2. neděle adventní

Adventem se každoročně vracíme na začátek Ježíšova příchodu, abychom skrze pozorné a opětovné naslouchání slovu božímu objevili další porozumění Bohu a životu.
Máme-li svědčit o Bohu, potřebujeme vysvětlit druhým, proč izraelité nepřijali Ježíše a nakolik jsme ho přijali, nebo nepřijali my – kristovci. Proto to zopakuji.

Život je cestou se společníky: s lidmi a s Bohem. [1]
Hospodin už dávno nabídl Izraeli osobní přátelství a jedinečnou péči. „Zasvětím se ti, zasvětím tě do životní moudrosti plánů se světem. Budeš mým vyslancem mezi ostatními národy.“  
Ale Izrael Ježíšovy doby se svou neposlušností dostal do slepé uličky. [2]

Mesiáš přišel, aby izraelity - i nás - opět přivedl k Hospodinu.
Vyzýval lidi - stejně jako Jan Baptista - k náboženské reformě: „Obraťte se k Mojžíši a k porokům.
Ověřte si, zda přicházím od Boha. Přináším vám další poznání Hospodina.

Proč izraelité Ježíše nepřijali? Byl nesrozumitelný?
Ježíš říká: „Umíte rozpoznat, jaké bude počasí. Po staletí se učíte rozpoznat proroka pravého od nepravého. Ověřte si i mou hodnověrnost“.
I slepec v něm rozpoznal Mesiáše. [3]
Překážka není v nesrozumitelnosti Ježíšova vyučování, ale v našem pyšném odmítání každého, kdo nás převyšuje nebo mluví o Bohu jinak, než my. 

Kdyby Mesiáš přišel „v rouchu“ královském nebo velekněžském (jak mu radil i pokušitel), dav by ho korunoval na krále. [4]
Ale lidé „čistého srdce“ Mesiáše rozpoznali. Jan Baptista, apoštolové, řada žen, řada velkých hříšníků, Samaritáni z města Sychar, kananejská žena, terorista i setník z Golgoty …

Dav, který Ježíšovi určitou dobou fandil, se časem proti Ježíšovi obrátil, protože Ježíš nevyvolal očekávané ozbrojené povstání proti Římanům. Když představení církve nechali přivést Ježíše spoutaného a prohlásili ho za kacíře, dav křičel: „Na kříž s ním!“
Ježíšova péče o lidi, odpuštění hříchů, uzdravení mnohých nemocných, vzkříšení mrtvých, jeho vyučování o milosrdném Bohu - to vše bylo zapomenuto. [5]

Po Ježíšově vzkříšení se sice pár lidí k Ježíši obrátilo, ale většina dál propadala falešným mesiášům, kteří je dovedli ke vzpouře proti Římanům. Víme, jak to dopadlo, Jeruzalém byl vypálen, svatyně („chrám“) rozbořena, desetitisíce judejců byly ukřižovány … [6]
Ježíšovi učedníci přežili.
Ale Jeruzalém se Ježíši zachránit nepodařilo. [7]

Za chvíli si připomeneme naši situaci.
Ale nejdříve si zopakujme poslání syna Zachariáše a Alžběty.
Jan je Ježíšem oceněn v největší míře. „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“ (srv. L 7,18-35). [8]

Zachariáš a Alžběta syna skvěle vychovali. Usilovali o porozumění Bohu, byli otevření a ověřovali si jeho hodnověrnost. Zřejmě Janovi nesměli prozradit, kdo je Mesiášem. Jen ho směřovali k jeho poslání:
„Ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů.“ (srv. L 1,67n)
Jan byl odmala vyučován v porozumění Písmu (ve 13ti letech prošel - jako všichni kluci - zkouškou náboženské dospělosti a pak se dál a dál vzdělával.
Kněží - saduceové uznávali jen Tóru, ale Janovy rodiče zřejmě objevili i závažnost „Proroků“.
Jan se podle pravidel měl stát po otci knězem, ale viděl, jak jsou poctivá znalost Písma a pravdivé přijetí božích slov zanedbaná. Proto se rozhodl, že Písmo znovu promyslí, aby Mesiáše dokázal rozpoznat. [9]
Jeho odchod na poušť bychom možná mohli popsat slovy: „Nebudu se dohadovat s rabíny, kteří si z Písma svévolně berou jen to, co se jim hodí“. [10]
Je pravděpodobné, že Jan znal Písmo zpaměti (takoví lidé existují).
„Stalo se k němu slovo Hospodinovo“, aby to, co objevil, hlásal druhým a šel ponořovat k Jordánu.
„Připravte Bohu cestu, aby se k vám mohl dostat. Vzdalujete se od Boha, obraťte se, udělejte „čelem vzad“ a vraťte se zpět k Mojžíšovi a k Prorokům. Porovnávejte si své názory a jednání s tím, co nám říká Hospodin.“

