25. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 7,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
Datum: 19. 9. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 7,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
; Jk 3,16-4,3
; Mk 9,30-37
Datum: 19. 9. 2021
Opožděně a s omluvou
blahopřeji všem Mariím k svátku.
Se zpožděním a s omluvou děkuji za milá blahopřání k mým narozeninám.
K prvnímu čtení.
Doba sepisování Bible neznala psychologický popis, a přesto umí popsat úmyslné zlé jednání „zbožných“.
Je rozdíl mezi selháním ze slabosti a mezi vědomým rozhodnutím páchat zlo. To nazývá Ježíš „hříchem proti Duchu svatému“ (z toho se člověk těžko, velice těžko vyhrabe, neboť tichý hlas boží nechce slyšet).
K evangeliu.
Učedníci dobře rozuměli Ježíšovi, když poprvé mluvil o smrti Mesiáše, svědčí pro to i Petrovo kárání Ježíše: „To se ti nikdy nestane“.
Ale pak už to nechtěli slyšet, proto také na hoře usnuli.
„Nejlepší tři apoštolové se báli Ježíše zeptat …“. Proč se báli? Je snad Ježíš tvrdý?
Nechtěli se ptát, protože nechtěli slyšet, co by jim řekl.
Připomínám, že Ježíš třem nejlepším apoštolům věnoval úžasnou doučovací lekci. Mojžíš a Eliáš patří mezi největší osobnosti božího království („Nový zákon“ takové světce nemá). Tito dva Ježíšovi nerozmlouvali jeho úmysl nechat se ukřižovat, rozuměli mu, měli své zkušenosti s neochotou lidí přemýšlet. [1]
Bůh je laskavý a věrný Učitel. Nikdo nemůžeme říci: „My jsme nevěděli, neslyšeli …“
„Vystup nahoru a buď tam“.
První dvě slova řekl Hospodin Mojžíšovi, druhá dvě připojili rabíni. Každý učitel i kněz dobře ví, že posluchači mohou být duchem jinde než ve škole nebo v kostele.
Dovedete si představit, že by poutníci na setkání s Františkem usnuli? Spal jsem na přednáškách, když byl učitel nudný, nebo když jsem byl hodně nevyspaný. Nebo po obědě.
Setkání s Mojžíšem a Eliášem ale bylo senzační.
Vícekrát jsem od někoho slyšel: „To bylo nejúžasnější kázání, jaké jsem kdy slyšel“. – „A o čem kazatel mluvil?“ ptal jsem se. – „To neumím ani popsat“.
Buď někomu „visíme na rtech“ a vrýváme si jeho slova do paměti (zapisujeme si poznámky), nebo jen hledáme příjemný zážitek.
Jsem přežvýkavec, jako kráva co se napase a pak přežvykuje, co získala.
(Také fízlové a donašeči si zapisují a pracují s tím, co jejich kořist řekla, ale z jiného úmyslu.)
Proč před Ježíšovou hostinou říkáme: „Pane, řekni jen slovo a má duše byla uzdravena“?
Slovo boží nám přece bylo hojně řečeno.
Po kázání, které má vysvětlovat biblické texty, máme chvíli ticha, abychom si ze slova božího uložili do paměti alespoň jednu věc, kterou si chceme osvojit.
Pak ve společné modlitbě prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše byla uzdravena“. Znovu si ten úkol ze slova božího připomínáme a vracíme se k němu potřetí v tichu po „svatém přijímání,“ abychom si jej jako rozhodnutí uložili do srdce. [2]
Nechám-li se pohnout Ježíšovým učením a jeho přátelstvím k rozhodnutí pracovat na sobě, pak stavím dům boží (boží království). Např.: „Budu pečovat o Ježíšova Ducha v sobě. Poděkuji každému, kdo mě upozorní na můj nevábný ruach (dech nebo jednání), který není z Ducha božího. Prosím Tě k tomu, Bože, o pomoc.“ [3]
„Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech (i těch nejposlednějších)“.
