26. neděle v mezidobí

Před úryvkem prvního čtením je třeba si otevřít Bibli a začít číst od Nm 11,1
Potřebujeme přijmout společnou (kolektivní) odpovědnost za boží království. Potřebujeme dojít k odpovědnosti a dospělosti křesťanské i občanské (to platí i o nadcházejících volbách).

Každé tři roky nám biblické texty k nedělní liturgii znovu připomínají náš sklon k náboženské povýšenosti a nesnášenlivosti (kterou trpěl i Jozue, i apoštolové). Pokaždé si máme všímat, jak ten nebezpečný a bezbožný sklon držíme na uzdě a jak se necháváme ovlivňovat Ježíšem a jeho Duchem - i my často nesnášíme ty, kteří nejsou z naší stáje.
Slova dnešního úryvku evangelia známe téměř nazpaměť (vícekrát jsme o nich mluvili).

Ptáme se, co to bylo za člověka, kterého Ježíšovi učedníci znemožnili.

Vypráví-li Bible o někom, kdo nemá jméno, může jít o kohokoliv z nás. Proto se o jeho příběh dvojnásob zajímáme.
Jak a kde se ten člověk stal Ježíšovým učedníkem?

Jak byl vyučen Mojžíš, proroci, Jan Baptista a apoštol Pavel?
Pokoušeli jsme se zrekonstruovat porozumění Jana, syna Zachariášova Bohu. Rodiče mu směli říci některé zkušenosti s Bohem a nasměrovali ho k Písmu (nesměli mu říci, kdo je Mesiáš). Jan viděl, jak rabíni v mnohém Písmo překrucují. Postupně promýšlel boží slova. Nakonec došel tak daleko, že mu mohlo být sděleno, kdo je Mesiášem. [1]

Ten neznámý učedník Ježíšův z dnešního čtení mohl slyšet Janovu výzvu (kterou pak potvrdil i Nazaretský): „Vzdalujete se do Hospodina, jdete na opačnou stranu, obraťte se zpět k božím slovům, opravte si své myšlení, své názory a svou zbožnost. Potřebujete náboženskou reformu.“ Porovnával si rozdíl mezi učením rabínů a Písmem. Zřejmě mu pak Bůh (nebo Ježíš) řekl: „Blahopřeji ti, k čemu jsi došel, říkej to druhým a na potvrzení správnosti tvého svědectví uzdravuj nemocné – k tomu ti dávám svou moc konat znamení (uzdravovat a osvobozovat lidi spoutané démony).“

Opět máme potvrzeno, že není jiné cesty, jak porozumět Bohu než krok za krokem promýšlet boží slova, bez kterých neobjevíme závratnou boží přízeň. Známe to z manželství, s pouhými pocity zamilovanosti a bez znalostí a učení novým věcem, daleko nedojdeme.

Jsme překvapeni, že apoštolové a i my házíme pod nohy klacky jiným, kteří pracují pro Boha. Nepřijali jsme Ježíšova Ducha, zůstáváme v mentalitě stáda a hejna a jeho klovacího systému. V hejnu se udržuje přísná hierarchie, která dovoluje každému klovat níže postavené jedince. Ve společnosti přetrvává nadřazenost mocných a bohatých. Hierarchický systém v naší církvi to podporuje. Po dlouhá staletí jsme drželi pohanskou mentalitu světa o nadřízených a podřízených. Ale i ve svém okruhu k některým lidem vzhlížíme a na které shlížíme. Málokoho přijmeme na svou úroveň.
Nezpracovali jsme a nepřijali do svého života Ježíšův příklad a jeho slova:
„Nedávejte si říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 123,8-12)

Hloupě žárlíme na ty, kteří nejsou z naší církve, studovali na jiné fakultě nebo mluví o Bohu jinak než my.
Odmítáme připustit, že by nám někdo, koho stavíme pod sebe, mohl říci něco nového a důležitého.
Ježíš nás upozorňuje, že touto povýšeností a nesnášenlivostí se stavíme proti Bohu, proti jeho plánům a jeho práci.  

