4. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4a; Žid 10,5-10; L 1,39-45
Datum: 19. 12. 2021
Betlém znamená Dům chleba. Místo samo, je-li opuštěné, nemusí nic znamenat. Boží království se děje tam, kde se otevíráme Bohu a pracujeme pro jeho věc.
Ježíš se přirovnal k chlebu. Chodíme k němu (pro něj) jako do pekárny. Netrpíme ani duchovním hladem.
Máme zač děkovat a co slavit.

O setkání mladičké Marie a o jejich známých příbuzných léta mluvíme, podívejme se ke kořenům těchto lidí (zůstat u provolávání slávy na jejich adresu, by bylo málo).  
Proč Marie vyhrála konkurz na matku Mesiáše a proč byli vybráni Alžběta a Zachariáš za rodiče největšího ze synů lidských? Kvůli čemu, pro jaké kvality a životní postoje? Co ti lidé vyznávali, k čemu se hlásili a co se Hospodinu na nich líbilo? [1]

V běžných rodinách si čtyři generace předávaly své zkušenosti. Některé rodiny měly paměť delší. Gramotní lidé se čtením dostali k ještě většímu poznání. [2]
V Ježíšově době Izraelité už víc jak tisíc let naslouchali Božímu slovu a nechali se jím utvářet. Od Hospodina věděli kým před ním a pro něho jsou.

Od rodičů doma a od učitelů v synagoze Marie slyšela vysvětlení: „Zatímco vládcové jiných zemí vnutili poddaným svou vůli silou a mocí (pokládali se za božstva nebo za boží syny), skrze své úředníky a vojáky, v Izraeli s námi Hospodin mluví s úctou, nezmocnil se nás násilím a neudržuje nás v poslušnosti karabáčem. Svou péčí o nás si získal naši důvěru.
Hospodin je svobodný, nesvázaný nikým a ničím, a proto je hoden svobodné volby lidí. Známe rozdíl mezi vynuceným dodržováním spravedlnosti a zákonů, nebo jejich svobodným vnitřním přijetím za své.
Od začátku Bůh mluvil s Izraelity srozumitelně, aby mu rozuměli a mohli se na Sinaji svobodně rozhodnout pro nabízené přátelství.“

Marie si přátelství Hospodina vážila. Slyšela, že doba od Mojžíšova zápasu s faraónem až ke Smlouvě na Sinaji je dobou zásnub, ve kterém Izrael - boží nevěsta - poznávala svého Ženicha.
Na Sinaji Hospodin napsal manželskou smlouvu se svým lidem, aby Izraelité věděli, s čím mohou od Boha počítat.
Ženich vyslovil svůj manželský slib a nevěsta se k tomu vyjádřila svobodným souhlasem.
„Mojžíši, toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele:
Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.
Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin nabízí.“ (Srv. Ex 19,1n)

Někteří vládcové měli okolo sebe určitý počet vzdělaných lidí (především kněží). V Izraeli tomu bylo jinak, lidé byli vzděláváni (Tóra znamená Učení), aby si mohli číst to, co jim Hospodin zaručuje, a k čemu se sami zavázali. [3]

Marie zažila, že na rodinných slavnostech příbuzní netlachali, ale s vděčností si opakovali historii svého lidu, aby věděli, jak velkoryse s nimi Hospodin jedná a kým - díky němu - jsou. [4]

