1. neděle adventní

První čtení nám připomíná: „Hospodin je naše spravedlnost“. To je víc než naše heslo.
Ta slova jsou naším základním nasměrováním.
Závažně se hlásíme k boží moudrosti, neboť jsme si ověřili její nosnost.

Když Ježíše opustilo nemálo jeho učedníků (J 6,61n), Učitel pravil i apoštolům: „Nikoho nedržím!“.
Ale Petr prohlásil: „Ke komu jinému bychom šli? Ty máš slova věčného života. Ověřili jsme si, že přicházíš od Boha, proto ti důvěřujeme.“ 
Neopakujeme ta slova jako náboženskou frázi, s apoštolem Petrem už víme, že následování Ježíše je náročné.

I druhé čtení nám připomíná, že máme usilovat o přátelství s druhými – neboť to patří do programu pro život věčný.

Před týdnem jsme znovu slyšeli Ježíšova slova, která si chceme dobře pamatovat:
„Přišel jsem vydat svědectví pravdě.
Kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 
Co těmi slovy Ježíš myslí?

Ježíš nám poskytuje své přátelství. Svým životem svědčí, jako hodnotou přátelství má. Jeho ovoce, zakoušíme. U Ježíše se učíme být přítelem.
Odmala jsme obdivovali věrné přátelé (od dětských hrdinů: Tří mušketýrů, Vinetua a Old Schaterhanda, až po biblické osobnosti, Davida a Jonatána, Ježíše a jeho učedníky).
Do jaké míry bychom sami - bez Ježíše - dorostli k obrazu Boha, který je Přítelem největším a nejbližším těm, kteří ho chtějí poznávat?

Dnešní evangelium připomíná veliké úzkosti a zemětřesení vztahů, které si lidé už tolikrát způsobili. I Ježíš prošel nepřátelstvím mnohých. Pohár nenávisti a násilí vypil až do dna. Ale obstál, své přejícnosti lidem se nevzdal. Neměl krizi víry. Jeho přátelství k nám nevyhodilo do povětří ani potupné umučení, kterým byli trestáni vzbouření otroci. 

Kdo objevil, že boží slovo je životadárné, ten bere úsilí o přátelství s druhými jako krásné zadání od Boha. Ví, že naše vztahy už nestojí jen na naších sympatiich nebo nesympatiich k druhému.

Ježíš nás k ničemu nenutí, ale ten, koho jeho slovo vábí, se s ním vydává na cestu učení jak si přátelskost osvojit.
Přátelství nelze vynutit. Každé umění vyžaduje práci a překonávání překážek. 
S Ježíšem se potkalo mnoho lidí, ale řada z nich - kteří mu dříve nadšeně přikyvovali - od něj po čase odešla. Proč přátelství mnohých s Ježíšem skončilo?
Co se s těmi lidmi stalo?
Zkusme hledat příčinu.  
Hledání pravdy, přátelství a lásky vyžaduje určitou a nevyhnutelnou práci:
Chci znát druhého, chci mu porozumět, ptám se na důvody jeho názoru.
Ježíš nás učí nevnucovat druhému svůj názor. Bránit ho před pomluvami a před vlastním podezřením (tomu se říká věrnost). Máme-li něco proti druhému, máme si to spolu co nejdříve vyříkat. Komukoliv máme dát příležitost k obhajobě (to je otázkou spravedlnosti). Kdo z nás jsme neublížili nechtěně druhému?

Díky velkorysosti druhého se naše vztahy mohou napravovat. I přiznaná zrada a úsilí o nápravu může přátelství obnovit (vzpomeňme na Jákoba a Esaua, Josefa a jeho bratry, na Ježíše a apoštoly), je-li na naší straně ochota k milosrdenství.
Pozornost druhého i přátelství se nedají vynutit. K porozumění je zapotřebí oboustranného souhlasu a práce obou stran.
To vše známe z manželství.
I přátelství některých velkých osobností skončila.
Ztráta přátelství druhého je bolestná.
(Kéž by nám zůstala alespoň vzájemná úcta. Neškrtejme bohatství, které jsme dříve spolu prožili. Neplivejme do studny, ze které jsme dříve pili.)

Proč přátelství mnohých s Ježíšem skončilo?
Neslyší nebo nechtějí slyšet Ježíšovy rady k budování přátelství. („Kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“) 

Doba našeho života i čas letošního Adventu je pro nás darem od Boha.
Nevíme, který Advent bude naším posledním. Ale máme vědět, jak bychom jej měli prožít.
Proč ovšem čekat na konec, když můžeme ledacos obnovit už teď.
Vánoce lze prožít všelijak.
Mnoho lidí naříká, že na náměstí nebude rozsvícení Vánočního stromu. My si každoročně rozsvěcujeme vánoční stromek až na Štědrý den.

