3. neděle adventní

Evangelium mluví opět o Janu Baptistovi. Proč jej má mnoho křesťanů za podivína, divouse a hlasatele neúprosných trestů? Nespojujeme ho s pražádným úsměvem a máme sklon jeho slova číst výhružně. Nezřídka prorokům křivdíme.
Jan žasl nad božím přátelstvím. Čím více promýšlel Písmo, tím víc poznával, jak krásné místo má člověk u Boha.
Dostal milující úžasné, odvážné rodiče, hledající boží moudrost. Ti ho správně nasměrovali k nejdůležitějšímu, vedli ho k samostatnosti a dospělosti. Velikých osobních darů od Boha využil. 
Kázal útěšně: „Mesiáš už je tady, bude ponořovat do Ducha božího, shromáždí zrna do boží sýpky, máme se ke komu obracet“.

Čím více Jan poznával Písmo, tím zřetelněji viděl, jak jsou církevníci daleko od Hospodina. Janovo označení těchto lidí za „plemeno zmijí“ není nadávkou, ale varováním před těmi, kteří vedou lidi do záhuby, pronásledují proroky a mrzačí představu lidí o Bohu (to je povinnost proroků). [1]

Ukázat bloudícím směr k cíli, je požehnáním, záchranou. Naopak posílat někoho špatným směrem je trestuhodné. [2]

Jan byl člověkem čistého srdce. Jako kněz by dosáhl značné kariéry a bohatství, ale z jeho služby Mesiáši nic nekoukalo. S prorokem nebylo a dosud není počítáno (je třeba ho pomluvit, vyřadit, zničit).

Jan nic nepřehnal, jen vybízel lidi ke spravedlivému jednání a k milosrdenství.
Hořel pro ideál božího království. - Proto mu nebylo hořko, když ho vyvedli před kata …

Jásot, o kterém slyšíme v prvním čtení Sofoniáše: „Jásej, sionská dcero, zaplesej, raduj se a vesel se celým srdcem“, i Pavlova výzva: „Radujte se!“, byly Janovi vlastní. „Hlásal lidem radostnou zprávu“, čteme v našem úryvku evangelia.

Jan nebyl fanatickým kazatelem. Všimněme si, jak rozumně mluvil k lidem, i k nezbožným – k výběrčím daní a vojákům. Janova pravdivost, skromnost a neokázalost („jsem jen hlasem volajícím na poušti“), a celé jeho působení bylo tak silné, že se Ježíš k němu nanejvýš pochvalně přihlásil.
„Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Baptista …“ [3]

Tato Ježíšova slova nás vracejí k Janovi.
To znamená, že Jan je větší než Mojžíš a apoštolové?
Je někomu z vás milejší než sv. František z Assisi? (Máme lepší vkus než Ježíš?)
Kdo umíme říci, v čem Jan tyto osobnosti předčil? Za co si máme Jana oblíbit.
Zajímá to někoho? Nejde jen o Jana, jde o Ježíšovo vidění a jeho pochvalu. Co Ježíš na Janovi vidí podstatného, jedinečného, krásného?
Jsme zvědaví na Ježíšovy názory?

Židé se spokojili s příslušností k pravé „církvi“, zakládali si na tom, že z jejich středu vyjde Mesiáš.
Ale už vidíme, že to nestačí. Kaifáš a Annáš byli obřezaní, byli velekněží, žili v době Mesiášově, a přesto jim to nebylo nic platné. Jejich náboženská pýcha („víme jak to s Bohem je“) a jejich předsudky (i o Mesiáši) způsobily, že se s Mesiášem minuli. Nedali na Jana ani na Nazaretského, neodstranili ve svém myšlení (srdci) překážku, přes kterou se k nim Bůh nedostal.
Byli rádi, že Herodes zlikvidoval Jana. A oni sami pak odstranili Nazaretského. 

Saduceové, kněží - Kaifáš a Annáš na prvních místech - zdůrazňovali především důležitost „obětí“ (židé říkají korban  - přinášení). Mimochodem z podílu na těchto darech žili. A v Ježíšově době židé přinášeli do svatyně velké množství korbanu.
Jan, který vyšel z kněžské rodiny, si ale uvědomil, že víc než „oběti“, je důležitější porozumění Bohu. [4]
Dal přednost úsilí o porozumění Bohu. - To je hodné naší pozornosti!