Až do ponoření Ježíše do Jordánu Jan nevěděl, kdo je Mesiášem. – „Já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody, mi řekl: ,Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který ponořuje do Ducha svatého´“. (J 1,33)
I Jan pouze ukazoval lidem cestu k Mesiáši. Dodržoval důležité pravidlo, že každý si má sám spočítat, a ověřit si, za koho Ježíše pokládá. [11]
Svým nejlepším učedníkům Jan jen ukázal na Ježíše: „Hle beránek boží“, aby si sami ověřili kým Ježíš je. 
I ve vězení Jan kázal, že Mesiáš už je tady, a citoval Izaiáše: „Mesiáš vyvede uvězněné na svobodu“. Když na něj vězňové dotírali, kdy už budou osvobozeni (vězni žijí nadějí na amnestii), opět neřekl přímo: „Ježíš je Mesiáš“, ale poslal dva učedníky k Ježíšovi, aby sami viděli, jak Ježíš působí.

Obdivuhodná je Janova pravdivost a skromnost. „Nejsem Mesiáš, ani prorok, jsem jen hlas volající na poušti. Nejsem hoden ani pečovat o Mesiášovy boty“.
Netoužil po moci jako  někteří apoštolové.
Nevytýkal pokrytcům jejich závažná provinění po straně, ale přímo: „Když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází k ponoření do Jordánu, řekl jim: ,Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?´“ (Mt 3,7) A Herodovi vytkl: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Mk 6,18) Víme, čím svou statečnost zaplatil.

Jan by se velice rád stal Ježíšovým učedníkem, ale Ježíš jej požádal, aby dál připravoval lidi na rozpoznání Mesiáše.
Jan byl zřejmě schopen činit znamení (zázraky) na potvrzení svého poslání od Boha, ale nevyužil toho ani pro svou záchranu (jako Eliáš a Elíša). Možná proto, aby neupoutal příliš pozornost na sebe a nezacláněl Ježíšovi.

„Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle“ (J 5,35n) prohlásil Ježíš, ale izraelité na něj brzy zapomněli. [12]

Ježíš Janova slova o nutnosti obrácení potvrdil tím, že se od Jana nechal ponořit do Jordánu a připojil se k Janově výzvě našeho obracení.

V Ježíšově době se izraelité (saduceové, farizeové, zélóté, esejci, herodiáni. Judeici, Galilejci i Samaritáni) hlásili k Hospodinu a přinejmenším k Mojžíšovi. Všichni očekávali mesiáše.
Všem Ježíš nabídl řešení: „Obraťte se k Mojžíši (a k Prorokům). Ověřili jste si důvěryhodnost Hospodina, ověřte si hodnověrnost mou.“      
„Skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal - tím o mě vydal svědectví.
Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. 
Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (Srv. J 5,35-47)

Jako se izraelské skupiny hlásily skrze Mojžíše k Hospodinu, tak se i my pokřtění, hlásíme skrze Krista k Hospodinu. 
Ale každá z několika set církví je přesvědčena, že je Bohu nejblíže.
Navíc v řadě velkých církví najdeme další skupiny různých názorů. [13]

Už spolu sice - konečně - neválčíme, ale nejsme solí a světlem pro svět. Máme mnoho řečí o ekumenismu, ale posouváme se šnečím tempem. Hrozí nám, že budeme pošlapáni jako sůl, která nesolí. (Srv. Mt 5,13)

První čtení dnešní neděle mluví o veliké důstojnosti Izraele, kterou nám dává Hospodin. Máme svléknout naše trapné roucho svévole a důležitosti a odít se boží spravedlnosti.

