28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
Datum: 10. 10. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
; Žid 2,9-11
; Mk 10,2-16
Datum: 10. 10. 2021
K prvnímu čtení.
Rozum je velkým darem (litujeme ty, kteří jej nemohou používat … a ty, kteří se rozumného uvažování zřekli).
Bůh nabízí svou moudrost tomu, kdo po ni touží a hledá ji, kdo se chce učit rozlišovat dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti. Boží slovo je pramenem živé vody a moudrosti.
Stručně něco zopakuji a přidám jedno své selhání.
Osoby a obsazení:
- Ježíš a jeho nejbližší učedníci (ti chodili s Ježíšem)
- zbožný člověk, Matouš mluví o bohatém mladíkovi, Lukáš o „předním mužovi“
- místní Ježíšovi učedníci
Proč je bohatství zátarasem do božího království?
Nejdříve povím o mém selhání.
V našem domě máme ke třiceti partají. Jeden mladý muž, asi pětatřicetiletý, chodí do posilovny, ale když na něj asi za půl roku přijde řada na uklízení, přichází za něj uklízet stará maminka (před čtrnácti dny nikdo z nich neuklidil). Na pozdrav neodpovídá, ale já ho vytrvale zdravím první. Včera jsem šel na výlet s manžely, kteří jsou u nás na návštěvě. Dotyčný muž stál před domem. Pozdravil jsem ho, neodpověděl a já jsem hlasitě před naší návštěvou řekl: „Tohoto pána maminka nenaučila odpovědět na pozdrav“. Bylo to zbytečné, ponížil jsem ho. Musím se mu omluvit. Nepohleděl jsem na něho s láskou jako Ježíš. Je to mé selhání, ale alespoň na tom přiblížím jednání Ježíše.
Evangelium neuvádí jméno toho zbožného člověka – jeho případ se tedy může týkat kohokoliv z nás. Možná byl nadšen z Ježíšova kázání, poklekl před Ježíšem. Byla jeho otázka upřímná nebo spíše čekal pochvalu? Měl vysoké mínění o svém náboženském životě, nepoznával, že by mu něco scházelo a veřejně se Ježíše ptal, co by snad měl ještě dalšího dělat ... Byl se sebou spokojen. Vybudoval si dobrou pověst.
Sebejistě tvrdil, že zachovává Desatero („Nikoho jsem nezabil, neokradl, rodiče ctím, manželce nejsem nevěrný …, u Matouše dokonce přitakává, že odmala „miluje bližního jako sebe sama“.)
Něco nedobrého ze svého života zřejmě zatajoval (kdo z nás se neděláme lepším, než jsme), jinak by se ho Ježíš neptal na dodržování základních pokynů od Boha.
Král David by po obrácení neřekl: „Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nesvedl manželku. Apoštol Petr kdysi po zázračném rybolovu padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8
Bohatý člověk si nevšiml, že „Mojžíšovo“ i Ježíšovo učení je ideálem, ke kterému se teprve blížíme.
Ježíše lichotivě oslovuje: „Učiteli (Mistře) dobrý“, ale pak to oslovení neumí obhájit (neřekl např.: „Ježíši, nezištně pomáháš lidem, všímáš si lidí na okraji …“).
Ježíš s ním jedná laskavě. Ježíš není naivní, není dobrákem, který každého omlouvá, protože by za žádnou cenu nešel do konfliktu, není zbabělý. Některým lidem umí říci: „Běda vám…“, ale nikoho zbytečně neponižuje. (I s Jidášem jednal pevně, ale stále se ho snažil získat na dobrou stranu.)
Já jsem podivného muže z našeho domu zbytečně ponížil. Dva roky ho trpělivě zdravím, ale teď jsem to zkazil. Nemám o něm dobré zprávy, ale nevidím do něj. Je přinejmenším nevychovaný, ale kdo ví, jak to s ním je. Moje jednání s ním bylo trapné a povýšené …
Ježíšova výzva: „Rozdej majetek chudým“ ukázala, že tomu člověku jde především o vlastní pověst zbožného v náboženské obci, o vlastní majetek a nikoliv o potřebné. O učednictví u Ježíše neměl zájem.
Říkáme si, že Ježíšova výzva o rozdání majetku neplatí obecně, mezi Ježíšovými přáteli byli i lidé bohatí a Ježíš po nich nepožadoval, aby se vzdali majetku.
Je příjemné být jakkoliv bohatý a bohatství nám umožňuje rozdávat. Ale jakékoliv bohatství se nám může stát osidlem. [1]
Krásu a bohatství nebeského království vytváří také přejícnost druhým. V boží Trojici jedni dávají přednost druhým. Pozemský život je příležitostí k tomu, abychom se naučili otevřenosti a štědrosti pro budoucnost.
Kdo se nenaučí dělit se s druhými, tomu by se v nebi nelíbilo. „Syslení“ pro sebe je překážkou.
„Bohatí“ v Bibli jsou opakem „chudých“. Bibličtí „chudí“ nejsou nenasytní po dalším bohatství, ale jsou těmi, kteří touží a usilují o podobnost Bohu.
