Slavnost Ježíše Krista Krále

Začal proces „synody“. Jak se vám daří mluvit s lidmi o Bohu? Kolika lidem (mimo vaše děti) se vám podařilo ukázat cestu k setkání s Kristem? Kolik dospělých ročně ve vaší farnosti křtíte?
Mluví se o evangelizaci. Mám za to, že nejprve potřebujeme evangelizovat sebe sama. Mnoho věcí v církvi totiž děláme podle svého a ne podle Pána Ježíše. Toho, koho mám rád, toužím poznat.

Jednou se mě mladá maminka ptala: „Kým je pro vás Bůh?“
Snadnější je klást otázky než odpovídat, tak jsem se jí zeptal: „Kým je pro vás vaše maminka?“ A pak jsem se pokoušel říci, kým je pro mě moje maminka, a potom kým je pro mě Bůh.

Mluvíme o dobrořečení nad třemi zdroji setkávání s Bohem. Došli jsme ke třetímu pramenu, ke slavnostem a ke slavení svátostí. Čím pro nás jsou? Jak o nich doma mluvíme?
A co slavíme dnešní Slavností Ježíše Krista Krále? Co o ní říkáme dětem a co o ní sami víme? [1] 

Slavíme poslední neděli církevního roku.
Každou neděli slavíme Ježíšovu hostinu (slavnost manželství Hospodina s námi - svou nevěstou) a jeho vzkříšení (vítězství nad hříchem, jehož následkem je smrt).

Význam slavení známe už z našich lidských oslav.
Nestačí jen při oslavách obdarovávat děti, je důležité jim říkat, proč slavíme, vysvětlovat jim řeč slavení, a objasňovat potřebu slavit.
Jako my slavíme se svými blízkými vzájemné přátelství (máme-li jeden druhého, máme pro koho žít), tak i Bůh má potřebu slavit s námi ještě větší a hlubší přátelství. [2]

Říkáme si, jak jsou slavnosti izraelitů a křesťanů geniálně vymyšlené, neboť slouží k udržování vědomí, že jsme milovanými dětmi božími.
Neuplyne týden, aby izraelita neslavil sobotní slavnost, která mu opět potvrzuje, že je z božího, královského rodu. Vítá královnu Šabat poté, co se vykoupal, ostříhal si nehty, připravil k večeři světla, víno, bílý chléb a maso. Dobrořečí Hospodinu i svým blízkým (manžel manželce, rodiče žehnají dětem).
Pokud víme, jaké úsilí vynakládali chudí židé, aby mohli slavit a připravit - pro ně - bohatou sobotní večeři, pak si my, kteří nemáme existenční starosti, budeme svého obřadu více vážit.

I my jsme Bohu vděční, že smíme patřit do jeho lidu.
Každý z nás máme pro Boha ohromnou cenu. A to, že smíme patřit do vzácného celku (nevěsty boží), je naším dalším bohatstvím. (Připomínám, že židé dobře vědí, že určité modlitby mohou být vysloveny pouze až v určitém množství lidí.)  

Židé vytrvale očekávají příchod Mesiáše. My smíme s Mesiášem už každou neděli slavit jeho slavnost.
Ta je naší největší slavností.
Pokaždé dobrořečíme (máme dobrořečit) modlitbou „Sláva na výsostech Bohu“. [3] Každou neděli si modlitbou „Věřím v Boha“ připomínáme mocné skutky boží lásky a jeho péče o nás. Každou neděli znovu slyšíme Ježíšův manželský slib.

Slovy „Otče, přijď tvé království“ pak vyznáváme, jak a s čím chceme přispět na stavbě boží.
Těmito modlitbami pokaždé vyslovujeme svou vděčnost za všechno bohatství Bohem nám už poskytované.
Připojujeme se k Ježíšovu dobrořečení Otci a Ježíš - náš Ženich - nás už teď při své Hostině obsluhuje jako svou nevěstu (srv. L 12,36-37). To je závratné. (O tom se izraelitům - naším starším bratrům Smlouvy Hospodinovy - zatím ani nesní.)  

Toto slavení je a má být naším největším přitakáním Bohu, oslavou jeho štědrosti a jeho služby nám, lidem.
To je jiný přístup, než když si bláhově myslíme, že my sloužíme Bohu, že my mu přinášíme své oběti, opěvujeme ho a okuřujeme.      

Ke každé oslavě s lidmi patří hostina, prostřený stůl jídla, přátelství, vzájemného porozumění a souznění ke společnému dílu. Všechny smysly, tělo, duše a duch tak mohou zakoušet ochutnávku krásného. Říkáme si, že židé při sobotní hostině dobrořečí Hospodinu, navzájem si projevují vzájemnou úctu, příchylnost a vděčnost. Stolují, uklánějí se jeden druhému, pečují o druhé stolovníky, společně zpívají slova obdivu i text o ženichu a nevěsty z Písně písní a nakonec manželé (jsou-li příznivé okolnosti) zakoušejí v ložnici boží milostný dar být jedno tělo a jedna duše. I to je předsíní, ochutnávkou nebe a podobenstvím o splynutí s Tvůrcem.

Léta z Písma zkoumáme a odrýváme, co do našeho slavení vložil Ježíš, co nám nabízí a co od nás očekává.
Zdalipak se v církvi k našemu odkrývání svatební hostiny někdo přidá? Nános tradice mše jako oběti je příliš zakořeněná a silná.
Slova: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“, nejsou nějakým naším výmyslem, ale vycházejí z výpovědí božích slov, která máme objevit a přijmout jako přání a pokyn od Boha.
Eucharistie (dobrořečení) je hostinou a Ježíšova hostinou je dobrořečením. 
Připomenu, že rituály je nutné čas od času vysvětlovat, aby jim účastníci rozuměli a nestaly se z nich nesrozumitelné šifry.  

