30. neděle v mezidobí

Kolikrát jsme dnešní podobenství slyšeli? Co jsme si z této vyučovací lekce zapamatovali? Kolik jsme toho přijali do svých postojů?

Nepřehlédněme první větu (může se týkat nás):
„O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství …“

Podobenství je pro posluchače šokující. Co se Ježíši na tom zbožném člověku nelíbí? Nepáchal nic zlého. Nebyl ani modlitebním mluvkou nedodržujícím boží pokyny.

Opakování.
Mluvit s o matematice s učitelem vyžaduje znalosti, kdo neumí, je vedle.
Inteligentně mluvit s Bohem je také velkým uměním.
Farizej ví, že základní formou modlitby je dobrořečení: „Bože, děkuji ti …“
Je horlivý v dodržování pokynů. [1]
Ale unikal mu smysl modlitby. Naše modlitba nemá okouzlit Boha, ale má nás pozvedat k Bohu. Je činem, který nás zve k dalšímu činu, k dalšímu růstu do boží podoby.

Ten zbožný člověk je sám se sebou spokojen. [2]
Navíc se povýšeně porovnává s lidmi, kteří jsou horší než on, kteří možná vyrůstali v mnohem horších podmínkách než on. (Proč raději nevzhlíží k velkým biblickým osobnostem?)

Celník si přiznává, že je velikým hříšníkem, kolaboruje s nepřítelem, s pohanskou okupační mocí, okrádá vlastní lidi, vysává jim krev. Ale své selhání nemůže napravit (zřejmě byl špatným hospodářem a nakradené peníze rozházel narozdíl od Zachea, který se domohl značného majetku a měl z čeho nápravu učinit.)
„Bože, svým jednáním jsem se propadl do pekla. Vím, že na milost nemám žádné právo. Bože, jestli se nade mnou nesmiluješ, jsem ztracen.“

Co znamená ospravedlnit?
Prohlásit očerněného, odsouzeného za nevinného. Amnestie je milostí pro odsouzeného, trest je prominut, viník je propuštěn na svobodu.

Léta si osvěcujeme, co v evangeliích znamená „povyšování a ponižování.“
Na otázku kdo je větší – zda-li Mojžíš a Ježíš, nebo my - bychom hlasitě odpověděli, že se samozřejmě nad Mojžíše, natož nad Ježíše, nepovyšujeme. Tak by odpověděli i mnozí izraelští králové a velekněží, včetně Annáše a Kaifáše. Ale každý, kdo nedbá na Boží pokyny a ohání se třeba tradicí otců, se povyšuje nad Hospodina a Ježíše. [3]

Slovy: „Kdo se ponižuje …“, jsou myšleni ti, kteří si na nic nehrají, ani na Mojžíše ani na Ježíše.

Ježíšova matka o sobě řekla: „Jsem jen služebnice Páně …“
Ve svém dobrořečení pravila:
„Dobrořečím ti Bože, sklonil ses i ke mně - ke své služebnici - v mém ponížení.
Jsi mocný a konáš veliké věci. Jsi milosrdný (k těm, kteří s tebou jednají s úctou).
Rozptyluješ ty, kteří v srdci smýšlejí pyšně (povyšují se nad druhé); vladaře svrháváš s trůnu a ponížené povyšuješ, hladové sytíš dobrými věcmi a bohaté posíláš pryč s prázdnou.“
(Srv. L 1,46-53)

Přátelství a láska nás ovlivňují. Dobro, láska, štědrost, péče, milosrdenství …volají po odezvě. Kdo tyto dary ignoruje a neopětuje je, jedná nespravedlivě vůči svým dobrodincům lidským, i vůči Bohu. [4]

Ježíš nás na postoji staršího bratra marnotratného syna učí, že plnění povinností bez osobního vztahu nám neprospívá.  

Učíme se klíčovým pokynům:
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Zamiluješ si Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti kladu na srdce, budeš mít v srdci. A budeš je vštěpovat svým synům …“
(Dt 6,4-9)

Kdo by tyto výchozí pokyny nepřijal, nehne se dál, zakrní.
Kdo nenaslouchá Bohu a nehledá porozumění slovům božím, vyřazuje se z milostného vztahu s Bohem (tak je to i manželství a každém přátelství). Jak by mohl přilnout k milujícímu?
Jak by bez nadšení z porozumění milujícímu mohl ukazovat dětem cestu k milujícímu Bohu?  

Psala mně kamarádka: „Když jsi na našem setkání Anonymních alkoholiků mluvil o Bohu, že je TátaMáma, udělalo se mně špatně. Odmala mám velice špatné zkušenosti se svými rodiči.“
V církvi se velice mluví o dětech, které se nemohly narodit, o rodičích, které své děti nenechali narodit se, ale málo se hovoří o rodičích, kteří zmrzačili své děti špatnou náboženskou výchovou.