Bůh si nenechává nic jen pro sebe, „láme nám svůj chléb.“
Nebešťané jsou boží královnou sedící na trůně Boha.
„Bohatý“ podle Ježíše je např. ten, kdo už netouží a neusiluje o další poznání. Zakládá si na svém bohatství, je spokojen s tím, jaký je, co už zná, ovládá a čemu se naučil. Nechce slyšet a vidět něco nového, nechce se učit něčemu dalšímu a neusiluje o další růst. Nad nabídkou Ježíšova nového způsobu myšlení mávne rukou. [2]
Ježíšova otázky způsobují dodneška nevoli u mnoha těch, kteří se pokládají za dost zbožné. Často odporujeme Ježíšovu učení a lpíme na svých představách o Bohu. [3]
Místní učedníci, kteří zbožného člověka znali, se ptali: „Ježíši, jestli tento nevejde, pak my nemáme naději být Bohem přijati (je sloupem naší farnosti, nosí nebesa na svátek Božího Těla, pan farář mu každé Velikonoce myje nohy, má zásluhy, sponzorovat nový zvon a …)“.
A Ježíš jim - i nám - říká: „Ale Bůh i vám nabízí své vyučování a svou pomoc, abyste mohli do nebeského království vejít. Nabízí vám to, na co byste sami nepřišli.“
Ježíšovo království začíná už tady na zemi. On nám ukazuje jak si uspořádat svůj život, svou osobnost a vztahy s druhými a s Bohem podle jeho příkladu, podle jeho učení.
Petr se pak podivoval: „To je zvláštní, že ten člověk odešel. My, když jsme se s Ježíšem setkali a on nám - hříšníkům a obyčejným rybářům - nabídl, že nás bude vyučovat, jsme ani chvíli nezaváhali. S radostí, s nadšením a vděčností s ním od té doby chodíme.“
[1] „Sytý hladovému nevěří.“ Potkal jsem vzdělané lidi, kteří byli poněkud povýšení. A sám jsem se povýšil nad toho člověka, který neumí zdravit.
[2] Řada katolíků se povyšuje nad protestanty, ale např. římskému biskupovi suverénně říká „Svatý Otče“ a tím kazí děti. Ježíš říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský“ (Mt 23,9
Takových případů neposlušnosti vůči Ježíši máme celou řadu.
[3] Nechceme si připustit, že naše děti odcházejí z kostela, protože jim naše představa o Bohu vadí. Nechceme přijmout odpovědnost za svůj úkol přivádět děti k Ježíšovu vyučování.
Rozum je velkým darem (litujeme ty, kteří jej nemohou používat … a ty, kteří se rozumného uvažování zřekli).
Bůh nabízí svou moudrost tomu, kdo po ni touží a hledá ji, kdo se chce učit rozlišovat dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti. Boží slovo je pramenem živé vody a moudrosti.
Stručně něco zopakuji a přidám jedno své selhání.
Osoby a obsazení:
- Ježíš a jeho nejbližší učedníci (ti chodili s Ježíšem)
- zbožný člověk, Matouš mluví o bohatém mladíkovi, Lukáš o „předním mužovi“
- místní Ježíšovi učedníci
Proč je bohatství zátarasem do božího království?
Nejdříve povím o mém selhání.
V našem domě máme ke třiceti partají. Jeden mladý muž, asi pětatřicetiletý, chodí do posilovny, ale když na něj asi za půl roku přijde řada na uklízení, přichází za něj uklízet stará maminka (před čtrnácti dny nikdo z nich neuklidil). Na pozdrav neodpovídá, ale já ho vytrvale zdravím první. Včera jsem šel na výlet s manžely, kteří jsou u nás na návštěvě. Dotyčný muž stál před domem. Pozdravil jsem ho, neodpověděl a já jsem hlasitě před naší návštěvou řekl: „Tohoto pána maminka nenaučila odpovědět na pozdrav“. Bylo to zbytečné, ponížil jsem ho. Musím se mu omluvit. Nepohleděl jsem na něho s láskou jako Ježíš. Je to mé selhání, ale alespoň na tom přiblížím jednání Ježíše.
Evangelium neuvádí jméno toho zbožného člověka – jeho případ se tedy může týkat kohokoliv z nás. Možná byl nadšen z Ježíšova kázání, poklekl před Ježíšem. Byla jeho otázka upřímná nebo spíše čekal pochvalu? Měl vysoké mínění o svém náboženském životě, nepoznával, že by mu něco scházelo a veřejně se Ježíše ptal, co by snad měl ještě dalšího dělat ... Byl se sebou spokojen. Vybudoval si dobrou pověst.
Sebejistě tvrdil, že zachovává Desatero („Nikoho jsem nezabil, neokradl, rodiče ctím, manželce nejsem nevěrný …, u Matouše dokonce přitakává, že odmala „miluje bližního jako sebe sama“.)
Něco nedobrého ze svého života zřejmě zatajoval (kdo z nás se neděláme lepším, než jsme), jinak by se ho Ježíš neptal na dodržování základních pokynů od Boha.