Odmala s ostatními dětmi Marie v synagogách slyšela, že boží přátelství a Smlouva k Izraeli je nerovnoměrná, velkorysá a pro Izrael nesmírně výhodná. Oceňovala, že Izraelité umí číst a psát a jsou ve smlouvě Hospodinově důstojným a znalým partnerem. Viděla, že už třináctiletí kluci znali boží pokyny Smlouvy a rozuměli jim.
Viděla, že se Izraelité celý život zdělávali, aby Bohu rozuměli. Také usilovala o porozumění Bohu. Ptala se rodičů a učitelů co znamenají slova: „Budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Pochopila, že Hospodina vzdělává Izrael – aby byl královským kněžstvem (kněz je poučený, rozumí tomu, co je Bohu milé a nemilé). Pochopila, že bez porozumění není lásky, svobody a přilnutí k milovanému. Sama pak došla k obdivu, úctě a vděčnosti za boží pozornost k Izraeli i k ní samé. Čím dál víc zakoušela radost z Hospodinova přátelství.  
Marii povznášelo vědomí izraelské dcery. Kdo zná biblická vyprávění, ten snadno usoudí, jaké životní vzory Marie měla, ke komu vzhlížela a komu se chtěla podobat. Těšilo ji patřit - s ostatními Izraelity - ke svobodnému lidu božímu, ke kněžím královského rodu. Izrael neměl šlechtice s „modrou krví“, ale rodiče a učitelé už dětem vysvětlovali, co ta slova znamenají, „jak se to stane“, jak k té úrovni královských lidí dorůst.
Z poznávání božího slova rostlo zdravé sebevědomí Marie. Uměla ocenit nejen statečnost a věrnost biblických osobností i jejich poctivost, když přiznali svá selhání. [5]
Marie poznávala, jak mnoho Bůh slouží lidem. Těšila se ze slavností, které Hospodin ustanovil k oslavě svobody a přátelství s Bohem a lidmi. Rozuměla svobodné společnosti Izraele. S ochotou, nadšením a rozmyslem se hlásila k dědictví a programu lidu božího. [6]
Marie viděla a zakoušela římskou okupaci. S ostatními se těšila na příchod Mesiáše.Také očekávala naplnění příslibů o přijití Mesiáše.
Není divu, že - tak jako ostatní izraelská děvčata toužila - aby se Mesiáš narodil jí. 
Nebeský posel věděl, ke komu jde. Marii nepozdravil: „Šalom“, ale zvolil: „Raduj se, Maria“ (ne: „Zdrávas Maria“). S úžasem a radostí odpověděla: „Jsem služebnice (otrokyně) Pána.“
Pak s těšením a očekáváním běžela k Alžbětě přesvědčit se o pravosti posla. A tam dobrořečila Hospodinu. Její zpěv - modlitba vypovídá o její osobnostní úrovni, spiritualitě, o jejím porozumění Mesiáši, i o obsahu nabídky její služby.

Jsme Hospodinu vděčni za Bibli. Za dědictví a odkaz starého Izraele, k němuž jsme byli velkoryse přizváni. Děkujeme za inspiraci biblických osobností, které s obdivem přijímáme za vzory pro své životy. Jsme vděční za poznání kořenů Izraele, z nichž vyrostl Ježíš a jeho rodiče.
Vybíráme-li dar pro milovaného, přemýšlíme, co by ho potěšilo. Co myslíte, z čeho má Marie asi větší radost: z pompézního kostela postaveného ke cti jejího jména, ze zlatých korun na jejích sochách, ze znovu postavení Mariánského sloupu, nebo by se jí více zamlouvalo třeba přijetí padesáti utečeneckých sirotků?

Připomínali jsme si 10 let od zesnutí Václava Havla. Těší nás, že řada mladých lidí, kteří ho nezažili, se zajímá o jeho odkaz.
Škoda, že nám v dětství nikdo neodrýval krásné bohatství biblických osobností. Doháníme tento dluh.

Slova z druhého čtení - Žid 10,5-10, zdá se mi, nejsou v církvi promýšlena. Naše pohanské představy o nutnosti usmiřování božího hněvu a porušené spravedlnosti snižují suverenitu Hospodina. Boží spravedlnost je jiná než naše bezradná úzkoprsost. Hospodin vždy naše vidění mechanické spravedlnosti „změkčoval“ svým milosrdenstvím a nepotřeboval k tomu prolitou krev nevinného. (Hospodin se smiloval nad vrahy Kainem a Davidem, nad Izraelity, kteří porušili pokyn Boha a ulili si sochu býka brzy po uzavření Manželské smlouvy a selhávali v mnoha dalších případech.)  
Bůh k nám sestupuje a získává si naše srdce. A ten, kdo má srdce otevřené („čisté srdce“ jako Ježíšova matka, Jan Baptista, Magdalena, Zacheus … ), pak uchvácen božím zájmem začne Bohu svým životem přitakávat. – Tím můžeme i my přispívat k zájmu dalších lidí o boží velikost a blízkost lidem.
Uvěřit („blahoslavená, že jsi uvěřila“) znamená důvěřovat Bohu a přidat se k jeho službě životu. Láska je nakažlivá.

„Jsem jen služebnice, služebník“, říká Marie, Jan, Mojžíš, apoštolové, …
Smět patřit k těmto lidem služby je i nám radostí a ctí.

Přejeme si a snažíme se v naší společnosti obstát jako Ježíšovi svědkové.
I naše děti a vnuky chceme vést a uvádět je ke zdravému sebevědomí božích dětí.
K obojímu prosíme Hospodina o pomoc.  