To je programem Ježíšových učedníků, služebníků svátostného kněžství na prvním místě. [4]
Co Ježíš míní slovy: „Kdo přijímá dítě kvůli mně, mne přijímá“?
Dítě bylo i u židů v žebříčku postavení členů rodiny a společnosti poslední (nejmenší).
Kdo vyslechne dítě, ženu, oběť násilí, pomůže potřebnému, malomocnému, i hříšníkovi … – ten pomohl Ježíšovi.
S modlitbou izraelských mužů: „Děkuji ti, Bože, že jsem se narodil jako izraelita, že jsi mě neučinil ženou nebo otrokem“, souhlasí každý z nás mužů (nejen bílých), včetně biskupů.
Jen František Lízna a pár „bláznů“ přijalo Romskou národnost, ale nikdo z nás bílých nemáme např. trpkou zkušenost barevných žen v naší rasistické společnosti.
Co znamená „přijmout kvůli mně“?
Není to otázka získání zásluh. (I někteří nekosteloví lidé např. přijmou romského partnera, kterého si jejich dítě vybere do manželství – a Bůh to velice ocení.)
„Kvůli mně“ znamená přijetí Ježíšova učení. Životní přitakání k Ježíšově moudrosti a jeho vedení.
To je projevem spravedlnosti vůči Bohu, jeho péči a lásce k člověku, odpovědí na boží přátelství.
Přijmout a přijímat důstojnost božích dětí, Ježíšových učedníků a boží nevěsty je dlouhodobý, celoživotní program na budování naší osobnosti. Z toho se Bůh raduje.
Necháme-li se Bohem vést vzhůru (k lidskosti podle Ježíše), jsme mu také vděčni za jeho varování před úskalím, na kterém můžeme ztroskotat – i v nás se uhnízdily nebo se vynořují sklony odporu proti Duchu božímu. [5]
„Přijímat kvůli mně“, přitakávat krok za krokem Ježíšovi, vychází z prozkoumání a ověření si toho, kým je Ježíš před Bohem.
Mnoho pokřtěných sice papouškuje: „Ježíš je Syn boží“, ale s porozuměním Ježíšovi a jeho slovům si nedá práci. Neumí ani rozpoznat, která slova Ježíš řekl nebo neřekl.
Kdybychom se jich zeptali: „Bereš Ježíše vážně?,“ přitakali by. Ale kdybychom se jich ptali, proč se Ježíšovými slovy neřídí, neodpověděli by. [6]
Sám vím, kolik slov z Bible mám nedotažených a co všechno dlužím Bohu i vám. To jsou mnohem větší viny, než že jsem se někdy rozčílil nebo myslel na sex.
Boží slovo nám není Damoklovým mečem, ani práskajícím bičem nad hlavou, ale zve nás k závratným výšinám. Nemá-li někdo talent, nebude z něj mistr sportu nebo umění, i když bude vytrvale pracovat.
Nám Bůh slibuje další hřivny, naučíme-li se dobře hospodařit s hřivnami dříve obdrženými.
Mluvili jsme o velikém bohatství toho, kdo přijal nové vidění života: pečuje-li o dítě, svoje nebo cizí, pečuje zároveň o Ježíšova sourozence. I my jsem pak prodlouženou pomocnou rukou Boha. Tak se každá pomoc a práce může stávat modlitbou – bohapoctou. Pečující i opečovávaný se dostávají na úroveň božích dcer a synů. A Ježíš naši lidskost s radostí připojuje ke své lidskosti, kterou oslavuje Otce. [7]
Jako vždy se z návštěvy Františka dělala velká sláva a mluví se o velkých náboženských zážitcích.
Kéž bychom od Františka odkoukali jeho lidskost, upřímnost a poctivost. Ale Ježíšovi stále dlužíme daleko víc.