Král David by po obrácení neřekl: „Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nesvedl manželku. Apoštol Petr kdysi po zázračném rybolovu padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8
)
Bohatý člověk si nevšiml, že „Mojžíšovo“ i Ježíšovo učení je ideálem, ke kterému se teprve blížíme.
Ježíše lichotivě oslovuje: „Učiteli (Mistře) dobrý“, ale pak to oslovení neumí obhájit (neřekl např.: „Ježíši, nezištně pomáháš lidem, všímáš si lidí na okraji …“).
Ježíš s ním jedná laskavě. Ježíš není naivní, není dobrákem, který každého omlouvá, protože by za žádnou cenu nešel do konfliktu, není zbabělý. Některým lidem umí říci: „Běda vám…“, ale nikoho zbytečně neponižuje. (I s Jidášem jednal pevně, ale stále se ho snažil získat na dobrou stranu.)
Já jsem podivného muže z našeho domu zbytečně ponížil. Dva roky ho trpělivě zdravím, ale teď jsem to zkazil. Nemám o něm dobré zprávy, ale nevidím do něj. Je přinejmenším nevychovaný, ale kdo ví, jak to s ním je. Moje jednání s ním bylo trapné a povýšené …
Ježíšova výzva: „Rozdej majetek chudým“ ukázala, že tomu člověku jde především o vlastní pověst zbožného v náboženské obci, o vlastní majetek a nikoliv o potřebné. O učednictví u Ježíše neměl zájem.
Říkáme si, že Ježíšova výzva o rozdání majetku neplatí obecně, mezi Ježíšovými přáteli byli i lidé bohatí a Ježíš po nich nepožadoval, aby se vzdali majetku.
Je příjemné být jakkoliv bohatý a bohatství nám umožňuje rozdávat. Ale jakékoliv bohatství se nám může stát osidlem. [1]
Krásu a bohatství nebeského království vytváří také přejícnost druhým. V boží Trojici jedni dávají přednost druhým. Pozemský život je příležitostí k tomu, abychom se naučili otevřenosti a štědrosti pro budoucnost.
Kdo se nenaučí dělit se s druhými, tomu by se v nebi nelíbilo. „Syslení“ pro sebe je překážkou.
„Bohatí“ v Bibli jsou opakem „chudých“. Bibličtí „chudí“ nejsou nenasytní po dalším bohatství, ale jsou těmi, kteří touží a usilují o podobnost Bohu.
Bůh si nenechává nic jen pro sebe, „láme nám svůj chléb.“
Nebešťané jsou boží královnou sedící na trůně Boha.
„Bohatý“ podle Ježíše je např. ten, kdo už netouží a neusiluje o další poznání. Zakládá si na svém bohatství, je spokojen s tím, jaký je, co už zná, ovládá a čemu se naučil. Nechce slyšet a vidět něco nového, nechce se učit něčemu dalšímu a neusiluje o další růst. Nad nabídkou Ježíšova nového způsobu myšlení mávne rukou. [2]
Ježíšova otázky způsobují dodneška nevoli u mnoha těch, kteří se pokládají za dost zbožné. Často odporujeme Ježíšovu učení a lpíme na svých představách o Bohu. [3]
Místní učedníci, kteří zbožného člověka znali, se ptali: „Ježíši, jestli tento nevejde, pak my nemáme naději být Bohem přijati (je sloupem naší farnosti, nosí nebesa na svátek Božího Těla, pan farář mu každé Velikonoce myje nohy, má zásluhy, sponzorovat nový zvon a …)“.
A Ježíš jim - i nám - říká: „Ale Bůh i vám nabízí své vyučování a svou pomoc, abyste mohli do nebeského království vejít. Nabízí vám to, na co byste sami nepřišli.“
Ježíšovo království začíná už tady na zemi. On nám ukazuje jak si uspořádat svůj život, svou osobnost a vztahy s druhými a s Bohem podle jeho příkladu, podle jeho učení.
Petr se pak podivoval: „To je zvláštní, že ten člověk odešel. My, když jsme se s Ježíšem setkali a on nám - hříšníkům a obyčejným rybářům - nabídl, že nás bude vyučovat, jsme ani chvíli nezaváhali. S radostí, s nadšením a vděčností s ním od té doby chodíme.“
[1] „Sytý hladovému nevěří.“ Potkal jsem vzdělané lidi, kteří byli poněkud povýšení. A sám jsem se povýšil nad toho člověka, který neumí zdravit.
[2] Řada katolíků se povyšuje nad protestanty, ale např. římskému biskupovi suverénně říká „Svatý Otče“ a tím kazí děti. Ježíš říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský“ (Mt 23,9
). Co je platné, že se modlíme litanie
k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, titulujeme Ježíše vznešenými
osloveními a přitom dáváme dětem špatný příklad, že není třeba dbát
na jeho pokyny a přání. Neučíme děti ptát se, co Ježíš svými slovy
míní, když není někým, kdo by slovíčkařil.
Takových případů neposlušnosti vůči Ježíši máme celou řadu.
[3] Nechceme si připustit, že naše děti odcházejí z kostela, protože jim naše představa o Bohu vadí. Nechceme přijmout odpovědnost za svůj úkol přivádět děti k Ježíšovu vyučování.