Slavnost Narození Páně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 1,6-8.19-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5; Žid 1,1-6; J 1,1-18
Datum: 25. 12. 2021
Všem Vám přeji dobré prožití Vánoc.
Do každého dalšího občanského roku vstupujeme Vánocemi obohaceni jistotu boží přízně.

Jak slavit Ježíšovy narozeniny? S dětmi mluvíme o malém Ježíškovi, zpíváme koledy a držíme krásnou tradici Vánoc a našeho dětství. Ale i pro velké děti, natož pro nás dospělé, je to navracení se k „malému pacholátku“ málo. Jak mám slavit Vánoce ve svých 75 letech? [1]

Nezříkáme se krásy vánočních svátků. Vánoční domov se svou typickou vůní, dobrá jídla a cukroví našich milujících maminek, evropské koledy, vánoční muzika a poezie k tomu všemu přispívají. To vše svědčí o něčem významném a ukazuje na smysl Vánoc. Ale k němu každý nedojde.
Někteří naši současníci připouštějí, že „je něco nad námi“, řeknou, „příroda je moudrá“, ale nekladou další otázky a nehledají další odpovědi.  
Možná málo inspirujeme druhé ke kladení otázek po smyslu života, jenže bohatý člověk je zasycen a nemá „hlad“. Jsme tak bohatá společnost, že si už nedovedeme ani větší bohatství představit. Auto už máme a „tryskáč“ nám nechybí.
Ale stačí projít nemocnicí, slyšet naše blízké, kteří slouží lidem nemocným covidem, jak jsou vyčerpaní a jak předávají pozůstalým věci po zesnulých. Stačí přijít na pohřeb a ptát se zda smrtí všechno končí.

Dříve než evangelia jsem četl „Hovory s T.G. Masarykem“ Karla Čapka.

Říkal jsem si, že by bylo krásné, naslouchat Masarykovým „Pátečníkům“. Vždy jsem byl hladový po naslouchání osobnostem, vzdělaným a moudrým lidem.
Vážím si možnosti naslouchat slovu božímu a hledat jeho smysl s lidmi, kteří se ptají. Ježíšovo učení je pro nás nejlepším a nepřekonaným řešením soužití lidí.

Čas od času si potřebujeme znovu přepočítat - a Vánoce jsou vhodným časem - naše současné a osobní poznávání Boží přízně a kým je pro nás osobnost Ježíše.
Naše generace, natož naše děti, klade poněkud jiné otázky po smyslu života, než naši rodiče, natož lidé Ježíšovy doby. Ale všichni máme svědčit o Bohu a použitelnosti jeho plánů s námi.

Židé nikdy neslavili Vánoce, ale to neznamená, že nemají hluboký duchovní život.
Biblické texty, které čteme o Vánocích, jsou úplně jiné než naše koledy. Jdou k podstatě věci. Mluví o stálém zápasu prosazování a udržování dobra v porušeném světě. Slovo boží dosvědčuje, že Bůh je na straně dobra a že Ježíš nebyl prvním ani posledním ohroženým dítětem.

Boží slovo se udržuje živé tím, že ho promýšlíme a v každé generaci ho uvádíme do svého života. (Pokud bychom tak nečinili, podobala by se Bible zlaté minci vydané bankou k nějakému výročí. Mince ale skončí v seifu bohatého člověka, který se jí občas pochlubí před svými hosty.) 

První čtení z Izaiáše mluví o důstojnosti boží nevěsty přesto, že v některých dobách svojí vinou otročila, byla vězněna a vybíjena.
Ta krásná označení nevěsty Izraelity v době ponížení posilovala. Bohabojní Izraelité důvěřovali božím příslibům tím, že se snažili věrně dostát pokynům Hospodina (jež přijali při uzavření boží Smlouvy).

Druhé čtení (Žid 1,1-6) připomíná, kým je Ježíš před Bohem.
Ale před čtením Prologu k Janovu evangeliu jsme si - už při štědrovečerní večeři - četli 11. kapitolu z listu Židům. [2]
Pak se nám smysl Prologu objeví v jiném světle. 
Bez objevení cesty božího zjevení Izraeli, bez porozumění osobnostem od Abraháma až po Ježíše bychom neporozuměli Mesiáši. (Neumíme-li vyjmenovat české krále, nic se nestane, ale kdybychom neznali příběhy velikých svědků božích - kterými se máme v životě inspirovat - bylo by bylo opovážlivé.)

Stylizované vyprávění z evangelií o Ježíšově narození má mnohem větší a hlubší význam než historická zpráva. (Báseň o stvoření světa také není technickým referátem, ale výpovědí, kým jsme pro Boha.)

Prolog Janův patří mezi nejhutnější biblické texty. Už první věta: „Na počátku bylo slovo“, je nevyčerpatelná.

Přihlásili jsme se k Ježíši. Chceme odpovídat hledajícím na otázky: „Kým pro tebe je Bůh? Kým je pro tebe Ježíš? [3]

Žijeme ve velikém bohatství, jehož udržování nás příliš zaměstnává, až zotročuje. Chybí nám čas k přemýšlení nad tím, zda a čím nás Bůh a Ježíš ovlivnili. Hrozí nám, že se mineme s božími záměry se světem. Byla by přece škoda, kdyby vývoj světa a jeho náprava šly mimo nás.
Nebylo by nám málo být jen jako pasažéři, kteří se pouze vezou?  