Jiří Schneider (bývalý velvyslanec v Izraeli) pravil: „Kdy je papež neomylný? Když říká, že je hříšník.“
Jsem od začátku velkým ctitelem Františka. S pohnutím jsem naslouchal jeho slovům na Slovensku; nepoužívá zbytečná náboženská slova (na rozdíl od našich komentátorů).
Zdalipak se my (každý máme začínat nejprve od sebe) obrátíme ke Kristu a dáme se cestou nápravy sebe, druhých a přispějeme svou lidskostí k nápravě společnosti podle Ježíšovy výzvy a jeho příkladu?
Zdalipak na setkání Františka s biskupy byl také pozván Robert Bezák? Zdalipak byl Bezák také mezi koncelebrujícími biskupy? (Píšu to v pondělí 13. září.)
Slyšel jsem v televizi: „Komunisti v 60. letech zbourali synagogu v Bratislavě“, ale zdalipak slovenští a čeští katolíci znají film „Obchod na Korze“, který byl oceněn Oskarem?
Zdalipak televize Noe a slovenská katolická televize Lux budou tento film vysílat?
Kolik Slováků bude ještě dál usilovat o svatořečení presidenta Tisa?
Zdalipak budou dál slovenští biskupové šikanovat poctivé kněze? (Některé pronásledované bych mohl jmenovat.)
Paní prezidentka Čaputová souzní s Františkem. V příloze uvádím výňatek z její řeči.
Příloha
Vaša Svätosť, pápež František,
… Náš svet je dnes mnohonásobne prepojený, ale zároveň je tragicky rozdeľovaný. Každá kríza, pandemickú krízu nevynímajúc, prináša silné slová a silné gestá. Pokojný tón, porozumenie a pochopenie sú čoraz viac považované za prejav sla-bosti. Akoby sme si postupne zvykali na to, že výsledkom ľudského snaženia, spoločenskej alebo politickej diskusie, má byť porazenie svojho názorového opo-nenta. Ak však má byť „zmena epochy“ vstupom do lepšej budúcnosti, potrebujeme zmeniť prístup. Výsledkom každej našej snahy, spoločenskej diskusie či politickej súťaže nesmie byť víťazstvo a porážka, ale pochopenie a nájdenie porozumenia.
Svet čelí krízam, a pritom jediný spôsob, ako ich zvládnuť, spočíva v spolupráci. Jediné, čo potrebujeme, je ľudskosť, uvedomenie si pri pohľade na kohokoľvek
z nás, že ty si ja a ja som ty, že tvoríme jednotu. Majme teda odvahu k ľudskosti. Sme odkázaní žiť spolu, a bez pochopenia a vzájomného porozumenia to nedo-kážeme.
Vaša Svätosť, pápež František,
vítame Vás na Slovensku ako jednu z najväčších mravných a duchovných autorít súčasného ľudstva. Váš spôsob hlásania evanjelia a Váš osobný mravný príklad oslovuje aj ľudí ďaleko za viditeľnými hranicami katolíckej cirkvi. Vyzývate k po-kore, milosrdenstvu a všeľudskému bratstvu.
Vyzývate k novej kultúre politiky a k novej etike v hospodárstve. Vo svojich sociálnych encyklikách varujete pred najväčšími nebezpečenstvami našej doby – populizmom, národným sebectvom, fundamentalizmom a fanatizmom. Viditeľne sa staviate proti všetkým, ktorí chcú náboženstvo zneužívať na politické ciele. Zdôrazňujete, že k jadru evanjelia patrí starosť o ľudí v núdzi, o ľudí bez domova,
o ľudí, ktorých z vlastnej krajiny vyháňajú vojny, terorizmus a chudoba. Pri mno-hých príležitostiach opakujete, že akákoľvek forma antisemitizmu, ale tiež nábo-ženskej neznášanlivosti, je nezlučiteľná s kresťanstvom.