(Nezapomeňme doma v neděli na rodinnou poradu, jak slavit letošní Vánoce. Slavení svátků je náročným uměním.)
[1] Přečetl jsem knihu rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem a zajímalo mě, z jakých kořenů vyrostl. Od mládí jsme se ptali rodičů a prarodičů na jejich dětství a co je v životě ovlivnilo. A také nás zajímal život Svaté Rodiny. Legendy nám nestačily, časem jsme začali pít „z pramene vody živé“, z které pily největší osobnosti lidstva. Když jsme časem dospěli k vlastní otázce: „Čím je pro mě Slovo boží“, a k odpovědi: „Stromem života“, věděli jsme, že se na nás Svata Rodina spokojeně usmívá.
(Tomu, kdo neví, co „Strom života“ v zahradě Edenu znamená, je naše odpověď nesrozumitelná, ale zasvěcení vědí, kam jsme došli.)

[2] Moji prarodiče chodili jen pět let do obecné školy. Nikdo z jejich dětí neměl maturitu, peněz na studium v jejich rodinách nebylo. (Nás na vysokou školu nepustili komunisté.) Ale naši předkové nebyli nevzdělaní, došli k životní moudrosti a se ctí v životě obstáli.
Pan Rudolf Krautschneider absolvoval jen základní školu, ale získal pozoruhodné poznání. (Postavil s kamarády několik lodí a na moři se plavil řadu let (bez sponzorů a nadací). Domluví se několika jazyky a napsal řadu pěkných a zajímavých knih. Kdybychom si ho zvolili za poslance, rozhodně by v parlamentu měl co říci!)

[3] Izraelité se své zkušenosti s Hospodinem nejprve předávali přesným, pečlivým vyprávěním, ale časem byla napsána Tóra a pak další texty Tanachu.

[4] Jako malé děvče Marie hltala vyprávění o porodních bábách v Egyptě, které se postavily faraonovu rozkazu zabíjet hebrejské kluky. Napoprvé si zapamatovala jejich jména. Držela palce Mojžíšově mamince za její nápad, jak zachránit svého synáčka. Byla hrdá na Miriam - svou jmenovkyni - která hlídala malého bratra v ošatce na vodě. Byla vděčná egyptské princezně, že se odvážila adoptovat kluka přes rozkaz faraona likvidovat Izraelity. („Tatínku“, ptala se Marie, „jak princezna poznala, že to dítě je hebrejské“?)
Všechny děti, nejen Marie, obdivovaly Mojžíše, když ubránil hebrejského otroka ubíjeného dozorcem.
Když vstoupil mezi Hebreje, kteří se nebezpečně rvali mezi sebou. I Marie trnula, zda se Mojžíšovi podaří z Egypta uprchnout. Vážila si Mojžíše, když se zastal Jitrových dcer před midjanskými pastýři, kteří děvčata a jejich stádo odehnali od studny.
Děti se těšily na sobotní vyprávění o mocných činech Hospodina, a jak Mojžíš přiměl faraona, aby Izraelity propustil na svobodu. Znovu a znovu tyto i další příběhy děti slyšely, že Izraelité jsou milovanými božímu dětmi a jak jim Hospodin přeje. Na rodičích a příbuzných děti viděly, jak se nepovyšovat nad druhé a všechny zdravit a jednat s druhými s úctou a ochotou pomáhat.
Líbilo se jí slavení soboty v rodině ... Všichni, bohatí i chudí, chodili pěšky. V sobotu nikdo nepracoval, ani otroci, ani zvířata. V synagoze pan rabín učil o božích pokynech, o milosrdném jednání a soucituse slabými, chudými, cizinci, otroky. Připomínal, že jejich izraelští předkové byli dlouhou dobu zotročeni faraonem. Vyprávěl dětem i dospělým, že otrok nemá možnost získat svobodu. Nemá majetek, prostředky, sebevědomí, ani odvahu se vzepřít otrokáři, který má navíc mocnou podporu božstev.

[5] Desetiletá Helenka Andrášová před léty řekla: „Z Bible se mně nejvíce líbí příběh o přátelství Davida a Jónatana. Jen při čtení o Jónatanově smrti brečím.“ Kdybychom my v dětství četli biblické příběhy, byli bychom osobnostmi Izraele formováni víc než Vinetouem a Třemi mušketýry.  

[6] Evropští šlechtici až mnohem později přijali zásadu: „Urozenost zavazuje“.