33. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 10,11-14.18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 12,1-3; Žid 10,11-14.18; Mk 13,24-32
Datum: 14. 11. 2021
V prvním čtení a našem úryvku z evangelia se setkáváme s apokalyptickým literárním druhem v Bibli. O tom jsme už trochu mluvili. (Nám je tento druh cizí a jeho výklad je náročný. Při jeho výkladech je důležitá veliká opatrnost. Nenechme se svést podvodnými vykladači.)

Archelogové dokazují, že lidé odedávna pochovávali své druhy s určitou výbavou pro život po smrti.
Ze starých kultur s písemnými záznamy a bohatými archerologickmi nálezy se dozvídáme více o představách lidí starověku o posmrtném životě více. Boháči (nejen ve Starém Egyptě) se snažili zajistit nejen příjemný život na zemi, ale také bohatství pro posmrtný život (pořizovali si k tomu nákladnou výbavu a hrobky, které nebylo snadné vyloupit).
Boží slovo klade, oproti pohanství, především důraz na poctivý život pozemský - na umění lidskosti.  Pozemský život je školou lásky k druhým. Ten, kdo poznává a zakouší boží štědrost a vynalézavou péči Dárce života, může i budoucnost za branou smrti svěřit boží lásce.
Slova z knihy proroka Daniela říkají: „Ti, co spí spánkem smrti, budou  probuzeni …“
Ti, kteří měli zájem o boží vyučování, budou zářit, a ti, kteří uváděli druhé k boží spravedlnosti, se budou skvět jako hvězdy na obloze.“ To nás láká a potvrzuje naši touhu po lásce, kráse a životu navždy.

K druhému čtení.
Potřebujeme porozumět celopalům Izraelitů. Hospodin je milosrdný, nepotřebuje oběti ani prolitou krev na usmíření porušené nespravedlnosti, natož svého spravedlivého hněvu.
Bůh se ujímá nejen obětí, ale i provinilců. Provinilci - pokud se obrátili – nemuseli platit ani za zmařený život vlastní hlavou, ale smrtí zvířete.  –  Tak všichni názorně viděli, že hřích postihuje nevinného (zvíře) a ničí život. I nepříjemný zápach ze spáleného masa v areálu svatyně byl cítit široko daleko (a byl poněkud přebíjen vonným kouřem kadidla).
To, čemu říkáme „starozákonní oběti,“ se konalo kvůli lidem, ne kvůli Bohu. [1]

K evangeliu.
Několiksetkrát nás Bůh v Bibli uklidňuje proti strachu: „Neboj se, chráním tě“.
Nespočetně drzounů se opovažuje tvrdit, že mají vhled do „vyššího poznání“. Nejrůznější „hadači,“ [2] předpovídají termín konce světa. Řadu z nich jsme zažili. Lidé, kteří se rádi starší a nemají zkušenost s pečující boží Náruči, se nechávají děsit těmito podvodníky.

Ježíš nás nenechává v nevědomosti o programu nebeského království.
Vypráví: „Jako se těšíme na jaro (nalévající se pupeny stromů svědčí o jeho příchodu), tak se smíme těšit na setkání s Bohem a nebešťany“.
Ježíš nikdy o životě věčném neřekl: „To je tajemství“.
Řadou podobenství nám vypráví o programu pozemského božího království - které se přiblížilo, začíná už zde a my do něj můžeme vstupovat. Dalšími podobenstvími nám přibližuje, co bude podstatou krásy života v nebi.
Už hebrejská Bible (Tanach) mluví o slavnostní hostině (s výbornými pokrmy a výtečným vínem) s jásotem božích přátel nad krásou božího přátelství nabízeného všem národům. (Hostina je symbolem vzájemné blízkosti, porozumění, souznění, přejícností druhým, vzájemnou službou, projevováním pozorností …
Ježíš to doplňuje a potvrzuje, např. obrazem svatební hostiny a obsluhováním nevěsty jejím (božským) Ženichem:
„Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.
Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.
Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.
Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim.“ (L 12,34-38)
(Vícekráte jsme o tomto závratném textu mluvili.)

Jsme uprostřed listopadu. Před dvěma týdny jsme slavili Svátek nebešťanů a Památku zesnulých. Někdo se spokojí s podivnou církevní řečí o „dušičkách“ a odpustcích.
Asi před patnácti roky jsem vypravoval o 14tiletém děvčeti, která řeči o odpustcích odmítla. Velice dobře jsme si pak popovídali. Patří mezi lidi, kteří hledají dál a ptají se.

