32. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: 1 Král 17,1-24; Žid 9,24-28; Mk 12,38-44
Datum: 7. 11. 2021
Jak se vytvářejí vztahy? Dnešní biblické vyučovací lekce říkají, jak důležité jsou motivy našich jednání. 

Každý vztah (i manželství, i rodičovství) je trochu rizikem, každý můžeme selhat (i ve vztahu s Bohem).
Boha jsme neviděli tváří v tvář, ale Bůh - buď za to pochválen - je solidní partner, svou hodnověrnost dokazuje svou péčí o nás. Dává v sázku svoje slovo, vícekrát říká: „Při sobě samém přísahám, že splním své přísliby“. (Srv. např. Iz 45,23; Jr 51,14; Am 6,8; Žd 6,13)  

Rodiče si získávají důvěryhodnost u dětí svou péčí. [1]
Hospodin nám říká: „Naslouchej mým slovům, hledej jejich smysl a ověřuj si jejich pravdivost a spolehlivost.“[2]

Církev na přání Františka otevřela synodální cestu. Opět je řeč o nové evangelizaci. Nejprve je ale třeba evangelizovat sebe. [3]

Vdova ze Sarepty rozpoznala v pronásledovaném Eliáši božího muže, dala na jeho prorocké slovo a riskla mu dát poslední jídlo. Ověřila si tak spolehlivost jeho slov a poskytla mu azyl (podstoupila další riziko).
Je pro nás krásným vzorem. Známe Ježíšovo ocenění této vdovy. [4]
Posledních pár korun věnovala potřebným („třeba poslouží někomu víc než mně“).
Ježíš nás upozorňuje na důležitost motivů našeho jednání.

Ježíš tuto vdovu staví do protikladu zbožných. Ti přicházeli k pozůstalým do jejich domů pod záminkou solidarity v truchlení, ale zneužívali jejich pohostinnosti a „vyžírali je“. Na toto pokrytectví Ježíš poukazuje. (Však také tento nešvar sami židé později změnili a sousedé naopak pozůstalým přinášeli jídlo.)

Jsme Ježíšovi vděční za jeho vyučování. Vede nás k upřímnosti a ryzosti úmyslů, abychom objevili krásu setkávání a rozhovorů s Bohem, byli osvíceni jeho slovy a nechali se povznášet slavením svátostí.

Byli jsme zvyklí se ptát: „Modlil jsem se“? Nemodlil – mám tedy hřích.
Plnili jsme náboženské povinnosti. „Modlil jsem se“, ale už jsem se neptal, zda jsem se setkal s Bohem a co jsem získal (setkání s osobností, s krásou, s ušlechtilostí nás přece obohacuje) a zda byl i Bůh potěšen.

Časem jsem se děsil, co všechno každou neděli na celém světě v našich přímluvách od Boha žádáme. [5]  
Může si Bůh něco přát od nás? Zajímá nás to?
Nevnucujeme Bohu svými modlitbami nezdvořilou zbožnost podle našeho pokleslého vkusu? [6]    
Máme možnost si porovnávat způsob našeho modlení s Ježíšovým vyučováním (a podle toho máme uvádět své děti do umění setkávat se s Bohem). [7]

Nouze 20. století nás donutila k přemýšlení nad smyslem našeho vztahu s Bohem a 2. vatikánský koncil nám ukázal zaaresenou cestu k Ježíši.

Mluvili jsme spolu o dvou pramenech setkávání s Hospodinem (o jeho pozornostech skrze krásu a božství světa i o jeho vyučování skrze jeho slova).
Chci mluvit (ne poprvé) o třetím zdroji - o slavnostech božích (Bůh nás učí dotvářet jeho svět a umění slavit).

Už rodiče o nás odmala denně pečovali a navíc s námi slavili. Např. při svých i naších narozeninách s námi oslavovali, že nás mají. My jsme na to pokaždé odpovídali projevy své vděčnosti ….
Podobně je to ve vztahu s Bohem. Při slavnosti křtu nám Bůh prohlašuje: „Jsi moje milovaná, milovaný …“ A každou neděli nám to znovu a znovu svou slavností potvrzuje, abychom na to nezapomněli: „Jsem váš ženicha a vy mou nevěstou“.
Už si nevedeme svou, už neobětujeme (podobně jako pohané) Bohu pár oplateček a slzu vína a Ježíšovo roztrhané (rozlámané) tělo a vylitou krev “, aby nám Bůh mohl odpustit naše hříchy. (Dříve jsme tak činili, ale pak jsme se ptali, jak bychom mohli Bohu přinášet obětavost druhého (v našem případě obětovat Otci Ježíšovu lásku k nám). Nerozuměli jsme tomu, natož, abychom naším inteligentním a přemýšlivým dětem říkali nějaké pokroucené a nesrozumitelné náboženské poučky.