Výuka náboženství dětí od kněží a učitelů náboženství je jen doplňkem k rodičovské péči. Za znalosti o Bohu dětí jsou především odpovědní rodiče.
Rodiče jsou odpovědní i za katechety, kterým své děti svěřují - kdo z nás neznáme rodiče, kněze a učitele, které děti nábožensky mrzačí? [5]  

Opovážili jsme se prohlásit za suverénní správce božích slov, místo toho, abychom se postavili pod jedinečnou a ověřenou autoritu Písma.
Následky jsou očividné. [6] 
Zakrnělost těch, kteří neznají boží moudrost, nekončí tím, že nepracují s Ježíšem, ale přispívají k nespravedlnostem a přidávají se ke zlým. [7]
Proto Ježíš říká: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Mt 12,30) Událo se, co nikdo nečekal: „Všichni učedníci opustili Ježíše a utekli. Toto všechno se stalo, jak psali proroci.“ (Srv. Mt 26,56)
Tak se to stále opakuje. Apoštol Pavel také naříká: „Při mé první obhajobě se mě nikdo nezastal, všichni mě opustili.“ [8]
Ano, tak se to stále opakuje. Zažil jsem mnoho lidí pronásledovaných od vlastních bratří. (Tato nelehká a nespravedlivá zkušenost neminula ani mě.)
Ale nepokládejme se jen za oběti. I šikanovaný může šikanovat druhé.
Ovšem ten, kdo se učí vnímat přízeň boží, nemusí podlehnout lidské zášti.

Farizej odešel ze svatyně stejný, jako přišel.
(Myslíte si, že bychom sami objevili otázky a odpovědi, které nám Ježíš klade?
Já bych na ně nepřišel.)

Od setkání s Bohem, včetně liturgií, můžeme očekávat mnoho. Záleží na otevřenosti každého, i na tom, kdo vede liturgii.    

Známe pohádku o Popelce. Popelka doma posluhovala a macecha s dcerami ji šikanovaly. Popelka na podlaze přebírala hrách. Pak přišel princ a odvedl si ji na královský zámek. Popelka ráda svou novou roli přijala. Už se nepopelila na zemi.
(Pohádky patří mezi mudroslovnou literaturu. Slovo Boží není nějakou fantazií nebo utopií, je největší moudrostí pro náš život.)

Přijmeme my místo milované nevěsty po boku ženicha?
Odpovíme mu svou milostností? Budeme se dál ptát, co nám Ježíš nabízí a co od nás očekává?

---

[1] Půst se týkal i pití. V tamějším teplém podnebí byl náročný. Izraelité se měli postit dvakrát do roka, mnoho farizeů se postilo100 x více. Nedbali na Hospodinův pokyn: „Všechno, co vám kladu na srdce, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1)

[2] Lidová zbožnost je snazší, než práce na porozumění Bohu. Klade důraz na výkon a očekává odměnu.
Říkáme: „Modlil jsem se,“ ale už se neptáme se, zda je naše modlitba inteligentní, zda je Bůh s naší modlitbou spokojen.
„Byl jsem na pobožnosti. Byl jsem u svatého přijímání.“ Ale často odcházíme stejní, jako jsme přišli. Dokonce nám to může škodit: 
„Pravím vám, že z každého planého slova, budete skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Mt 12,36-37)
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,29)  

[3] Nezpytujeme si svědomí podle Tóry a evangelia, ale podle Desatera ve Zpovědním zrcadle. Pak se divíme, že naše modlitby nejsou vyslyšeny.   

[4] Podobenství o nemilosrdném služebníkovi ukazuje na ministrovo tvrdé srdce. Jednal podle přísné spravedlnosti, nesmiloval se nad úředníčkem, jako král nad ministrem.

[5] Připomínám slova Talmudu: „Ti, kteří studují Písma, aby do svého života přijali mou moudrost, jakoby mě korunovali králem,“ říká Hospodin.
My máme ale raději poutě, lidové pobožnosti, litanie, odpustky a další katolické pojišťovny. (Věnujeme jim trochu času a úkolujeme v nich Boha.)
Kdopak máme obavu, že se na nás mohou vztahovat Ježíšova slova:
-          „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? (L 6,39)  
-          „Pastýř ovcí přichází do ovčince dveřmi, zloděj a lupič přelézá ohradu a leze dovnitř oknem. Ti, kdo nejednají pečlivě podle božích slov, jsou zloději a lupiči.“ (Srv. Mt 10,1-8)
-          „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,15)  

[6] O domácím násilí v křesťanských rodinách se začalo v církvi mluvit až nedávno.
Postavení ženy v naší církvi není dodneška spravedlivě vyřešeno.
Homosexuální lidé v našich rodinách a farnostech nejsou přijímáni.
Kolik křesťanů pokládá za svou osobní zásluhu před Bohem to, že se narodili jako heterosexuální. Ty ostatní pak kriminalizují. To je nejen hloupost, ale krutý hřích.
(V mnoha případech se ukázalo, že ti, kteří horlivě útočí na lidi, jsou sami jinak sexuálně orientovaní. Svou vlastní sexuální orientaci a vilnost - zvrhlost a chlípnost - zakrývají hlasitým křikem. Mají strach,

aby nebyli odhaleni. Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“)  
Nedbáme na Ježíšovy pokyny proti zneužívání moci. Církevní instituce trestuhodně kryla ty, kteří svou moc zneužívali, ty kteří se obohacovali praním špinavých peněz, kryla sexuální predátory. Přispěla ke zneužívání moci duchovních. Řada biskupů až pod tlakem veřejnosti přiznává, že naše církevní instituce je těžce nemocná. 

[7] Saduceové (kněží), farizeové, církevní právníci Nejvyššího církevního soudu zavraždili Mesiáše pohanskou, dlouhou a krutou smrtí. Připravili ho o dobré jméno, spravedlnost a prokleli ho do nejhlubších pekel. Neboť: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě“. (Gal 3,13; Dt 20,21-23)  

[8] „Při mé první obhajobě se mně nikdo nezastal, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků, amen.“ (2 Tim 4,16-18)