O čem jsme doma mluvili ve dnech těch podzimních svátků? Právem si říkáme, že Bůh nám svým vyučováním poskytuje poznání, které nám nenabídne žádná univerzita na světě. O tomto UNIVERZITNÍM vzdělávání máme v rodině mluvit, abychom si ho uchovali.
V kostele se nám dostane nasměřování, které máme v rodině promýšlet a uchovávat.
Každý rok se k tomu snažím v bohoslužbách něco přidat. Kdo si vzpomíná na obraz „očistce“ v příběhu o dvou francouzských vojácích v druhé světové války?  Vzpomenete si na rozhovor čerstvého maturanta a jeho strýce o smyslu života, který jsem nejednou vyprávěl?
Vím, že mám děravou paměť, proto si píšu poznámky na přednáškách, výpisky z knih a výklady Písma.

Mladá redaktorka z novin mě požádala o rozhovor o „dušičkách“. Přivítal jsem tu možnost mluvit o krásném božím programu pro člověka, který přesahuje pozemský život.
Ale to může a má každý rodič poskytnout svým dětem a vnukům.

Jako jsme se naučili ve škole mluvit o základech chemie nebo matematiky, tak se máme naučit mluvit o Bohu a našem životě s ním.
Některé věci ze školy jsme zapomněli, protože je nepoužíváme, ale poznání o Bohu a o našich zesnulých se nám hodí, protože na hroby svých drahých chodíme vícekrát do roka a hlavně s nimi žijeme nejen ve vzpomínkách. [3]
Jak mluvit o životě nebešťanů, aby to bylo lákavé a srozumitelné pro posluchače? Aby to zaujalo i naše inteligentní děti?

Pohanský hallowen doputoval až do našich krajů. Někteří se nad tím pohoršují, ale sami zůstali u řečí o „dušičkách“ jak v pohádkách o hastrmanech.
Ježíšovo vyučování je závratné.

Vedle radosti z božího vyučování zakouším také smutek z toho, že moje služba je často marná ... Říkám si, že mnoho rodičů zakouší podobný smutek, když na ně děti patřičně nedají. A hlavně myslím na Ježíše, na jeho vyučování, námahu, obětavost a marnost jeho úsilí.
Z mnoha tisíc těch, kteří mu naslouchali, přijali jeho pohoštění chlebů a ryb na poušti, viděli uzdravené a řadu dalších božích znamení, zůstalo Ježíšovi jen asi 70 rodin učedníků.

Tolik lidí několikrát Ježíše vyhledalo. To nebyla lúza, ale zbožní lidé.
Evangelium je označuje jako lid, dav. Vybírali si, co se jim líbilo (dokonce jej několikrát provolávali za krále), ale pak tvrdě až nenávistně odmítali to, co jim nevonělo. Tato skupina zbožných je mně - nám, varováním - pokud se někdo nevydá k poznávání Hospodina a nezažije závratnou radost z božího přátelství – ten k Ježíši nepřilne.
Pozor, je řeč o nábožných lidech, kteří než aby zkoumali boží slovo - kterému hned nerozumí a vytrvale hledali jeho smysl, spokojí se raději s lidovou zbožností nebo sáhnou po zbožných knížkách, než po Písmu. [4]
Ježíšem neopovrhla nějaká lůza, ale „zbožní“ lidé.  

Přitom Ježíšův příběh nám svědčí o láskyplném sestupování Boha k lidem, ale také o našem nezájmu o hlubší věci. Řada zbožných se setkala s Ježíšem, ale nebyla z něj nadšena (zkusme jich několik vyjmenovat).

Proto jsme Ježíši vděční, že nás upozorňuje na naši povrchnost, abychom se s ním neminuli.
Pro nás je životně důležité, abychom si s Ježíšem porozuměli a nechali se jím vyučit, co je pravé bohatství a nejhlubší radost.

V létě byla v některých městech - pro mě neznámých - řada objížděk. Když jsem se v nich se v noci autem několikrát zabloudil, vyhlížel jsem někoho, kdo by mě navedl správným směrem. Pak jsem takovému člověku dobrořečil.
Někteří lidé hledají hlubší smysl života a někteří se trápí pro smrt svých drahých. Posloužíme jim? Ukážeme jim směr k hledání smyslu? [5]

Můžeme dát jen to, co sami získáme. Jen vlastní svědectví má váhu hodnověrnosti. [6]

Ježíšova hostina je slavností Vzkříšeného. [7]
Pro toho, kdo si ověřil pravdivost Ježíšových slov a jeho života, je každá neděle památkou a příslibem vzkříšení. Máme co slavit a za co dobrořečit Bohu a Ježíši.
Při sportovním zápase diváci křičí nadšením, dá-li jejich mužstvo protivníkům gól.
Co dělat pro to, aby nás oslava Ježíšova vzkříšení zvedla z lavic? Nutit se do radosti nelze. 
Ale Ježíšovo vzkříšení je víc jak gól daný smrti …
[1] Už v příběhu o „obětování Izáka“ slyšíme, že Bůh je zásadně a jednou pro vždy, proti jakékoliv lidské oběti.