Byli jsme osvobození od plnění náboženských povinností: „Byl jsem pokřtěn, byl jsem v neděli v kostele, byl jsem u zpovědi, jsem biřmovaný, nechal jsem zaopatřit své umírající blízké. Získal jsem plnomocné odpustky duším v očistci ...“  Bůh nás učí, že jej můžeme oslavit svým lidským jednáním. On sám nám odkývá důvod a smysl svých slavností. Přicházíme rádi a necháváme se Bohem obsluhovat. Jsme mu vděční, že nemusíme přicházet s prázdnou. Vše, co se nám podařilo pěkného, můžeme přidávat k Ježíšovu životu. On sám nás ubezpečuje, že si toho považuje: „Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mk 9,41)
Každý úsměv, každý pozdrav, každý projev úcty a každá poctivá práce a pomoc druhému má význam pro boží království na zemi. Život na zemi je předsíní království nebeského. Nic se neudělá samo a my můžeme přispívat ke kráse dobrého soužití s druhými.

K velkorysosti chudé vdovy se ještě vrátím příště.

Jsme vyzývání k evangelizování jiných. Ale sami vidíme, že my sami potřebujeme být nejprve evangelizováni. Jak bychom mohli vysvětlovat třeba gymnazistům z nekatolického gymnázia, o co Ježíšovi jde?
Na příkladu Svátku všech nebešťanů a Památce našich zesnulých, které jsme slavili, to lze vidět. Mladá novinářka se mě dobrými otázkami ptala na náš vztah ke smrti a k zesnulým. Něco jiného je ovšem rozhovor do denních novin a poznání, které nám poskytuje Bůh.
Jsme rádi, že nám někteří lidé kladou důležité otázky, ale nemohu dát něco, co nemám. Ani vlastním dětem nemohu odpovídat, pokud si podobné otázky nekladu sám a neznám-li na ně odpověď.

O naších zesnulých už nemluvíme jako o „dušičkách v očistci“ (ten slovník by byl jako z pohádek o hastrmanovi). Nemyslíme si, že jen bezmocně trpí, že si musí odkroutit nějaký trest a jsou odkázány jen na naše modlitby. Jde přece o jejich dorůstání na úroveň nebešťanů. Mají přijmout názory boží a osvojit si Ježíšův způsob jednání. Nemusíme přemlouvat Boha, aby se nad nimi smiloval. Nikdo o ně nepečuje víc jako on. Hospodin přece nepotřebuje naše modlitby, které by ho pohnuly ke zkrácení utrpení lidí v „očistci“. Ježíš nás poučuje o programu našeho života, který nekončí smrtí našeho pozemského těla. Nechali jsme si jím poučit, že svým zesnulým můžeme být prospěšní. Přátelé se přece navzájem ovlivňují. Jestli nám záleží na jejich budoucnosti, tak ani jejich přejícnost k nám neustala. Jsou blíž Bohu, více rozumí jeho záměrům než my tady na zemi. Doufáme, že nás mají raději, než když žili s námi tady na zemi. To je naše oboustranná šance.

Pokusím se nastínit, jak se zesnulými možná můžeme mluvit a o co je lze prosit. (Zkusím načrtnout několik modliteb, snad se nade mnou neušklíbnete.)

„Milý táto, mám tě rád a za mnoho ti vděčím. Dali jste mně s maminkou život, pečovali jste o nás,
nikdy jsme neměli hlad a nikdy jsi nás neopustil … Mnohému jsem se od tebe naučil. Mrzí mě, že jsem tě neměl víc rád. O to víc se těším, až se s tebou opět sejdu, až si padneme do náruče. Velice mně na tom záleží. Snad už ti mohu říci, co jsem se dřív neodvážil, aby ses nezlobil. Promiň, ale nikdy jsi nepřiznal své chyby. Nikdy jsi se neomluvil ani mamince. Přiznat si chybu není slabost, ale pravdivý a odvážný čin. Vidíš, že se snažím nápravu svých selhání napravovat. Ty už víš víc než já, že v nebi si budeme rozumět se všemi nebešťany a budeme schopni s nimi spolupracovat. Pro mě je tato vize království nebeského povzbuzením, abych pracoval na umění dobrého soužití s druhými lidmi, abych přiznával své chyby a omlouval se za ně těm, které jsem zranil nebo jim zůstal dlužen. Prosím tě, táto, pracuj na tomto programu. Velice stojím o to, abychom si beze zbytku rozuměli.“