Spomínam si tiež na slová, ktoré ste povedali pri jednom z našich rozhovorov: „Boh odpúšťa vždy, človek občas a príroda nikdy“. Súhlasím s Vami a ak máme prežiť, musíme sa znovu učiť tomu, ako byť citliví voči našej planéte, ktorá nám v minulos-ti šepkala a teraz už kričí, že nás nedokáže uniesť, lebo sme pre ňu priťažkí. Musíme sa na príčiny a dôsledky klimatickej krízy pozerať ako na spoločný problém a hľa-dať spoločné riešenia.
Vaša Svätosť,
sme vďační za Vašu návštevu na Slovensku. Naše dedičstvo tvoria osudové zápasy o prežitie, o dôstojnosť, o jazyk, o individuálnu aj národnú slobodu, o uznanie, o toleranciu voči menšinám, o uchovanie viery, či prírodnej rozmanitosti. Aj po chybách a porážkach sme sa dokázali opäť postaviť na nohy, či to bolo v Sloven-skom národnom povstaní alebo v Novembri 1989. Prichádzate medzi srdečných a prajných ľudí, ktorí si ctia svoje tradície a svoju zem. Celé generácie našich rodičov a starých rodičov majú svoje domovy ozdobené vetou „Hosť do domu, Boh do domu“.
Vaša Svätosť, drahý pápež František, vitajte na Slovensku!
[1] Kdysi jsem se dostal do krajní situace, ve které dav vymytých mozků nebyl schopný naslouchat a přemýšlet. Zbyla jediná možnost, nechám-li se zastřelit, třeba s někým prolitá krev pohne. (To rozhodnutí nebylo těžké a nikdy bych to neoznačil za nesení Ježíšova kříže.)
[2] Není dobře, že hned společně zpíváme píseň. Modlitba je čin, který nás má dovést k dalšímu činu. Pokud zůstanu jen u pocitu z bohoslužby a nic se v mém životě nezmění, přijímám Ježíšovo pohoštění nehodně.
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 K 11,29
[3] „Dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´“ (Mt 7,15-24
[4] František v tom následuje Ježíše, upřímně se věnuje i nejpotřebnějším.
Nevystupuje jako církevní kníže (i na Slovensku si opět z letadla sám nesl tašku).
[5] I řada papežů válčila, někteří zakázali přijímání Krve Páně přesto, že je to Ježíšův pokyn („přikázání“) a přesto, že to jejich předchůdci dovolili. Stále pronásledujeme proroky a jejich žáky.
K odporování Duchu božímu patří i slova z prvního čtení: „Číhejme na spravedlivého …“, hrozí i nám.
[6] „Proč nepiješ krev Páně, když ti ji Ježíš nabízí?“ – „Pan farář nám i nedává.“ –„Proč se o ni nebereš? Kdyby ti chodil nízký důchod, právem by ses dožadoval spravedlnosti, i když Ježíš neřekl: ,Kdo nedostává celý důchod, nevejde do božího království´. Ale o své hostině Ježíš prohlásil: ,Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život´“.
Ježíš také, mimo jiné, řekl: „Nikomu neříkejte Otče, nepřísahejte“ - kdo nepřísahal za 1. války císaři a za 2. Hitlerovi, toho oběsili nebo zkrátili o hlavu. A papež a biskupové k tomu mlčeli. A tak se i dva tisíce let po Ježíši stále válčí.
Pokřtění stále dělali z Hospodina božstvo války. V 2. světové válce na obou stranách, v nacistickém i anglickém generálním štábu, zazněla stejná věta: „Tak nevím, na čí straně ten Bůh je“.
[7] Jestli někdo místo procházky nebo sledování televize navštíví nemocného, jestli zdravotní sestra naklepe polštář pacientovi, jestli někdo setře podlahu v nemocničním pokoji, jestli pekař peče poctivý chleba …, to vše je užitečné a Bohu milé.