Jan přitakal prorokům, a Ježíš dal Janovi za pravdu: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 12,7) [5] 

Ostatně, od rozboření Jeruzalémské svatyně židé „oběti“ nepřinášejí. A přesto židé existují a Hospodin bez „obětí“ není nijak „podvyživený“.
V katolické církvi jsme ovšem velice zdůraznili nutnost oběti Bohu. V našem slovníku se „o obětování“
mluví příliš.
Měli bychom si sladit svůj krok s Ježíšem. Potřebujeme si tuto otázku oběti znovu promyslet.

K Janovu důrazu pro porozumění Bohu patří také pojetí modlitby.
K bytostnému přilnutí k Bohu patří porozumění a přitakání.
Malé dítě lne k matce, protože je na ní závislé, ale rozumí-li si dospělý syn nebo dcera s matkou, jejich láska je mnohem větší a hlubší.
My často z modlitby děláme zásluhu. Máme za to, že řeknu-li něco Bohu, pochválím-li ho, Bůh je z toho nadšen.
Biblická modlitba má sloužit k setkání s Bohem. K naslouchání slovům božím a hledání toho, co Bůh svými slovy myslí. Až jim porozumím, pak přijmu Boží moudrost s obdivem, úctou a vděčností za svou.

Proč nám v církvi Jan zůstal cizí?
Nejdeme jeho cestou poznávání, jak nám je Bůh blízko, kým pro něj jsme. Stále máme pocit, že si jeho přízeň máme zasloužit (jako v písničce „Když jsem já sloužil…“).
Naše odpověď na boží lásku je nedospělá, pochybovačná. Proto je náš vztah k Bohu vadný.
Místo toho, abychom si vážili, že pro Boha můžeme být nemalými partnery, že si máme spolu co říkat a na čem spolupracovat, zůstali jsme v pozici Nadřízený a podřízený. Pán a poddaný. Vědoucí a nevzdělaný.
Rodiče si přejí, aby je děti přerostly. Bůh si přeje, abychom mu v mnohém porozuměli.

Co znamenají Ježíšova slova: „Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají“? (Mt 11,12)
Nevzali jsme si z Janovy touhy porozumět Bohu a z nezištné služby příklad, máme pocit méněcennosti, proto usilujeme o vlastní důležitost, chutná nám moc a manipulace s druhými, vydáváme se za odborníky na boží záležitosti (jak to před Bohem a s Bohem je). Tak ubližujeme druhým.   
Jan se před Ježíšem nehrbil, rád o Bohu přemýšlel, mnohému porozuměl a Ježíšovo ocenění (v království nebeském) přijal.
My působíme Božímu království násilí a svou povrchností a „zbožnou“ namyšleností okrádáme ty, kterým máme boží království zvěstovat.

Co znamenají Ježíšova slova z jeho řeči o Janu Baptistovi: 
„Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,29-30)?

Každý, koho těší práce a rád s úsměvem slouží druhým, porozumí tomu, že Bůh slouží nám a ne my jemu. Bůh nás má víc rád, než my jeho - a nestrádá tím.  

Jsme Bohu vděční za jeho veliké přátelství. Za udržování jeho přátelství k nám. Za nedělní slavení, kterým nás pozvedá a hlásí se k nám. Za jeho blízkost.

Význam a poselství Jana Baptisty neskončilo. Nestačí, že víme, kdo je Mesiášem. Ďábel to ví mnohem víc než my, ale on si s Bohem nerozumí a nespolupracuje s ním. Neobjevil radost z nezištné služby druhému a zvláště těm, kteří jsou menší než on. Je zahleděn jen do sebe. Chce panovat a je vzteklý, že Bohu jeho láska a služba „maličkým“ chutná. Odmítá někomu sloužit.
(O přátelství budeme uvažovat odpoledne při bohoslužbě našeho smíření s Bohem. Bůh k nám nedolejzá, ale nabízí nám krásné a důstojné partnerství.)

V příloze uvádím pár slov k synodálnímu procesu.

Za týden se pokusíme přemýšlet, z čeho Jan Baptista a Marie za mlada čerpali, ještě neznali evangelia a Ježíšův příběh.

