29. neděle v mezidobí

Čtení z knihy proroka Izaiáše.               

Hospodin dopustil, aby jeho služebník byl rozdrcen a dal svůj život pro druhé.
Spatří potomstvo, bude dlouho živ, a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým. Ponese jejich břemeno nepravostí.

Obdrží úděl spravedlivého, neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.  
                                            (překlad: Radivoj Jakovljevič, pravoslavný biskup, člen skupiny Ekumenického překladu Bible)

K evangeliu.
Určité pokušení po vládě (po moci a slávě) způsobilo i u apoštolů nenaslouchání Ježíšovi a prosazování svých názorů a tužeb – ty mohou přerůst do dychtění (to je už zvrhlé).
Učedníci si s Mesiášem spojovali vítězství nad Římany a už se těšili na ministerská křesla v jeho vládě. Jan toužil po premiérské pozici, Jakub po ministerstvu zahraničních věcí.
„Můžete pít kalich, který já piji a podstoupit ponoření, kterým já projdu?
Ti dva apoštolové už v euforii mysleli na přípitek Mesiášova (a jejich!) vítězství, nepřipouštěli si, dokonce odmítali, že by Ježíš mluvil o kalichu utrpení, který vypije až do dna.

„Ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají pocítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, ať je otrokem všech. [1] Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život pro záchranu mnohých.“ (Mk 10,44-45) [2] 

Jako bychom ta Ježíšova slova neznali …
Jak dochází k našemu šilhání po moci?
Ten, kdo se neučí pečlivě u Ježíše, kdo se nevšímá, jakou cenu má pro Boha, ten se snaží zajistit si významné postavení jinde a jiným způsobem.

Proti klerikalismu mluví i František, nemusím u toho zůstávat.

Evangelia nás upozorňují na naše neblahé sklony. A Ježíš nám ukazuje, jak se jim bránit – přinejmenším svým příkladem toho, který slouží.

Naši biskupové nám posílají dopis k synodu.

Před 20 lety jsme církevním sněmem prošli. Naši biskupové nám řekli, že stojí o naše názory a já jsem jim uvěřil. ThDr. Miloš Raban byl biskupy pověřen k řízení sněmu. Velice pečlivě celý proces připravil (za komunistů žil v Západním Německu a účastnil se tamního sněmu).
Bylo mnoho řečí o naslouchání Duchu svatému. Ale všechno skončilo v koši. Pan kardinál se lekl názorů lidu božího. Němci totiž poslali výsledky lidu božího v Německu do Vatikánu – a dodneška nedostali odpověď. Kuriální úředníci si do svého vedení církve nedají mluvit.
Miloš Raban, který synodální práci věnoval veliké úsilí, byl propuštěn ze služeb. (Na druhé zasedání nebyl ani pozván.) Pan kardinál jmenoval druhou komisi, která měla výstupy sněmovních kroužků učesat do formy přijatelné Římu. Po roce jsme se sešli na Velehradě, ale ani tyto závěry sněmu biskupská konference nepřijala a vydala vlastní, neslaný, nemastný text.
Mnoho lidí, kteří procesu věnovali veliký čas, bylo zklamáno. Žádný šéf firmy by nemohl takto mrhat lidskou ochotou, upřímným zájmem a inteligencí lidí. Naše biskupy to nijak nebolelo, sněmovní proces nebyl placen z našich peněz …
Současná připravovaná synoda bude krátká, nevím, zda a s jakou chutí se do ní lidé zapojí. Vše mají pevně v rukou biskupové. Zase jsme vyzýváni k vyprošování Ducha Svatého, jako by Duch váhal a měl být teprve přemlouván. My se máme Duchem nechat přemluvit, vše je už jen na nás, lidech.
S důvěrou lidí se nemá šeredit, je cenná.
Myslím si, že vyslovit naše názory má smysl. Aby nikdo - ani naše děti - nemohl říci: „Proč jste mlčeli, kde je vaše odpovědnost Kristu, který pro nás tolik udělal, stále koná a spoléhá na vás?“
V minulých dvou desítkách let nebylo znát, že by názory nás dole biskupy zajímaly. Kdykoliv si je mohli číst. Vrátí se k nim teď? Naše potřeby a názory se téměř nezměnily. I učení Ježíšovo je stále platné a máme ho po ruce.

Jak to, že biskupové nemluví o našem prvním, zmařeném sněmu. Nečekám, že by se omluvili, ale bylo by to poctivé a jejich důvěryhodnost by tím mohla stoupnout. Kdy se přestanou bát římské kurie i nás?
Kdy my dorosteme k občanské a křesťanské dospělosti. A kdy se budeme hlásit ke svému volebnímu právu? 