Se zpožděním a s omluvou děkuji za milá blahopřání k mým narozeninám.
K prvnímu čtení.
Doba sepisování Bible neznala psychologický popis, a přesto umí popsat úmyslné zlé jednání „zbožných“.
Je rozdíl mezi selháním ze slabosti a mezi vědomým rozhodnutím páchat zlo. To nazývá Ježíš „hříchem proti Duchu svatému“ (z toho se člověk těžko, velice těžko vyhrabe, neboť tichý hlas boží nechce slyšet).
K evangeliu.
Učedníci dobře rozuměli Ježíšovi, když poprvé mluvil o smrti Mesiáše, svědčí pro to i Petrovo kárání Ježíše: „To se ti nikdy nestane“.
Ale pak už to nechtěli slyšet, proto také na hoře usnuli.
„Nejlepší tři apoštolové se báli Ježíše zeptat …“. Proč se báli? Je snad Ježíš tvrdý?
Nechtěli se ptát, protože nechtěli slyšet, co by jim řekl.
Připomínám, že Ježíš třem nejlepším apoštolům věnoval úžasnou doučovací lekci. Mojžíš a Eliáš patří mezi největší osobnosti božího království („Nový zákon“ takové světce nemá). Tito dva Ježíšovi nerozmlouvali jeho úmysl nechat se ukřižovat, rozuměli mu, měli své zkušenosti s neochotou lidí přemýšlet. [1]
Bůh je laskavý a věrný Učitel. Nikdo nemůžeme říci: „My jsme nevěděli, neslyšeli …“
„Vystup nahoru a buď tam“.
První dvě slova řekl Hospodin Mojžíšovi, druhá dvě připojili rabíni. Každý učitel i kněz dobře ví, že posluchači mohou být duchem jinde než ve škole nebo v kostele.
Dovedete si představit, že by poutníci na setkání s Františkem usnuli? Spal jsem na přednáškách, když byl učitel nudný, nebo když jsem byl hodně nevyspaný. Nebo po obědě.
Setkání s Mojžíšem a Eliášem ale bylo senzační.
Vícekrát jsem od někoho slyšel: „To bylo nejúžasnější kázání, jaké jsem kdy slyšel“. – „A o čem kazatel mluvil?“ ptal jsem se. – „To neumím ani popsat“.
Buď někomu „visíme na rtech“ a vrýváme si jeho slova do paměti (zapisujeme si poznámky), nebo jen hledáme příjemný zážitek.
Jsem přežvýkavec, jako kráva co se napase a pak přežvykuje, co získala.
(Také fízlové a donašeči si zapisují a pracují s tím, co jejich kořist řekla, ale z jiného úmyslu.)
Proč před Ježíšovou hostinou říkáme: „Pane, řekni jen slovo a má duše byla uzdravena“?
Slovo boží nám přece bylo hojně řečeno.
Po kázání, které má vysvětlovat biblické texty, máme chvíli ticha, abychom si ze slova božího uložili do paměti alespoň jednu věc, kterou si chceme osvojit.
Pak ve společné modlitbě prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše byla uzdravena“. Znovu si ten úkol ze slova božího připomínáme a vracíme se k němu potřetí v tichu po „svatém přijímání,“ abychom si jej jako rozhodnutí uložili do srdce. [2]
Nechám-li se pohnout Ježíšovým učením a jeho přátelstvím k rozhodnutí pracovat na sobě, pak stavím dům boží (boží království). Např.: „Budu pečovat o Ježíšova Ducha v sobě. Poděkuji každému, kdo mě upozorní na můj nevábný ruach (dech nebo jednání), který není z Ducha božího. Prosím Tě k tomu, Bože, o pomoc.“ [3]
„Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech (i těch nejposlednějších)“.
To je programem Ježíšových učedníků, služebníků svátostného kněžství na prvním místě. [4]
Co Ježíš míní slovy: „Kdo přijímá dítě kvůli mně, mne přijímá“?