V příloze nabízím pár řádek o Adventu.

---

CHVÁLA ADVENTU

Za svůj životní program jsme přijali úsilí o porozumění a spolupráci s druhými, nejbližšími počínajíc. Chceme, aby nám bylo spolu dobře.
Poslední neděle církevního roku nám připomíná Ježíšův způsob kralování – jeho službu lidem. Všímáme si, že Bůh slouží nám, ne my jemu. Každou neděli pro nás pořádá svou slavnost.
Bůh nás nazývá svými královskými dcerami a syny. Od Ježíše se královskému chování učíme. Advent nás každoročně zve k přípravě vánočních svátků. Víme, koho narozeniny slavíme. Chceme jeho přátelství zase o něco více přijmout – abychom uměli být nablízku Bohu i lidem.

Co znamená nechat si posvětit adventní věnec? Co má Bůh s věncem dělat?
Modlitbou chceme pohnout se sebou, ne s Bohem. Modlitbou vyslovujeme své rozhodnutí, co chceme změnit nebo se naučit my, a Boha k tomu prosíme o pomoc.
Adventní věnec je nám připomínkou, že se chceme nechat zasvěcovat do Ježíšova způsobu života, s ním chceme sloužit jeden druhému. Každá další rozsvícená svíce věnce nás zve k dalšímu kroku.
Rodinné slavnosti podporují soudržnost rodiny.

Advent je časem našeho otevírání se Kristu i lidem.
Před léty jsme si k tomu vymysleli rituál. 
Na 1. neděli adventní táta připomene, že boží království se buduje službou druhým. Jednu židli nebo křeslo prohlásí za královský trůn (kvůli dětem třeba přehozením červené látky) a posadí na něj maminku – ta nám nejvíce slouží. Společně s dětmi maminku chválí, čím je pro nás jedinečná, co vše pro nás dělá, jakým bohatstvím pro nás je, a děkuje jí.
Pak maminka vyzve manžela, aby se on posadil na „trůn“, a s dětmi mu také vzdají stejný „hold“.
Potom jsou postupně na „trůn“ posazeny jednotlivé děti (také prarodiče, pokud jsou přítomni). I děti potřebují slyšet od rodičů, jakým pokladem pro rodiče jsou a čím přispívají k božímu království nejen v rodině. Každý taková ocenění potřebujeme, jsou pro nás pohlazením duše.

2. neděli adventní rodina posadí na „trůn“ nejprve tátu. Ten poděkuje rodině za ocenění, kterému se dostalo o minulé neděli. Přečte Ježíšova slova z J 18,37 a vyloží je: „Ježíš životem dosvědčil, že vše co děláme dobrého je přínosné pro nás a pro Boha. I já si chci osvojit něco dalšího.“ A poprosí manželku o radu: „Co by sis ode mne přála? Poraď mně, co nového si mám osvojit – aby nám spolu bylo čím dál víc dobře?“
Potom se táta ptá dětí, co by si od něj přály (ne věc, ale jednání).
Potom se maminka stejným způsobem ptá manžela a pak dětí.
Možná se větší děti také posadí na trůn a budou ptát rodičů a sourozenců na jejich přání.

3. neděli adventní slavíme v kostele bohoslužbu smíření. Hodinu promýšlíme jedno téma. (Letos: Jsi odpovědný za svou růži aneb chvála přátelství.)

Na 4. adventní neděli se v rodině radíme, jak budeme slavit Vánoce, aby nám materiální záležitosti (úklid, příprava jídel, shánění dárků) nepřevážily samotné slavení. Abychom nebyli jen konzumenty (cukroví a televizní obrazovky), ale přijímali druhé i Boha do svého života. I umění slavit se chceme učit. Společným slavením se velice hlásíme ke svým nejbližším.

V Adventu doma zpíváme Staročeské roráty (hudební klenot České muziky).
Vánoční stromek rozsvěcujme až na Štědrý den. Je nám připomínkou Stromu života z Ráje. Tím je pro nás Ježíš. Z něj a z jeho vyučování se živíme. 
Už na začátku Adventu přemýšlíme, komu a jak přispějeme z těch mnoha, který chybí něco podstatného k životu.