné rozpoznat, zda je náš život milý Bohu.     
Už jako větší děti jsme rozpoznávali spravedlivé a obětavé jednání od svévole a sobectví. A chtěli jsme být dobří. Bůh nám k tomu nabízí příklad svého jednání s námi. A nabízí nám svou pomoc.
Ježíš nás chce ponořovat do ohně své lásky
Kdo zakouší nezměrnou přízeň Boha, získal nevyčerpatelný poklad a zdroj vody živé.

Ale každý ochotně přijímáme dary Ducha božího, neboť Duch často převrací naše zaběhané představy o Bohu, i náboženské návyky a názory. 

Duch boží vane, kde chce. Vidíme, že řada nekostelových lidí je ušlechtilosti Ducha božího otevřená, ve své službě potřebným nás předcházejí.

Jan ani Ježíš netopí naše hříchy ve vodě, Ježíš nevynáší naše viny na kříž - těmto kazatelským obratům potřebujeme správně porozumět a nedělat z nich posvátný magický proces. Boží přejícnost a jeho milosrdenství se děje v srdci Boha. (Naslouchejme Ježíšovým slovům, z nich vycházejme. Slova nás, kazatelů, nejsou tak přesná jako Ježíšova.) Vy, milující rodiče, tomu snadno rozumíte. Z vaší velkorysosti se slitováváte i nad zlobivými dětmi. Nepotřebujete k tomu - jako pohané ve svých představách o božstvech - vylévání „obětované krve na váš rodinný oltář“. Bůh také není svázán nějakými pravidly o našich představách o spravedlnosti Boha, které by byly nad božím svrchovaným přátelstvím. To úchylní lidé tvrdého srdce vyžadují zadostiučinění a rádi by předepsali i Bohu za jakých podmínek smí (podle nich uražený Bůh) odpouštět provinilci. Ježíšovo nám svých podobenstvím o dělnících na vinici, vysvětlil, jak to Bůh dělá. [8]

O božím milosrdenství k Izraeli (a lidem ostatních národů) budeme mluvit i za týden. 

Vydali jsme lednové Okénko. Zmiňuji se v něm o řadě vzácných osobností, které nás v prosinci předešli do království nebeského. Mezi nimi také usměvavý anglikánský arcibiskup Desmond Tutu. Ten člověk viděl mnoho bolesti a násilí, a přesto neztratil radost ze života a odvahu zastávat se ponižovaných. 

Připojuji fotografii tančícího arcibiskupa - není kvalitní, ale není na ní pan kardinál Duka, nýbrž právě Desmond Tutu. A přidávám k tomu jeden text.

někdy zapomínám
že jsem byl stvořen pro radost
moje mysl je příliš zaneprázdněná
mé srdce je příliš těžké
abych si pamatoval, že jsem byl
povolán k tanci
k posvátnému tanci života
byl jsem stvořen, abych se smál
miloval
nechal se pozvednout
a pozvedal druhé
ty svatý
rozvaž mi nohy
od všeho, co je polapilo do pasti
osvoboď mou duši
abychom mohli
tančit
a naše tančení
mohlo být nakažlivé
                                         Hafiz

---

[1] Nepřehlédněme a zapamatujme si, že Izraelité už tenkráte přešli od oltáře k rodinnému stolu (dali mu nový význam) ke stolu v synagoze (ten je uprostřed synagogy).
Později, po rozboření Jeruzaléma a svatyně Římany, opět Izraelitům zbyla synagoga a rodinný stůl.
Tento vývoj liturgie - v boží režii - bychom měli mít na paměti i v naší liturgii a neměli bychom se vracet nazpět a nepoužívat nepřesné a matoucí řeči o chrámu a oltáři. Ježíš ani apoštolové neslavili Ježíšovu hostinu na oltáři v „chrámu“ nebo v synagoze, ale po domech, v jídelně. 

[2] Talmud říká: „Studujete-li Tóru a snažíte-li se podle ní žít, jako byste mě korunovali králem“.
Modlíme-li se: „Otče, přijď tvé království“, míníme totéž a přijímáme stejný postoj a úsilí poznávat boží názory a přijímat je za své („buď vůle tvá“).