Dítě bylo i u židů v žebříčku postavení členů rodiny a společnosti poslední (nejmenší).
Kdo vyslechne dítě, ženu, oběť násilí, pomůže potřebnému, malomocnému, i hříšníkovi … – ten pomohl Ježíšovi.
S modlitbou izraelských mužů: „Děkuji ti, Bože, že jsem se narodil jako izraelita, že jsi mě neučinil ženou nebo otrokem“, souhlasí každý z nás mužů (nejen bílých), včetně biskupů.
Jen František Lízna a pár „bláznů“ přijalo Romskou národnost, ale nikdo z nás bílých nemáme např. trpkou zkušenost barevných žen v naší rasistické společnosti.
Co znamená „přijmout kvůli mně“?
Není to otázka získání zásluh. (I někteří nekosteloví lidé např. přijmou romského partnera, kterého si jejich dítě vybere do manželství – a Bůh to velice ocení.)
„Kvůli mně“ znamená přijetí Ježíšova učení. Životní přitakání k Ježíšově moudrosti a jeho vedení.
To je projevem spravedlnosti vůči Bohu, jeho péči a lásce k člověku, odpovědí na boží přátelství.
Přijmout a přijímat důstojnost božích dětí, Ježíšových učedníků a boží nevěsty je dlouhodobý, celoživotní program na budování naší osobnosti. Z toho se Bůh raduje.
Necháme-li se Bohem vést vzhůru (k lidskosti podle Ježíše), jsme mu také vděčni za jeho varování před úskalím, na kterém můžeme ztroskotat – i v nás se uhnízdily nebo se vynořují sklony odporu proti Duchu božímu. [5]
„Přijímat kvůli mně“, přitakávat krok za krokem Ježíšovi, vychází z prozkoumání a ověření si toho, kým je Ježíš před Bohem.
Mnoho pokřtěných sice papouškuje: „Ježíš je Syn boží“, ale s porozuměním Ježíšovi a jeho slovům si nedá práci. Neumí ani rozpoznat, která slova Ježíš řekl nebo neřekl.
Kdybychom se jich zeptali: „Bereš Ježíše vážně?,“ přitakali by. Ale kdybychom se jich ptali, proč se Ježíšovými slovy neřídí, neodpověděli by. [6]
Sám vím, kolik slov z Bible mám nedotažených a co všechno dlužím Bohu i vám. To jsou mnohem větší viny, než že jsem se někdy rozčílil nebo myslel na sex.
Boží slovo nám není Damoklovým mečem, ani práskajícím bičem nad hlavou, ale zve nás k závratným výšinám. Nemá-li někdo talent, nebude z něj mistr sportu nebo umění, i když bude vytrvale pracovat.
Nám Bůh slibuje další hřivny, naučíme-li se dobře hospodařit s hřivnami dříve obdrženými.
Mluvili jsme o velikém bohatství toho, kdo přijal nové vidění života: pečuje-li o dítě, svoje nebo cizí, pečuje zároveň o Ježíšova sourozence. I my jsem pak prodlouženou pomocnou rukou Boha. Tak se každá pomoc a práce může stávat modlitbou – bohapoctou. Pečující i opečovávaný se dostávají na úroveň božích dcer a synů. A Ježíš naši lidskost s radostí připojuje ke své lidskosti, kterou oslavuje Otce. [7]
Jako vždy se z návštěvy Františka dělala velká sláva a mluví se o velkých náboženských zážitcích.
Kéž bychom od Františka odkoukali jeho lidskost, upřímnost a poctivost. Ale Ježíšovi stále dlužíme daleko víc.
Jiří Schneider (bývalý velvyslanec v Izraeli) pravil: „Kdy je papež neomylný? Když říká, že je hříšník.“
Jsem od začátku velkým ctitelem Františka. S pohnutím jsem naslouchal jeho slovům na Slovensku; nepoužívá zbytečná náboženská slova (na rozdíl od našich komentátorů).