„Milý pane faráři, měli jsme vás a máme vás rádi. Učil jste nás „Otče náš“, v dospělosti jsem Ježíšovým slovům o božím království a o odpuštění, snad trochu porozuměl. Těším se na setkání s vámi. Myslím na vás a naši společnou budoucnost v nebi. Kázal jste nám o milosrdenství božím, o zpovědi a lítosti, ale sám jste nikdy své závažné selhání nepřiznal. Nesoudím vás, sám také jako hříšník prosím Boha o jeho milosrdenství. Tak jako sobě, tak i vám upřímně přeji, abyste si toto umění pravdivosti osvojil. Promiňte mi, že jsem se odvážil vám tuto věc svého srdce otevřít. Rád vzpomínám, jak jste nás, dva kluky, vzal na ryby …  Mám vás rád.“

„ Milá maminko, jsem ti velice vděčný za tvou lásku. Mnoho ti dlužím. Měla jsi mě vždy o mnoho víc ráda, než já tebe. Co ses kvůli mně natrápila. Svou láskou jsi přispěla k mému obrácení … Snad se z mého nynějšího způsobu života raduješ víc, než jsi zažila tady na zemi. V mnohém ještě nedosahuji tvé šlechetnosti, ale tvoje věrnost je pro mě velikým povzbuzením. Děkuji ti za to, žes nepřestala doufat v mou nápravu. Prosím Boha, aby ti vrchovatě vynahradil mé dluhy vůči tobě …
Mami, těším se na tvou náruč …“

Už jen povím: „Děkujeme ti Bože, za tvé vyučování toho, co je pro nás podstatné“.
[1] V pubertě si děti znovu ověřují spolehlivost rodičovských rad. Ve škole jsme naslouchali a mnohé se od svých učitelů dozvěděli. Ale některým jejich názorům jsme nevěřili. Během života jsme řadu svých názorů změnili.
Slepá víra bývá nebezpečná. Rozkaz má v našem životě své místo (např. v záchranné akci hasičů, vojáků), ale dobré vztahy stojí také na svobodném rozhodnutí.

[2] Hospodin řekl Jákobovi: „Od táty jsi slyšel, že jsem jeho věrný přítel. I tobě nabízím svou pomoc ...“
Jákob, řekl: „Taková nabídka se neodmítá. Budeš-li o mě pečovat, odvedu ti desetinu zisku.“
Jákob měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ … Jákob se zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ (Gn 28,12-22)
My jsme místo naslouchání byli vedeni k poslušnosti. V Katechismu byly určité otázky a odpovědi, ale pokládání jiných otázek bylo pokládáno za vzpurnost (tak to bylo v komunistickém režimu i v semináři). Mnohým ohnutým hřbetům to vyhovuje, nemusejí přemýšlet.
V církvi se dost brzy začalo rozkazovat. Micva (pokyn, ukazatel cesty) byla přeložena jako „přikázání“. Církev byla vybudována podle modelu císařského dvora a vojska. Místo služby potřebným, nastoupila vláda privilegovaných. Vrchnost vedla poddané k poslušnosti, ke kajícímu životu (k trestání se), k ideálu chudoby a odříkání (nejen sexuality). To vše je odklonem od boží moudrosti, od slov božích.

[3] Je to, co církev nabízí lidem oslňující a živé, nebo nezáživné? Ladí s Ježíšem nebo je mu naše vyučování vzdálené?
Nevím, jak vám, ale já instrukcím k synodě nerozumím, jsou psané jazykem církevních starých mládenců neznalých náš život a naše bystré děti a vnuky. Opravte mě, prosím, pokud se mýlím, nerad bych někomu křivdil.

[4] „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské.“ (L 4,24-26)
„Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,40-42)

[5] Také se vám zdá, že ten nekonečný seznam, ve kterém Boha žádáme, co vše má Bůh pro nás konat je opovážlivý?
Kdybych vám - rodičům - říkal: „Prosím vás, vařte dětem. A nejméně jednou denně jim dopřejte teplé jídlo. A perte jim oblečení, aby chodili v čistém.“ Nebyla by to ode mne drzost? Co byste mně odpověděli?
Ježíš nás vybízí k přímluvné modlitbě jiného druhu. A potvrzuje, že Bůh o nás stále pečuje. (Srv. 

[6] Terezie z Ávily říká svým řádovým sestrám, co podle ní tvoří podstatu kontemplace: „Přemýšlet při modlitbě. Rozumět tomu, co v modlitbě říkáme. Vědět, s kým mluvíme. Vědět, kdo jsme.“

[7] Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,7-8)