Ježíšovi přátelé (označujeme je za světce) k proměně světa velice přispěli. Důvěřovali božímu plánu o božím království (nepokládali ho za utopii) a přidali se k Ježíšovi na jeho stavbě.
Byli pak zklamaní z pomalého vývoje v jejich národě i z křesťanské povrchnosti v dalších stoletích?
Jsme teprve na cestě k přijetí a uspořádání vztahů s druhými podle Ježíše. Mnoho úkolů nás čeká. [4] 

V listu Židům čteme: „Obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích …“ O jaké přítěži, a o jakém hříchu autor mluví?
Přítěží může být naše dychtění po dalším bohatství.

Naším hlavním hříchem je pohrdnutí boží moudrostí, zanedbávání božího slova.
Nalháváme si, že si stačíme v životě sami. I naše povrchní slavení Vánoc to může podporovat. (Mnoho lidi má rádo sci-fi, ale k hledání, zda existuje něco po smrti, už odvahu nemá.)

Prolog Janův nám může - v trvající nejistotě doby covidové - znovu nasvítit boží nabídku.
Přátelství milujícího Boha a našich drahých trvá. I boží příslib, že nikdy naše vztahy nemusí skončit.

„Víra“ se projevuje věrností Bohu, jeho přátelství, jeho příslibům a jeho pokynům.
[1] Slavíme-li narozeniny maminky, děkuje těm, kteří ji dali život, Bohu a prarodičům. Mamince děkuje za to, kým pro nás stále je.

[2] (Opravy jsem v následujícím textu vytiskl tučně.)
Žid 12,1-2 My, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši důvěru (víru) od počátku až do cíle. 
Žid 11,1-35;
1 Důvěřovat (věřit) Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
2  K takové důvěře (víře) předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
3  V důvěře (víře) chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
4  Ábel důvěřoval (věřil), a proto přinesl Bohu lepší dar (oběť) než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil.
5  Henoch důvěřoval (věřil), a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. `Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.´ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.
6  Bez důvěry (víry) však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí důvěřovat (věřit), že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
7  Noé důvěřoval (věřil), a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou důvěrou (vírou) vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené na důvěře (ve víře).
8  Abraham důvěřoval (věřil), a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
9  Důvěřoval (věřil), a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
10  a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
11  Také Sára důvěřovala (věřila), a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně důvěřovala (věřila) tomu, kdo jí dal zaslíbení.
12  Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, `jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu´.
13  V důvěře (víře) zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.
14  Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.
15  Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit.
16  Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
17  Abraham důvěřoval (věřil), a proto šel darovat (obětovat) Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov darovat (obětovat), ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:
18  `Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´
19  Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.
20  Izák důvěřoval (věřil), a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna.
21  Jákob důvěřoval (věřil), a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům.
22  Josef důvěřoval (věřil), a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi.
23  Mojžíšovi rodiče důvěřovali (věřili), a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu.
24  Mojžíš důvěřoval (věřil), a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery.
25  Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu;
26  a Mesiášovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.
27  Důvěřoval (věřil), a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.
28  Důvěřoval (věřil), a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.
29  Izraelští důvěřovali (věřili), a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny.
30  Izraelští důvěřovali (věřili), a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní.
31  Nevěstka Rachab důvěřovala (věřila), a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.
32  Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
33  kteří svou důvěrou (vírou) dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
34  zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
35  ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Žid 12,1-2 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši důvěru (víru) od počátku až do cíle. 

[3] V době koronavirové jsem měl několik přednášek pro gymnazisty. Ptali se. Ale téměř nic o Bohu a křesťanství nevěděli, jsou cizinci ve vlastní kultuře. Nezavinili jsme to my? Církev se jim jeví jako prastará relikvie se ztraceným smyslem.

[4] Víte, že občas připomínám, jak významně křesťanství přispělo k civilizaci. Ale mohli jsme dát světu mnohem víc. Náš „šnečí pohyb“, naše loudavá pomalost by nás měla pobídnout k rychlejším krokům.
Uvedu několik zpoždění. Ač Hospodin zásadně už v Mojžíšově době zmírňoval úděl otroků a Ježíš zboural rozdíly mezi lidmi před Bohem, je naší ostudou, že křesťané zrušili otroctví až v 19. století, nevolnictví u nás až za Josefa II. Jako jedna z posledních se církev připojila k Chartě lidských práv. Podobně je to s rovnocenným postavením žen ve společnosti a v církvi.
Nebo s nadřazeností duchovenstva na jedné straně a na druhé straně s jejich poddanstvím. (Kněz nesmí mít rodinu, má dřít do úpadu ve službě farníkům - místo, aby křesťané přijali svou službu obci - a ve stáří skončit v domově důchodců. Ale víte o nějakém biskupovi, který by dožíval v kněžském domově?)  
Tolik věcí nás vážně ohrožuje: nebezpečí hroutícího se životního prostředí, rozdělená a rozeštvávaná společnost, nerovnoměrně rozdělené vlastnictví, imperialismus Ruska a dalších mocností, pandemie, atd. Umírající a strádající uprchlíci jsou pro nás velkou zkouškou.