Zdalipak se my (každý máme začínat nejprve od sebe) obrátíme ke Kristu a dáme se cestou nápravy sebe, druhých a přispějeme svou lidskostí k nápravě společnosti podle Ježíšovy výzvy a jeho příkladu?
Zdalipak na setkání Františka s biskupy byl také pozván Robert Bezák? Zdalipak byl Bezák také mezi koncelebrujícími biskupy? (Píšu to v pondělí 13. září.)
Slyšel jsem v televizi: „Komunisti v 60. letech zbourali synagogu v Bratislavě“, ale zdalipak slovenští a čeští katolíci znají film „Obchod na Korze“, který byl oceněn Oskarem?
Zdalipak televize Noe a slovenská katolická televize Lux budou tento film vysílat?
Kolik Slováků bude ještě dál usilovat o svatořečení presidenta Tisa?
Zdalipak budou dál slovenští biskupové šikanovat poctivé kněze? (Některé pronásledované bych mohl jmenovat.)
Paní prezidentka Čaputová souzní s Františkem. V příloze uvádím výňatek z její řeči.
Příloha
Vaša Svätosť, pápež František,
… Náš svet je dnes mnohonásobne prepojený, ale zároveň je tragicky rozdeľovaný. Každá kríza, pandemickú krízu nevynímajúc, prináša silné slová a silné gestá. Pokojný tón, porozumenie a pochopenie sú čoraz viac považované za prejav sla-bosti. Akoby sme si postupne zvykali na to, že výsledkom ľudského snaženia, spoločenskej alebo politickej diskusie, má byť porazenie svojho názorového opo-nenta. Ak však má byť „zmena epochy“ vstupom do lepšej budúcnosti, potrebujeme zmeniť prístup. Výsledkom každej našej snahy, spoločenskej diskusie či politickej súťaže nesmie byť víťazstvo a porážka, ale pochopenie a nájdenie porozumenia.
Svet čelí krízam, a pritom jediný spôsob, ako ich zvládnuť, spočíva v spolupráci. Jediné, čo potrebujeme, je ľudskosť, uvedomenie si pri pohľade na kohokoľvek
z nás, že ty si ja a ja som ty, že tvoríme jednotu. Majme teda odvahu k ľudskosti. Sme odkázaní žiť spolu, a bez pochopenia a vzájomného porozumenia to nedo-kážeme.
Vaša Svätosť, pápež František,
vítame Vás na Slovensku ako jednu z najväčších mravných a duchovných autorít súčasného ľudstva. Váš spôsob hlásania evanjelia a Váš osobný mravný príklad oslovuje aj ľudí ďaleko za viditeľnými hranicami katolíckej cirkvi. Vyzývate k po-kore, milosrdenstvu a všeľudskému bratstvu.
Vyzývate k novej kultúre politiky a k novej etike v hospodárstve. Vo svojich sociálnych encyklikách varujete pred najväčšími nebezpečenstvami našej doby – populizmom, národným sebectvom, fundamentalizmom a fanatizmom. Viditeľne sa staviate proti všetkým, ktorí chcú náboženstvo zneužívať na politické ciele. Zdôrazňujete, že k jadru evanjelia patrí starosť o ľudí v núdzi, o ľudí bez domova,
o ľudí, ktorých z vlastnej krajiny vyháňajú vojny, terorizmus a chudoba. Pri mno-hých príležitostiach opakujete, že akákoľvek forma antisemitizmu, ale tiež nábo-ženskej neznášanlivosti, je nezlučiteľná s kresťanstvom.