---

OTÁZKY K SYNODALITĚ

Římský biskup František a naši biskupové nás pozvali k rozpravě o životě lidu božího.
O nápady, co zlepšit, není nouze, ale na čem se shodneme? Jsou pro nás stěžejní názory Ježíše?
Příčinou našich osobních selhání a selhání církve bylo a je opomíjení božích pokynů.
Písmo říká: „Až se tě syn zeptá, odpovíš mu …“ (Srv. Ex 13,14; Dt 6,20)
Kolik dospělých ve farnostech ročně křtíme? Přihlásil se u vás do synodálních rozprav někdo nepokřtěný? Těšíme se na jejich otázky po Bohu? A umíme Ježíšovo učení předávat?
Nepotřebujeme být evangelizováni nejprve my? Bůh nám nabízí svou moudrost k životu; porozumíme-li jí, přijmeme ji s obdivem, úctou a vděčností za svou.
Ptejme se vážně, co Bůh svými slovy míní a proč se jimi neřídíme. Např.:
-       K mým pokynům nic nepřidáš a nic neubereš. (Dt 13,1; srv. Mt 5,17-20)
-       Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; teprve potom přijď
a přines svůj dar. (Mt 5,23-24)
-       Nepřísahejte. (Srv. Mt 5,33-37)
-       Nebudete-li pít krev Syna člověka, nebudete mít v sobě život. (J 6,53)
-       Nikomu neříkejte Mistře, Otče, Učiteli. (Srv. Mt 23,8-10)
-       Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (Mt 20,26-27)
-       My, apoštolové, budeme kázat Boží slovo a službou při stolech pověříme jáhny.
(Srv. Sk 6,2-5)
-       Bůh jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia,
jiné za pastýře a učitele. (Srv. Ef 4,11)
-       Biskup má být bezúhonný, má mít jen jednu ženu, má dobře vést svou rodinu…
(1 Tim 3,1-5)  

Takových míst v Písmu je mnohem víc. Proč tyto moudré pokyny ignorujeme? Z úcty k Bohu, z bázně před Bohem, máme zkoumat, zda si s Bohem rozumíme a jednáme podle nich.
Kdo můžeme říci, že žijeme úplně podle Ježíšových představ a že naše církev je podle Ježíšových pokynů uspořádána?
Ale co většího můžeme nabídnout společnosti, jiným křesťanům, a co lepšího si můžeme dopřát my, než láskyplnou životní moudrost od Boha?
Budeme spolu mluvit a naslouchat jeden druhému už napořád nebo to příští rok skončí?
Jak a kde se setkáme v naslouchání Božímu slovu a naslouchání jeden druhému s biskupy, kněžími a laiky?                                                                                                  Václav Vacek

---

[1] „Když Jan spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází k ponoření, řekl jim: ,Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?´“ Tito „zbožní“ svedli lidi do neštěstí. Ježíše prohlásili za vzbouřence proti Bohu a ukřižovali, lidi dovedli ke vzpouře proti Římu a k ukřižování desítek tisíc židů Římany.
Mrzačení představy o Bohu bych přirovnal k odpornému zločinu ženské obřízky. Kdo takovou zvrácenost vymyslel a kdo ji šíří? Není to příklad Hospodinova varování: „K mým pokynům nic nepřidáš a nic neubereš“?

[2] Vzpomeňme na Ježíšova slova: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“. (J 10,8) 
Říkali jsme si k tomu, že my, rodiče a duchovní můžeme okrádat a olupovat děti tím, že je nevedeme správně k Bohu. 

[3]  Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?
Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských.
Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka.
To je ten, o němž je psáno: „Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.“
Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Baptista …
On je Eliáš, který má přijít. (Mt 11,7n)

[4] Saduceové uznávali jen Pět knih Mojžíšových. Ale Jan objevil důležitost a závaznost Prorockých knih. („Já, Hospodin miluji právo, při zápalné oběti nenávidím vydírání. … Uzavřu s Izraelem smlouvu věčnou. (Iz 61,8)  
„Nač je mi kadidlo, nejlepší vonné koření z daleké země? Vaše zápalné oběti nedojdou zalíbení, vaše obětní hody mi nejsou příjemné.“ (Jr 6,20)

[5] „Milovat Boha z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ (Srv. Mk 12,28-33; Mt 22,36-40)