24. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 13,1-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,5-9a; Jk 2,14-18; Mk 8,27-35
Datum: 12. 9. 2021
Hospodin nám daroval své Slovo. Bible je určena ke čtení a k promýšlení.
Škoda, že mnoho našich současníků hledá především, jak se dostat k co největšímu bohatství k co největšímu počtu zážitků a k zábavě.[1]

V prvním čtení prorok mluví o pronásledování od svých lidí (ne od pohanů), od zbožných. Naše nesnášenlivost k prorokům je velice zákeřná choroba. A my se máme pokorně ptát: „Co mám dělat, abych nepatřil k pronásledovatelům proroků a nevinných?“

K evangeliu.
Ježíš využil zkušenosti učedníků z jejich misijní cesty. Ti právem kritizovali lidi, kteří měli o Mesiáši pokroucené představy (z vyučování náboženství ve škole) a nechtěli si od učedníků nechat vysvětlit, jak to s Ježíšem je. Ale sami ale trpěli stejnou chorobou. Když Petr i za ostatní apoštoly řekl: „Ty jsi Mesiáš,“ měl na mysli politického Mesiáše rabínů.
Ježíš apoštolům vysvětloval, jak to s Mesiášem dopadne, kam nesnášenlivost zbožných vede – až k vraždě Mesiáše.
Ale Petr Ježíše káral: „Co to povídáš? Tys nechodil na náboženství, tys neslyšel pana rabína, když nás učil, že Mesiáš vyžene Římany a ujme se vlády na trůně našeho svatého krále Davida?  …“ (Tím se Petr povyšoval nad Ježíše.)

Ježíš Petrovi rázně odpověděl: „Rozhodni se, jestli zůstaneš učedníkem rabínů, nebo se budeš učit u mě. Mluvíš jako satan, ten si také začal myslet, že je chytřejší než Bůh.“ („Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“)
Ježíš k sobě zavolal zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vytrhni svůj kůl (z hradby okolo Tóry, kterou svévolně přidali vaši otcové, opominuli pokyn Hospodina: „K mým pokynům nic nepřidáš a nic neubereš“, srv. Dt 13,1) a následuj mne.“ [2]
Ptáme se, proč si ani apoštolové si nenechali od Ježíše vysvětlit, proč a jak to s Mesiášem dopadne. Nevěřili mu. Příliš rychle přijali informaci, že Ježíš je Mesiáš a už mu nenaslouchali pečlivě. Už mu nekladli patřičné otázky. Podobali se studentům, kteří opisují od pilných spolužáků. Výsledek mají správně, ale neumí počítat a nerozumí vyučovací látce.
Opisovači a papoušci jsou v praxi - na stavbě božího království - nepoužitelní, dokonce kazí Ježíšovo dílo.  

Ježíš se učedníkům opakovaně snažil vše vysvětit (v Matoušově evangeliu 8x). Marně.
Z toho pro nás plyne důležité poznání. Potřebujeme se stále pečlivě vzdělávat u Ježíše.
Říkáme si: „Na Ježíšově stavbě božího království chceme pečlivě pracovat „na milimetr“ přesně podle Ježíše  - „nárožního kamene“.

Ježíš upozorňoval izraelity, že se vzdalují od Hospodina (ale to byl oheň na střeše - v Nazaretě ho chtěli ukamenovat). „Obraťte se k Písmu, potřebujete náboženskou reformu“.  A přidal k tomu své učení.
My je máme přijmout a máme je vnášet do společnosti. 
Zatím jsme se nedostali ani do poloviny cesty. [3]

Z Ježíšova učení jsme si vybrali jen Desatero, poslušnost vůči vrchnosti, ochotu trpět a obětovat utrpení Bohu.
Někdy okolo r. 1985 se Japonci v Praze setkali s křesťany a ptali se: „Jaké náboženství vyznáváte?“ Jeden z těch křesťanů jim vyprávěl příběh milosrdného samaritána. „Ale v tom příběhu není o nějakém Bohu řeč“, pravili Japonci. – „Bůh je ten, kdo s námi pohne k obětavosti a odvaze pomoci potřebnému“, slyšeli odpověď. [4]

Ježíš je jemný a laskavý lékař (neseřval učedníky, když ho opustili a přestali mu důvěřovat, že je Mesiášem). Pečuje o zdravého ducha v nás (hebrejské ruach zamená: dech, vzduch, vítr a duch).
Někdy nemáme příjemný dech. U druhých to snadněji poznáme než u sebe. Kdo nepoprosí někoho, aby bděl nad jeho nevábným dechem, odsuzuje se k odpudivosti (co to je platné, že jsme pěkně ustrojeni, když nám páchne z pusy).
Někdo nám za upozornění poděkuji, jiný se zlobí. To záleží na jeho Duchu.  
Někteří lidé vyhledávají pouze oslavu své osoby, pochvaly a pocty, ale nechtějí slyšet nic o svých chybách nebo omylech (poslové špatných zpráv mocní leckdy popravovali).
Někteří lidé dodneška tvrdí: „Od tebe Ježíši (Petře, Pavle, …) se nebudu nic učit. Nic mi neříkej!
Pokora je láska k pravdě i o nás samotných. Pokorný uzná i nepříjemnou pravdu o sobě, třeba i od dítěte.
Pravdivost, spravedlnost a odvahu k pravdě si máme trénovat. 