V evangeliu si opravte: „Jan hlásal ponoření do „obracení se“ (k Hospodinu)“.
Už proroci upozorňovali na to, co brání Hospodinu, aby se s námi mohl setkat. Máme své předsudky, své pyšné předsvědčení, že Bohu rozumíme.
Neřídíme se Písmem, v mnoha věcech jednáme svévolně. [14]
Platí o nás slova Štěpánova: 
„Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.
Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.
Přijali jste Boží smlouvu z rukou andělů, ale sami jste ji nezachovali!“ (Sk 7,51-53)

Nepřijali jsme 2. vatikánský koncil, Pakt z katakomb, příklad římského biskupa Františka. Jeho výzvu k synodalitě zúžujeme na frázi a několikaměsíční formální akci.
Myslíte si, že si v naší církvi začneme vzájemně naslouchat už napořád, nebo s koncem synody přestaneme? [15]

Jedinou možností jak se domluvit v naší církvi, je znovu pečlivě naslouchat a navrátit se ke slovu božímu.
Janova a Ježíšova výzva obrátit se a dát za pravdu Ježíšovi, stále platí.
Platí to v životě jednotlivce, manželů, rodiny, farnosti a církve.
Připomenu Ježíšovo učení o nárožním kameni: „Stavba se měří na milimetr přesně podle nárožního kamene v základu stavby“. Bez věrnosti Kristu jsme nehodnověrní mluvkové. 

Poznámka: Pokud souhlasíte s výkladem o Janu Baptistovi, text si, prosím,  založte, ať to nemusím opakovat.

---

PŘÍLOHA

František v pondělí 22. listopadu 2021 věnoval italským biskupům obrázek Ježíše Dobrého pastýře
s textem osmi „blahoslavenství.“

Blahoslavený biskup, který se v životě rozhodl pro chudobu a štědrost, neboť
svým svědectvím buduje nebeské království.

Blahoslavený biskup, který nechá po svých tvářích stékat slzy, v nichž se zrcadlí bolesti lidí
a únava kněží, neboť v objetí trpících nalezne Boží útěchu.

Blahoslavený biskup, který svůj úřad nepovažuje za moc, ale za službu,
který v mírnosti nalézá svou sílu a dopřává každému právo, aby se zabydlel v jeho srdci.
Ten bude moci obývat zemi, zaslíbenou tichým.

Blahoslavený biskup, který se neuzavře do paláců vládnutí,
nestane se úředníkem věnujícím se více statistikám než lidským tvářím, více předpisům než příběhům, který se po boku lidí zasazuje za sen o Boží spravedlnosti, neboť Pán,
s nímž se setkává v tichu každodenní modlitby, bude jeho posilou.

Blahoslavený biskup, jehož srdce je otevřeno pro bídu světa,
který se neváhá ušpinit lidským bahnem, aby v něm našel boží zlato,
který se nepohorší nad hříchem a slabostí druhých, vědom si vlastní bídy, neboť pohled Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého mu bude znamením bezvýhradného odpuštění.

Blahoslavený biskup, který se varuje dvojakosti srdce, který se vyhýbá jakékoli neupřímnosti, který i uprostřed zla sní o dobru, neboť se bude umět radovat z Boží tváře a objevovat její obraz
v každé louži města lidí.

Blahoslavený  biskup, který je tvůrcem pokoje, průvodcem na cestách smíření, který
do sboru kněží vkládá semeno společenství,
který rozdělenou společnost doprovází cestou ke smíru,
který každého muže a ženu dobré vůle bere za ruku, aby budovali bratrství;
toho Bůh nazve svým synem.

Blahoslavený biskup, který se pro evangelium nebojí jít proti proudu,
který dá své tváři „ztvrdnout v křemen“ jako Kristus na cestě do Jeruzaléma,
nenechá se odradit nepochopením a překážkami, neboť ví, že Boží království si razí cestu v rozporuplnosti světa.

Tento text, byl čten na pohřbu Jana Konzala, neboť Jan tento životní postoj zastával.