[3] Služebník je zaměstnanec, dostává odměnu, otrok pracuje zadarmo.
Ebed Jahve není otrokem Boha, neslouží Hospodinu, ale s Hospodinem zdarma a z lásky slouží lidem.
Hospodin (je dobrý Hospodář, Táta-Máma, Manžel) je milující, velkorysý, slitovný, ale není naším poskokem, má dobré sebevědomí. Vede nás k lásce, pravdě, pravdivosti, ke spravedlnosti, k obětavosti potřebným a k milosrdenství.
Někoho zotročovat je samozřejmě jedním z největších hříchů. Sloužit druhému podlézavě, nekriticky, slepě, bez ohledu na spravedlnost je nedůstojné člověka, často je spoluprací se svévolníkem, se zlem.

[4] Jen v církevní obci biskupa Jana Konzala se duchovním biblicky říká: „služebník“. Všude jinde duchovní používají všelijaké tituly, hodnosti a manýry odkoukané u pozemských vládců.
Nedbáme na Ježíšův moudrý, promyšlený a prozíravý pokyn: „Nenechte se oslovovat Mistře, Učiteli a Otče“ (srv. Mt 23,6-12). Neptáme se, proč si to Ježíš nepřeje, jaký smysl jeho slova mají. Dětem a druhým lidem dáváme špatný příklad, že Ježíšovy pokyny, není nutné dodržovat.

[5] Porovnejme si myšlení mladičké Ježíšovy matky, jak ladí s Izaiášovým textem (např. v jejím chvalozpěvu L 1,49-55). Proč ji neobdivujeme za její znalost Písma a přijetí božího slova do života? 

[6] Ten, kdo si poctivě přečte souvislosti, za jakých Petr svá slova pronesl (Sk 10,1-11,18

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 6. neděle velikonoční (B) (Bible na neděli) 6. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (B) (Bible na neděli) Svátek Křtu Páně (B) (Bible na neděli) Svátek Ponoření Ježíše do Jordánu (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

(najít předchozí)), je překvapen. Jakoby Petr nebyl Ježíšovým učedníkem, jakoby na vlastní oči neviděl, jak se Ježíš choval k samaritánům a pohanům, jakoby neslyšel Ježíšovo poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 15,15).
Který biskup poctivě tuto událost zná, který se ptá, jak to, že Petr (první papež) po seslání Ducha svatého a přijetí jeho darů byl tak zabedněný, že až po šesti letech byl přinucen jít mezi pohany a třikráte odporoval Ježíšovým slovům ve vidění (Sk 10,13-16), Kdo z nás se ptáme, zda děláme menší chyby než apoštol Petr a nedbáme na Ježíšova slova? V ledaskom z nás přetrvávají naše náboženské předsudky a zaschlé a neživotné představy o Bohu. To má smutné následky, nejsme poctivými spolupracovníky Ježíše, a zůstáváme dlužni jeho přátelství a jeho vyučování.
Něco jiného je počáteční nadšení pro dobro, pro Ježíšovo učení a vykročení na cestu – a něco jiného je vytrvalé a věrné následování Ježíšových životních postojů (někteří učedníci Ježíše opustili a opouštějí). 
Marně okuřujeme oltář a svévolně mumláme své upocené modlitby bez bázně před Bohem, bez úcty k člověku a bez soucitu k trápení lidí. Nectíme Boha v potřebných a málo sloužíme božímu království podle Ježíšova příkladu.  

[7] „Když Jan spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází k ponoření, řekl jim: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že se obracíte (k Hospodinu). Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Já vás ponořuji (jen) do vody k obrácení; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude ponořovat do Ducha svatým a do ohně. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.´“ (Mt 3,7-12)
[8] Večer byli vyplaceni dělníci, pracující na vinici. Každý dostal denár. Ale ti, co pracovali od rána,
reptali proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“
Pán vinice však odpověděl jednomu z nich: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Srv. Mt 20,1n)