Ježíšův kříž si nemáme s kdejakým trápením.
Ježíš neříká: „Ber každodenně kříž na ramena“, neříká, že ten, kdo neskončí na popravišti není hoden jeho jména. Ano, nezatajil nám, že jeho učedníci budou pronásledováni. Ale rakovina není jeho křížem. I pohané nesou nejen dobré ovoce práce předků, ale i zlé ovoce. Nereptají, když onemocní smrtelnou chorobou nebo když je jejich život ohrožen v boji proti zlu. Mnoho statečných vojáků a zachránců druhých přišlo o život a nebyli to vždy lidé věřící v Boha.

Jedna hodná paní vyprávěla, že nedokoukala film „Klér“. „Měli by natočit film o dobrých kněžích“, pravila. Nemálo jich známe, pomyslel jsem si. Ale lékař nám v ordinaci poctivě ukáže, co vše potřebujeme uzdravit. Viděli jsme dobrý film „Skrytý život“ o rakouském sedlákovi, který za války odmítl narukovat.
Nedávno byl církvi blahořečen. Ježíšovi učedníci se při následování svého Mistra mohou dostat do nebezpečných situací. Máme s tím počítat a trénovat si svou odvahu. 
Víme o obětavosti zdravotníků a záchranářů při ošetřování nemocných koronavirem. Oproti nim někteří pokřtění šíří lži o očkování.
František mluví jinou řečí. [5]
Viděli jsme ukázku z filmu: Jednotka intenzivního života“(o paliativní péči) a těšíme se na film.   

Ježíš nás zve k následování, nemáme vyhledávat utrpení (ani Ježíš utrpení nevyhledával, nedělal z něj ctnost), ale máme s ním pomáhat potřebným a zachraňovat ohrožené.

Znovu povím: „Boha můžeme oslavit jen svou lidskostí k druhým a potřebným“.
[1] O některých záležitostech vůbec nechtějí mluvit. Např., některým lidem se na návštěvu do nemocnice krajně nechce a na pohřby nechodí. Někteří nechtějí mluvit o volbách, nepřijali odpovědnost za naše předky ani za potomky, nepřemýšlejí, jak udržet svobodu, jak důležité je dodržování Ústavy, ani v jakém životním prostředí budou žít jejich milovaná vnoučátka.  

[2] Bohumil Bílý byl první, kdo nás upozornil, že slova: „Vezmi svůj kříž a následuj mě,“ Ježíš neřekl. Pečlivě to dokládal, my jsme si to ověřili a přitakali mu. 
Dlouhá léta o tom mluvíme, ale mnoho lidí se této opravě „vytrhni svůj kůl“, brání. Ježíš měl pravdu, když nás, pohodlné, přirovnal k lidem, zůstávají opatrnicky u pití starého vína a nové už dopředu odmítají.
Nečteme-li Písmo „hebrejsky“ - nevykládáme-li Ježíšova slova v souřadnicích „Starého zákona“ - neporozumíme Ježíšovi.
Izraelité si díky Bibli pěstují vysokou kulturu slova, váží je a promýšlí je. Jméno JHVH nevyslovují, ale opisují. Nepoužívají ani slovo „ukřižování“ neboť jde o strašné ponížení člověka. Jako my neřekneme o nikom: „zkurvený člověk“, tak židům nejde z pusy: „ukřižovaný“. My jsme neviděli krutě přibitého nahého, pokáleného člověka, svíjejícího a řvoucího ve strašných bolestech, dokud mu síly stačily. Ukřižovaný byl zbaven všeho lidského.
Tím, že je našich kostelích „překřižováno“ – jsme si vypěstovali necitlivost vůči této krutosti. O Ježíši máme dojem, že mu to na kříži docela sluší.
Byl jsem zhnusen filmem o ukřižování Ježíše od Gibsona. Nikdo by si nenechal nafilmovat nahou maminku při velkých porodních bolestech, která nakonec při porodu umřela. Ale mnoho křesťanů Gibsonův film snáší.

[3] Proto se nám nedaří. Jsme sice bohatí, mnoho kostelů a budov máme krásně opravených, ale řadu z nich, včetně seminářů máme téměř prázdných, mnoho ženských řádů nemá dorost, který by se postaral alespoň o staré jeptišky a společnost od nás, křesťanů, nic neočekává.

[4] František vyzval křesťany: „Vezměte si do farnosti jednu rodinu uprchlíků.“ Pan prelát namítl: „Ale co když od nás utečenec bude za čas chtít naši peněženku?“ a nevyjednával s politiky o přijetí těch, kteří utíkají v ohrožení života. Nepřijali jsme ani sirotky.
Ano, máme i nedobrou zkušenost s pomocí potřebným, hodně jsme pomáhali ukrajinské rodině a ta  nás pak zostudila v televizi. Ale to nás neodradilo, Ježíš na nás také nezanevřel.   

[5] Římský biskup František pravil: „Díky Bohu a práci mnoha lidí dnes máme vakcíny, které nás chrání před Covidem-19. Přinášejí naději na ukončení pandemie.
Nechat se očkovat vakcínami, které byly povoleny příslušnými orgány, je aktem lásky. A pomáhat většině lidí v tomto směru je projevem lásky. Lásky k sobě samému, lásky k rodině a přátelům a lásky ke všem lidem. Ano, láska je také sociální a politická, existuje sociální láska a politická láska, která je univerzální a vždy překypuje drobnými gesty osobní lásky, která jsou schopna proměnit a zlepšit společnost.
Očkování proti koronaviru je jednoduchý, ale zásadní způsob, jak podpořit společné dobro a starat se o druhé, zejména o ty nejzranitelnější.
Modlím se k Bohu, aby každý přispěl svou troškou, svým malým gestem lásky, ať je jakkoli malé, láska je vždycky velká. Přispějte těmito malými gesty k lepší budoucnosti. Bůh vám žehnej a moc vám děkuji.“