Spomínam si tiež na slová, ktoré ste povedali pri jednom z našich rozhovorov: „Boh odpúšťa vždy, človek občas a príroda nikdy“. Súhlasím s Vami a ak máme prežiť, musíme sa znovu učiť tomu, ako byť citliví voči našej planéte, ktorá nám v minulos-ti šepkala a teraz už kričí, že nás nedokáže uniesť, lebo sme pre ňu priťažkí. Musíme sa na príčiny a dôsledky klimatickej krízy pozerať ako na spoločný problém a hľa-dať spoločné riešenia.
Vaša Svätosť,
sme vďační za Vašu návštevu na Slovensku. Naše dedičstvo tvoria osudové zápasy o prežitie, o dôstojnosť, o jazyk, o individuálnu aj národnú slobodu, o uznanie, o toleranciu voči menšinám, o uchovanie viery, či prírodnej rozmanitosti. Aj po chybách a porážkach sme sa dokázali opäť postaviť na nohy, či to bolo v Sloven-skom národnom povstaní alebo v Novembri 1989. Prichádzate medzi srdečných a prajných ľudí, ktorí si ctia svoje tradície a svoju zem. Celé generácie našich rodičov a starých rodičov majú svoje domovy ozdobené vetou „Hosť do domu, Boh do domu“.
Vaša Svätosť, drahý pápež František, vitajte na Slovensku!
[1] Kdysi jsem se dostal do krajní situace, ve které dav vymytých mozků nebyl schopný naslouchat a přemýšlet. Zbyla jediná možnost, nechám-li se zastřelit, třeba s někým prolitá krev pohne. (To rozhodnutí nebylo těžké a nikdy bych to neoznačil za nesení Ježíšova kříže.)
[2] Není dobře, že hned společně zpíváme píseň. Modlitba je čin, který nás má dovést k dalšímu činu. Pokud zůstanu jen u pocitu z bohoslužby a nic se v mém životě nezmění, přijímám Ježíšovo pohoštění nehodně.
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 K 11,29
) Slovo „poznávat“ v Bibli, znamená
porozumět a bytostně přijmout za své … Klaněním a klečením to
nespravím a nenahradím, „víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2,17
).
[3] „Dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´“ (Mt 7,15-24
)
[4] František v tom následuje Ježíše, upřímně se věnuje i nejpotřebnějším.
Nevystupuje jako církevní kníže (i na Slovensku si opět z letadla sám nesl tašku).
[5] I řada papežů válčila, někteří zakázali přijímání Krve Páně přesto, že je to Ježíšův pokyn („přikázání“) a přesto, že to jejich předchůdci dovolili. Stále pronásledujeme proroky a jejich žáky.
K odporování Duchu božímu patří i slova z prvního čtení: „Číhejme na spravedlivého …“, hrozí i nám.
[6] „Proč nepiješ krev Páně, když ti ji Ježíš nabízí?“ – „Pan farář nám i nedává.“ –„Proč se o ni nebereš? Kdyby ti chodil nízký důchod, právem by ses dožadoval spravedlnosti, i když Ježíš neřekl: ,Kdo nedostává celý důchod, nevejde do božího království´. Ale o své hostině Ježíš prohlásil: ,Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život´“.
Ježíš také, mimo jiné, řekl: „Nikomu neříkejte Otče, nepřísahejte“ - kdo nepřísahal za 1. války císaři a za 2. Hitlerovi, toho oběsili nebo zkrátili o hlavu. A papež a biskupové k tomu mlčeli. A tak se i dva tisíce let po Ježíši stále válčí.
Pokřtění stále dělali z Hospodina božstvo války. V 2. světové válce na obou stranách, v nacistickém i anglickém generálním štábu, zazněla stejná věta: „Tak nevím, na čí straně ten Bůh je“.
[7] Jestli někdo místo procházky nebo sledování televize navštíví nemocného, jestli zdravotní sestra naklepe polštář pacientovi, jestli někdo setře podlahu v nemocničním pokoji, jestli pekař peče poctivý chleba …, to vše je užitečné a Bohu milé.