[2] Biblické slovo „hadač“ je slovo odvozené od hada v Ráji, který lže o Bohu. Běda každému, kdo opovážlivě a svévolně  mluvít o Bohu a jeho plánech. (Srv. Dt 13,1-6)

[3] Máme dobré knihy pro děti, nad kterými můžeme s dětmi mluvit o umírání a pohřbu („Když dinosaurům někdo umře“ od L. Browna, „Anna a Anička“ od Martiny Špinkové).
Jak porozumět těžce nemocným před jejich smrtí a vlastním pocitům? Jak o naše drahé pečovat a jak s nimi mluvit? Paní Eva Kantůrková napsala knihu „Nejsi“. Paní Jiřině Šiklové vyšla kniha „Vyhoštěná smrt“. Velikým objevem pro nás byla kniha Magii Callanovové a Patrice Kellové: „Poslední dary – Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících“. 

[4] Rozumíme vzniku lidové zbožnosti, Bible byla lidem nedostupná (ale dnes jsme vzdělaní). Lidová zbožnost je směsí pohanství a trošky křesťanství. Je líbivá (má svou poezii, neříkám, že je bezduchá), ale není moc náročná. Řada lidí jí dává přednost. Mezi lidovou zbožností a Ježíšovou naukou je rozdíl jako mezi kamarádstvím a přátelstvím.
Na naši Kopečkovou pouť s Janem Nepomuckým přicházejí tisíce lidí. Jejich děti utratí několik set korun na pouťových atrakcích (neopovrhuji těmi rodinami), ale postava Jana Nepomuckého je nezajímá.
Řada našich lidí přijde na bohoslužbu, ale doma dětem o Janovi neumí vyprávět.
Hrozí nám, že i v nebi - kdyby ta možnost byla - by někteří šli raději na kolotoč, do cirkusu nebo na Karla Gotta (to nejsou zlé věci) místo na setkání s Ježíšem. Přitom v nebi nebude taková nuda jako při mši nebo při našich modlitbách. Připomenu Ježíšovo podobenství o přátelích krále, který zve své přátele na svatbu svého syna, ale oni šli za svými zájmy (Mt 22,1n).

[5] Opakuji ten rozhovor maturanta a jeho milovaného strýce.
Přítel mně vyprávěl: „Bylo to ještě před válkou. Přišel jsem svému obdivovanému strýci ukázat maturitní vysvědčení. Pochválil mě za vyznamenání a ptal se, co hodlám dělat dál“.
–  „Rád bych studoval přírodní vědy.“
–  „Výborně, a co pak“?
–  „Pak bych rád učil“
–  „Výborně a co potom?
–  „Rád bych se oženil.“
–  „Výtečně. A dál?“
–  „Doufám, že budeme mít děti - a dobře je vychováme“.
–  „Ano, a co dál“?
–  „Pak budu dál pracovat …, až do důchodu“.
–  „A pak“?
–  „V penzi se chci těšit z vnoučat.“
–  „A potom“?
–  „No, nakonec umřu.“
–  „A potom? …

[6] V rozhovoru o smyslu Památky zesnulých se mě redaktorka (mimo jiné otázky) ptala:
Je smrt jednou z vlastností života nebo je cílem?“ 
Pokusil jsem se povědět to, k čemu mně Ježíšovo vyučování dovedlo:
„Smrt nám ukazuje, že náš život má jedinečnou hodnotu, je neopakovatelný. Ptáme se, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Rodiče si přejí mít děti – mají potřebu se dávat, pro někoho žít. Bible říká, že Bůh pro nás žije v ještě větší míře a že s námi počítá navždy. Dal nám velikou touhu po dobru, životě a lásce, která nám zůstane - a může být naplněna – i po opotřebování a konci našeho těla. Krásu „nebe“ vytváří dobré vztahy se všemi. Je porozuměním se všemi a pečlivou spoluprací se všemi. Po tom dlouho toužím a o to usiluji, ale nedaří se mně to úplně (a nemyslím si, že je to vždy jen chyba druhých). Když zažiji něco krásného, když si říkám: „Kdyby to tak trvalo navždy“, pokaždé je to předchuť, předsíň, předehra a ochutnávka nebe.
Bible říká, že nejdůležitější v  životě je lidskost našeho chování a vyučuje nás, jak si toto umění osvojit. Dětem říkáme: „Nebojte se mé smrti. Budu vás mít ještě víc rád, než se mně to daří tady na zemi - Bůh nám k tomu přislíbil svou pomoc. Těším se na tento krásný program, nic většího si nepřeji. Největším bohatstvím jsou dobré vztahy s druhými, je třeba o ně stále pečovat. Děkuji vám za to, že stojíte o sebe navzájem a že mě máte rády. Jděte dál touto cestou, to bude i nadále mou největší radostí.“

[7] Při velikonoční večeři nám Ježíš říká:
„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,53-58)