---

[1] „Jdete …,“ čteme v Písmu mnohokráte. Abram, Marie, Izrael, učedníci, malomocní …se vydali na cestu.
„Poznat, ověřit a přitakat“ je postupem k důvěře. 
Kdo ustrne ve vztahu (v manželství, přátelství), je mrtev.
„Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,22)

[2] „Zbožní“ povýšeně opravovali Mojžíše, nedbali pokynu: „Nic nepřidáš a nic neubereš“ (Dt 13,1b). Rajtovali na liteře a míjeli se s úmyslem zákonodárce. Např. v předpisech o sobotě, kultické čistotě. Vztah s Hospodinem vyměnili za lov zásluh, dlouhých modliteb, postů a darů pro „kostel“.
Známe, co Ježíš řekl k modlitbě a k životu s Bohem (srv. Mt 6,1-8), známe jeho spory o sobotu („Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Mk 2,27)
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je ve Smlouvě důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Srv. celou Mt 23. kap.)  

[3] Zbožní slepce vyslýchali: „Ty jsi Ježíšův učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ – „To je právě divné: Vy nevíte odkud je - a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit. – „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. (J 9. kap.)

[4] Víme, proč Ježíš přišel v montérkách stavebního dělníka. „Mesiáš jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (L 2,34-35

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Ježíšovy Matky (B) (Václav Vacek) Svátek Svaté rodiny (B) (Bible na neděli) Svátek Svaté Rodiny (B) (Václav Vacek) Svátek Svaté rodiny (B) (Bible na neděli) Svátek Uvedení Páně do chrámu (A) (Bible na neděli)

Všechny odkazy

)

[5] Pokud jste přišli o nějaké přátele, víte, jak to v takovém případě chodí. To, čím jste je obdarovali, je vyhozeno do vzduchu. 

[6] Až uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí … Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí. (L 21,20-24)

[7] Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! (Mt 23,37)  

[8] Znamená to, že Jan je větším světcem než apoštolové?
Proč Ježíšovo ocenění Jana nebereme vážně a Jana máme za podivína, který prý přeháněl, když varoval lidi: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Lopata je v Mesiášově ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ (L 3,9.17)
Je třeba znát jeho příběh a jeho postoje.

[9] Jan nepřehlédl proroctví Malachiáše (Mal 3,1n):
Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.
Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary.
Podávané dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech.
Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím nevěrné …, utiskovatele nájemníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů.
Já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být syny (lstivého) Jákoba.
Jan nepřehlédl důležitá slova Izaiáše: 
Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!  Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40,3-5)

[10] Jan odešel do pustiny, aby měl klid a čas na práci. Potřeboval někde v oáze pramen vody. Vše omezil na nezbytné, vzal si s sebou nádobu na vodu a na pražení sarančat, kus látky na zastínění palčivého slunce a „spacák“ (velbloudí kůži) na dobu, kdy je v poušti v noci velká zima. Živil se tím, co našel, sarančata, med a něco zeleného (my bychom řekli, aby měl proteiny, cukry, vitamíny a vlákninu).  

[11] Je Ježíš podvodník, blázen, popletený tesař, prorok nebo Mesiáš?
My jsme, ke své škodě, zůstali u systému memorování; ten, kdo věrně opakuje slova autority (učitele, ideologa), je pochválen, i když nerozumí vyučovací látce. V případě potřeby svůj postoj změní („Hosana synu Davidovu!“ zamění za „Ukřižovat!“)

[12] O důležitém významu Ježíšových slov: „Jan je největší ze synů lidských, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on“ (Mt 11,11), jsme už dříve mluvili.

[13] Naše společnost je podobně rozdělena podle očkování, volbě politiků, názorů na změnu klimatu, přijímání uprchlíků, atd.

[14] Jeden příklad z mnoha. Zesnulý biskup Jan Konzal nebydlel v paláci, nýbrž v paneláku, nikdy neměl na hlavě mitru, v rukou berlu, neměl erb ani heslo. Naslouchal druhým, sloužil jim a nad nikoho se nepovyšoval. Ale římská kurie ho nepřijala i kvůli tomu, že byl ženatý (jako apoštolové). Kdo z kuriálních hierarchů byl vězněn jako řada naších biskupů?

[15] Biskupové nás vyzývají k synodní rozpravě, přesto, že naše volání při Plenárním sněmu před pár roky zmařili.
(Důvěru nelze nařídit. Rodiče ji u svých dětí získávají velikou a dlouholetou péčí, a omluvami za své chyby. Přiznají-li: „Kdybych před dvaceti lety věděl to, co vím dnes, vychovával bych vás, děti, jinak“, mají šanci, že se děti zeptají: „Co dnes víš jinak?“)