Před týdnem jsme znovu četli z Jakubova listu: „Z čeho vznikají války, boje a vaše sváry? Prosíte Boha, ale nedostáváte, protože neprosíte dobře: jde vám jen a jen o vaše zisky a váš prospěch …“ (Srv. Jk 4,1-4).
Nikdo nespočítáme, kolik válek vedli pokřtění vládcové, země a církve mezi sebou, nevyjímajíc  papežů.
I ve 2. světové válce v generálním štábu německé armády a v generálním štábu americkém zazněla stejná věta z úst předního generála: „Tak nevím, na čí straně ten Bůh je“.

Naše lidské party si volí různé pozdravy a postoje (někdy vymezující se proti druhým).
Potomci synů Abrahámových se zdraví: „Šalom“. (Ponechme stranou muslimy - syny Izmaela, a míru jejich přejícnosti k izraelitům a případně ke křesťanům.)
My - křesťané - se teoreticky hlásíme k Abrahámovu synu Izákovi i a k největšímu synu Abraháma - k Ježíši. Ten nám svou lidskostí v největší míře ukázal, co šalom znamená. Jeho programem je žité vědomí, že všechny lidské bytosti jsou syny jediného Otce. [2]

V ekumenismu se my, katolíci, touláme mezi posledními opozdilci. Tleskáme sice posledním papežům, kteří vyhlásili ekumenismus za přední úkol křesťanů, ale „skutek utek“. Evangeliář při bohoslužbě okuřujeme, ale Ježíšovo vroucí přání o jednotě jeho učedníků (srv. Jan 17,21) pro nás mnoho neznamená. Často nám u nekatolických křesťanů něco chybí. Na sebe a své souvěrce míváme méně přísná měřítka.
Oproti Ježíšovi jsme k eucharistii přidali nebiblické podmínky pro nekatolíky a sami Jeho ostatní pokyny vytěsňujeme.
Byli jsme někdy u Stolu Páně s lidmi, s kterými nemáte vyříkané spory? Jak to nesete? Já těžko. Kolikrát jsem prosil o setkání, rozpravu a usmíření (nemyslím si, že chyba je vždy na druhé straně).  
Začal jsem u sebe, jen jako veřejně známý příklad uvádím: Jak se asi cítili slovenští biskupové a arcibiskup Bezák na mši před kamerami televize? Co bychom jim poradili?
Ale vraťme se k sobě. K čemu nám je společná modlitba: „Otče, odpust nám naše dluhy tak, jako jsme odpustili my těm, kteří nás o odpuštění žádali?“  

Prosíme Ježíše: „Nehleď na naše hříchy, ale naplňuj nás pokojem a veď k jednotě,“ ale viny druhých často nosíme v sobě. Pokud budeme v modlitbách stále jen žádat co má s námi udělat Bůh, pokud sami před něj nevstoupíme v modlitbách se svou bídou a potřebou měnit sebe - růst (s druhými) do podoby s Bohem, nikam se nepohneme.
Každý rok slyšíme: „Zasypejte propasti mezi sebou, odstraňte zátarasy, zbořte zdi mezi vámi, aby k vám mohl přijít Bůh“ (srv. Izajáš 40,3; Izajáš 57,14; Izajáš 62,10). „Zbořte vše, co jste navršili mezi vámi a Bohem. Přiznejte si, že jste vůči Bohu slepí a hluší. Pokud se nebudete chtít uzdravit, nikdo s vámi nehne, ani Bůh.
 
Všimli jste si v Nm 11,4 řeči o chátře?
I my zůstáváme v poddanské mentalitě.
Všímám si, jak ti, kteří se zastávají lidí proti mocným, jsou pronásledováni od těch, které hájí. Neboť poddaní tíhnou k mocným, mají raději “božstva“ než sebe.
Potřebujeme objevit důstojnost, kterou nám nabízí Bůh a pak se narovnat! [3]

Proti Mojžíšovi se stavěli ti, které vyváděl z otroctví do svobody božích synů. (Ubránil se jim.)
Ježíš si vzal těžší úkol. Snažil se ukázat těm, kteří si zakládali na svém izraelství („za nás bojuje Bůh, jsme královstvím kněží, jsme svobodný a vyvolený lid, neotročíme pohanským božstvům a vládcům …“), že jsou otroky svých náboženských představ.
Ježíš se zřekl násilné sebeobrany a za svou pravdivost a obětavost uzdravit smrtelně nemocné náboženskou pýchou, zaplatil životem. Někteří poctiví pak prohlédli ...