Teď ještě povím něco o obrazu Ježíše Krále. [4]
O přirovnání Boha nebo Ježíše ke králi jsme vícekrát mluvili. Všimněme si našeho zalíbení v obrazu feudálního krále. Tak si krále představujeme. S korunou a v hermelínu.
Máme pamatovat, že Bůh je jiným Otcem, Matkou, Ženichem, Manželem, Přítelem, Králem, … než jsme my. Od Boha a od Ježíše se máme učit, co znamená být rodiči svých dětí, jakými přáteli máme být svým partnerům a blízkým.

Izraelité nevyslovují jméno boží JHWH (vyslovoval je pouze velekněz jednou do roka ve velesvatyni). I my máme všechna důvěrná oslovení Boha používat uvážlivě, s úctou a bázní, abychom je neznevažovali.
Ježíš není králem světa, to by svět vypadal jinak. Jeho království stojí na dobrovolné službě a lásce. Nedá se někomu vnutit.

Obraz a archetyp dobrého krále a otce je nám z biblického vyučování a ze zkušenosti s Bohem znám. Král a otec má pečovat o své svěřené tak, aby jim nechybělo nic podstatného k životu.
Také máme z dějin, z Písma a z vlastní zkušenosti velice špatné zkušenosti se špatnými vládci a nedobrými otci. 

Ježíš je věrným obrazem Otce Nebeského. Jeho lidskost je v porušeném světě velkým kontrastem oproti našemu jednání. A následování Ježíše je pro nás dost náročné.
Už i v lidské rovině vidíme, jak náročné je být synem dobrého otce. Být obrazem Boha pro nás je teprve vysokou metou.

Rodičům Bůh svěřuje to nejcennější, co má – děti.
Rodiče a všichni, kteří slouží druhým, mají určitou moc a je patřičné, aby se jim dostalo uznání za vše dobré co konají. Ale pozorujeme na druhých a pak i na sobě, jak je třeba si hlídat pokušení mít větší bohatství, větší moc, být obdivován a uznáván přes míru. Přeroste-li naše postavení autority v autoritářství, je zle. Příkladů je víc než dost. Nadřazenosti mnoha mužů a šéfů (i v sukních) se stále neumíme zbavit.
Nadvláda mužů i v naší církvi trvá. Toho, že Ježíš byl muž, hloupě a povýšenecky zneužíváme proti ženám a šidíme se v církvi o dary, kterými je Bůh obdařil. 
Ignorujeme, že obrazem božím může být jen muž společně s ženou (srv. Gn 1,27).
A obrazem božím můžeme být jen tehdy, známe-li originál.

Už víme, že Naše lidskost je odpovědí na poznávání = zakoušení božího milosrdenství a jeho Náruče.

V Písmu a v Izraeli je Hospodin popisován především jako pečující Otec, Pastýř (Hospodář) všeho stvoření. Ano, v Písmu je také řeč o Bohu - králi. V modlitbách židů je často slyšet: „Otče náš, Králi náš“, ale izraelité mají natolik špatnou zkušenost se svévolnými a tyranskými králi, že jejich představa Hospodina jako Krále spočívá především ve smyslu vznešenosti a šlechetnosti.

Izraelité si vynutili na Hospodinu lidského krále. Tím opovrhli Hospodinem!!
Copak může člověk nahradit boží péči o svůj lid?
Zkušenost s izraelskými a judskými králi jim dala dostatečně za vyučenou. Všem jejich králům stoupla moc a sláva do hlavy tak, že škodili lidem i boží věci.

Za týden si všimneme prvních tří izraelských králů. Především krále Šalomouna - toho katolíci neznající Bibli mají téměř za ideálního krále. (Na biblické hodině jsme už o něm začali mluvit.)
Saul, David a Šalomoun byli výjimeční, a přes si neuhlídali poslušnost Hospodinu. Každý z nich vykonal ledacos dobrého, ale i špatného. To by nám mělo být dostatečnou výstrahou přinejmenším k pečlivé kontrole našich vlád a příchylnosti k triumfalismu.

Ježíšova věta: „Kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ je zásadním kriteriem i pro nás.
I pro církevní synod. Potřebujeme hloubkovou inventuru, jak v církvi s boží pravdou hospodaříme.

---

[1] Naše maminka z malých možností výborně vařila. Když jsem se u běžných jídel ptal, kolik něčeho dává, řekla: „Tak akorát“,
ale u jídel svátečních se držela receptu. Vedle knihy „Kuchařka“ měla také ručně opsané recepty. 
Zdalipak také máte doma dobrou „Kuchařku“ křesťanství? Za jednu z deseti nejdůležitějších knih pokládám „Zvěstování víry“ (známý „Holandský katechismus“, podepsaný Pavlem VI.). Zdalipak si také opisujete osvědčené recepty? Berete si na bohoslužby poznámkový blok nebo máte výbornou paměť? 

[2] I Hospodina těší, že má nás: „Bez vás bych byl jen Bohem mravenců, medvědů a kopretin“.

[3] Není mně jasné, proč se v době adventní a ve Čtyřicetidenní před Velikonocemi chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ vynechává.

[4] Slavnost Ježíše Krista Krále je ideologickým svátkem z r. 1925. Piux XI. tento svátek ustanovil proti upadajícímu vlivu církve ve společnosti. A zasvětil lidstvo Ježíšovu srdci. Jenže Ježíš své království nevnucuje. Svátek nezabránil masovému přijetí občanů komunismu a nacismu.  My, křesťané, se především potřebujeme obrátit ke Kristu, který přišel v montérkách stavebního dělníka a ne v hermelínu s královskou korunou na hlavě. Jakýkoliv triumfalismus je Ježíši naprosto cizí