Dopis biskupů uvádím pod čarou. [3]

---

[1] Služebník – zaměstnanec dostává za svou práci mzdu. Otrok dostává jen potravu. Bohu a rodičům nic neplatíme, nezištně nám slouží zdarma. Bůh slouží nám, ne my jemu.
[2] Významný a známý kněz Dominik Pecka v komunistickém kriminále v 50. uvažoval: „Vím, co je dělnická třída. To jsou chudáci a vyděděnci, i když ne všichni. Znám z vlastního názoru všechna ta zla, proti kterým bojuje dělnická třída. Viděl jsem bídu nezaměstnaných, viděl jsem sklepní byty, staré, opuštěný byty, nemocné bez náležité lékařské péče, otrhané a špinavé děti, oběti alkoholismu a prostituce. … Snažil jsem se pro ně něco dělat, aby se zmírnily aspoň ty nejtěžší rány …
Soudruzi se pokládají za mluvčí dělnické třídy, a obhájci jejich vymožeností.
Ta dělnická třída byli chudáci. Lidé přezíraní. Říká se, že je Církev ztratila. Spíše je pravda, že je Církev dosud nezískala. Biskupové ve Španělsku a v Latinské Americe učinili vše, aby tam sociální encyklika Lva XIII. nevešla ve známost a nepopudila boháče.
Řekne-li se Církev, myslí si dělníci: „To je papež, biskupové a faráři. Nedělají nic užitečného. Mají se dobře a žijí z lidské hlouposti. A aby udrželi svou moc, spojují se bohatými a mocnými tohoto světa.“
Nepopírám, že ty představy mají podklad v určitých činech a způsobech hierarchie. Říká se - a to ne zcela neprávem - že Církev je dnes stále do určité míry Církev konstantinovská. Církev opírající se o světskou moc. Odpor dělnické třídy není prvotně odpor proti Církvi, nýbrž odpor proti znetvořeninám evangelia. Jedna z největších znetvořenin evangelia je světský duch, a touha po pozemské moci. Ještě před nanebevstoupením Ježíše se apoštolové domnívali, že Kristus obnoví slávu bývalého království izraelského a že oni v tom království zaujmou přední místa. Avšak Kristus zamítl myšlenku světského panování již v odpovědi Pilátovi: ,Mé království není z tohoto světa´. Své apoštoly neustanovil světskými pány, nýbrž svědky své pravdy. Ustanovil je služebníky, neboť řekl: ,Kdo je mezi vámi největší, budiž jako nejmenší;, kdo je představený, budiž jako služebník´. A jestliže se kněžstvo v běhu církevních dějin někdy odcizilo svému úkolu být ,světlem světla´, bylo to tím, že ztratilo vědomí své služebnosti.
Věřím, že žádný dělník by neprotestoval proti Církvi sloužící. Ale vím, že každý dělník protestuje proti Církvi panující. Protestuje proti kněžskému kastovnictví. Protestuje proti klerikálnímu aristokratismu. ,I ten límec musí mít jinačí než druzí lidé.´ Ten límec by tomu dělníkovi nevadil, kdyby mu byl znakem služby, jako je znakem služby čepice nosiče zavazadel, uniforma vrátného v hotelu nebo lékařský plášť. Ale vadí mu, protože se mu jeví jako znak nadřazenosti, převahy a moci.“
(Dominik Pecka, „Z deníku marnosti“, Atlantis 1993, str. 34-35)  

[3] Drahé sestry a drazí bratři!
Celá církev se v těchto dnech vydává na společnou cestu, aby zakusila synodalitu. Slovo synoda znamená doslova „společně na cestě“. Jde o nový impuls papeže Františka a jeho spolupracovníků, abychom my všichni znovuobjevili své místo ve společenství církve, aktivně se podíleli na jejím životě a usilovali o naplnění poslání církve.
Od neděle 17. října 2021 začíná v každé diecézi na celém světě první fáze synody 2021–2023, která má formu naslouchání Božímu lidu v jeho celku. Chceme i v našich diecézích a apoštolském exarchátu vykročit společně a necháme se vést Duchem Svatým, který vytváří jednotu v různorodosti. Celá tato společná cesta je cestou učedníků, kteří následují Krista a vydávají svědectví o Bohu. Je také cestou, kterou se vydáváme k sobě navzájem, abychom si naslouchali, chápali se, měli účast na těžkostech, dělili se o radosti. Do synodálního procesu jsou přizváni i lidé jiných křesťanských církví, jiných náboženství i ti, kdo v Boha zatím nevěří.
Při zahajovací mši svaté v neděli 17. října v katedrálách, stejně jako ve farních kostelích po všech našich diecézích a v apoštolském exarchátu, budeme vzývat Ducha Svatého a prosit ho, aby nám ukázal správnou cestu, po které se máme vydat.
K samotnému setkávání ve skupinkách v rámci farností a jiných pastoračních celků je určeno deset témat, z nichž je možno si vybrat. Pro každou diecézi je ustanoven diecézní koordinátor, který bude v kontaktu s koordinátory na úrovni farností, pro které zprostředkuje materiály a poskytne základní informace.
Vybízíme každého z vás, abyste se ve spolupráci s duchovním správcem a koordinátory ve farnostech, zapojili do této společné cesty. V první řadě modlitbou, pak nasloucháním a následně vzájemným sdílením. My všichni máme spoluzodpovědnost za církev!
Synodální proces v diecézích trvá jen pár měsíců, již v únoru 2022 se mají zpracovávat podněty ze synodálních skupinek ve farnostech a z jiných pastoračních celků. Těmi se pak budou zabývat zástupci na celonárodní a kontinentální úrovni. Završením této cesty pak bude zasedání vlastní biskupské synody v Římě, které je plánováno na podzim 2023, a účastníci synody se na něm budou shromážděnými podněty zabývat.
Již nyní vám všem děkujeme za váš aktivní přístup, kterým můžete přispět ke společnému dobru. Svatý apoštol Pavel nás k tomu povzbuzuje slovy: „Projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).
Vaši čeští a moravští biskupové
V Praze 5. října 2021