Nestačí být obřezán nebo pokřtěn, nestačí se modlit a chodit do synagogy nebo do kostela, pokud nepřijmeme Ježíšovo myšlení a nestaneme se jeho poctivými a skromnými učedníky, pokud ho nebudeme svým životem následovat, jsme víc než trapní.

Ptám-li se mladých, proč odcházejí z našich kostelů, slyším: „Váš Bůh, kterého hlásáte, je pro mě nepřijatelný“. 
Neuslyšíme-li to my a neobrátíme-li se od svých pokroucených představ o Bohu k Ježíšovu vyučování, nechtějme to po biskupech.  

Ten, kdo porozumí, co znamená šalom, kdo ho s vděčností přijímá a sám ho rád šíří, ten porozuměl smyslu božího požehnání: „Bůh žehná všem (nemusíme ho o pohnání teprve vyprošovat). Žehná i tobě – pečuje o tebe, obdarovává tě a nabízí ti osobní přátelství.
Nabízí ti pomoc v hledání smyslu tvého života a nabízí ti pomoc, aby ses stal požehnáním pro druhé.“
–        Toto prohlásil Hospodin už Abrahamovi.
Mojžíš a proroci jsou svědkové tohoto obdarování.
Ježíš to pak vrcholně potvrdil.    

V Ježíšově svatebním slibu jsou slova: „Vezměte a pijte z mého poháru všichni: toto je kalich mé krve, které se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“. 
Benedikt XVI. nás upozornil, že smysl výrazu „za všechny“ je „za mnohé“. [4]
Máme při Ježíšových slovech zbystřit – „Platí to i pro mě?“, máme se ptát.

My jsme se zachovali jako pes, který popadl kus masa a utíká pryč. Slyšeli jsme: „Ježíš za tebe, za tvé hříchy zaplatil svým utrpením na kříži“. „Sláva“, křičíme zbrkle, „dluh je zaplacen, teď už si budu jen hlídat, abych se znovu nezadlužil“.
To by bylo málo. Nestačí jen nemít dluhy. Od Boha dostáváme nesmírnou a nezištnou lásku, máme kde brát, máme s láskou pečovat o druhé.
Programem na stavbě božího království je služba pro život druhých.
Zachráněn („spasen“) je ten, kdo důvěřuje Bohu, jeho moudrosti a lásce a následuje Ježíše v jeho lidskosti. – A zbavuje se povýšenosti a nesnášenlivosti.

---

[1] „Já jsem nevěděl, kdo je Mesiáš, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody,mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který ponořuje do Ducha svatého.´“ (Srv. J 1,31-34)

[2] Ježíšova slova: „Žádného člověka nenazývejte Otcem“, mají hluboké opodstatnění. Všichni jsme milovanými dětmi jednoho Otce. Jak se někdo hlásí k někomu jinému (Mohamedovi, Petrovi, Pavlovi, papeži tomu a tomu, Luterovi …) přehlíží Hospodina, který nabízí svou náruč všem. 

Není přinejmenším podivné, že katolíci, kteří se pokládají za lepší křesťany, se ani se neptají, proč je Ježíš proti nazývání nějakého člověka „Otcem“? Jak to že katoličtí duchovní mluví o římském biskupovi jako o „svatém Otci“ a dávají tím špatný příklad ostatním? My to opakujeme a svádíme děti k tomu, že Ježíšovy pokyny nemusíme brát vážně.

[3] „Nemohou vám vzít sebeúctu, pokud se jí nevzdáte“, řekl Ježíšův učedník Mahátma Gándhí, který s obdivem objevil a přijal Ježíšovo učení za své.

[4] Benedikt XVI. rozhodl, že máme při bohoslužbě používat slova „za mnohé“, ale my jedeme pohodlně dál ve svých vyježděných kolejích.